21 Cdo
4593/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se
sídlem v Praze 9 - Dolních Počernicích, Dubenecká č. 89, proti žalované
Pražským službám, a.s. se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi č. 444/1, IČ 60194120,
o 149.784,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 60 C 169/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. června 2008 č.j. 69 Co 225/2008-48, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 149.784,- Kč s úrokem z prodlení
v zákonné výši. Žalobu odůvodnil tím, že rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 8.12.2005 č.j. 6 C 43/98-262 a Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006
č.j. 29 Co 245/2006-285 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na
odškodnění pracovního úrazu ze dne 9.12.1996 částku 453.731,20 Kč, že mu částka
žalovanou byla poukázána na účet dne 24.8.2006 a že žalovaná "při vyměřování
záloh na daň postupovala tak, jakoby se jednalo o jednorázový příjem a v
důsledku toho byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel
tak odvést na daních podstatně více (148.784,- Kč - dle čl. II. bodu 5
znaleckého posudku)", než kolik by mu bylo strženo, kdyby mu žalovaná náhradu
za ztrátu na výdělku platila měsíčně od vzniku nároku v roce 1996; žalobce by
tak na dani zaplatil pouze 7.365,- Kč. Tím, že žalobci vyplatila "zákonné
nároky najednou a takto je i zdanila", žalovaná porušila povinnosti vyplývající
z ustanovení § 205b odst. 3 zákoníku práce a ustanovení § 38h odst. 5 zákona č.
586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a žalobci v důsledku toho "byla
vyplacena menší částka - čistý příjem, než jakou by obdržel, kdyby žalovaná své
zákonné povinnosti řádně splnila".
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením ze dne 18.2.2008 č.j. 60 C
169/2007-33 řízení ohledně částky 1.692,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve
výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí od 18.7.2007 do zaplacení z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil - rozsudkem ze dne 18.2.2008 č.j. 60 C 169/2007-35 rozhodl mezitímně tak, že žalobní nárok je co do základu po
právu a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí
konečném. Dokazováním zjistil, že žalobce utrpěl dne 9.12.1996 pracovní úraz,
že rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.12.2005 č.j. 6 C 43/98-262 a
Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006 č.j. 29 Co 245/2006-285 byla žalované
mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za
dobu od 10.12.1996 do 30.11.2005 částku 425.223,60 Kč a povinnost platit
žalobci měsíčně počínaje dnem 1.12.2005 částku 4.712,40 Kč a dalších 50.206,10
Kč jako odškodnění za pracovní úraz a že žalovaná poukázala žalobci náhradu za
ztrátu na výdělku dne 24.8.2006 na základě výše uvedených rozsudků a "srazila"
daň z příjmů fyzických osob z této jednorázové platby ve výši 148.457,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná měla povinnost platit žalobci náhradu
za ztrátu na výdělku každý měsíc ode dne 27.1.1997, kdy žalobce dopisem ze dne
23.1.1997 požádal žalovanou o náhradu za ztrátu na výdělku, a že rozdíl "mezi
daní sraženou při jednorázové platbě (ve výši 148.457,- Kč) a daní, která by
byla sražena v případě pravidelných měsíčních výplat náhrady za ztrátu na
výdělku (ve výši 7.365,- Kč), je skutečnou škodou". Odmítl námitku žalované, že
škoda vznikla také zaviněním žalobce, který "neposkytl potřebnou součinnost",
když "odmítl dát souhlas MUDr. J. R. k vyžádání zdravotnické dokumentace". Žalobce totiž dopisem ze dne 23.1.1997 vyzval žalovanou k poskytnutí náhrady
ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti, což žalovaná dopisem ze dne
3.2.1997 odmítla s tím, že "dosud nebylo jednoznačně prokázáno, že byly splněny
podmínky pro rozhodnutí zaměstnavatele o vzniku úrazu", a posléze "v rozhodnutí
ze dne 26.3.1997" žalovaná vyjádřila ochotu odškodnit žalobce pouze v rozsahu
jedné třetiny. Žaloba o odškodnění žalobcova pracovního úrazu, projednávaná u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 43/98, byla podána dne 2.2.1998 a
teprve po zahájení tohoto řízení byl vyzván MUDr. J. R. k udělení souhlasu k
vyžádání zdravotnické dokumentace, potřebné ke zpracování znaleckého posudku
pro pojišťovnu; vzhledem k tomu, že již "probíhalo soudní řízení o předmětném
nároku", nelze podle názoru soudu prvního stupně "nedostatek souhlasu žalobce s
vyžádáním zdravotnické dokumentace považovat za důvod zproštění odpovědnosti
žalované za škodu".
Zavinění žalobce na vzniku škody nelze spatřovat ani v tom,
že žalobce "neuvedl pravdu o svých zdravotních potížích s páteří", neboť je
"třeba zohlednit", že podle znaleckých posudků vypracovaných v řízení vedeném
pod sp. zn. 6 C 43/98 bylo nakonec zjištěno, že "předchozí nepracovní úrazy
žalobce a degenerativní změny na páteři nejsou příčinou zjištěného poškození
krční páteře, které bylo objektivně zjištěno až v souvislosti s tímto úrazem".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.6.2008 č.j. 69 Co
225/2008-48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými
a právními názory soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaná odpovídá za
škodu, která žalobci vznikla zaplacením vyšší daně z příjmů fyzických osob z
důvodu jednorázově vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku, podle ustanovení §
187 odst.2 zákoníku práce a že spoluzavinění žalobce na vzniku této škody ve
smyslu ustanovení § 205a zákoníku práce nebylo zjištěno. Odvolací soud
neshledal důvodnou ani námitku promlčení vznesenou žalovanou za odvolacího
řízení, neboť žalobce se o škodě dozvěděl v době, kdy se "seznámil se znaleckým
posudkem znalce Dr. B. K. ze dne 23.2.2007, který určil vzniklý daňový rozdíl".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Poukazuje na
ustanovení § 2 a 8 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů a
namítá, že ve věci odškodnění pracovního úrazu žalobce jí pojišťovna dopisem ze
dne 26.3.1998 sdělila, že z "důvodu přešetření předúrazového stavu žalobce
postoupila celý případ svému znalci a do obdržení jeho konečného stanoviska
odkládá škodní událost bez náhrady", žalobce však odmítl udělit souhlas k
nahlédnutí do své zdravotní dokumentace a popřel "existenci onemocnění páteře,
které bylo pro posouzení případu významné". Žalovaná dovozuje, že neporušila
své právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce, když
"respektovala sdělení pojišťovny o odložení škodní události do obdržení
stanoviska znalce", a že proto požadovanou náhradu škody není povinna žalobci
poskytnout. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované "jako nepřípustné zamítl".
Uvedl, že rozhodnutí soudu o odškodnění pracovního úrazu má jen deklaratorní
povahu a že proto z něho nevznikají "žádné hmotně právní vztahy"; rozhodující
bylo, že žalovaná žalobcův nárok neuspokojila řádně a včas, aniž by bylo
významné a mohlo by vést ke "krácení nároků žalobce" to, jaký je vztah
zaměstnavatele a pojišťovny, u níž je zaměstnavatel pojištěn za škodu vzniklou
z důvodu pracovního úrazu, a že "pojišťovna pro žalovanou rozhodovala s
průtahy".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno, že
pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.12.2005 č.j. 6 C
43/98-262 a Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006 č.j. 29 Co 245/2006-285
byla žalované mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu
na výdělku za dobu od 10.12.1996 do 30.11.2005 částku 425.223,60 Kč a povinnost
platit žalobci měsíčně počínaje dnem 1.12.2005 částku 4.712,40 Kč a dalších
50.206,10 Kč jako odškodnění za pracovní úraz ze dne 9.12.1996, že žalovaná
poukázala dlužnou částku žalobci dne 24.8.2006 a že z této jednorázové platby
odečetla daň z příjmů fyzických osob ve výši 148.457,- Kč, přičemž vznikl
rozdíl mezi daní sraženou při jednorázové platbě (ve výši 148.457,- Kč) a daní,
která by byla sražena v případě pravidelných měsíčních výplat náhrady za ztrátu
na výdělku (ve výši 7.365,- Kč).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2005 sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, který byl uveřejněn
pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) představuje
vyšší daň z příjmů fyzických osob, kterou zaměstnanec zaplatil jenom proto, že
mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti náležející za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově,
škodu, za níž zaměstnavatel odpovídá - došlo-li ke škodě v době do 31.12.2006 -
podle ustanovení § 187 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci
též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce má
objektivní povahu. Podle judikatury soudů jde o odpovědnost vylučující
jakoukoliv subjektivní kategorii v odpovědnostním právním vztahu, která by
charakterizovala osobu odpovědného subjektu, a zaměstnavatel tedy odpovídá i za
takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho
zaměstnanců (srov. například Závěry k výkladu některých ustanovené zákoníku
práce, přijaté Nejvyšším soudem pod sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné
ve Sborníku Nejvyššího soudu III, na str. 84).
Uvedené samozřejmě platí i pro poskytování náhrady škody zaměstnancům
zaměstnavatele z důvodu jeho odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo
nemoci z povolání, pro případ které je zaměstnavatel ze zákona pojištěn (srov.
§ 205d odst.1 zák. práce).
Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná
pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo
nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle
zákoníku práce (srov. § 2 odst.1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších
předpisů); přímý nárok vůči příslušné pojišťovně zaměstnanec nemá, nestanoví-li
zákon jinak (srov. § 205d odst.8 zák. práce).
V případě, že příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele a že tedy
zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok, výše uvedené ve svých důsledcích
znamená, že úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k zaměstnanci
přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení s
uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel. Z
uvedeného současně vyplývá, že, vyplatila-li zaměstnanci příslušná pojišťovna
za zaměstnavatele náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti náležející za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově
a zaplatil-li proto zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob, odpovídá za
škodu takto zaměstnanci vzniknou zaměstnavatel; okolnost, že zaměstnavatel sám
porušení povinnosti (spočívající ve vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku
způsobem uvedeným v ustanovení § 205b odst.3 zák. práce) nezavinil a že
případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti zaměstnavatele vůči
příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela nerozhodné. Žalobce v této
souvislosti správně upozorňuje, že nemohou být na újmu práv zaměstnance
případná opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování
náhrady škody za zaměstnavatele; možnost zaměstnavatele požadovat jejich
odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálené
judikatury soudů a že proto nemá po právní stránce zásadní význam; dovolání
žalované proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c)
o.s.ř. odmítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně,
popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu