21 Cdo 4569/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M.-S. spol.
s r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu v Praze-západ pod sp. zn. 8 C 1379/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 23 Co
332/2007-176, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o ukončení pracovního poměru ke
dni 14. 02. 2004 mezi žalobcem a žalovaným je neplatná“. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že dne 2. 4. 2004 obdržel od žalovaného „potvrzení o zaměstnání“
ze dne 1. 4. 2004, kterým žalovaný potvrzoval, že „žalobce byl zaměstnán u
žalovaného od dne 03. 09. 2003 do 14. 02. 2004“. Pracovní poměr měl být ukončen
dohodou ke dni 14. 2. 2004. Protože se účastníci nikdy na ukončení pracovního
poměru dohodou ke dni 14. 2. 2004 nedohodli, „písemně dohodu o ukončení
pracovního poměru neuzavřeli“, považuje žalobce ukončení pracovního poměru
dohodou ke dni 14. 2. 2004 za neplatné.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 8 C 1379/2004-145,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit Českému státu „do
pokladny Okresního soudu Praha-západ“ za znalečné 8.500,- Kč, svědečné 392,- Kč
a žalobci náklady řízení 24.542,- Kč „k rukám právního zástupce“ JUDr. K. S.;
žalobci uložil povinnost zaplatit Českému státu „do pokladny Okresního soudu
Praha-západ“ za znalečné 14.035,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že k ukončení pracovního poměru žalobce platně nedošlo, protože dohoda o
ukončení pracovního poměru nebyla mezi účastníky v žádné formě uzavřena a že je
nerozhodné, že strany o ukončení pracovního poměru jednaly, protože ke
smluvnímu konsensu s nezbytnými obsahovými náležitostmi mezi účastníky nedošlo.
Podle názoru soudu prvního stupně je také nerozhodné, že žalobce nenastoupil do
zaměstnání ihned po ukončení své pracovní neschopnosti, i když takové jednání
by mohlo představovat porušení pracovní kázně zaměstnance, ale samo o sobě však
není právním důvodem ukončení pracovního poměru, které nezpůsobuje ani to, že
žalobce uzavřel pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9.
2007, č. j. 23 Co 332/2007-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice
22.927,- Kč a žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
17.614,38 Kč a na nákladech odvolacího řízení 13.561,64 Kč „do rukou právního
zástupce žalovaného“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že sice
„nebylo prokázáno, že by žalobce písemně či ústně přistoupil na žalovaným
navrhovanou dohodu o skončení pracovního poměru“, ale „následně se však podle
ní zachoval – po skončení pracovní neschopnosti nenastoupil do práce, uzavřel
novou pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem“. Tyto vnější skutkové znaky
nelze interpretovat jinak, než že „žalobce dal svým následným chováním najevo,
že na návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou přistupuje“. Následně je
zcela bezvýznamné, zda žalobce později vyzval žalovaného k přidělování práce či
nikoliv,, „neboť jednou skončený pracovní poměr již nelze jednostranně obnovit
jinak, než na základě úspěšné žaloby podle ustanovení § 64 zákoníku práce“.
Odvolací soud dodal, že „vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně ve věci
samé a novému rozhodnutí o nákladech řízení“ stalo se žalobcovo odvolání proti
výroku o nákladech řízení státu bezpředmětným.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „rozhodnutí
odvolacího soudu je vnitřně rozporné“ a že některé námitky žalobce, na kterých
soud prvního stupně založil své rozhodnutí, byly zcela pominuty. Ze strany
odvolacího soudu „jde o čirou spekulaci“, pokud vyvozuje žalobcův konkludentní
souhlas s uzavřenou dohodou o skončení pracovního poměru uzavřením nového
pracovního poměru. Žalobce se proti své vůli, jednáním žalovaného, ocitl v
situaci zcela bez prostředků a tuto situaci musel řešit. Vytýká odvolacímu
soudu, že jeho „závěry si navíc odporují, když tvrdí, že konkludentní souhlas
byl prokázán nástupem do nového zaměstnání od 1. 4. 2004, žádost o přidělení
práce ze dne 7. 4. 2004 již však tímto způsobem nehodnotí a tuto nepovažuje za
projev vůle“. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, když vytkl soudu prvního
stupně, že „neodstranil rozpor mezi tím, čeho se žalobce žalobou domáhal, a
tím, jak sám žalobce vylíčil rozhodující skutečnosti“, protože to byl žalovaný,
kdo tvrdil, že žalobce „měl údajně uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru,
a kdo předložil záznam o jejím uzavření s podpisem, o kterém tvrdil, že je
žalobce, a dále žalovaný jednal tak, jako by dohoda o skončení pracovního
poměru byla uzavřena“. Žalobce dodal, že „pokud odvolací soud dospěl k tomuto
závěru, pak tento závěr nebyl následován odpovídajícím postupem odvolacího
soudu, když nedošlo k poučení soudu o případné nutnosti změnit žalobního návrhu
(pokud soud měl za to, že žalobní návrh není projednatelný)“. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
má oporu ve správném skutkovém zjištění, provedeném na základě dokazování u
soudu prvního stupně. Pokud žalobce v rámci žalobních tvrzení a žalobního
návrhu se domáhá toho, aby soud určil, že dohoda o skončení pracovního poměru
žalobce u žalovaného je neplatná, pak lze učinit závěr, že žalobce dohodu o
skončení pracovního poměru uzavřel a že po jejím uzavření se dovolává
neplatnosti takto uzavřené dohody. Žalobce nenastoupil do práce, uzavřel novou
pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem a tímto jednáním projevil vůli
nenastoupit zpět do práce, což nelze vyložit jinak, než že konkludentně
přistupuje na návrh dohody žalovaného na rozvázání pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 240 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání žalobce.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce se žalovaným uzavřel
pracovní smlouvu na dobu neurčitou dne 12. 8. 2003 s nástupem do zaměstnání dne
3. 9. 2003; od 30. 1. 2004 do 1. 3. 2004 byl žalobce v pracovní neschopnosti.
Na přelomu měsíce ledna a února 2004 probíhalo mezi účastníky řízení jednání o
ukončení pracovního poměru žalobce dohodou ke dni 14. 2. 2004. Žalobce posléze
uzavřel pracovní poměr na dobu určitou od 1. 4. 2004 do 31. 1. 2005 se
společností B. – l. a.s.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke
skončení pracovního poměru dohodou mělo dojít ke dni 14. 2. 2004 – podle zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tedy do dne než nabyl
účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. § 364 odst. 2 z. č.
262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a
zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru
uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody
rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. § 242 odst. 2
zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též
ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající
projevit, tedy i konkludentně (srov. § 240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o
rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle (srov. § 240 odst. 1
zák. práce), s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá
smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru sjednaná podle ustanovení §
43 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 224
odst. 1 zák. práce).
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu
(oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev
vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž
mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá,
že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel vázán. Přijetí návrhu
(akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž
vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem,
kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků
(shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je uzavřena.
Protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že podpis na listině o názvu
„zrušení pracovního poměru dohodou“ ze dne 4. 2. 2004, podle které mělo dojít k
ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného dohodou ke dni 14. 2. 2004, je
pravým podpisem žalobce, je také nepochybné, že k přijetí písemně učiněného
návrhu a tedy k uzavření dohody písemnou formou (srov. § 244 odst. 5 zák. páce)
nedošlo. Za tohoto stavu bylo pro posouzení projednávané věci podstatné – jak z
toho též vycházel odvolací soud – zda žalobce svoji vůli akceptovat návrh
žalovaného na rozvázání pracovního poměru projevil jiným způsobem.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním
nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch,
kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného
potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o
tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Jak správně uvádí v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud,
vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek
zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována)
prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj.
zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle
vyjadřovacích prostředků – jak z výše uvedeného vyplývá – je kromě výslovného
projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky
(konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem
projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou
interpretované především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření
obvykle znamená. Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka
pracovního poměru vychází z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v
pracovněprávních vztazích obvykle znamenají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ však neumožňuje učinit odvolacím soudem
přijatý závěr, že „žalobce dal svým následným chováním najevo, že na návrh na
rozvázání pracovního poměru dohodou přistupuje“. Tento závěr učinil odvolací
soud toliko na základě zjištění, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti
nenastoupil do práce a že uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným
zaměstnavatelem. Nevypořádal se přitom s žalobcovým tvrzením, že nový pracovní
poměr uzavřel proto, že mu žalovaný odmítal přidělovat práci a byl tak bez
prostředků. Odvolací soud sice správně uvádí, že je zcela bezvýznamné, zda
žalobce později vyzval žalovaného k přidělování práce či nikoliv, „neboť jednou
skončený pracovní poměr již nelze jednostranně obnovit jinak, než na základě
úspěšné žaloby podle ustanovení § 64 zákoníku práce“, přehlíží však, že tato
úvaha může být správná jen za podmínky, že pracovní poměr účastníků skutečně na
základě jejich dohody dříve skončil. Přitom právě skutečnost, že se žalobce po
žalovaném domáhal přidělování práce, i s ohledem na krátké časové souvislosti
mezi skončením pracovní neschopnosti žalobce, navázáním jeho nového pracovního
poměru a výzvou žalovanému k přidělování práce, měla být předmětem širších úvah
odvolacího soudu při výkladu případného konkludentního projevu vůle. Odvolací
soud se navíc odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval důkazy
výslechem žalobce a svědků (srov. § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.);
tyto důkazy jsou právě pro posouzení širších okolností případu významné. Jinak
řečeno, pouze na základě zjištění, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti
nenastoupil do práce a že uzavřel novou pracovní smlouvu s jiným
zaměstnavatelem, bez přihlédnutí i k ostatním již zjištěným okolnostem, jež se
ke zkoumanému (údajnému) projevu vůle žalobce vztahují, nelze učinit závěr, že
žalobce projevil vůli směřující k akceptaci návrhu dohody o skončení pracovního
poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Mojmír Putna, v.
r.
předseda senátu