21 Cdo 4780/2008-149
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně B. B., zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalovaným 1) J. K., zastoupené JUDr.
Petrem Stokláskem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod stadiony č.2719/19, 2) P.
N., o 57.133,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha - západ
pod sp. zn. 10 C 172/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 20. května 2008 č.j. 23 Co 158/2008-133, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 16.11.2005 žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že s ní podle
ustanovení § 53 zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr "z důvodu závažného
porušení pracovní kázně opakovanou neomluvenou absencí a manipulování s firemní
složkou". Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 20.12.2005
proti žalované 1) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru, které obdržela dne 21.11.2005, je neplatné, a aby jí
žalovaná zaplatila "náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu neplatného
rozvázání pracovního poměru, a to ode dne 21.11.2005 do doby, kdy jí žalovaná
umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního
poměru", a mzdu za měsíc říjen 2005 ve výši 7.200,- Kč se zákonnými úroky z
prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovní poměr u žalované 1) byl
sjednán pracovní smlouvou ze dne 3.1.2005 na dobu neurčitou s druhem práce
obsluha internetové kavárny OrangeBlue v Praze 1, nám. Republiky 8, a s
nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou do 12 hodinových směn, že jí žalovaná 1)
sdělila záměr ukončit svoje podnikání v místě výkonu práce žalobkyně a že
žalovaná 1) se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr poté, co žalobkyně
nepřistoupila na rozvázání pracovního poměru dohodou. Žalobkyně s okamžitým
zrušením pracovního poměru nesouhlasila a dopisem ze dne 23.11.2005 požádala
žalovanou 1) o přidělování práce. Když se žalobkyně dne 6.12.2005 dostavila na
pracoviště, zjistila, že kavárna je již provozována žalovaným 2), který jí
sdělil, že žádné pracovněprávní závazky žalované 1) nepřevzal. Poté, co žalovaná 1) v průběhu řízení uvedla, že svůj podnik "s názvem
OrangeBlue v prostorách OD Kotva, Nám. Republiky 8, Praha 1" prodala ve smyslu
ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku žalovanému 2), a co o tom
předložila soudu prvního stupně smlouvu datovanou dnem 18.11.2005, žalobkyně
podáním učiněným u Okresního soudu Praha - západ dne 20.2.2006 navrhla, aby do
řízení přistoupil jako další účastník žalovaný 2), aby byla určena neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16.11.2005 a aby žalovaní 1) a 2)
jí zaplatili náhradu mzdy ve výši 6.000,- Kč, mzdu za měsíc říjen 2005 ve výši
7.200,- Kč a mzdu za dobu od 1.11. do 20.11.2005 ve výši 4.800,- Kč, vše se
zákonnými úroky z prodlení. K odůvodnění svých návrhů uvedla, že - s ohledem na
uzavřenou smlouvu o prodeji podniku ze dne 18.11.2005 - považuje za svého
zaměstnavatele žalovaného 2) a že žalovaná 1) je ve vztahu k závazkům
žalovaného 2) z pracovněprávního vztahu vůči žalobkyni na základě ustanovení §
477 odst.3 obchodního zákoníku "v postavení ručitele". Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 17.2.2006 č.j. 10 C 378/2005-49 ve
smyslu ustanovení § 92 odst.1 občanského soudního řádu připustil, aby žalovaný
2) do řízení přistoupil jako další účastník na straně žalované, a usnesením ze
dne 12.4.2006 č.j. 10 C 378/2005-56 řízení o "mzdových nárocích žalobkyně"
vyloučil k "samostatnému projednání". Okresní soud Praha - západ poté rozsudkem ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C
378/2005-65 doplněným usnesením ze dne 7.9.2006 č.j.
10 C 378/2005-82 určil, že
"okamžité zrušení pracovního poměru z 16.11.2005 dané žalobkyni žalovanou 1) je
neplatné", žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žalovaná 1) je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.396,30 Kč k rukám
advokáta Mgr. Ing. Jana Šeldera a že žalovanému 2) se nepřiznává vůči žalobkyni
náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se
nedopustila "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spočívajícím v
opakované neomluvené absenci" a že je proto okamžité zrušení pracovního poměru
ze dne 16.11.2005 neplatné. Smlouvu o prodeji podniku, podle které měla
žalobkyně 1) prodat žalovanému 2) svůj podnik (internetovou kavárnu OrangeBlue
v prostorách OD Kotva) a která byla opatřena datem 18.11.2005, posoudil soud
prvního stupně jako "následně uzavřenou a antedatovanou" a za "úkon míněný
nikoliv vážně a proto neplatný". Zaměstnavatelem žalobkyně je tedy i nadále
žalovaná 1). K odvolání žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dnem
10.1.2007, rozhodl tak, že se odmítá odvolání proti výroku rozsudku soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2), že se potvrzuje rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a že žalovaná 1) je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.600,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Ing. Jana Šeldera. Poté, co dovodil, že žalovaná 1) nebyla
oprávněna podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
proti žalovanému 2), neboť se jí "vůbec netýkal", odvolací soud nejprve
přisvědčil žalované 1) v tom, že závěr soudu prvního stupně o "antedatování"
smlouvy o prodeji podniku datované dnem 18.11.2005 nemá oporu v provedeném
dokazování. Pro právní posouzení věci odvolací soud však považoval za
rozhodující, že k tvrzenému přechodu práv a povinností z pracovněprávního
vztahu k žalobkyni došlo "dva dny poté, co žalovaná 1) se žalobkyní okamžitě
zrušila pracovní poměr, avšak více než měsíc předtím, než žalobkyně žalobou
podle ustanovení § 64 zákoníku práce platnost okamžitého zrušení pracovního
poměru napadla u soudu", že "v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností
z pracovněprávního vztahu k žalobkyni neexistoval žádný důvod, proč nepovažovat
pracovní poměr žalobkyně u žalované 1) za skončený", a že ve smyslu ustanovení
§ 249 odst.3 zákoníku práce by proto "pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a
žalovanou 1) na nikoho nepřešel ani v případě, že by na základě smlouvy ze dne
18.11.2005 skutečně došlo k prodeji podniku žalované 1)". Protože "připuštěním
toho, že pasivně legitimován k žalobě o neplatnost skončení pracovního poměru
je nový vlastník podniku bývalého zaměstnavatele, by došlo k významnému
oslabení práva zaměstnance domoci se žalobou podle ustanovení § 64 zákoníku
práce určení neplatnosti skončení pracovního poměru", odvolací soud uzavřel, že
ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného
dopisem ze dne 16.11.2005 je pasivně věcně legitimována žalovaná 1). Podáním ze dne 23.2.2007, které téhož dne došlo Okresnímu soudu Praha - západ,
žalobkyně vzala žalobu ve věci zaplacení mzdy a náhrady mzdy proti žalovanému
2) zpět a ve vztahu k žalované 1) se domáhala, aby jí zaplatila mzdu za měsíc
říjen 2005 a za dobu od 1.11. do 20.11.2005 ve výši 12.000,- Kč a náhradu mzdy
za dobu od 21.11.2005 do 14.5.2006 ve výši 45.133,- Kč, vše se zákonnými úroky
z prodlení. Okresní soud Praha - západ nejprve usnesením ze dne 27.2.2007 č.j. 10 C
172/2006-31 řízení vůči žalovanému 2) z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a
rozhodl, že "žalovanému se nepřiznává vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení, a
posléze rozsudkem ze dne 10.8.2007 č.j. 10 C 172/2006-88 žalované 1) uložil,
aby zaplatila žalobkyni 12.000,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, žalobu
o dalších 45.133,- Kč "s příslušenstvím" zamítl a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 8.624,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Petra Stokláska. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že
nárok na zaplacení mzdy je důvodný, když žalovaná 1) neprokázala, že by
žalobkyni vyplatila mzdu za měsíce říjen a listopad 2005. Dokazováním bylo dále
zjištěno, že mezi žalovanými 1) a 2) došlo dne 18.11.2005 k uzavření smlouvy o
prodeji "podniku s názvem ORANGEBLUE v prostorách OD Kotva v Praze 1", což ve
smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce a ustanovení § 480 obchodního
zákoníku způsobilo přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů k
zaměstnancům podniku na žalovaného 2); žalobkyně proto nemůže mít proti
žalované 1) žádné další "oprávněné finanční nároky z titulu pracovního poměru". K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.5.2008 č.j.
23
Co 158/2008-133 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobkyni 48.347,- Kč s úrokem z prodlení,
který vyčíslil; současně rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 18.888,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 14.955,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana
Šeldera. Odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem Okresního soudu Praha -
západ ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C 378/2005-65 a rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100 byla pravomocně určena
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované 1) ze dne
16.11.2005, a na svůj právní názor přitom vyslovený, a uzavřel, že na
žalovaného 2) nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni
a že žalovaná 1) je proto povinna poskytnout žalobkyni též náhradu mzdy ve
smyslu ustanovení § 61 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně oznámila
žalované 1) dopisem ze dne 23.11.2005, který se dostal do dispozice adresátky
nejpozději dne 25.11.2005, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl žalobkyni
nárok na náhradu mzdy po neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 25.11.2005 do 14.5.2006 ve výši 41.392,-
Kč; kromě této částky odvolací soud uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni též
"kapitalizovaný úrok z prodlení" za dobu od prosince 2005 do konce roku 2007 ve
výši 6.955,- Kč a další úroky z prodlení podle "nařízení vlády č. 140/1994 Sb. ve znění pozdějších změn v závislosti na vývoji repo sazby stanovené Českou
národní bankou". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítla,
že "odvolací soud při svém rozhodování zcela ignoroval ustanovení § 480
obchodního zákoníku, podle kterého přecházejí v případě uzavření smlouvy o
prodeji podniku práva a povinnosti z prodávajícího na kupujícího", že podle
judikatury soudů "přecházejí podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, kteří jsou v
pracovněprávním vztahu k prodávajícímu alespoň v den účinnosti smlouvy o
prodeji podniku", a že smlouva o prodeji podniku nabyla účinnosti 18.11.2005,
přičemž v tento den žalobkyně byla v pracovněprávním vztahu k žalované 1),
neboť dříve sporné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Protože byla
žalobkyně zaměstnankyní žalované 1) ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku,
přešla veškerá práva a povinnosti z pracovního poměru podle ustanovení § 480
obchodního zákoníku na kupujícího [žalovaného 2)] a žalobkyni nemůže tedy
svědčit nárok na mzdu a na náhradu mzdy. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k názoru, že
dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc [z hlediska otázek, zda došlo k přechodu práv a povinností
žalované 1) z pracovněprávního vztahu k žalobkyni na žalovaného 2) a kdo z nich
je povinen poskytnout žalobkyni požadovanou mzdu a náhradu mzdy] je třeba i v
současné době posuzovat zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000
Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb.,
č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004
Sb., 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb. a č. 413/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce
ve znění účinném do 31.12.2005 (dále též jen "zák. práce"). Podle ustanovení § 249 odst.1 zák. práce k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem
nebo zvláštním právním předpisem. Podle ustanovení § 249 odst. 3 zák. práce práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu
zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele
nastává jak podle zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních § 249 až
251a zák. práce (ustanovení § 251 zák. práce ovšem upravuje pouze uspokojení
nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen), tak i v dalších případech
stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení § 59 odst. 3
nebo § 480 a § 487 obchodního zákoníku nebo podle ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů. K přechodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na
jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je
vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání
zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl
uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické,
že na přejímajícího zaměstnavatele přechází jednak práva a povinnosti z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu uvedená zejména v
ustanoveních § 35 a 233 zák. práce, jednak všechna práva a povinnosti, jež byly
dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním
zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých
(splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud
sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se
přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z
nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, popř. že na přejímajícího
zaměstnavatele nepřechází žádný z jednotlivých nároků mezi zaměstnancem a
dosavadním zaměstnavatelem. Na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, práva a
povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům, jejichž
pracovněprávní vztah dosud (do dne převodu) nezanikl. Za dosud nezaniklý
pracovněprávní vztah se přitom podle ustálené judikatury soudů považuje nejen
pracovněprávní vztah nepochybně trvající, ale i takový, ve vztahu k němuž bylo
v době přechodu sporné (pochybné), zda byl platně rozvázán, popř. zda skončil
nebo zda bude dále pokračovat. Je-li totiž otázka platnosti rozvázání nebo
otázka skončení či dalšího pokračování pracovního poměru v době přechodu práv a
povinností z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele sporná (pochybná),
není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr skutečně skončil nebo zda
bude dále (u přejímajícího zaměstnavatele) pokračovat; v okamžiku rozhodném pro
přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu tedy nelze považovat za
zaniklý pracovněprávní vztah u takového zaměstnance, u něhož uvedené otázky do
té doby nebyly (konečným způsobem) vyřešeny. O sporný pracovněprávní vztah jde
z tohoto pohledu nejen tehdy, byla-li platnost rozvázání pracovního poměru
zpochybněna (podáním žaloby podle ustanovení § 64 zák. práce) ještě před
účinností přechodu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997) nebo měl-li pracovněprávní vztah skončit
(nebo dále pokračovat) na základě úkonů učiněných ještě před účinností
přechodu, ale i v případě, že k postupu a úkonům podle ustanovení § 61 až 64
zák. práce došlo až po účinnosti přechodu práv a povinností na přejímajícího
zaměstnavatele. Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji
podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§ 476 a násl. obchodního
zákoníku). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem,
v němž se smlouva o prodeji podniku (části podniku) stala účinnou.
Z ustanovení
§ 480 obchodního zákoníku vyplývá, že na kupujícího přechází práva a povinnosti
z pracovněprávních vztahů vůči těm zaměstnancům prodávajícího, jejichž
pracovněprávní vztah do účinnosti přechodu nezanikl, tedy že na kupujícího
přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jak vůči zaměstnancům,
jejichž pracovněprávní vztah v době převodu nepochybně trval, tak i k
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah byl tehdy sporný (pochybný) a nelze
ho proto považovat za zaniklý. V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že žalovaná 1) okamžitě zrušila
se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce
dopisem ze dne 16.11.2005, který žalobkyně obdržela (podle svého tvrzení) dne
21.11.2005. Dopisem ze dne 23.11.2005, který se - podle odvolacího soudu -
dostal do dispozice žalované 1) nejpozději dne 25.11.2005, žalobkyně sdělila,
že trvá na dalším zaměstnávání. Neplatnost rozvázání pracovního poměru
žalobkyně uplatnila proti žalované 1) žalobou, podanou u soudu prvního stupně
dne 20.12.2005. Žalovaná 1) v průběhu řízení před soudy tvrdila, že svůj podnik
"s názvem OrangeBlue v prostorách OD Kotva, Nám. Republiky 8, Praha 1", v němž
žalobkyně pracovala, prodala smlouvou o prodeji podniku ze dne 18.11.2005,
uzavřenou ve smyslu ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku a účinnou dnem
jejího uzavření, žalovanému 2). Kdyby žalovaná 1) vskutku svůj podnik (popř. jeho část), v němž žalobkyně
pracovala, s účinnosti ke dni 18.11.2005 prodala žalovanému 2), přešla by na
žalovaného 2) všechna práva a povinnosti žalované 1) z pracovněprávního vztahu
vůči žalobkyni, a to včetně nároků, které dosud vznikly mezi žalobkyní a
žalovanou 1) a které do té doby nebyly uspokojeny nebo nezanikly jinak. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně obdržela (podle svého tvrzení) dne
21.11.2005; tímto dnem podle něho měl zaniknout pracovní poměr (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971
sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1972). Kdyby opravdu přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu k žalobkyni ze žalované 1) dnem 18.11.2005 na
žalovaného 2), byl žalovaný 2) osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech se
žalobkyní nejen u nároků, které by z jejího pracovněprávního vztahu vznikly do
té doby, ale i u nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 až 64 zák. práce. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně
argumentovat tím, že by došlo "k významnému oslabení práva zaměstnance domoci
se žalobou podle ustanovení § 64 zákoníku práce určení neplatnosti skončení
pracovního poměru", neboť zaměstnanec se o přechodu práv a povinností na
přejímajícího zaměstnance nemusí dozvědět a nemusel by proto podat včas žalobu
o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popř. provést jiné úkony
potřebné k uplatnění jeho práv u zaměstnavatele.
Před přechodem práv a
povinností z pracovněprávních vztahů jsou dosavadní zaměstnavatel a přejímající
zaměstnavatel povinni informovat o tom příslušný odborový orgán nebo radu
zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný odborový orgán a ani rada
zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, a projednat s
nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované datum převodu, důvody
převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a připravovaná opatření
ve vztahu k zaměstnanosti (srov. § 250 odst.1 a 2 zák. práce); v případě, že
dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel tyto povinnosti nesplní a
že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo
jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím zaměstnancům za škodu, která by jim v
důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst.2 zák. práce),
na věcnou legitimaci zaměstnavatele ve sporu o nárocích z pracovněprávních
vztahů zaměstnanců dotčených přechodem práv a povinností k přejímajícímu
zaměstnavateli to však nemá (a nemůže mít) žádný vliv. V projednávané věci však z uvedených závěrů nebylo možné v plném rozsahu
vycházet. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C
378/2005 totiž bylo rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28.6.2006
č.j. 10 C 378/2005-65 doplněným usnesením ze dne 7.9.2006 č.j. 10 C
378/2005-82, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100, pravomocně určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru, dané žalobkyni dopisem ze dne 16.11.2005, je neplatné vůči
žalované 1). Uvedenými rozhodnutími tedy ve smyslu ustanovení § 159 o.s.ř. nezměnitelně a ve smyslu ustanovení § 159a odst.1 a 4 závazně jednak byla
určena (vyslovena) neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru obsaženého v
dopise ze dne 16.11.2005, jednak bylo stanoveno to, že osobou legitimovanou k
uspokojení nároků žalobkyně z neplatného rozvázání pracovního poměru je jako
zaměstnavatel - navzdory tvrzenému přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 18.11.2005 -
žalovaná 1). Protože ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. brání tomu, aby v tomto
řízení byly uvedené okolnosti posouzeny (znovu a) jinak, je třeba - i když
námitkám dovolatelky (obecně vzato) nelze upřít opodstatnění - při rozhodování
o nároku žalobkyně na náhradu mzdy za dobu od 21.11.2005 do 14.5.2006 podle
ustanovení § 61 zák. práce vycházet z uvedených pravomocných (nezměnitelných a
závazných) soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že, byla-li pravomocně určena
neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, brání
ustanovení § 159a odst.5 o.s.ř. tomu, aby byl v (následném) řízení při
rozhodování o nároku zaměstnance na náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru považován za zaměstnancova zaměstnavatele někdo jiný, než
proti komu byla vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru.
V
projednávané věci je z uvedeného závěru zřejmé, že žalobkyni požadovanou
náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení § 61 zák. práce je povinna zaplatit
žalovaná 1), vůči níž byla pravomocným soudním rozhodnutím vyslovena neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru obsaženého v dopise ze dne 16.11.2005. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - i když nikoliv ze zcela
přiléhavých důvodů - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná 1) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.