ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce V. V., zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem
v Prachaticích, Kostelní náměstí č. 16, proti žalovanému SMC metal s. r. o. se
sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská č. 428/130, IČO: 28154517, zastoupenému
JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka č.
145, o 144 272,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích
pod sp. zn. 6 C 132/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 26. května 2016 č. j. 19 Co 551/2016-86, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti části výroku rozsudku krajského
soudu o věci samé, ve které byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části
výroku II o zamítnutí žaloby co do 5 566 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku o věci samé, ve které byl
potvrzen rozsudek okresního soudu v části výroku II o zamítnutí žaloby co do 5
566 Kč) a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. února 2016 č. j. 6
C 132/2015-66 v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba co do 75 706,56
Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 25. 4. 2015 do zaplacení, a ve výrocích o
nákladech řízení se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v
Prachaticích k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích dne 5. 5. 2015
domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 144 272,56 Kč s
8,05% úrokem z prodlení z částky 138 706,56 Kč od 24. 4. 2015 do zaplacení.
Žalobu odůvodnil tím, že žalobce (zaměstnanec) a žalovaný (zaměstnavatel)
uzavřeli dne 1. 12. 2014 pracovní smlouvu, na základě které žalobce pracoval u
žalovaného jako obsluha CNC pily. Dne 15. 12. 2014 žalobce při výkonu sjednané
práce utrpěl úraz. Při manipulaci s balíkem železných kulatin, který
vysokozdvižným vozíkem převážel jiný zaměstnanec žalovaného, mu tento balík
spadl na pravou dolní končetinu, na které utrpěl rozsáhlá poranění. Znaleckým
posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., bylo stanoveno na základě metodiky
Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví bodové ohodnocení
bolestného 552 body. Při hodnotě jednoho bodu 251,28 Kč, stanovené rovněž podle
metodiky, činí tedy celková výše odškodnění bolestného 138 706,56 Kč. Za
vypracování posudku žalobce uhradil 5 566 Kč. Dopisem ze dne 1. 4. 2015 žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení částky 144 272,56 Kč do 24. 4. 2015, žalovaný
však na výzvu nereagoval.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 6 C 132/2015-66
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 63 000 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení od 25. 4. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do 81 272,56
Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 75 706,56 Kč od 25. 4. 2015 do zaplacení
(výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
a že účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení státu, a to žalobce
1779,30 Kč a žalovaný 1 480,70 Kč (výroky III-V). Dospěl k závěru, že žalovaný
odpovídá podle § 366 zákoníku práce za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem
ze dne 15. 12. 2014; neshledal spoluzavinění žalobce na pracovním úrazu a
podmínky k částečnému zproštění odpovědnosti žalovaného podle § 367 odst. 2
zákoníku práce. I když byla novým občanským zákoníkem zrušena, soud prvního
stupně při stanovení náhrady za bolest s odkazem na ustanovení § 394 odst. 2
zákoníku práce postupoval podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č.
50/2003 Sb. Vyšel z bodového ohodnocení bolestného stanoveného znaleckým
posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. (vypracovaným za řízení) ve výši 525
bodů a z vyhláškou stanovené výše odškodnění 120 Kč za 1 bod a výši bolestného
stanovil částkou 63 000 Kč. Na posuzovaný případ soud prvního stupně
neaplikoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014 sp. zn.
I. ÚS 3367/13, které se vztahují na mimořádně závažné zdravotní následky, jež v
posuzovaném případě nebyly zjištěny. Kromě zbytku požadovaného bolestného
shledal žalobu nedůvodnou též v části, kterou se žalobce domáhal náhrady za
částku 5 566 Kč, kterou zaplatil znalci doc. MUDr. Evženu Hrnčířovi, CSc., za
„původní“ posudek, neboť tento posudek nebyl pro rozhodnutí o nároku na
bolestné rozhodující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 5.
2016 č. j. 19 Co 551/2016-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému
uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám advokáta
JUDr. Igora Nitrianského 26 378 Kč a státu 1 480,70 Kč a že žalobci uložil
povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1 779,30 Kč, a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 3 150 Kč a že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 019,90 Kč k rukám
advokáta JUDr. Bedřicha Tichého. Odvolací soud vzal v úvahu, že občanský
zákoník „není právním předpisem, který by upravoval právní vztahy vznikající
při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (pracovněprávní
vztahy) a který by mohl zasáhnout mimo předmět své vlastní právní úpravy“.
Dovodil proto, že vyhlášky č. 440/2001 Sb. a č. 50/2003 Sb. byly zrušeny „jen
potud, pokud měly upravovat odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění prováděné z důvodu odpovědnosti za škodu podle § 2894 a násl.
občanského zákoníku“, a že „pro oblast pracovněprávních vztahů zůstalo i v době
po 1. 1. 2014 zachováno ustanovení § 372 odst. 2 zákoníku práce, a proto v
pracovněprávních vztazích se má odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění řídit obdobnými zásadami jako v době do 31. 12. 2013, a to bez ohledu
na ustanovení § 3080 body 237 a 238 o. z.“; jestliže zákoník práce obsahoval
právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, nelze
(vzhledem k § 4 zákoníku práce) ustanovení občanského zákoníku použít. V
souladu s ustanovením § 394 odst. 2 zákoníku práce bylo proto podle odvolacího
soudu třeba postupovat podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č.
50/2003 Sb., neboť v posuzovaném případě bylo bolestné znaleckým posudkem ze
dne 18. 3. 2015 ohodnoceno před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 276/2015
Sb. (§ 10 uvedeného vládního nařízení). Odvolací soud neshledal, že by vyhlášku
č. 440/2001 Sb. bylo namístě jako protiústavní neaplikovat z důvodu
diskriminace zaměstnanců, neboť „rozdílnost úpravy odškodňování bolesti je
akceptovatelná s ohledem na rozdílnost občanskoprávních a pracovněprávních
vztahů“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
potvrzujícímu výroku o věci samé. V rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje
za nevyřešené otázky, zda výši odškodnění pracovního úrazu, který nastal dne
15. 12. 2014, je třeba posoudit podle obecných ustanovení a § 2958 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, nebo podle zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. a
zda za úpravy obsažené v ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce a účinné ke
dni 15. 12. 2014 lze na stanovení výše újmy na zdraví „utrpěné v rámci
zaměstnání“ subsidiárně aplikovat „obecné regule“, resp. „obecná i konkrétní
ustanovení“ zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobce je přesvědčen,
že aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. je na daný případ nepřípustná, neboť nelze
připustit, aby byl aplikován zrušený právní předpis, a odkaz na tuto vyhlášku v
ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce považuje za „legislativní chybu“.
Uvedl, že na základě ustanovení § 4 zákoníku práce „je nutné subsidiárně
aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, a v
této souvislosti odkázal na ustanovení § 3029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) podle
dovolatele připouští absurdní situaci, neboť poškození, kteří utrpěli újmu na
zdraví v rámci výkonu zaměstnání, by byli odškodněni za naprosto odlišných
pravidel než poškození, kteří utrpěli úraz v rámci jiné činnosti než v
zaměstnání, a výše odškodnění by byla diametrálně odlišná. Dovolatel namítá, že
závěry soudů obou stupňů zcela eliminují základní zásady občanského práva
garantované v části první, hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., zejména pak zásadu
spravedlnosti. Má za to, že posouzení kompenzace újmy na zdraví, které je
nejvyšší hodnotou každého člověka, podle odlišných pravidel je zcela
nepřípustné, neboť lidský život a zdraví je vždy pouze jeden (jedno) a má
totožnou hodnotu, a v této souvislosti odkazuje na ustanovení čl. 1 a čl. 3
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.
s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Směřuje-li dovolání rovněž proti části výroku rozsudku odvolacího soudu o věci
samé, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II o
zamítnutí žaloby co do 5.566 Kč (náhrada nákladů na znalecký posudek ze dne 18.
3. 2015), neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto
nelze pokračovat (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2014). Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce
jako zaměstnanec a žalovaný jako zaměstnavatel uzavřeli dne 1. 12. 2014
pracovní smlouvu, na základě které žalobce od téhož dne pracoval u žalovaného
jako „obsluha CNC pily“. Dne 15. 12. 2014 došlo u žalobce při výkonu sjednané
práce k úrazu, při kterém utrpěl drtivé poranění pravého přednoží a prstů pravé
nohy. Znaleckým posudkem znalce v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a
nemoci z povolání doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., vypracovaným na žádost
žalobce dne 18. 3. 2015, bylo podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě
nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle §
2958 občanského zákoníku) stanoveno bodové ohodnocení bolestného za zdravotní
následky uvedeného pracovního úrazu žalobce počtem bodů 552 (hodnota 1 bodu
podle metodiky činila 251,28 Kč). Podle posudku stejného znalce ze dne 27. 10.
2015 vypracovaného na základě ustanovení znalce soudem prvního stupně činí výše
bodového ohodnocení bolestného za zdravotní následky stejného pracovního úrazu
stanoveného podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. 525 bodů (hodnota 1
bodu podle vyhlášky činila 120 Kč).
Za tohoto skutkového stavu závisí rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, zda po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č.
50/2003 Sb. zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 2014
(srov. § 3080 body 237 a 238 uvedeného zákona) se v pracovněprávních vztazích
při stanovení náhrady za bolest nadále postupuje podle této vyhlášky, nebo zda
základním kritériem pro stanovení této náhrady je individuální posouzení
konkrétního případu poškození zdraví podle zásady slušnosti ve smyslu
ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že tato otázka
hmotného práva předestřená dovolatelem dosud nebyla v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce v části směřující proti části výroku rozsudku odvolacího soudu
o věci samé, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
II o zamítnutí žaloby co do 75.706,56 Kč s příslušenstvím, je podle § 237 o. s.
ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy
došlo k pracovnímu úrazu žalobce a k jeho následnému léčení - podle právních
předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a
zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009
Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č.
185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č.
396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014
Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
Pro rozhodnutí projednávané věci je – jak správně uvedl dovolatel - významné,
které právní předpisy se vztahují na poskytování náhrady za bolest způsobenou
pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014
nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „občanský
zákoník“ nebo „o. z.“). S názorem dovolatele, že na odškodnění této újmy na
zdraví je nutné subsidiárně aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, však dovolací soud nesouhlasí.
Do doby nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla výše
náhrady za bolest (a náhrady za ztížení společenského uplatnění), jako jednoho
z dílčích nároků z práva na náhradu škody na zdraví, upravena vyhláškou č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
vyhlášky č. 50/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška č. 440/2001
Sb.“), a to jak pro případy bolesti vzniklé následkem pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání [srov. § 369 odst. 1 písm. b) a § 372 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce], tak pro případy bolesti vzniklé v souvislosti s
poškozením zdraví, za které škůdce odpovídal podle občanskoprávních předpisů
(srov. § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013). Ustanovením § 3080 body 237 a
238 o. z. byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušena,
neboť nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na
zdraví, podle kterého se náhrada nemajetkové újmy na zdraví (její výše)
určovala na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku podle
sazeb upravených zrušenou vyhláškou, a nadále stanoví, že při ublížení na
zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně
vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví
překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení
společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se
podle zásad slušnosti (srov. § 2958 o. z.). Uvedená zákonná dikce byla následně
rozvedena „doporučujícím materiálem“ nazvaným „Metodika k náhradě nemajetkové
újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958
občanského zákoníku)“ a uveřejněným pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2014 (ve znění redakční opravy uveřejněné tamtéž v č. 1/2015).
Nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se občanskoprávní
a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění
rozštěpila, neboť provedenou rekodifikací soukromého práva zůstalo nedotčeno
ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že do doby nabytí
účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
vyhlášky č. 50/2003 Sb. Důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na
zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce (srov. § 2 a 3 zák. práce), a
že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní
vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce [srov. § 1
písm. a) zák. práce]. Zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení
zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a proto je nutné
postupovat podle zvláštní právní úpravy v něm obsažené [srov. ustanovení § 1a
odst. 1 písm. a) zák. práce, které zakotvuje zvláštní zákonnou ochranu
postavení zaměstnance jako jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů].
Tomu odpovídá i ustanovení § 2401 odst. 1 o. z., z něhož vyplývá přednost
použití zákoníku práce před občanským zákoníkem na práva a povinnosti
zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů. Občanským zákoníkem se
pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy
v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák.
práce).
Nelze souhlasit s argumentací dovolatele, podle které odkaz na vyhlášku č.
440/2001 Sb. v ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce je „legislativní chybou“.
Vzhledem k tomu, že ode dne přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
byl zákoník práce několikrát novelizován a že novela provedená zákonem č.
303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
rekodifikace soukromého práva, přímo promítala změny provedené občanským
zákoníkem do pracovněprávní úpravy, je nutno dovodit, že ponechání ustanovení §
394 odst. 2 zák. práce v platnosti bylo vyjádřením vůle zákonodárce zachovat
(byť na dobu omezenou dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění)
pro oblast pracovněprávních vztahů účinnost vyhlášky č. 440/2001 Sb. V této
souvislosti lze souhlasit s úvahou soudu prvního stupně, že se jedná o obdobnou
situaci jako v případě ustanovení § 365 odst. 1 zák. práce, které rovněž ukládá
použití formálně zrušeného ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č.
220/2000 Sb. do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
zaměstnanců.
Rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění potvrdil i následný vývoj právní úpravy od 1. 10. 2015,
kdy ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce umožňující pro oblast pracovněprávních
vztahů použití zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. do doby nabytí účinnosti právní
úpravy úrazového pojištění bylo spolu se zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém
pojištění zaměstnanců, zrušeno (dnem 1. 10. 2015, kdy nabyl účinnosti zákon č.
205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění
zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony). Na základě zákonného
zmocnění obsaženého v ustanovení § 271c odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném
od 1. 10. 2015 bylo s účinností od 26. 10. 2015 vydáno nařízení vlády č.
276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění
způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády č.
276/2015 Sb.“), které v pracovněprávních vztazích zachovává bodový systém
výpočtu náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Podle tohoto
nařízení vlády se stanoví náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení
společenského uplatnění nejen v případě újmy na zdraví, která vznikla po jeho
účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění
způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem
nabytí jeho účinnosti vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení
společenského uplatnění (§ 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z. a z něj
vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní
vztahy nepřipadá v úvahu. V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že
zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody (část
jedenáctá, § 248 až 275 a část čtrnáctá, hlava I, díl 1, § 365 až 393), která
má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a
nelze se proto od ní odchýlit. Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatele,
podle které nutnost použití „příslušných ustanovení“ zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, namísto ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce vyplývá z
přechodného ustanovení § 3029 odst. 1 o. z. (podle kterého dovolávají-li se
právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich
místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona), neboť v takovém případě by se
jednalo nikoliv o subsidiární, ale o nepřípustné přímé použití občanského
zákoníku na pracovněprávní vztahy. Přechodná ustanovení občanského zákoníku se
na zákoník práce nevztahují; v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého
práva byla přechodná ustanovení pro zákoník práce učiněna součástí tzv.
harmonizační novely provedené zákonem č. 303/2013 Sb.
Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v
zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem
relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna -
jak správně dovodil odvolací soud - odlišností pracovněprávních vztahů od
vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. V použití vyhlášky č.
440/2001 Sb. na poskytování náhrady za bolest v pracovněprávních vztazích v
době od 1. 1. 2014, které vede ke stanovení náhrady v odlišné (nižší) výši, než
ve které by byla stanovena v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 2958
o. z., proto nelze spatřovat dovolatelem namítaný rozpor s obecně sdílenými
zásadami spravedlnosti, na nichž spočívá soukromé právo (§ 3 odst. 3 a § 10
odst. 2 o. z.). Ze stejného důvodu nelze uvažovat ani o porušení ústavního
principu rovnosti před zákonem, resp. o diskriminaci zaměstnanců při
odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (čl. 1 a čl. 3 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Zaměstnanci totiž ani nejsou jedinými
osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v
době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a
ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové
práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (od 26. 10. 2015
nařízení vlády č. 276/2015 Sb.). Podle této právní úpravy se postupuje též u
úředníků územních samosprávných celků (§ 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění
účinném od 1. 1. 2014), soudců [§ 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném od 1. 1. 2014], státních
zástupců (§ 18 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve
znění účinném od 1. 1. 2014) a od 1. 1. 2015 i u státních zaměstnanců (§ 124
odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Vyhláška č. 440/2001 se v
době od 1. 1. 2014 vztahovala též na poskytování náhrady za bolest a ztížení
společenského uplatnění vojákům z povolání (§ 119 odst. 1 zákona č. 221/1999
Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a příslušníkům
bezpečnostních sborů (§ 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 1. 2014); vyhláška č.
440/2001 Sb. byla pro vojáky z povolání následně nahrazena vyhláškou č.
346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení
společenského uplatnění vojáků, a pro příslušníky bezpečnostních sborů
vyhláškou č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za
ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že při stanovení náhrady
za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke
kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které
se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
vyhlášky č. 50/2003 Sb.
Z uvedeného vztaženo na posuzovanou věc vyplývá, že v souvislosti s pracovním
úrazem, který žalobce utrpěl dne 15. 12. 2014, připadá v úvahu poskytnutí
náhrady za bolest, jež mu byla způsobena přede dnem 26. 10. 2015, kdy nabylo
účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., buď podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
nebo podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Závěr, který z těchto právních
předpisů se vztahuje na projednávanou věc, je třeba (vzhledem k přechodnému
ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) odvíjet od skutečnosti, zda
lékařský posudek k odškodnění bolesti byl vydán v době před, anebo až po nabytí
účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Za lékařský posudek k odškodnění
bolesti vydaný před nabytím účinnosti uvedeného nařízení vlády ve smyslu § 10
nařízení vlády č. 276/2015 Sb. je však možné považovat jen lékařský posudek, v
němž se vymezuje bodové ohodnocení bolesti podle sazeb stanovených v přílohách
č. 1 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., tj. lékařský posudek vydaný podle ustanovení
§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Není jím proto znalecký posudek doc. MUDr.
Evžena Hrnčíře, CSc. ze dne 18. 3. 2015, který náhradu za bolest stanovil podle
„Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského
uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“. Nelze též pominout, že bodové
ohodnocení bolesti bylo možné provést až po ustálení zdravotního stavu žalobce
[srov. § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a § 5 odst. 1 větu první
nařízení vlády č. 276/2015 Sb.]. Z uvedeného znaleckého posudku ze dne 18. 3.
2015, jakož i ze znaleckého posudku k odškodnění bolesti ze dne 27. 10. 2015,
vydaného stejným znalcem po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb.,
přitom vyplývá, že v době vydání posudku ze dne 18. 3. 2015 znalec vycházel ze
stavu, kdy zdravotní stav žalobce ještě nebyl ustálený. Vzhledem k tomu, že
přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. nebyl ve smyslu § 10
tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti žalobce způsobené
mu pracovním úrazem ze dne 15. 12. 2014, stanoví se náhrada za bolest v
posuzovaném případě podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Určily-li proto soudy
v projednávané věci výši náhrady za bolest, kterou žalobce utrpěl v souvislosti
s uvedeným pracovním úrazem, podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., postupovaly podle
nesprávného právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek - s výjimkou části výroku o věci
samé, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II o
zamítnutí žaloby co do 5 566 Kč - zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud - s výjimkou výroku,
kterým bylo žalobě co do 63 000 Kč s příslušenstvím vyhověno, a části výroku II
o zamítnutí žaloby co do 5 566 Kč - i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto
rozsahu Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu