21 Cdo 4639/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce města Jemnice se sídlem městského úřadu v Jemnici, Husova č. 103,
IČO 00289531, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči,
Nerudova č. 1190/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží
č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop č. 11, o vydání
bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C
38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
července 2016 č. j. 44 Co 22/2016-146, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. listopadu
2015 č. j. 54 C 38/2015-118 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 11. 7. 2014 domáhal,
aby mu žalovaná zaplatila 206 846 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z
částky 206 846 Kč od 15. 4. 2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
V. P., který dne 13. 7. 2011 zemřel, byl vlastníkem feny B. (52 cm), psa C. (52
cm), psa R. (38 cm) a feny M. (30 cm), že v souvislosti se závažným onemocněním
před úmrtím V. P. bylo nezbytné zajistit výživu pro jeho psy, neboť se o tuto
výživu nikdo jiný nepostaral, že žalobce proto nechal psy umístit do útulku pro
psy Z. V. v M. B., kterému zaplatil na výživě a veterinárních úkonech za
uvedené psy za dobu od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 celkem 206 846 Kč, že na
základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D
811/2011-194, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, a na základě usnesení
Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které
nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, připadli všichni uvedení psi ke dni úmrtí
zůstavitele žalované, že tím, že žalobce za žalovanou hradil výživu jejích psů
a nezbytné veterinární úkony pro tyto psy, ačkoli příslušné dílčí částky měla
Z. V. hradit žalovaná, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení v celkové výši 206
846 Kč, že žalobce dopisem ze dne 13. 3. 2014, který byl žalované doručen dne
14. 3. 2014, vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 30
dnů od doručení výzvy, která uplynula dne 14. 4. 2014, že od 15. 4. 2014 je
žalovaná v prodlení se zaplacením uvedené částky, že dopisem ze dne 12. 5. 2014
žalovaná odmítla dlužnou částku zaplatit a že ji nezaplatila ani poté, co k
tomu byla vyzvána dopisem zástupce žalobce ze dne 5. 6. 2014.
Žalovaná zejména namítala, že jí není zřejmé, proč žalobce uhradil částku 206
846 Kč, neboť předmětní psi nebyli zatoulaní ani opuštění ani předaní Městskému
úřadu v Jemnici podle § 135 občanského zákoníku, že žalobce platil Z. V. bez
právního důvodu, že subjektem, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, je
tak Z. V. a nikoli žalovaná, že stát neodpovídá za zůstavitelovy dluhy a za
náklady spojené s jeho pohřbem, neboť vlastnické právo státu nepřipadlo podle
ustanovení § 462 občanského zákoníku, ale stát nabyl předmětný majetek způsobem
uvedeným v § 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., že s odkazem na § 41 zákona č.
219/2000 Sb. na něj proto závazky předchozího majitele, který „byl příslušný
hradit psímu hotelu náklady spojené s umístěním a výživou předmětných psů“,
nepřešly, že majetek zůstavitele, který se nepodařilo v rámci likvidace
zpeněžit, sice připadl v souladu s ustanovením § 175u odst. 2 občanského
soudního řádu státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (tím byla zachována
kontinuita vlastnického práva k předmětnému majetku), avšak že příslušnost
hospodařit s předmětným majetkem žalované vznikla až právní mocí rozhodnutí, že
majetek připadá státu, a že před právní mocí usnesení, na jehož základě nabyl
vlastnické právo k předmětnému majetku stát, nebyl Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových příslušný s tímto majetkem hospodařit a nemůže tak nést
náklady, které v tomto období v souvislosti s péčí o tento majetek vznikly.
Žalovaná má za to, že náklady vzniklé v souvislosti s umístěním a výživou
předmětných psů v období od smrti zůstavitele do právní moci usnesení, na
základě kterého připadli státu, jsou pohledávkou související s řízením o
dědictví a měly by být uplatněny a vypořádány v rámci dědického řízení.
Městský soud v Brně – poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12.
2014 č. j. 54 Co 1106/2014-100 potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze
dne 5. 11. 2014 č. j. 112 C 59/2014-92 v části, v níž Okresní soud v Jihlavě
vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci vedené u
tohoto soudu pod sp. zn. 112 C 59/2014, a změnil je v části, v níž byla věc
postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému, tak, že
se věc postupuje jako místně příslušnému soudu Městskému soudu v Brně –
rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 54 C 38/2015-118 žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 899 Kč k
rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Dovodil, že žalobce jednal správně, když psy
ve chvíli, kdy se o ně jejich majitel nebyl schopen starat a kdy bylo ohroženo
jejich zdraví i bezpečnost obyvatel obce, umístil do útulku, s jehož
provozovatelem měl sjednánu smlouvu ze dne 13. 1. 2011, v níž se provozovatel
psího útulku zavázal, že bude pro město zajišťovat péči o zatoulané a opuštěné
psy, a žalobce se zavázal za tyto služby platit vyfakturované náklady, a která
pokrývala „ne stejné, ale podobné případy“, že „pokud smluvní ujednání
interpretujeme rozšiřujícím výkladem, je dle názoru soudu možné využít tento
právní vztah i na tento případ“ a že psy lze v tomto případě považovat za věci
opuštěné ve smyslu občanského zákoníku přesto, že jejich majitel byl v rozhodné
době znám, nemohl se o psy starat a nebyl zde ani nikdo jiný, komu by mohli být
svěřeni do péče. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k situaci, že
by psi byli umístěni v útulku bez právního důvodu a že by Z. V. „vzniklo“
bezdůvodné obohacení, že jelikož žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným
psům s účinností ke dni úmrtí jejich původního majitele, má povinnost „nést
závazky“, které ve spojení s tímto majetkem od data úmrtí zůstavitele vznikly,
že tímto závazkem je částka, kterou žalobce zaplatil na nákladech za výživu a
péči o předmětné psy, a že vzhledem k tomu, že žalovaná měla tyto náklady nést
sama, „vzniklo“ jí bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 44
Co 22/2016-146 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 38 029,60 Kč k
rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o
plnění podle smlouvy ze dne 13. 1. 2011, shledal „spekulativním“, ničím
nedoloženým a nadbytečným. Na základě zjištění, že psi byli odchyceni z
veřejného prostranství (nikoli z domu či pozemku užívaného V. P.) v situaci,
kdy „jsouce hladoví, nemocní a zanedbaní napadali obyvatele místní části
města“, odvolací soud dovodil, že zjištěný skutkový stav zcela odpovídá
hypotéze ustanovení § 42 zákona č. 166/1999 Sb., že tedy nastala situace, kdy
byl ve veřejném zájmu [ohrožení zdraví lidí v důsledku (umožněného) útoku psů]
odchyt těchto psů, kterého se na žádost obce (žalobce) zhostil Z. V., jenž
podle zjištění odvolacího soudu měl příslušné povolení podle § 39 zákona č.
166/1999 Sb., a protože se jednalo o psy známého chovatele V. P., který však
byl nedostupný (hospitalizován), a nebyl nikdo jiný (známý), komu by bylo možno
psy předat, byli psi ponecháni v útulku [§ 42 odst. 5 písm. b) zákona č.
166/1999 Sb.]. Plnil-li Z. V. žalobce, jemuž bylo podle zjištění odvolacího
soudu zřejmé, že chovatelem psů, kterému přísluší povinnost platby ve smyslu §
42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb., je V. P., plnil tak namísto V. P. (§ 454
občanského zákoníku), tedy namísto chovatele, přičemž mezi ním a V. P.
neexistoval žádný právní (smluvní) vztah. Odvolací soud uzavřel, že na uvedeném
stavu nic nezměnila ani smrt V. P., že jenom nebyla známa osoba povinná k
platbě, že do postavení s povinnostmi chovatele podle § 42 odst. 5 zákona č.
166/1999 Sb. se pak dostala žalovaná v důsledku konstrukce ustanovení § 175u
odst. 2 občanského soudního řádu již ke dni smrti V. P. a že závěr soudu
prvního stupně o vzniku nároku z bezdůvodného obohacení v důsledku plnění za
jiného (za toho, kdo byl po právu k povinnosti plnit zavázán) je proto správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo
je povinen hradit náklady spojené s péčí o majetek zůstavitele za období trvání
dědického řízení za situace, kdy účastníkem dědického řízení je stát, dědictví
je předlužené a byla nařízena likvidace dědictví. Žalovaná má za to, že náklady
spojené s péčí o majetek zůstavitele vzniklé v průběhu dědického řízení a v
jeho rámci probíhající likvidace dědictví jsou náklady dědického řízení, které
mají být vypořádány v rámci řízení o dědictví, že v řízení o dědictví platí
stát podle rozhodnutí soudu odměnu notáře za provedené úkony soudního komisaře
a jeho hotové výdaje, jestliže tuto povinnost nemají účastníci řízení, a že za
stát platí náklady příslušný soud prvního stupně. Dovolatelka zdůraznila, že
vlastnické právo státu vzniklo v daném případě podle ustanovení § 175u odst. 2
občanského soudního řádu, že stát podle zákona sice nabyl předmětný majetek ke
dni smrti zůstavitele, čímž zůstává zachována kontinuita vlastnického práva k
určité věci, avšak že žádný právní předpis nestanoví, že vznik příslušnosti
hospodařit pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nastává rovněž
zpětně ke dni smrti zůstavitele, že příslušnost hospodařit s předmětným
majetkem žalované vznikla až právní mocí rozhodnutí, že majetek připadá státu
podle ustanovení § 175u odst. 2 občanského soudního řádu, a že v rámci řízení o
dědictví může úkony týkající se majetku, který je předmětem dědictví, činit
pouze soud, resp. soudní komisař. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dnem 11. 7. 2014, postupoval
přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce dal dne
18. 10. 2010 pokyn k odchytu (odvozu) čtyř psů V. P. do útulku Z. V., neboť V.
P. byl hospitalizován a nemohl se o psy starat, že psi byli odchyceni a
odvezeni z veřejného prostranství do útulku v zuboženém stavu, hladoví a
ohrožující (napadající) lidi bydlící v místní části města J. P., že V. P. dne
13. 7. 2011 zemřel, že Z. V. vyúčtoval žalobci za výživu a péči o psy za období
od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 celkovou částku 206 846 Kč, kterou mu žalobce
zaplatil, a že poté, co všichni ze zákona v úvahu připadající dědicové po V. P.
dědictví odmítli, připadli uvedení psi na základě usnesení Okresního soudu v
Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194, které nabylo právní moci
dne 7. 12. 2013, opraveného usnesením ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D
811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, ke dni úmrtí zůstavitele
žalované jako majetek, který se po nařízení likvidace předluženého dědictví
usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 8. 2013 č. j. 19 D 811/2011-170
nepodařilo zpeněžit (§ 175u občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2013).
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení právní otázky, zda stát, jemuž připadl majetek zůstavitele, který se
nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví, odpovídá za dluhy související s
tímto majetkem vzniklé v době od smrti zůstavitele do pravomocného rozhodnutí
soudu o připadnutí tohoto majetku státu. Protože při řešení této právní otázky
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s přihlédnutím k tomu,
že zůstavitel zemřel dne 13. 7. 2011 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.
zák.“ - srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 859 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb.), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“ - srov. čl.
II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí; jestliže smrt
nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou,
zjistí-li její smrt jinak; za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou
osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije (srov. § 7
odst. 2 obč. zák.).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Dědictví nabývají
dědici zůstavitele (srov. § 461 obč. zák.); dědictví, jehož nenabude žádný
dědic, připadne (z důvodu universální sukcese) státu jako tzv. odúmrť (srov. §
462 obč. zák.). K nabytí dědictví dědici zůstavitele nebo k připadnutí dědictví
státu přitom nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava
dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví nebo
při připadnutí dědictví státu; znamená to mimo jiné, že řízení o dědictví se
zahajuje i bez návrhu, že v řízení o dědictví je třeba projednat zásadně
(nestanoví-li zákon jinak) veškerý známý zůstavitelův majetek a že o nabytí
dědictví zůstavitelovými dědici nebo o připadnutí dědictví státu musí být
soudem rozhodnuto v tzv. usnesení o dědictví (srov. § 175q OSŘ). Podle
pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví
zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke
dni smrti zůstavitele.
V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví tu není (a
ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí. Stav, jaký
tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o
dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k
zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o
dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do
dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních
úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do
dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a
jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto
právech a povinnostech. Za zůstavitelovy dluhy dědici odpovídají (spolu s
přiměřenými náklady spojenými s pohřbem zůstavitele) do výše ceny nabytého
dědictví; v době do právní moci usnesení o dědictví jsou v tomto rozsahu
povinni hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl
vyjadřuje míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí. V
případě, že dědicové odmítnou dědictví nebo že z jiných důvodů dědictví
nenabude žádný dědic a že proto dědictví připadlo státu, je stát až do právní
moci usnesení o dědictví považován za vlastníka veškerého majetku zůstavitele a
je také povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a přiměřené náklady spojené s
pohřbem zůstavitele) stejně jako dědic.
Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví státu jako
tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení řízení o
dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek
jen nepatrné hodnoty (srov. § 175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení dohody o
přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů
[srov. § 471 odst. 1 obč. zák. a § 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. I když rovněž v
těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k
dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví
nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě
zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do
dědictví (už proto, že majetek „nemůže zůstat bez vlastníka“ ani v této době),
je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického
práva) a ani stát (z důvodu tzv. odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo
jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví
zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb
zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví
věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku
na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) a žádný z
těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za
přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým
majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než
usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o
přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů
nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani
nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené
náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. též Rozbor a zhodnocení praxe v
řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, projednané a schválené
usnesením pléna Nejvyššího soudu z 21. 2. 1967, Pls 1/67).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého
dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh nebo i bez
návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže
stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své
pohledávky věc z dědictví (srov. § 471 odst. 2 a § 472 odst. 2 obč. zák. a §
175t odst. 1 OSŘ).
V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t OSŘ), provede ji po právní
moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný
zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří
mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované
podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již
postupovat podle ustanovení § 175p až 175s OSŘ (srov. § 175t odst. 3 OSŘ);
vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace
dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno
nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví,
které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí
dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. § 175q
odst. 1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo)
předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace
dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele
(ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a
jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o
připadnutí „nezpeněžitelného“ majetku státu, považováni za vlastníky celého
majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období „nemůže zůstat bez
vlastníka“), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace
dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že
v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti,
jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být
uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.
Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví způsoby
vypočtenými v ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ. O majetku, který se nepodařilo
zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele
(§ 175u odst. 2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu
jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou
pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení
majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci,
práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a
stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho
věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen
za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani
za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti
zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
2015 sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, které bylo uveřejněno pod č. 23 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2016, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7.
2015 sp. zn. 21 Cdo 1318/2015).
V projednávané věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 206 846 Kč s
8,05% úrokem z prodlení od 15. 4. 2014 do zaplacení, neboť žalobce za dobu od
13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 zaplatil „na výživě a veterinárních úkonech“ za 4
psy zůstavitele V. P. celkem 206 846 Kč, ačkoli podle názoru žalobce za výživu
těchto psů a nezbytné veterinární úkony měla platit žalovaná, které připadli
všichni uvedení psi ke dni úmrtí zůstavitele (13. 7. 2011), a které tak vzniklo
bezdůvodné obohacení.
S názorem odvolacího soudu, že žalovaná se na základě ustanovení § 175u odst. 2
OSŘ ke dni smrti V. P. „dostala do postavení“ chovatele s povinností uhradit
náklady vynaložené na péči o odchycené psy v útulku pro zvířata podle
ustanovení § 42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb. a že je proto povinna vydat
žalobci bezdůvodné obohacení vzniklé jí na úkor žalobce jeho plněním za
žalovanou podle ustanovení § 454 obč. zák., dovolací soud nesouhlasí. Odvolací
soud měl vzít v úvahu, že státu (České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových) nepřipadlo (a ani v budoucnu nemůže připadnout) dědictví
po V. P. jako tzv. odúmrť (§ 462 obč. zák.), že tedy stát (Česká republika –
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) uvedené psy nenabyl z titulu
dědického práva, ale že vlastnické právo k uvedeným psům získal na základě
usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194,
které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, opraveného usnesením ze dne 17. 2.
2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, jako
majetek, který se po nařízení likvidace předluženého dědictví nepodařilo
zpeněžit (§ 175u OSŘ), a že proto (jak bylo uvedeno výše) neodpovídá nejen za
dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale ani za dluhy
související s nabytým majetkem, které sice vznikly po smrti zůstavitele, avšak
ještě dříve, než k tomuto majetku získal vlastnické právo.
Veden nesprávným právním názorem, že žalovaná se na základě ustanovení § 175u
odst. 2 OSŘ ke dni smrti V. P. „dostala do postavení“ chovatele s povinností
uhradit náklady vynaložené na péči o odchycené psy v útulku pro zvířata a že je
proto povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení vzniklé jí na úkor žalobce
jeho plněním za žalovanou, se odvolací soud nezabýval tím, zda za soudy
zjištěného skutkového stavu věci nebyla žalovaná (popřípadě jiná organizační
složka státu) povinna zajistit v průběhu dědického řízení péči o předmětné psy
z jiného důvodu než proto, že jí tito psi připadli jako majetek, který se
nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví (§ 175u odst. 2 OSŘ).
Je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem
buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v
zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve
znění pozdějších předpisů), nebo organizační složka státu (tak, jak je
definována v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) příslušná podle
zvláštního právního předpisu (v ostatních případech) [srov. § 21a odst. 1 OSŘ].
Soud vždy objasní, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 201/2002 Sb.,
o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších
předpisů, aby v řízení za stát vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, nebo zda má jménem státu jednat jiná organizační složka státu,
jakož i to, která z nich je podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších
předpisů, nebo podle jiného právního předpisu příslušná v konkrétní věci za
stát vystupovat. Označil-li žalobce organizační složku státu (Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových nebo jinou organizační složku státu),
která nebyla příslušná za stát jednat, nejde o vadu podání (§ 43 OSŘ) ani o
nedostatek podmínky řízení (§ 104 OSŘ), neboť ustanovení § 21a odst. 1 OSŘ
kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby
tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil.
Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou
organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační
složkou, která je příslušná za stát vystupovat (srov. též právní názor uvedený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, který
byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010,
nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005).
Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu
sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 212a
odst. 5 a § 242 odst. 3 větu druhou OSŘ).
Podle ustanovení § 175e odst. 1 OSŘ vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý
zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí
dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu
domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody
nebo nepoměrných nákladů, a ustanoví správce dědictví nebo jeho části.
Podle ustanovení § 175e odst. 2 OSŘ se zajištění dědictví provede zejména jeho
uložením u soudního komisaře nebo u soudu nebo, nelze-li uložení takto
zajistit, uložením u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném
vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě
samém.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 OSŘ soud pověří notáře, aby jako soudní komisař
za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví.
Podle ustanovení § 38 odst. 3 OSŘ úkony notáře, které provedl jako soudní
komisař, se považují za úkony soudu.
Je-li předmětem dědictví zvíře v zájmovém chovu [srov. § 3 písm. e) zákona č.
246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 246/1992 Sb.“] a nejeví-li žádný z dědiců o dědictví zájem
(neujal-li se žádný z dědiců po smrti zůstavitele péče o toto zvíře), je
neodkladným opatřením podle ustanovení § 175e odst. 1 OSŘ, které je soud
(soudní komisař) povinen učinit, rovněž zajištění základní péče o toto zvíře,
neboť obecný zájem na ochraně zvířat, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat
bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením
bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem (srov. § 1 odst.
1 zákona č. 246/1992 Sb.), vyžaduje, aby byly zvířeti v zájmovém chovu
zabezpečeny přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a
zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo
poškození zdraví zvířete, a aby byla učiněna opatření proti úniku těchto zvířat
(srov. § 13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb.), a se zajištěním péče o toto zvíře
nelze otálet až do doby, než bude dědické řízení skončeno a než bude postaveno
najisto, kdo se stal po smrti zůstavitele jeho vlastníkem.
V posuzované věci byli předmětem dědictví mimo jiné i čtyři psi (zvířata v
zájmovém chovu), které ještě před smrtí zůstavitele nechal žalobce odchytit a
odvézt do útulku Z. V., jemuž žalobce za výživu a péči o tyto psy za období od
13. 7. 2011 (od smrti zůstavitele) do 28. 2. 2014 zaplatil celkem 206 846 Kč.
Za těchto okolností se měl odvolací soud zabývat tím, zda státu (České
republice) nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce tím, že péči o psy
zajistil a náklady spojené s péčí o tyto psy i v době od smrti zůstavitele do
28. 2. 2014 hradil žalobce, ačkoli po právu by měl tuto péči – za situace, že
by tak neučinil žalobce – zajistit soud, u kterého bylo vedeno řízení o
dědictví (soudní komisař, který byl soudem pověřen, aby provedl úkony v řízení
o dědictví) a který by – v případě, že by psi nebyli žalobcem odvezeni do
útulku pro psy již před smrtí zůstavitele – byl po smrti zůstavitele povinen
učinit neodkladné opatření podle ustanovení § 175e OSŘ spočívající v zajištění
péče o tyto psy, kteří byli předmětem dědictví a o které žádný z dědiců nejevil
zájem, avšak který tak neučinil právě z důvodu, že psi byli v útulku pro psy
umístěni již před smrtí zůstavitele a že péči o ně již před smrtí zůstavitele
zajistil žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z uvedeného
pohledu nezabýval, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu