21 Cdo 4706/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce D., s. p., proti žalovanému R. l., s.r.o. „v likvidaci“,
zastoupenému advokátkou, o 2.385.458,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro
zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.
července 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 22 Cm 12/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. května 2007, č.j. 5 Cmo 214/2006-50, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1
Cmo 155/2005-176, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4.
2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, jímž bylo jako opožděné odmítnuto dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1
Cmo 83/2004-145, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že dovoláním
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen „do sídla žalovaného“ a
že „pošta jej doručila tak, že zásilku doslala M. K.“, přičemž „zásilka byla
uložena 16. 12. 2004 u pošty a M. K. ji převzala oproti podpisu dne 17. 12.
2004“. Zdůraznil, že „soud prvního stupně reflektoval na okolnosti doručování
a vyžádal si zprávu doručující pošty, která mu sdělila, že adresát – žalovaný
měl u pošty B. 1 zřízenu dosílku a podle ní byla zásilka doslána likvidátorce
společnosti“. Protože žalovaný sám změnil dispozice pro doručování zásilek a
protože podle těchto dispozic pošta postupovala, považoval odvolací soud
doručení dovoláním napadeného rozsudku za řádné a účinné. Vzhledem k tomu, že
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo
83/2004-145, byl žalovanému doručen dne 17. 12. 2004, dospěl odvolací soud k
závěru, že soud prvního stupně správně posoudil dovolání žalovaného proti
tomuto rozsudku, které bylo podáno na poštu dne 21. 2. 2005, jako opožděné.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal žalovaný žalobu pro zmatečnost z
důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Namítl v ní zejména, že
vrchní soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, když se
nezabýval otázkou, zda byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10.
2004, č.j. 25 Cm 355/99-169, doručen v souladu s občanským soudním řádem, že se
vůbec nezabýval otázkou existence správce podniku žalovaného a tím, že správce
podniku využil své oprávnění vyplývající z ustanovení § 338k odst. 6 o.s.ř., a
že nezkoumal, zda byla dodržena na to navazující povinnost soudu postupovat při
doručování žalovanému podle § 45c odst. 1 o.s.ř. Upozorňuje na to, že ve smyslu
ustanovení § 338k odst. 6 o.s.ř. má správce podniku obdobné postavení jako
zástupce účastníka s procesní plnou mocí a že rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. 10. 2004 „musí být doručen také správci podniku
žalovaného“, k čemuž „do dnešního dne nedošlo“; z uvedených důvodů lhůta pro
podání dovolání zmeškána nebyla a „tudíž lhůta pro podání dovolání stále běží“
a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „Jc 24/2003, 21 Cdo 2277/2001“ a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „Rc 19/68“. Žalovaný dovozuje, že mu tak byla v
průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2006, č.j. 22 Cm 12/2005-25,
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176,
a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169,
zrušil. Dovodil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004,
č.j. 1 Cmo 83/2004-145, byl žalovanému nesprávně doručován na adresu jeho sídla
uvedeného v obchodním rejstříku a poštou „doslán“ likvidátorce Ing. M. K.,
ačkoliv měl být správně doručován správci podniku žalovaného Ing. J. L., který
byl ke dni doručování rozsudku správcem podniku žalovaného a měl obdobné
postavení jako zástupce žalovaného na základě procesní plné moci (§ 45c odst.
1, § 28a odst. 1, § 338k odst. 6 o.s.ř.). Dospěl proto k závěru, že předmětný
rozsudek nebyl žalovanému řádně doručen, že nemohl zmeškat lhůtu pro podání
dovolání, která běží ode dne doručení rozsudku (§ 240 odst. 1 věta první
o.s.ř.), a že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 5. 2007, č.j. 5
Cmo 214/2006-50, změnil usnesení krajského soudu tak, že žalobu pro zmatečnost
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před krajským soudem a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů odvolacího řízení 2.384,- Kč. Odvolací soud - poté, co neshledal důvody
žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 a 2 o.s.ř. - posoudil
uvedenou žalobu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., o které ji opírá
žalovaný, a dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nelze pro
tento konkrétní případ ani použít ust. § 229 odst. 3 o.s.ř.“, neboť „i dle
tohoto ustanovení zákona žalobu lze podat jen proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu nebo proti jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem“. Žalobu pro zmatečnost nepovažoval za
přípustnou ani podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. s odůvodněním, že uvedené
ustanovení dopadá na případy, kdy bylo pravomocným usnesením odvolacího soudu
odmítnuto odvolání nebo kdy bylo zastaveno odvolací řízení; o takový případ se
však v projednávané věci nejedná (žalobou pro zmatečnost napadeným usnesením
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí dovolání).
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalovaný odvolacímu soudu
vytýká, že „se zaměřil pouze na prokázání nemožnosti podat žalobu pro
zmatečnost“ a že „jím uvedené důvody ve vztahu k předmětnému usnesení rozváděl
toliko izolovaně, přičemž zcela pominul význam žalobou pro zmatečnost
napadeného usnesení jako integrálního článku celého soudního řízení ve věci,
tedy bez přihlédnutí k okolnostem případu – zejména nedostatku řádného doručení
soudní zásilky, čímž nebyla dodržena zásadní podmínka spravedlivé ochrany práv
a oprávněných zájmů účastníků, jak ukládá ust. § 1 o.s.ř.“. Žalobce tvrdí, že
„zamítavé usnesení o žalobě pro zmatečnost, která směřuje proti usnesení soudu,
kterým byla účastníku odňata možnost podání dovolání z důvodu zmeškání lhůty
vinou soudu, je prakticky postaveno na roveň konečného rozhodnutí ve věci samé,
protože tím řízení definitivně skončilo, aniž by bylo dovolání, jehož výsledek
dovolatel nechce předjímat, dovolacím soudem vůbec projednáno“. Připomíná, že
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 2. 2006, č.j. 22
Cm 12/2005-25, skutkově zjistil, že ke dni jím vydaného rozhodnutí dosud
nedošlo k doručení „rozsudku VS v Olomouci č.j. 1 Cmo 83/2004-145 ze dne 27.
10. 2004 žalovanému (odvolateli)“ a že „tyto skutečnosti“ odvolací soud ve svém
rozhodnutí „nejen nijak nerozporoval a neučinil z nich žádný závěr, ale dokonce
se jimi ani nijak nezabýval“. Takový postup ze strany soudní moci by mohl podle
názoru žalovaného „založit nebezpečný precedens, jak se zbavit odpovědnosti za
nedůsledný výkon svěřené moci, resp. jak účelově stranit jednomu z účastníků
řízení, když práva toho druhého jsou na základě takového protiprávního postupu
omezena“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 občanského soudního řádu a že jde o usnesení, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a
odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda je přípustná žaloba
pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 3 proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání
pro opožděnost.
S názorem dovolatele, že „zamítavé usnesení o žalobě pro zmatečnost, která
směřuje proti usnesení soudu, kterým byla účastníku odňata možnost podání
dovolání z důvodu zmeškání lhůty vinou soudu, je prakticky postaveno na roveň
konečného rozhodnutí ve věci samé, protože tím řízení definitivně skončilo“,
dovolací soud nesouhlasí.
Žaloba pro zmatečnost představuje - jak správně uvedl odvolací soud - mimořádný
opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná
rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení
základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými
vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností),
jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková
pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou
věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost současně není vybudována na principu universality, který
by umožňoval, že by jí bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému
rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení § 229 o.s.ř. bez
pochybností vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti
rozhodnutím v něm vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto
ustanovení obsažených.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že žalobu pro zmatečnost podle
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. lze podat jen proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, a že proti ostatním rozhodnutím není přípustná. Pojem „věc sama“ je
v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím
předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o
právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného,
je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž
má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno
pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). V posuzovaném případě je
„věcí samou“ zaplacení částky 2.385.458,- Kč s příslušenstvím, tedy nárok
uplatněný žalobcem proti žalovanému žalobou, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, č.j. 25 Cm 355/99-97, potvrzeným
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo
83/2004-145. Žalobou pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 18. 7. 2005, č.j. 1 Cmo 155/2005-176, jímž bylo potvrzeno usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č.j. 25 Cm 355/99-169, o
odmítnutí dovolání podaného žalovaným proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne ze dne 27. 10. 2004, č.j. 1 Cmo 83/2004-145, pro opožděnost, je
rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti
účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou
pro zmatečnost napadené usnesení vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení
krajského soudu jako soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání žalovaného pro
opožděnost, nelze z pohledu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. považovat za
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a že tedy z tohoto důvodu není
proti němu žaloba pro zmatečnost přípustná.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (a
o žalobě na obnovu řízení) je považováno při posouzení důvodnosti těchto
mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu
řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení
přípustnosti žaloby pro zmatečnost (a žaloby na obnovu řízení) je však třeba
vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy
na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost
(nebo o žalobě na obnovu řízení) rozhodnuto, přitom není vůbec významná.
Správný je i závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost
proti takovému usnesení vrchního soudu z důvodu uvedeného v ustanovení § 229
odst. 4 o.s.ř.
Podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. je právním
prostředkem umožňujícím zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v
rozporu se zákonem (na základě skutkově nebo právně chybných závěrů odvolacího
soudu) odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, přijatého bez toho,
že by se k odvolacím soudem řešené otázce (zda má být odvolání odmítnuto nebo
odvolací řízení zastaveno) vyslovil ve svém rozhodnutí rovněž soud prvního
stupně. Účelem ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. je - jak je nepochybné též z
jeho dikce - podrobit přezkumu cestou žaloby pro zmatečnost jen taková
rozhodnutí, jimiž odvolací soud odmítl odvolání (podle ustanovení § 218, § 218a
nebo § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř.) nebo zastavil odvolací řízení (podle
ustanovení § 211 a § 104 nebo § 207 odst. 2 o. s. ř.) „prvostupňově“, aniž by
zákon umožňoval jejich přezkoumání v řádném opravném řízení (prostřednictvím
odvolání). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího
řízení, nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle
ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 972/2005, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
I když podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. lze podat žalobu pro zmatečnost
jen proti rozhodnutím, jimiž nebylo rozhodnuto ve věci samé (zatímco žaloba pro
zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. směřuje výlučně proti
meritorním rozhodnutím), tím, že toto ustanovení připouští žalobu pro
zmatečnost pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, bylo současně stanoveno,
že proti jiným rozhodnutím není žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §
229 odst. 4 o.s.ř. přípustná, a že ji tedy nelze podat ani proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu
prvního stupně, jímž bylo odmítnuto dovolání pro opožděnost; jiný výklad by byl
v rozporu s účelem ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání žalovaného
pro opožděnost, není žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. ani podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. přípustná.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu