21 Cdo 477/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
P. H., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 10 C 14/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 1999, č.j. 11
Co 324/99 - 38, takto :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem označeným "Zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1b pro
zvláště hrubé porušení pracovní kázně" žalovaný sdělil žalobci, že s ním "dne
2.12.1998 dle § 53 odst. 1b byl zrušen pracovní poměr". Důvod k tomuto opatření
spatřoval v tom, že žalobce dne 2.12.1998 v 11,30 hodin při projednávání nové
pracovní smlouvy velmi hrubým a nevybíravým způsobem napadl majitele firmy pana
H. před svědky M. M. - truhlářským mistrem a K. Š. - účetní, např. slovy "Teď
poznáš teprve kdo je Š., okrádáš mě od doby co sis vzal V., zlikviduju Tebe i
Tvoji zasranou firmu", že před dalším svědkem tentýž den mluvil o majiteli
"způsobem, že jej ztrapní a znemožní před všemi jeho zaměstnanci", a že
kancelář pana H. "opustil hrozným křikem, Ukážu Ti co jsem zač a zničím Tě až z
Tebe budou chlupy lítat, hajzle jeden!". Další důvod spatřoval v tom, že
žalobce "tento den opustil zaměstnání v 11.45 hodin", čímž se dopustil
neomluvené absence.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho slovnímu konfliktu se
žalovaným dne 2.12.1998, předcházelo sdělení K. Š. (účetní žalovaného), že mu
byla dána výpověď, kterou obdrží poštou, a dále nabídka žalovaného k uzavření
pracovního poměru na dobu určitou (do konce roku 1998). Z výpovědi z pracovního
poměru, kterou si vyzvedl na poště dne 2.12.1998, se dozvěděl, že s ním byl
zrušen pracovní poměr ke dni 30.11.1998 z důvodu uvedeného v ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, s čímž nesouhlasil, a proto odmítl podepsat
pracovní smlouvu na dobu určitou. Připouští, že dne 2.12.1998 po slovním
konfliktu se žalovaným, který však neproběhl tak, jak je popsán v okamžitém
zrušení pracovního poměru, a podle jeho názoru nebyl takové intenzity, aby ho
bylo možno považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, pracoviště
skutečně opustil, avšak až poté, co byl žalovaným "hrubě vyhozen"; nedopustil
se proto neomluvené absence (i později na pracoviště docházel a žádal o
přidělení práce, ze strany zaměstnavatele mu však nebylo vyhověno).
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 26.4.1999, č.j. 10 C 14/99-20, určil,
že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 2.12.1998 je
neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech
řízení 4.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalobce advokáta. Vycházel přitom z toho, že žalobce se dne 2.12.1998 při
jednání s žalovaným jako svým zaměstnavatelem choval způsobem uvedeným v
okamžitém zrušení pracovního poměru, že tedy všechny jeho slovní výroky ve
vztahu k žalovanému byly prokázány ("všichni svědci jednoznačně uvedli, že
vulgární výrazy, které žalobce použil vůči žalovanému slyšeli, slyšeli je na
vlastní uši"), a že byl prokázán i odchod žalobce ze zaměstnání dne 2.12.1998 v
11,45 hodin. Soud prvního stupně považoval chování žalobce vůči žalovanému za
nevhodné, jeho slovní projev za vulgární, jeho postoj za zarážející,
nevysvětlitelný a neomluvitelný ani příbuzenským vztahem s žalovaným. Dovodil,
že žalobce pracovní kázeň porušil, že však jeho jednání nedosáhlo takové
intenzity, aby mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem a aby mohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Ohledně odchodu žalobce ze zaměstnání dne
2.12.1998 v 11,45 hodin uzavřel, že "jedna jediná neomluvená absence" nemůže
být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť nejde o absenci
dlouhodobou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20.8.1999,
č.j. 11 Co 324/99-38, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech
řízení před soudem prvního stupně 3.225,- Kč a na nákladech odvolacího řízení
2.150,- Kč, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku "na účet" zástupce
žalovaného advokáta. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně,
s jehož skutkovými zjištěními se ztotožnil, dospěl odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že žalobce svým jednáním dne 2.12.1998 porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že verbální
projevy žalobce učiněné dne 2.12.1998 vůči žalovanému jako jeho zaměstnavateli
byly hrubé, nepřístojné a vulgární, že ani příbuzenský vztah žalobce k
žalovanému (žalobce je tchánem žalovaného), byť zde mohl sehrát určitou roli,
nemůže být omluvou pro jednání žalobce, protože předmětem řešení nebyly
příbuzenské záležitosti, ale vztahy pracovněprávní. Zdůraznil, že intenzita
slovních útoků žalobce namířených proti žalovanému jako "majiteli firmy",
učiněných navíc v doslechu dalších pracovníků, byla takového charakteru, že lze
toto chování žalobce kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Ohledně neomluvené absence žalobce ve zbytku pracovního dne 2.12.1998
(po jeho "výpadu" proti žalovanému) dovodil, že sama o sobě nemůže být "důvodem
pro platný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru" pro své krátké trvání,
že však toto porušení pracovní kázně je třeba hodnotit komplexně, tedy spolu s
tím, co krátkodobé absenci předcházelo. Okamžité zrušení pracovního poměru
proto považoval za platný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Považuje za nesprávný závěr odvolacího
soudu o tom, že svým jednáním dne 2.12.1998 se dopustil porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem,
za nichž došlo ke konfliktu dne 2.12.1998, konkrétně k tomu, že žalovaný je
manželem dcery žalobce, že žalobce žalovanému "běžně tykal", že žalobce
dlouhodobě bez jakýchkoli konkrétních výhrad pro žalovaného vykonával práce v
"převážně rodinném podniku", za což dostal i poděkování (ve výpovědi, z
pracovního poměru ze dne 27.11.1998), že žalobce je osobou výbušnou a
prchlivou, zvláště v situaci, kdy se vůči němu děje křivda, a dále k tomu, že
žalovaný se vůči němu zachoval zcela nekorektně, když po něm požadoval změnu
pracovní smlouvy (uzavřené na dobu neurčitou) na smlouvu na dobu určitou do
konce prosince 1998, což by pro něj znamenalo ztrátu nároku na odstupné, a když
mu dal výpověď z pracovního poměru z důvodů dle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce, kterou žalobce na poště převzal právě dne 2.12.1998 (před
slovním konfliktem). Za této situace šlo podle názoru žalobce z jeho strany o
emotivní reakci na žalovaným zvolený postup změny či ukončení pracovního
poměru, který žalobce považoval za příkoří vůči své osobě. Dovolatel
zdůrazňuje, že ke konfliktu se žalovaným dne 2.12.1998 nedošlo proto, že by
jako zaměstnanec porušil nějaký pracovní pokyn či nesplnil konkrétní pracovní
úkol zaměstnavatele, ale proto, že mu žalovaný chtěl ve výkonu práce bránit
tím, že po něm požadoval ukončení pracovního poměru. Vytýká zároveň odvolacímu
soudu, že "nevyhodnotil", zda jeho emotivní výroky (spíše než projev pracovní
neposlušnosti) nebyly jen projevem hodnotícím neuspokojivé rodinné vztahy.
Poukazuje dále na "možnost neobjektivity" svědků, kteří k předmětnému konfliktu
vypovídali, zejména bratra žalovaného, dcery žalovaného z prvního manželství a
M. M., který je svojí činností závislý na zakázkách žalovaného. Ohledně
neomluvené absence "ve zbytku pracovního dne po popisovaném konfliktu",
dovolatel namítá, že "práci opustil dne 2.12.1998 proto, že byl žalovaným z
pracoviště vykázán. Navrhl, aby dovolací soud "rozhodnutí" odvolacího soudu
zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti
kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dne 2.12.1998 - podle
ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č.
138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do
30.9.1999 (dále jen "zák. práce").
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť má zato, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu samotného
dovolání však vyplývá, že nenapadá jedině a výlučně právní posouzení věci
odvolacím soudem (žalobce netvrdí pouze to, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy
nesprávně vyložil), ale, že podrobuje kritice také skutková zjištění odvolacího
soudu. Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího
soudu napadá, je nepochybné, že mimo jiné nesouhlasí s tím, jak odvolací soud
hodnotil provedené důkazy, zejména výpovědi těch svědků, kteří jsou v
příbuzenském vztahu se žalovaným (K. H. - bratra žalovaného, K. Š. - dcery
žalovaného z prvního manželství), a svědka M. M., neboť tyto výpovědi považuje
"za neobjektivní". Žalobce současně vychází z odlišných skutkových závěrů než
odvolací soud (dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na
němž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech (ohledně příčin a
průběhu slovního konfliktu dne 2.12.1998) buduje odlišný právní názor na věc,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Ani tím, že
žalobce zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že v
případě jeho nepřítomnosti v práci ve zbytku pracovního dne 2.12.1998 šlo o
bezdůvodný odchod z pracoviště a nepřítomnost v zaměstnání, když namítá, že mu
byl výkon práce znemožněn, neboť byl žalovaným z pracoviště vykázán,
nepodrobuje kritice vlastní právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože
dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označí, ale
především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2, § 243c o.s.ř.), dovolací soud
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání nejprve z
hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním
napadnout.
Závěr o tom, že žalobce dne 2.12.1998 při jednání s žalovaným jako svým
zaměstnavatelem pronesl výroky: "Teď poznáš, kdo je Š., okrádáš mě od doby, co
sis vzal V., zlikviduji Tebe i Tvou zasranou firmu, ukážu Ti, co jsem zač,
zničím Tě, až z Tebe budou chlupy lítat, hajzle jeden", a že v 11,45 hodin
odešel ze zaměstnání, odvolací soud učinil (stejně jako soud prvního stupně,
jehož skutková zjištění převzal) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z
výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobce, žalovaného a svědků K. Š., K.
H., M. M. a V. H., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132
o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci
podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování;
z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud
pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které by v tomto
směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které by
byly současně významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a
poznatků, jež vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěru soudu
prvního stupně v tom, že při posouzení intenzity porušení pracovní kázně
nepřihlédl ke všem okolnostem případu (zejména k tomu, že žalovaný je manželem
dcery žalobce, že žalobce žalovanému běžně tykal, že žalobce dlouhodobě bez
jakýchkoli konkrétních výhrad pro žalovaného vykonával práce v "převážně
rodinném" podniku, za což obdržel i poděkování, že žalobce je osobou výbušnou a
prchlivou, zvláště v situaci, kdy dovozuje, že se mu udála křivda, že šlo o
emotivní reakci žalobce na situaci, kdy mu žalovaný dal výpověď z pracovního
poměru uzavřeného na dobu neurčitou a nabídl mu uzavření pracovního poměru na
dobu určitou se ztrátou nároku na odstupné, a že žalobce neporušil žádný
pracovní pokyn či nesplnil konkrétní pracovní úkol), když na rozdíl od soudu
prvního stupně chování žalobce vůči žalovanému dne 2.12.1998 považoval za
zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Tím namítá odlišné (a dle dovolatele
nesprávné) právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.].
O případ nesprávného právního posouzení věci jde mimo jiné tehdy,
jestliže soud vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování stanovení
její dispozicí.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, poruší-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným,
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce
- důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li
tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce a § 46 odst. 1 písm. f) zák práce
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
možností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně"
a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák práce "Zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr výjimečně ..."). K okamžitému zrušení pracovního poměru
podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže
okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Při zkoumání, zda žalobce dne 2.12.1998 jednáním uvedeným v dopise o okamžitém
zrušení pracovního poměru porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem,
odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k
tomu, že verbální projevy žalobce vůči žalovanému jako zaměstnavateli (majiteli
firmy) byly hrubé, nepřístojné a vulgární, že žalobce je příbuzným žalovaného
(jeho tchánem), že však důvodem rozepře nebyly příbuzenské záležitosti, ale
vztahy pracovněprávní, a k tomu, že tyto výroky žalobce slyšelo několik dalších
zaměstnanců. Souhlasit lze také s tím, že intenzita slovních útoků žalobce
namířených proti žalovanému jako jeho zaměstnavateli - zejména vzhledem k
jejich obsahu - byla takového charakteru a tak závažná, že se nebylo třeba, ve
vztahu k vymezení hypotézy, zabývat již okolnostmi dalšími (např. že se jinak
jednalo o dlouhodobého zaměstnance, který bez výhrad pro žalovaného vykonával
práce v "převážně rodinném podniku", za což dostal i poděkování, že slovnímu
konfliktu nepředcházelo porušení pracovního pokynu či nesplnění konkrétního
pracovního úkolu, že šlo o emotivní reakci žalobce apod.). Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v
posuzované věci vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro
právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze
úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a
správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru,
že intenzita porušení pracovní kázně žalobcem opravňovala žalovaného k tomu,
aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. neboť žalobce s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl
v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.),
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová