ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně E. J., zastoupené JUDr. Stanislavem Klíčem, advokátem se sídlem v
Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v
Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 2660/97,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.
dubna 2009 č.j. 11 Co 451/2007-159, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 19.5.1997 žalovaná (její právní předchůdkyně) sdělila žalobkyni,
že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně „nesplňuje
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“, neboť „dne
28.8.1996 nevykonala odbornou zkoušku pro funkci signalista a též opravné
zkoušky ze dne 7. a 16.5.1997 byly vykonány s výsledkem nedostatečným“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované (její právní předchůdkyně)
pracovala od roku 1970, nejprve jako průvodčí osobních vlaků a po mateřské
dovolené od roku 1974 jako skladnice zavazadel a spěšnin, přičemž zkoušky
potřebné pro výkon obou uvedených funkcí vždy „bez problémů zvládla“. Podle
písemné dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 sice měla od tohoto
data pracovat jako signalista, ovšem „tuto práci do dnešního dne nikdy
nevykonávala“. Za tohoto stavu tedy „zmíněná dohoda nikdy nebyla naplněna“ a
žalobkyně má zato, že „by jí žalovaná měla stále přidělovat práci skladnice
zavazadel a spěšnin“. Předmětná výpověď je podle jejího názoru neplatná,
protože „není konkrétní a výpovědní důvod, ani takto obecně v ní uvedený, není
dán“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10.4.2000 č.j. 17 C 2660/97-33 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve
věci samé dospěl k závěru, že žaloba byla podána u soudu až po uplynutí
dvouměsíční lhůty uvedené v ustanoví § 64 zák. práce, a že proto „se jí již
nelze po hmotněprávní stránce zabývat“. Vycházel přitom ze zjištění, že
předmětná výpověď byla žalobkyni doručena dne 19.5.1997, že pracovní poměr
účastníků na žádost žalobkyně, která byla v období od 29.5.1997 do 10.10.1997 v
pracovní neschopnosti, skončil ke dni 14.10.1997 a že telefaxové podání
obsahující žalobu sice došlo soudu v průběhu lhůty uvedené v ustanovení § 64
zák. práce, avšak že k tomuto podání nelze přihlížet, neboť jeho doplnění
originálem došlo soudu až dne 16.12.1997 po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení
§ 42 odst. 3 o.s.ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12.7.2001
č.j. 12 Co 729/2000-47 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud, který při stanovení počátku a konce běhu
lhůty k podání žaloby v této věci vycházel z týchž úvah jako soud prvního
stupně, dovodil, že posledním dnem třídenní lhůty uvedené v ustanovení § 42
odst. 3 o.s.ř., v rámci níž bylo třeba doplnit žalobní návrh učiněný telefaxem
dne 10.12.1997 ve 23.53 hodin předložením jeho originálu, byl den 13.12.1997;
protože však tímto dnem byla sobota, připadl konec lhůty na nejblíže
následující pracovní den, tedy pondělí 15.12.1997 (§ 57 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.). Protože žalobkyně tento den předala originál telefaxového podání k
poštovní přepravě, zůstala tím podle názoru odvolacího soudu „třídenní lhůta
zachována“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval
důvodností uplatněného nároku žalobkyně.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 28.5.2002 č.j. 17 C 2660/97-69
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 15.397,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Voženílka. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyní byla dne 1.1.1996 uzavřena
„dohoda o výkonu práce, pro kterou nesplňovala předpoklady stanovené právními
předpisy“, a že „z tohoto důvodu je tato dohoda ve smyslu ustanovení § 242
odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná“. Protože za této situace žalobkyně v době
podání výpovědi vykonávala na základě původní pracovní smlouvy ze dne 25.3.1970
funkci „nikoli signalisty, nýbrž funkci skladníka přepravy zavazadel“, musela
by žalovaná podle názoru soudu prvního stupně použitý důvod výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce „vztáhnout právě k funkci skladníka
přepravy zavazadel“; jestliže tak neučinila, pak předmětná výpověď z pracovního
poměru nemůže být platným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.5.2004
č.j. 11 Co 10/2003-88 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že právním předpisem ve
smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce „je třeba rozumět nejen
předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů, ale i předpis žalované Ok 2/1, který podle
tvrzení žalované blíže upravuje režim zkoušek, praxe, zařazování do funkce
apod.“. Ačkoli tento listinný důkaz navržený žalovanou „může podle názoru
odvolacího soudu prokázat právně významnou skutečnost, tj. zda žalobkyně mohla
funkci signalistky vykonávat pod dohledem a po složení odborných zkoušek
samostatně“, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, a proto skutkový stav
jím nebyl zjištěn úplně. Odvolací soud mu proto uložil, aby v naznačeném směru
zjednal nápravu.
Okresní soud v Děčíně po doplnění řízení rozsudkem ze dne 14.3.2005 č.j. 17 C
2660/97-109 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení“. Soud prvního stupně z obsahu „Zkušebního a výcvikového řádu pro
pracovníky železnic Ok 2 ve znění č. 2“ (účinného od 1.4.1988) a „Přidruženého
předpisu k ZVŘ pro služební odvětví dopravy a přepravy Ok 2/1“ dovodil, že pro
výkon činnosti (funkce) signalisty je „po předchozí teoretické přípravě a
zácviku“ nezbytná odborná zkouška, jejíž úspěšné složení je podmínkou „pro
zařazení pracovníka k samostatnému výkonu činností“; do té doby lze činnost
signalisty vykonávat „pod dohledem“. Soud prvního stupně proto „nespatřuje“
důvod neplatnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 v tom, že „v
okamžiku jejího podpisu žalobkyně nesplňovala základní předpoklad výkonu funkce
signalisty – úspěšné složení odborné zkoušky“, neboť, i když přímo funkci
signalisty nevykonávala, „pracovala pod dohledem“ a „tím méně tak byla
skladnicí přepravy zavazadel“. Protože žalobkyně „neprokázala“ své tvrzení o
tom, že by práce signalisty neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu a že jí
nebyla dána možnost se na vykonání zkoušky připravit, nelze ani z uvedených
důvodů dospět k závěru o neplatnosti zmíněné dohody o změně pracovní smlouvy,
kterou žalobkyně „ve snaze vyhnout se výpovědi pro nadbytečnost“ na základě
„svobodného rozhodnutí podepsala“, když „jako dlouholetý zaměstnanec drah
musela velmi dobře vědět, co výkon funkce signalisty obnáší“. Za tohoto stavu
tudíž soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni, která odbornou zkoušku
nezbytnou pro výkon funkce signalisty nesložila, „byla oprávněně dána výpověď
právě z funkce signalisty“, a protože „v ní zaměstnavatel zcela jednoznačně
skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. e) věty před
středníkem zák. práce“, jde o platný právní úkon.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25.10.2006
č.j. 12 Co 571/2005-123 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po
vrácení věci odvolacím soudem provedl dne 14.3.2005 jednání, z jehož protokolu
o něm sepsaném „není možné zjistit, zda a jaké důkazy soud prováděl, způsob
provedení důkazů, stanoviska účastníků k provedeným důkazům, jak se účastníci
nebo jejich zástupci na závěr k věci vyjádřili a jak byli před vynesením
napadeného rozsudku soudem poučeni“. V důsledku neúplnosti protokolu o jednání
je tudíž rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný a zatížen vadou řízení
mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Děčíně nato rozsudkem ze dne 21.5.2007 č.j. 17 C 2660/97-136
žalobu opět zamítl a rozhodl, že „žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení“. Soud prvního stupně setrval na svých závěrech vyslovených v jeho
předešlém rozsudku ze dne 14.3.2005 č.j. 17 C 2660/97-109 o tom, že podle
„Zkušebního a výcvikového řádu pro pracovníky železnic Ok 2 ve znění č.
2“ (účinného od 1.4.1988) a „Přidruženého předpisu k ZVŘ pro služební odvětví
dopravy a přepravy Ok 2/1“ je pro výkon činnosti (funkce) signalisty „po
předchozí teoretické přípravě a zácviku“ nezbytná odborná zkouška, jejíž
úspěšné složení je podmínkou „pro zařazení pracovníka k samostatnému výkonu
činností“; do té doby lze činnost signalisty vykonávat „pod dohledem“. Soud
prvního stupně proto opětovně „nespatřuje“ důvod neplatnosti dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 v tom, že „v okamžiku jejího podpisu žalobkyně
nesplňovala základní předpoklad výkonu funkce signalisty – úspěšné složení
odborné zkoušky“, neboť, i když přímo funkci signalisty nevykonávala,
„pracovala pod dohledem“ a „tím méně tak byla skladnicí přepravy zavazadel“,
jak od počátku ve prospěch svých opačných úvah mylně tvrdí žalobkyně. Protože
žalobkyně „neprokázala“ své tvrzení o tom, že by práce signalisty neodpovídala
jejímu zdravotnímu stavu (z lékařských posudků ze dne 5.12.1995 a 27.5.1996
vyplývá zdravotní způsobilost žalobkyně pro výkon funkce signalisty) a že jí
nebyla dána možnost se na vykonání zkoušky připravit, nelze ani z uvedených
důvodů dospět k závěru o neplatnosti zmíněné dohody o změně pracovní smlouvy,
kterou žalobkyně „ve snaze vyhnout se výpovědi pro nadbytečnost“ na základě
„svobodného rozhodnutí podepsala“, když „jako dlouholetý zaměstnanec drah
musela velmi dobře vědět, co výkon funkce signalisty obnáší“. Za tohoto stavu
tudíž soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni, která odbornou zkoušku
nezbytnou pro výkon funkce signalisty nesložila, „byla oprávněně dána výpověď
právě z funkce signalisty“, a protože v ní žalovaná „zcela jednoznačně skutkově
vymezila uplatněný výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. e) věty před
středníkem zák. práce“, jde o platný právní úkon a žalobu jako „nedůvodnou“
zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.4.2009
č.j. 11 Co 451/2007-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že vzhledem k
připravovaným organizačním změnám, „podle nichž se rušila funkce skladníka
přepravy zavazadel“, kterou žalobkyně v té době vykonávala, byla žalobkyni dne
5.12.1995 nabídnuta práce signalistky, jejíž náplň žalobkyně „s ohledem na
dobu, od které u právního předchůdce žalované pracovala (25.3.1970), tedy téměř
dvacet šest let, nepochybně znala“, a měla rovněž dostatek času si nabídku
rozmyslet, „neboť její přijetí nebylo pro žalobkyni závazné“. Jestliže se
žalobkyně rozhodla tuto práci přijmout a uzavřela proto se žalovanou dne
1.1.1996 dohodu o změně obsahu pracovní smlouvy „dle ust. § 36 odst. 1 zák.
práce“, pak podle názoru odvolacího soudu spočívá uvedená dohoda „v souhlasném
projevu vůle obou stran a je i právním vyjádřením svobodné vůle zaměstnance
vybrat si druh práce, místo jejího výkonu i den nástupu do zaměstnání“. V daném
případě – jak odvolací soud dále uvedl – druh práce byl v této dohodě „zcela
jednoznačně“ uveden, přičemž žalobkyně, která byla při nástupu do zaměstnání
seznámena s bezpečnostními i právními předpisy žalované, „musela vědět, že
práci signalistky nemůže vykonávat bez dalšího samostatně, ale po stanovenou
dobu pod dohledem, o čemž byla informována opakovaně i na školení, kterého se
účastnila“. Předpisy žalované „zcela jednoznačně předepisují“ pro výkon práce
signalisty odbornou zkoušku a před tím možnost výkonu této práce v zácviku,
přičemž „vzhledem k zajištění bezpečnosti železniční dopravy nelze pochybovat o
tom, že požadavek žalované, aby práci signalisty vykonával zaměstnanec
samostatně až po úspěšném vykonání odborné zkoušky, je odůvodněný“. Jestliže
tedy žalobkyně „opakovaně (třikrát) u zkoušky neuspěla“, je podle názoru
odvolacího soudu „zřejmé, že předpoklady pro výkon funkce nesplnila“, to z
důvodů na její straně, a že proto byl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. e) zák. práce, který žalovaná použila v dopise ze dne
19.5.1997 a náležitě jej skutkově vymezila (§ 44 odst. 2 zák. práce). Protože
bylo „nesporné“, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení
§ 46 odst. 2 zák. práce (jestliže „žalobkyně v podané žalobě, ani k vyjádření
žalované, že splnila nabídkovou povinnost, nevznesla námitky“), ztotožnil se
odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná výpověď je
platným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že
odvolací soud při zkoumání platnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne
1.1.1996 nepřihlédl k tomu, že práce signalisty nebyla pro žalobkyni vhodná s
ohledem na její zdravotní stav, „který byl krajně nepříznivý a dále se
zhoršoval“ (vyjádření závodního lékaře MUDr. H. žalobkyně „považuje za
nedostatečné, neboť od roku 1982 trpěla chronickou plicní nemocí“), a že na
pracovišti, kde žalobkyně pracovala ve skladu zavazadel, byla kromě funkce
signalisty volná i jiná pracovní místa (mj. osobní pokladna), která jí však
nebyla nabídnuta a pro které „zpravidla postačil jen zácvik“. Kromě toho podle
názoru dovolatelky nelze přehlédnout, že skutečná praxe, která „všeobecně
panovala na pracovišti skladu zavazadel“ u žalované, „byla taková, že
zaměstnavatel fakticky trpěl dlouhodobou situaci, že u zaměstnanců důsledně
netrval na splnění kvalifikačních předpokladů a požadavků“. Protože podpisem
zmíněné dohody se „na této praxi nic nezměnilo“, žalobkyně se domnívala, že
„zkoušky nebudou požadovány, jako tomu bylo v jiných případech“, a že „bude
postačovat dlouhodobá praxe“. Ze strany žalované šlo tudíž „o simulovaný právní
úkon“, neboť „věděla o tom, že se bude zdánlivě chovat tak, že mlčky,
konkludentně promíjí nedostatek kvalifikace, protože tak tomu bylo i v jiných
případech“. Další důvod neplatnosti dohody ze dne 1.1.1996 žalobkyně spatřovala
v tom, že se jednalo „o nesvobodný projev vůle“, neboť k ujednání „došlo v
situaci, kdy žalobkyně byla pod psychickým tlakem“, „kdy jí bylo řečeno, že má
dojít ke skončení pracovního poměru výpovědí, avšak bylo jí naznačeno, že k
této výpovědi nebude přistoupeno za podmínky, že bude vykonávat jinou práci,
tedy signalista“. Žalobkyně dále zdůraznila, že zkoušky, na nichž zaměstnavatel
„v tomto případě trval“, nesložila proto, že již „byla ovlivněna nepříznivým
zdravotním stavem a nebyla schopná samostatné práce“. To však podle jejího
názoru „samo o sobě nestačí k rozvázání pracovního poměru, jak k tomu
přistoupila žalovaná“, která navíc nesplnila ani další hmotněprávní podmínku
vyžadovanou zákoníkem práce pro platnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. e) zák. práce, spočívající v tom, „aby zaměstnanec byl svým
zaměstnavatelem písemně vyzván k odstranění nedostatků, a byla mu stanovena
přiměřená doba na jejich odstranění“, a také „ve zdůvodnění výpovědi není vůbec
zohledněna nabídková povinnost žalované“. Kromě toho soudy podle mínění
dovolatelky neposuzovaly, zda žalobkyně „má vytvořeny požadavky pro řádný výkon
práce bez zavinění zaměstnavatele“, kdy zavinění zaměstnavatele spatřovala v
tom, že „zaměstnavatel trpí dlouhodobou nesprávnou praxi, když nevyžaduje
plnění kvalifikačních požadavků a předpokladů, natož aby tuto oblast řádně
kontroloval a vyžadoval důsledně plnění právních předpisů, kterých se dovolává,
aby mohl přistoupit účelově k rozvázání pracovního poměru“.
Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „přikázal těmto
soudům, či pouze soudu odvolacímu, aby ve věci bylo provedeno další jednání,
projednání věci a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že
žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní
smlouvy ze dne 25.3.1970, nejprve jako průvodčí osobních vlaků a následně (po
návratu z mateřské dovolené) jako skladnice přepravy zavazadel. S poukazem na
skutečnost, že „ode dne 1.1.1996 se v obvodu ČD s.o. železniční stanice Rumburk
připravují organizační změny, které mají za následek zrušení žalobkyní
zastávané pracovní funkce skladník přepravy zavazadel“, žalovaná nabídla
žalobkyni k 1.1.1996 novou funkci „signalista“ a současně ji upozornila, že
„případě, že změní své (eventuelní) rozhodnutí o přijetí nabízeného místa, bude
s ní rozvázán pracovní poměr dle ZP § 46 odst. 1 písm. c.“; žalobkyně dne
5.12.1995 potvrdila svým podpisem, že „novou funkci signalista od 1.1.1996
přijímá“. Dne 1.1.1996 uzavřely účastnice dohodu o změně pracovní smlouvy, ve
které si kromě jiného ujednaly, že žalobkyně bude od 1.1.1996 na dobu neurčitou
zaměstnána u žalované jako signalistka. Podle „Zkušebního a výcvikového řádu
pro pracovníky železnic“, ve znění účinném od 1.4.1988 (dále jen „předpis Ok
2“) a „Přidruženého předpisu k ZVŘ pro služební odvětví dopravy a přepravy“,
účinného od 1.1.1988 (dále jen „předpis Ok 2/1“), je v zájmu „bezpečnosti a
plynulosti železniční dopravy“ nezbytnou kvalifikační podmínkou pro „samostatný
výkon“ činnosti (funkce) signalisty „úspěšné složení předepsané odborné
zkoušky“ (dosažením známky 1 – 3) ze znalostí provozních předpisů a technologie
provozní práce (srov. část II. – IV. bod 9, 11, 13, 14, 15, 21, 51 předpisu Ok
2 a část II. předpisu Ok 2/1). Po dobu přípravy k předepsané odborné zkoušce je
„nově přijatý nebo přeškolovaný“ pracovník „ve výcviku“, v rámci něhož se mj.
„seznamuje s pracovním prostředím a organizací pracoviště“, „teoreticky a
prakticky se seznamuje se všemi provozními pracemi a úkony potřebnými pro
pracovní činnost, pro kterou se připravuje“, „učí se samostatně pracovat“ a
„dodržovat technologické postupy práce s ohledem na bezpečnost a plynulost
železničního provozu“, přičemž „pracuje pod dozorem“; v případě neúspěšného
složení předepsané odborné zkoušky „se opravná zkouška povoluje nejvýše
dvakrát“ (srov. část IV a VI bod 54, 76, 80 předpisu Ok 2 a část. III. bod 13
předpisu Ok 2/1). Od 1.1.1996 byla žalobkyně zařazena do vyššího platového
tarifu a nadále (až do skončení pracovního poměru) byla odměňována jako
signalistka. Po absolvování výcviku, jehož součástí bylo mj. rekvalifikační
školení konané v době od 12.2.1996 do 21.2.1996, žalobkyně vykonala dne
28.8.1996 předepsanou odbornou zkoušku pro pracovní činnost signalista s
výsledkem nedostatečným (známka 4) a neuspěla ani u následujících dvou
opravných zkoušek ve dnech 7.5.1997 a 16.5.1997. Dopisem ze dne 19.5.1997
žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce proto, že žalobkyně „nesplňuje
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.5.1997, která byla
žalobkyni doručena téhož dne, je třeba i v současné době posuzovat podle
ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 S., kterým se
mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Vzhledem k tomu, že předmětná výpověď z pracovního poměru se vztahuje k druhu
práce, který byl mezi účastnicemi sjednán (změněn) na základě dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996, jejíž platnost žalobkyně v průběhu řízení
zpochybňovala, bylo pro posouzení věci - kromě jiného - významné, zda se
účastnice dne 1.1.1996 platně dohodly na tom, že žalobkyně namísto doposud
vykonávané práce skladnice přepravy zavazadel bude od 1.1.1996 vykonávat
činnost signalistky.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce lze sjednaný obsah pracovní smlouvy
změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně.
Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i
její změnu.
Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení § 36 odst. 1
zák. práce je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244
odst. 1 zák. práce). Protože nedostatek předepsané písemné formy nezakládá její
neplatnost (srov. § 244 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně sjednaných
pracovních podmínek platně sjednána i ústně; projev vůle směřující k uzavření
této dohody se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěli účastníci projevit (konkludentně).
Žalobkyně v dovolání - mimo jiné - vyslovuje názor, že v případě dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 se „jednalo o nesvobodný projev vůle“, neboť k
ujednání „došlo v situaci, kdy žalobkyně byla pod psychickým tlakem“, kdy jí ze
strany zaměstnavatele „bylo řečeno, že má dojít ke skončení pracovního poměru
výpovědí, avšak (současně) jí bylo naznačeno, že k této výpovědi nebude
přistoupeno za podmínky, že bude vykonávat jinou práci“.
Právní úkon je platný [srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce], jestliže vůle
účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a
jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé
fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis
compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu
deformována, se však jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický
nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví,
hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla
oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být
použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou
smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu,
který skutečně spáchal). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický
a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a
působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen
představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát
pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu.
V posuzovaném případě v důsledku organizačních změn u žalované s účinností od
1.1.1996 odpadl dohodnutý druh práce žalobkyně jako skladnice přepravy
zavazadel a žalovaná tak od uvedeného data neměla objektivní možnost nadále
přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Na straně žalované tak vznikl důvod k rozvázání pracovního poměru
žalobkyně výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro tzv.
organizační změny spočívající v nadbytečnosti žalobkyně. Aby se zmírnily anebo
zcela vyloučily nepříznivé důsledky, které jednostranné skončení pracovního
vztahu pro zaměstnance znamená, zakotvuje ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce
jako hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi pro zaměstnavatele tzv.
nabídkovou povinnost, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele
učinit ofertu směřující k uzavření dohody o sjednaných pracovních podmínek ve
smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, jestliže má v místě, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné
takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné, a to i za předpokladu,
že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2
písm. b) zák. práce]; za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu tohoto
ustanovení nelze považovat získávání schopností a kvalifikace náročnými
způsoby, např. absolvováním školy, vyučením v oboru apod. (srov. též závěry
uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který
může tuto pracovní příležitost odmítnout. Přijme-li však zaměstnanec – tak jako
žalobkyně v posuzované věci - nabízenou jinou pro něho vhodnou práci (třebaže
podmíněnou absolvováním předchozí průpravy), kterou mu zaměstnavatel nabídl,
potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá a pracovní poměr se změněným
obsahem (s jiným druhem práce) bez dalšího dále pokračuje; v opačném případě
(při splnění dalších zákonem stanovených podmínek) skončí na základě
jednostranného projevu vůle zaměstnavatele, aniž je zde vůli zaměstnance
přiznávána jakákoliv relevance. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v
minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
5.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 1990/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 41, ročník 2002), že při porovnání obou uvedených
možností nelze úspěšně dovozovat, že zaměstnanec jednal v důsledku tísně
(fyzického nebo psychického nátlaku, donucení) ke svému neprospěchu, jestliže
se rozhodl předejít jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí
zaměstnavatele a přijal jeho nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §
46 odst. 2 zák. práce, tedy variantu pro něj výhodnější (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2006 sp. zn. 21 Cdo 1852/2005).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že se ze strany žalované nejednalo
o psychický nátlak (bezprávnou vyhrůžku), jestliže svůj návrh (ofertu) na změnu
sjednaných pracovních podmínek (druhu práce), byť podmíněný získáním
kvalifikace předchozí průpravou (ukončenou úspěšným složením předepsané odborné
zkoušky), odůvodnila tím, že podle jejího názoru jsou zde důvody (tedy
nadbytečnost žalobkyně v důsledku organizačních změn), pro které by mohla se
žalobkyní jednostranně rozvázat pracovní poměr výpovědí; sdělením své pohnutky,
která ji vedla k nabídce jiné vhodné práce, totiž žalovaná hrozila tím, co za
účelem skončení pracovního poměru byla oprávněna podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce učinit. Za této situace bylo pouze na zvážení žalobkyně,
zda - jako dlouholetá zaměstnankyně žalované nepochybně dostatečně obeznámená s
prostředím svého zaměstnavatele - nabízenou pracovní příležitost přijme a
předejde tak jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele,
či nikoliv. Protože - jak uvedeno výše - dohoda o změně sjednaných pracovních
podmínek podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce je uzavřena, jakmile se
účastníci shodli na jejím obsahu, nelze s ohledem na reálnou možnost přijetí
(akceptaci) takovéto nabídky zaměstnancem sdílet úvahu dovolatelky, že se ze
strany žalované jednalo „o simulovaný právní úkon“, jestliže z výsledků
dokazování dále vyplynulo, že žalovaná v nadcházejícím období jednala v souladu
s uzavřenou dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek (zařadila žalobkyni
do „výcviku“ pro nově sjednanou činnost, umožnila jí přípravu pro předepsanou
odbornou zkoušku a rovněž ji za nově sjednanou činnost odměňovala); nelze jí
proto důvodně vytýkat, že od žalobkyně oproti tomu požadovala odpovídající
plnění pracovních povinností, včetně získání požadované kvalifikace předchozí
průpravou. Namítá-li dále dovolatelka, že v daném případě, aby předešla
rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované, přijala nabídku práce
signalistky s tím, že „se domnívala“, že předepsaná odborná zkouška nezbytná
pro výkon této práce „nebude požadována, jako tomu bylo v jiných případech“, a
že „bude postačovat dlouhodobá praxe“, potom opomíjí, že výpověď z důvodu
uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce by mohl zaměstnavatel
dát zaměstnanci platně nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídnutou jinou
vhodnou práci, která odpovídá požadavkům ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák.
práce, ale i případě, odmítne-li se zaměstnanec podrobit předchozí průpravě pro
tuto jinou vhodnou práci.
Žalobkyně v této souvislosti rovněž namítá, že „podle jejího soudu práce
signalisty pro ni nebyla vhodná se zřetelem na její zdravotní stav“. Opačný
závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění
soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Zpochybňuje-li
dovolatelka správnost tohoto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tak dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že práce
signalistky neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu, převzal odvolací soud - jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ze závěrů soudu prvního stupně, který jej
učinil na základě výsledků dokazování (zejména z lékařských posudků
vyhotovených na základě „mimořádné prohlídky z důvodu změny funkce“ na žádost
žalované závodním lékařem MUDr. H. dne 5.12.1995 a závodním lékařem MUDr. A.
dne 27.5.1996, jež potvrzují zdravotní způsobilost žalobkyně pro činnost
signalisty „za vyloučení chladu a přímých klimatických vlivů“), které zhodnotil
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., a vysvětlil, proč nepovažoval
z tohoto hlediska za „relevantní“ další lékařské posudky vyhotovené MUDr. A.,
které pocházejí až z doby po podání předmětné výpovědi z pracovního poměru.
Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné
poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z
odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro
uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených
důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně
významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by
hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Namítá-li
dovolatelka, že vyjádření závodního lékaře MUDr. H. „považuje za nedostatečné“
a že „měla být vyžádána zpráva odborného lékaře“, předestírá tím vlastní
hodnocení důkazů a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak
uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě
byl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce,
jestliže namítá, že opakované nesložení předepsané odborné zkoušky z její
strany „samo o sobě nestačí k rozvázání pracovního poměru, jak k tomu
přistoupila žalovaná“. Ani s touto námitkou dovolatelky nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li
nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze
zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v
době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v
přiměřené době neodstranil.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je
třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§ 272
odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon
práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u
konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny
na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Předpoklady pro
výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně závazné právní
předpisy (případně pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v
ustanovení § 82 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelem, které jsou rovněž závazné
jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance - srov. § 82 odst. 4
zák. práce) v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany
života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších
pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale
také širším (obecným) zájmům společnosti, jako tomu bylo i posuzovaném případě,
kdy úspěšné složení předepsané odborné zkoušky pro výkon sjednané práce bylo
zaměstnavatelem důvodně požadováno v zájmu „bezpečnosti a plynulosti železniční
dopravy“. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení
určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení
znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným
přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Předpoklady stanovené právními
předpisy mající obecnou platnost, dopadají na všechny zaměstnance u všech
zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají, zatímco
požadavky stanovené konkrétním zaměstnavatelem mohou být vztaženy jen na
zaměstnance tohoto konkrétního zaměstnavatele. Nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění
zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce je důvod výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce naplněn bez dalšího, ledaže
nesplňování požadavků spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích; tehdy
může zaměstnavatel přistoupit k výpovědi ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1
písm. e) věty za středníkem zák. práce pouze za předpokladu, že v době
posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých
pracovních výsledků, avšak zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky
neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta.
Z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby v posuzovaném případě byl dán výpovědní
důvod ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, postačovala
samotná skutečnost, že žalobkyně (tím, že po absolvování „výcviku“ ani na třetí
pokus nesložila úspěšně předepsanou odbornou zkoušku nezbytnou pro výkon
sjednané činnosti) nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy
(vnitřním předpisem zaměstnavatele majícím obecně závaznou povahu) pro výkon
sjednané práce. Namítá-li dovolatelka, že v daném případě chybí předchozí
písemná výzva zaměstnavatele k odstranění nedostatků a že soudy „neposuzovaly,
zda žalobkyně má vytvořeny požadavky pro řádný výkon práce bez zavinění
zaměstnavatele“, potom přehlíží, že uvedené skutečnosti mají význam pouze
tehdy, je-li zaměstnanci dávána výpověď pro nesplňování požadavků
zaměstnavatele pro řádný výkon sjednané práce; z hlediska naplnění důvodu
výpovědi, který uplatnila žalovaná v dopise ze dne 19.5.1997, jsou nerozhodné a
při respektování zákonné skutkové podstaty tohoto důvodu výpovědi nemůže na
uvedeném závěru ničeho změnit ani žalobkyní zdůrazňovaný „výňatek z pokynů pro
výcvik a zkoušky zaměstnanců ČSD“.
Žalobkyně v dovolání konečně poukazuje na skutečnost, že „ve zdůvodnění
výpovědi není vůbec zohledněna nabídková povinnost žalované“. Z obsahu spisu
ovšem vyplývá, že skutkové tvrzení žalované, obsažené v jejím vyjádření k
žalobě ze dne 13.10.1998, o tom, že k výpovědi „přikročila při respektování
zákonné nabídkové povinnosti (pro žalobkyni neměla jinou vhodnou práci)“,
žalobkyně až doposud v průběhu řízení nijak nezpochybnila; v žalobě, ani v
jiném svém podání či vyjádření netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaná v
době dání předmětné výpovědi ze dne 19.5.1997 měla k dispozici volné pracovní
místo, které mohla žalobkyni nabídnout.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci
tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně
před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo
jinak měněn. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby
správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým
skutečnostem, které doposud nebyly tvrzeny, nebo k důkazům, které nebyly
provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a
které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také
ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. stanoví, že v dovolacím řízení nelze
uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud tak nemohl
přihlížet k novým skutečnostem tvrzeným dovolatelkou ohledně splnění nabídkové
povinnosti ze strany zaměstnavatele, protože v řízení před soudem prvního
stupně ani před soudem odvolacím nebyly tvrzeny a odvolací soud se jimi za této
situace ani nemohl zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu