21 Cdo 4748/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, proti žalovaným 1) B. N., 2) M. N., zastoupené advokátkou, o
29.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C
70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. března 2007, č.j. 15 Co 36/2007-55,
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl změněn
rozsudek okresního soudu tak, že se vůči žalované 2) zamítá žaloba o zaplacení
28.849,- Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 8.12.2005,
aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 52.391,- Kč. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že mezi býv. Okresním úřadem v T. a žalovanými byla uzavřena dne
17.8.1990 \"smlouva o poskytnutí státního příspěvku dle vyhl. č. 136/1985 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů\" na novostavbu rodinného domu na parcele č., kat.
úz. K., ve výši 130.000,- Kč. Dopisem ze dne 30.8.2004 žalobkyně, která v
souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů \"převzala příslušnost
hospodařit s tímto majetkem státu\", žalované vyzvala, aby předložili
kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci do deseti let od uzavření
smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, a aby tak doložili, že jim nevznikla
povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek; žalovaní však kolaudační
rozhodnutí nepředložili a dne 29.9.2004 vrátili žalobkyni státní příspěvek ve
výši 130.00,- Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 1.11.2004 žalované vyzvala, aby jí
zaplatili úroky z prodlení ve výši 52.391,- Kč nejpozději do 3.12.2004.
Zástupce žalované dopisem ze dne 16.11.2004 žalobkyni sdělil, že \"vrácení
úroků považuje za nemorální a v případě žaloby bude namítat promlčení\".
Žalobkyně je přesvědčena, že nárok není promlčen, a požaduje zaplacení těchto
úroků z prodlení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29.9.2006, č.j. 5 C 70/2006-37 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že žalovaný 1) je povinen zaplatit \"státu na účet Okresního soudu v Táboře\"
soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.100,- Kč. Z provedených
důkazů zjistil, že žalovaným byl na základě \"smlouvy o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanů a omezení převodu nemovitostí
\" uzavřené dne 17.8.1990 a registrované u Státního notářství v T. dne
22.8.1990 pod R III 2012/90 poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč na
\"výstavbu novostavby rodinného domku v K.\" a že pro případ vzniku povinnosti
vrátit tento příspěvek byla pohledávka zajištěna závazkem žalovaných nepřevést
\"rodinný domek na parcele č., kat. úz. K., která je v osobním užívání\", na
jiného \"bez souhlasu národního výboru, dokud státní příspěvek nevrátí\".
Žalovaní státní příspěvek nevyužili na výstavbu rodinného domu a nepředložili
pravomocné kolaudační rozhodnutí v době deseti let ode dne uzavření smlouvy o
poskytnutí státního příspěvku (s výstavbou rodinného domku vůbec nezačali) a na
výzvu žalobkyně ze dne 29.9.2004 částku 130.000,- Kč vrátili; žalovaní tak byli
v prodlení s vrácením státního příspěvku ode dne 19.9.2000 do 29.9.2004 a výše
úroku z prodlení činí 52.391,- Kč. Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"i na příslušenství se vztahuje
ustanovení § 874 občanského zákoníku a § 58 odst. 1 občanského zákoníku, tedy
že v daném případě je stanovena speciální promlčecí lhůta, nikoliv lhůta tříletá
\". Vycházel tak z ustanovení § 101 občanského zákoníku, podle něhož, není-li v
dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a z ustanovení § 109 odst. 1 občanského
zákoníku, podle kterého se právo zajištěné omezením převodu nemovitostí
promlčuje za deset let.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 15.3.2007, č.j. 15 Co 36/2007-55 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni 401,-
Kč, a změnil tak, že se vůči žalované 2) zamítá žaloba o zaplacení částky
28.849,- Kč; současně rozhodl, že se odmítá odvolání žalované 2) proti rozsudku
soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 1) \"o jeho
platební povinnosti co do částky 29.250,- Kč, o nákladech řízení mezi žalobkyní
a žalovaným 1) a o jeho povinnosti zaplatit soudní poplatek\", a že ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů, a vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně \"v
odstavci prvém v části výroku o platební povinnosti obou žalovaných, pokud jde
o částku 23.141,- Kč, zůstává nedotčen\". Poté, co dovodil, že rozsudek soudu
prvního stupně byl přípustným odvoláním napaden pouze ve výroku, kterým bylo
žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni částku 29.250,- Kč a v \"souvisejícím\"
výroku o náhradě nákladů řízení, dospěl odvolací soud ve věci samé k závěru, že
ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 občanského zákoníku \"se právo na úroky a
úroky z prodlení promlčuje samostatně ve tříleté promlčecí době, nejpozději s
hlavní pohledávkou\", a že \"se práva na úroky a úroky z prodlení promlčují
samostatně, vždy ve vztahu ke každé jednotlivé splátce úroků a úroků z prodlení
(splátkou se rozumí denní přírůstek úroků z prodlení) ve tříleté promlčecí době
\". Z uvedeného v projednávané věci vyplývá, že \"nárok na zaplacení úroku z
prodlení je promlčen za dobu od 19.9.2000 do 7.12.2002 (žaloba byla podána u
soudu dne 8.12.2005), takže promlčení představuje 810 dní a částku 28.849,- Kč,
nepromlčen pak je úrok z prodlení za dobu od 8.12.2002 do 28.9.2004 s počtem
dní 661 a s vypočtenou výší úroku v částce 23.542,- Kč\". Požadavek na
zaplacení úroků z prodlení ve výši 28.849,- Kč je proti žalované 2) tedy
neopodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to - jak
vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žaloba o zaplacení 28.849,- Kč byla vůči žalované 2) zamítnuta.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že \"příslušenství je třeba ve vztahu k
promlčení posuzovat samostatně a s obecnou tříletou promlčecí lhůtou\". Podle
názoru žalobkyně by \"měla být věc po právní stránce posouzena tak, že mezi
práva zajištěná omezením převodu nemovitosti patří i právo na příslušenství, ať
již jako součást pohledávky nebo jako samostatné právo se samostatným
promlčecím režimem\", a že toto \"samostatné právo by mělo být promlčeno v
desetileté lhůtě\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je
v měnícím výroku dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený měnící rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že žalovaným povinnost vrátit státní příspěvek, který jim byl
poskytnut podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. na základě smlouvy ze dne 17.8.1990,
vznikla - podle zjištění soudů - dnem 18.9.2000, je třeba požadavek žalobkyně
na zaplacení úroků z prodlení i v současné době posoudit (srov. též § 868
občanského zákoníku) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 30.9.2000; práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti,
zřízeného touto smlouvou, se však dosud řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31.12.1991 (srov. § 874 občanského zákoníku).
Právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje za deset let (§ 109
věta první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991); promlčecí doba
začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského
zákoníku).
Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech (§ 110 odst. 3 část
věty před středníkem občanského zákoníku) a promlčecí doba začíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku). Jestliže
se jedná o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato tříletá
promlčecí doba, jen jde-li o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost
nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání; úroky a opětující se plnění,
jejichž splatnost nastala před právní mocí rozhodnutí nebo před uznáním, se
promlčují za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, popř. ode
dne uznání, event. od uplynutí lhůty k plnění, byla-li v uznání uvedena (§ 110
odst. 1 občanského zákoníku).
S názorem žalobkyně, podle které mezi práva zajištěná omezením převodu
nemovitosti patří z hlediska délky promlčecí doby \"i právo na příslušenství,
ať již jako součást pohledávky nebo jako samostatné právo se samostatným
promlčecím režimem\", dovolací soud nesouhlasí.
Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 občanského
zákoníku). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení
mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním
rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například
směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve
věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle
ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z
prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I
nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jež bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Z hlediska délky promlčecí doby z toho
mimo jiné vyplývá, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky
zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 109 větě první občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991,
ale za podmínek uvedených v ustanovení § 110 odst.1 a 3 občanského zákoníku.
Protože se v projednávané věci žalovaní dostali do prodlení se splněním
pohledávky dnem 19.9.2000 a protože právo na úroky z prodlení nebylo - jak se
podává ze zjištění soudů - přiznáno soudním rozhodnutím a ani písemně uznáno co
do důvodů a výše, činila promlčecí doba tři roky a běžela ode dne, kterým mohlo
být právo na úroky z prodlení uplatněno, tedy - řečeno jinak - ode dne, kterým
se žalovaní ocitli v prodlení se vrácením státního příspěvku ve výši 130.000,-
Kč.
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se
obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O
hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení,
resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým
závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze
zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou
procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; \"úrokový\" právní vztah může
vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý
závazkový právní vztah. Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním
z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (srov. § 517
odst.2 občanského zákoníku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout
věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části
peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka
nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy
dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v
obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v
obsahu závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti
splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší
(akcesorický).
Protože úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, znamená to mimo
jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen
okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu
(závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti
platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně
opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v
budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. I když úroky z prodlení
\"přirůstají\" za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu,
povinnost platit úroky z prodlení nevzniká podle ustálené judikatury soudů vždy
samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým
se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu (srov. též právní názor vyjádřený
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, který
byl uveřejněn pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl - i když nikoliv ze zcela
přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobkyně nemá právo na úroky z
prodlení za dobu od 10.9.2000 do 7.12.2002 ve výši 28.849,- Kč. Protože nebylo
zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu