21 Cdo 4851/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se
sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované BABY DIREKT
s.r.o. se sídlem v Modřicích, Masarykova č. 118, IČO 46995170, zastoupené Mgr.
Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 6, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 C 55/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 25. května 2010 č.j. 15 Co 382/2006-250, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.050,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Milana
Sochora, advokáta se sídlem v Brně, Divadelní č. 6.
Dopisem ze dne 9.1.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce po ukončení
pracovní neschopnosti ke dni 31.12.2001 „ve dnech 2. – 4.1.2002 nenastoupil do
práce, čímž mu vznikla neomluvená absence“, neboť žádným způsobem „neoznámil,
že do pracovního poměru nenastoupí dne 2.1.2002“.
Žalobce se domáhal (kromě jiného), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované
pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2001 jako „obchodní zástupce
firmy“, a že ve dnech 2. – 4.1.2002 se nedostavil do práce, neboť „v těchto
dnech zasáhla prakticky celé území České republiky“ sněhová kalamita a „výrazně
se projevila především na Vysočině, kde zůstala po více než tři dny zcela
paralyzována silniční i železniční doprava“. Žalobce se nemohl dostavit do
zaměstnání, neboť z místa jeho bydliště nejela v dotčených dnech autobusová
doprava, „silnice zůstaly neprohrnuté“, a přestože se „pokusil tuto skutečnost
sdělit alespoň telefonicky (jinou možnost neměl), vyzvánějící telefon u
žalované nikdo nezvedl“.
Městský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 16.8.2002 č.j. 49 C 55/2002-18
vyloučil k samostatnému projednání „věc o proplacení stravného ve výši 8.440,-
Kč, příplatek za práci přesčas ve výši 21.009,- Kč a náhradu mzdy“) rozsudkem
ze dne 27.11.2002 č.j. 49 C 55/2002-49 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Ivana Werla a že je zároveň povinna zaplatit „soudní poplatek ve výši
1.000,- Kč prostřednictvím účtárny Městského soudu v Brně“. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že ze strany žalobce nemohlo dojít k porušení pracovní kázně,
neboť „bylo prokázáno, že ve dnech 2. - 4. ledna 2002 byly mimořádné
povětrnostní podmínky“ a „z důvodu napadání velkého množství sněhu nebyla
zajištěna doprava“. Navíc podle jeho názoru „sám jednatel žalované“ ohledně
neoznámení nepřítomnosti žalobce v zaměstnání „připustil, že nelze zcela
jednoznačně prokázat, že žalobce neměl zájem tuto skutečnost žalované sdělit“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.11.2004 č.j. 15 Co
111/2003-72 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho „závěr o
nemožnosti žalobce dostat se v uvedené dny do zaměstnání z důvodů neprovozování
autobusové dopravy je prozatím předčasný“, a že bude třeba, aby soud prvního
stupně doplnil dokazování a vypořádal se s rozpory, které z jednotlivých důkazů
vznikají. Poukázal mimo jiné na zprávu dopravní společnosti ČAS-SERVICE a.s.,
že dne 3.1.2002 autobusová linka, kterou žalobce hodlal využít při cestě do
zaměstnání, zajištěna byla, měla pouze asi 30minutové zpoždění, dne 4.1.2002
pak na uvedené lince žádná zpoždění ani vynechání hlášena nebyla, že podle
zprávy okresního úřadu „v období 2. – 4.1.2002 nebyl na okrese Třebíč vyhlášen
z hlediska krizových zákonů žádný krizový stav“, a na tvrzení žalobce „uvedené
u jednání, že do Brna jezdil přes Myslibořice“, apod. Odvolací soud zdůraznil,
že bude třeba zabývat se také tím, zda žalobce „svoji nepřítomnost v zaměstnání
omluvil“, případně, zda mu v omluvě „bránily objektivní okolnosti“, k čemuž
provede žalovanou navrhované důkazy, zejména výslech sekretářek, „zda fungovaly
telefony, a zda tedy bylo možno se se žalovanou spojit“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 27.4.2006 č.j. 49 C 55/2002-133
žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 15.750,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ivana Werla, že je
povinna zaplatit „soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč prostřednictvím účtárny
Městského soudu v Brně“ a „zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku
1.959,40 Kč“. Soud prvního stupně opětovně dovodil, že „ve dnech 2. až 4. ledna
2002 byly mimořádné povětrnostní podmínky z důvodu napadnutí velkého množství
sněhu a s tím byla spojena částečná neprůjezdnost silnic, nebo omezena
průjezdnost silnic na Vysočině“, a jestliže se žalobce nemohl dostavit do
zaměstnání z těchto důvodů, „nejde v tomto případě o porušení pracovní kázně“.
Za porušení pracovní kázně soud prvního stupně považuje skutečnost, že žalobce
svoji nepřítomnost v práci řádně neomluvil, neboť z dokazování provedeného
výslechem „dvou bývalých pracovnic žalované“ vyplynulo, že „v uvedené dny byly
v práci, prováděly inventuru, a v případě, že by žalobce volal do firmy po 8.00
hod., kdy již byly v práci, by se k žalované dovolal, a tento telefon by musely
vzít“. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně dospěl soud prvního
stupně k závěru, že se v tomto případě jedná o méně závažné porušení pracovní
kázně, neboť „mimořádná povětrnostní situace byla všeobecně známa a byla
potvrzena všemi dopravními společnostmi“, že žalovaná neprokázala, že by se
žalobce mohl dostavit do práce jinými spoji, neboť neprokázala, že „by tyto
spoje v předmětné dny 2. až 4. ledna projely Litovanami“, a že žalobce poté, co
mu žalovaná odňala osobní auto a mobilní telefon, „kterým předtím plnil své
pracovní povinnosti“, nemusel znát dopravní spoje, kterými se mohl do
zaměstnání dostavit, a je otázka, zda v takto složité dopravní situaci mohl
tyto spoje zjistit“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.3.2008 č.j. 15 Co
382/2006-170 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že se
žalované povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč neukládá, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a že „České republice se náhrada nákladů řízení státu nepřiznává“.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „absence
žalobce v zaměstnání ve dnech 2. až 4.1.2002 jsou neomluvenými absencemi“ a že
se jedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení
intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že „se jedná o déle
trvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, kdy se jedná o 3 po sobě
jdoucí dny“. Dovodil, že „žalobcem tvrzeným spojem s výjezdem v 6.45 hod. z
Litovan se žalobce nemohl včas dostat do místa výkonu práce“, naopak spojem s
výjezdem z Litovan ve 4.43 hod. se mohl do zaměstnání dostat bez problémů ve
všech uvedených dnech, a že navíc spoj s odjezdem z Litovan v 6.45 nejel pouze
dne 2.1., „následující den byl tento spoj realizován (i když s určitým
zpožděním max. do 30 min.) a dne 4.1. jel tento spoj již bez problémů“.
Odvolací soud nevzal za „důvodnou omluvu“ ani okolnost, že se jednalo o první
cestu žalobce do zaměstnání veřejným hromadným prostředkem, neboť „do té doby
využíval k cestě do zaměstnání služebního vozidla, které mu však žalovaná
odebrala“, a zdůraznil, že „žalobce je dospělý svéprávný člověk, který si musí
být vědom svých povinností, mimo jiné povinnosti být řádně a včas na pracovišti…
a tomu musí i přizpůsobit cestu do zaměstnání“. Poskytnutí pracovního volna bez
náhrady mzdy se podle názoru odvolacího soudu za dané situace domáhat nelze,
neboť to se poskytne na nezbytně nutnou dobu, nikoli na celý den, přičemž
„nelze přehlédnout, že žalobci končila pracovní doba až v 16.30 hod.“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.12.2009
č.j. 21 Cdo 4781/2008-236 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že k okamžitému zrušení
pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) a zároveň po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Odvolacímu soudu vytknul, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně měl
vzhledem k okolnostem projednávané věci přihlížet nejen k samotné skutečnosti,
že se žalobce po tři dny nedostavil do práce, ale i k situaci, v níž k porušení
pracovní kázně došlo (že v uvedené dny nebyly běžné povětrnostní podmínky), k
povaze práce, kterou měl žalobce vykonávat, k újmě (následkům), která žalované
jeho nedostavením se do práce vznikla, a zhodnotit měl také osobu žalobce z
hlediska jeho celkového dosavadní přístupu k plnění pracovních úkolů, a zda se
jednalo o porušení pracovní kázně ojedinělé. Věcí se měl zabývat také z
pohledu, zda tu jsou takové okolnosti, že po žalované nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Uvedeným
způsobem však odvolací soud podle názoru dovolacího soudu nepostupoval, když
závěr o intenzitě porušení pracovní kázně učinil jen na základě posouzení
jednání, kterým žalobce pracovní kázeň porušil v tom směru, že neomluvenou
nepřítomnost zaměstnance v práci v rozsahu tří dnů „dosavadní soudní praxe“
považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, zatímco k jiným
hlediskům nepřihlédl (kupříkladu rovněž, že sice skutečně dne 2.1.2002 spoj č.
5 s odjezdem z Litovan v 6.45 hod. z důvodů nesjízdnosti komunikací nejel, ale
následující den byl tento spoj realizován, i když se zpožděním do 30 min., a
dne 4.1.2002 jel tento spoj bez problémů, přičemž zdůraznil, že „žalobce se
uvedeným spojem nemohl na své pracoviště dostavit včas na začátek pracovní
směny“), a nevyjádřil se rovněž ke „zpožděnkám“, které žalobce předložil. Za
této situace dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu o intenzitě porušení
pracovní kázně za prozatím nepodložené a uložil mu proto, aby v dalším řízení
ve shora naznačeném směru zjednal nápravu
Krajský soud v Brně poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25.5.2010 č.j. 15
Co 382/2006-250 rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobu zamítl
a že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč
neukládá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy všech stupňů a že „České republice se náhrada nákladů řízení státu
nepřiznává“. Po doplnění řízení dospěl odvolací soud opětovně k závěru, že
„porušení pracovních povinností žalobcem spočívající v jeho neomluvených
absencích ve dnech 2. až 4.1.2002 dosahuje vysoké intenzity“ a „jedná se o
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Při hodnocení intenzity
porušení pracovní kázně odvolací soud přihlédl nejen k tomu, že „se jedná o
déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, kdy se jedná o 3 po
sobě jdoucí dny“, ale v souladu s pokyny dovolacího soudu akcentoval i další
okolnosti případu, zejména, že žalobce, který v dotčených dnech již „nebyl ve
stavu práce neschopných a z tohoto pohledu mu nic nebránilo se do zaměstnání
dostavit“, „pro svoji cestu do zaměstnání dne 2.1.2002 zvolil spoj (s výjezdem
v 6.45 hod. z Litovan), který mu neumožňoval být v zaměstnání včas“, zatímco
spojem s výjezdem z Litovan ve 4.43 hod., který „byl jediný, který žalobci
umožňoval stihnout počátek pracovní doby v 8.00 hod.“, se žalobce mohl do
zaměstnání dostat bez problémů ve všech uvedených dnech. Vysvětlení žalobce (že
se jednalo o jeho první cestu do zaměstnání veřejným hromadným prostředkem,
neboť do té doby využíval služební vozidlo, které mu však žalovaná odebrala)
odvolací soud „nepovažuje za důvodnou omluvu“, nýbrž „za výmluvu, neboť běžně
gramotný člověk je schopen z jízdního řádu zjistit čas výjezdu jeho spoje a čas
jeho dojezdu do cílové stanice“, přičemž z této „záměrné volby pozdějšího
spoje“ lze podle jeho názoru dovodit „liknavý postoj žalobce k plnění
pracovních povinností“, který se projevil rovněž v tom, že „svoji nepřítomnost
v práci nijak neomluvil, a to přesto, že měl doma k dispozici pevnou telefonní
linku“, přičemž „takto žalobce postupoval nejen dne 2.1.2002, ale i ve dnech
následujících tj. 3. a 4.1.2002“, kdy již ani „netvrdil, že by se v těchto
dnech o omluvu alespoň pokusil“. Navíc podle mínění odvolacího soudu z
provedeného dokazování (z výpovědi řidičů předmětných spojů a záznamů o provozu
předmětných autobusů) vyplynulo, že spoj s odjezdem z Litovan v 6.45 hod. nejel
pouze dne 2.1.2002, následující den „jel, i když s 30-ti minutovým zpožděním“,
a dne 4.1.2002 „jel uvedený spoj zcela bez potíží a na čas“. Odvolací soud má
za to, že v případě krátkého zpoždění spoje dne 3.1.2002 bylo možno po žalobci
„spravedlivě požadovat, aby na místě posečkal“, a kdyby se jednalo o
déletrvající zpoždění bylo „možno na něm spravedlivě požadovat, aby se zajímal
o další jiný spoj, kterým by se mohl do místa výkonu práce dostavit“, jestliže
„měl pracovní dobu až do 16.30 hod.“. Navíc skutečnosti, zjištěné z výpovědi
řidičů a záznamů o provozu vozidla (včetně tzv.
„koleček“ tachografu), „jsou v
příkrém rozporu“ s žalobcem předloženými potvrzeními o zpoždění, příp. neobsloužení dotčeného spoje, což „vede odvolací soud k závěru, že ze strany
žalobce došlo zřejmě ke zneužití potvrzenek o zpoždění“, a „s ohledem na sled
událostí je spíše zřejmé, že žalobce se ve dnech 3. a 4.1.2002 zřejmě vůbec
nepokusil nastoupit cestu do zaměstnání“, a že se tedy „v jeho případě jedná
zcela zjevně o úmyslné jednání směřující k porušení pracovních povinností
dostavit se včas do zaměstnání, plně využívat pracovní dobu a nedopouštět se
neomluvených absencí“. Za dané situace odvolací soud uzavřel, že, kdyby uvedené
jednání žalobce nebylo žalovanou postiženo, „mohlo by mít demoralizující vliv
na ostatní zaměstnance“, a že proto „nelze po žalované spravedlivě požadovat
setrvání žalobce u žalované, a to ani po výpovědní dobu“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce setrval na svých
předešlých dovolacích námitkách a opětovně namítal, že se odvolací soud
„prakticky vůbec nevypořádal s důkazy, které svědčí ve prospěch žalobce“,
zejména, že jím předložené „zpožděnky“ (potvrzené, vyplněné a podepsané
oprávněnou osobou dopravce) „potvrzují tvrzení žalobce o tom, že ve skutečnosti
autobusy nejely, což dokládají i svědci, kteří se žalobcem marně v uvedených
dnech čekali na zastávce“, jejichž opětovný výslech odvolací soud odmítl
provést. Rovněž zdůraznil, že „ze záznamu o provozu vozidla, z koleček
tachografů a výpovědi svědka B. a K. ve skutečnosti nevyplývá, že by dne
3.1.2002 autobus projel jen s 30 minutovým zpožděním a že by 4.1.2002 projel
bez problémů“, „navíc svědci potvrdili, že záznamy o provozu vozidla nebyly
vždy důsledně správně vyplňovány“ a „pro odstup času si na záležitost přesně
nevzpomínali“. Odvolací soud se podle názoru dovolatele dopustil též „skutečně
neodůvodnitelné extrémní interpretace v neprospěch žalobce“, jestliže v
odůvodnění rozsudku uvedl, že „neomluvenou absencí žalobce je i absence dne
2.1.2002, kde i odvolací soud připouští, že spoj (s výjezdem v 6.45h z Litovan)
vůbec nejel“. Žalobce v této souvislosti připustil, že „je sice pravda, že mohl
jet dřívějším spojem, který tehdy, ještě přes silnici projel, ovšem bylo
prokázáno, že žalobce byl dlouhodobě nemocen“ a „do práce nikdy autobusem
nejezdil, protože měl k dispozici firemní vozidlo, které mu posléze v době jeho
nemoci bylo odebráno“, a že „pokud by zjistil první den pozdní příjezd, další
dny by již jel spojem dřívějším“. Odvolací soud měl také přihlédnout ke
skutečnosti, že mezi účastníky „paralelně probíhá spor o náhradu mzdy a
zaplacení dlužné mzdy“ a že „žalovaná se snažila žalobce zbavit již v době, kdy
byl žalobce nemocen“, přičemž „šikanózním přístupem“ využila první příležitosti
v podobě sněhové kalamity. Žalobce rovněž opakovaně vyjádřil přesvědčení, že po
promrzlém člověku po nemoci „není možné spravedlivě požadovat“, aby v mrazivém
počasí čekal na spoj na zastávce „do nekonečna a riskoval své zdraví“, a že
nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že žalobce „měl přijet do práce
později, až byla cesta prohrnutá“, neboť „nebylo vůbec prokázáno, od kdy byla
cesta již sjízdná a zda se skutečně reálně mohl do práce později dostat“. Kromě
toho podle názoru dovolatele odvolací soud při hodnocení intenzity porušení
pracovní kázně opětovně nepřihlédl ke skutečnosti, že „dosavadní postoj žalobce
k plnění pracovních úkolů u žalované byl příkladný“, že „ze strany žalované
nebyly k jeho práci žádné negativní připomínky“, a že „důsledky nepřítomnosti
žalobce v práci pro žalovanou nebyly prakticky žádné, protože se sama žalovaná
snažila ještě před lednem 2002 se žalobcem rozvázat pracovní poměr“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto, neboť
podle jejího názoru se odvolací soud řádně vypořádal s pokyny dovolacího soudu
vyslovenými v jeho předchozím kasačním rozhodnutí a námitky žalobce obsažené v
dovolání nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru daného
žalobci dopisem žalované ze dne 9.1.2002 je třeba i v současné době posuzovat
podle zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tj.
předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení lze tam uvedený důvod rozvázání pracovního
poměru se zaměstnancem použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil
porušení pracovní kázně, které musí být ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň
z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Jak dovolací soud
zdůraznil již ve svém předešlém rozhodnutí, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V
zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definován. Protože - jak výše uvedeno -
vymezení hypotézy právní normy závisí na úvaze soudu, může soud při zkoumání
intenzity porušení pracovní kázně přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci,
kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke
způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům
porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním
zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu
širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Zároveň nelze opominout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru
výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák.
práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
„Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně...“). K
okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Z uvedeného vyplývá, že se
zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr
jen tehdy, dosáhlo-li zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na to,
kolika skutky) na základě posouzení všech rozhodných okolností intenzity
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti
případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť
po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až
do uplynutí výpovědní doby. Z uvedených právních názorů, k nimž rozhodovací
praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č.
7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány, se dovolací
soud i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobce dopustil
porušení pracovní kázně „neomluvenými absencemi v zaměstnání ve dnech 2. až
4.1.2002“. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl – jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné k tomu, že autobusový spoj
č. 5 s odjezdem z Litovan v 6.45 hod., kterým se žalobce podle svého tvrzení
neúspěšně snažil v dotčených dnech dostat do zaměstnání, nejel pouze dne
2.1.2002, následující den „jel, i když s 30-ti minutovým zpožděním“, a dne
4.1.2002 „jel uvedený spoj zcela bez potíží a na čas“, z čehož podle názoru
odvolacího soudu „s ohledem na sled událostí je spíše zřejmé, že žalobce se ve
dnech 3. a 4.1.2002 zřejmě vůbec nepokusil nastoupit cestu do zaměstnání“, a že
„ze strany žalobce došlo zřejmě ke zneužití potvrzenek o zpoždění“. Tyto
okolnosti, které podle názoru odvolacího soudu mají významný vliv na intenzitu
zjištěného porušení pracovní kázně ze strany žalobce, představují skutkové
zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).
Správnost těchto skutkových závěrů žalobce v dovolání zpochybňuje a uplatňuje
tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či
nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle
soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní
přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem
logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako například z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že autobusový spoj č. 5 na lince č. 830250 s odjezdem
z Litovan v 6.45 hod. nejel pouze dne 2.1.2002, následující den „jel, i když s
30-ti minutovým zpožděním“, a dne 4.1.2002 „jel uvedený spoj zcela bez potíží a
na čas“, z čehož „s ohledem na sled událostí je spíše zřejmé, že žalobce se ve
dnech 3. a 4.1.2002 zřejmě vůbec nepokusil nastoupit cestu do zaměstnání“, a že
„ze strany žalobce došlo zřejmě ke zneužití potvrzenek o zpoždění“, odvolací
soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků
dokazování (zejména z výpovědi svědků – řidičů autobusů V. K., S. R. a J. B., a
z listinných důkazů - záznamů o provozu vozidla osobní dopravy – autobusu č.
008931 ze dne 2.1.2002, č. 008820 ze dne 3.1.2002 a č. 008904 ze dne 4.1.2002,
včetně „tzv. koleček“ tachografu, doprovázených vysvětlením jmenovaných řidičů,
a písemných vyjádření dopravce ČAS – SERVICE a.s. ze dne 20.11.2002 a
29.9.2005), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř.
Náležitě rovněž vysvětlil, proč (především z důvodu „příkrého rozporu“ se
skutečnostmi, zjištěnými z výpovědi řidičů a záznamů o provozu vozidla, včetně
tzv. „koleček“ tachografu, které podle vyjádření svědka J. B. „hovoří jasně“ a
„pokud řidič s autobusem stál, je to tam zaznamenáno…“) považoval žalobcem
předložená potvrzení o zpoždění (tzv. „zpožděnky“) dotčeného spoje ve dnech 2.-
4.1.2002 za nevěrohodná. Protože ostatní důkazy – přes námitky žalobce –
nepřinesly v tomto směru pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená
skutková zjištění odvolacího soudu týkající se skutečností významných pro
posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem oporu v provedeném
dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že
odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti,
které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický
rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135
o. s. ř.
Jestliže dovolatel ve prospěch vlastních (jiných) skutkových závěrů namítá, že
se odvolací soud „prakticky vůbec nevypořádal s důkazy, které svědčí ve
prospěch žalobce“, že zpoždění spoje č. 5 autobusové linky č. 830250 v
dotčených dnech, kromě předložených „zpožděnek“, „dokládají i svědci, kteří se
žalobcem marně v uvedených dnech čekali na zastávce“, že řidiči autobusů
„potvrdili, že záznamy o provozu vozidla nebyly vždy důsledně správně
vyplňovány“ a „pro odstup času si na záležitost přesně nevzpomínali“, potom
předestírá vlastní hodnocení důkazů a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které
však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatel vyslovil nesouhlas s rovněž tím, jakým způsobem odvolací soud
hodnotil intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem, a namítá, že odvolací soud
nevzal v úvahu „konkrétní okolnosti tohoto případu“.
Z odůvodnění napadaného rozsudku však vyplývá, že odvolací soud – veden
závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím kasačním
rozsudku - při zkoumání, zda zjištěné porušení pracovní kázně „spočívající v
neomluvených absencích žalobce v zaměstnání ve dnech 2.1.2002 - 4.1.2002“,
vytčené žalobci v dopise ze dne 9.1.2002, dosáhlo takové intenzity, že
odůvodňovalo postup žalované podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce,
k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě
přihlédl. Důvodně přitom akcentoval výše přezkoumávané skutkové závěry (o tom,
že „s ohledem na sled událostí je spíše zřejmé, že žalobce se ve dnech 3. a
4.1.2002 zřejmě vůbec nepokusil nastoupit cestu do zaměstnání“, a že „ze strany
žalobce došlo zřejmě ke zneužití potvrzenek o zpoždění“), které zůstaly přes
námitky dovolatele nezpochybněny. Dále přihlédl k okolnosti, že, ačkoli „se
jedná o déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci“, žalobce
„svoji nepřítomnost v práci nijak neomluvil, a to přesto, že měl doma k
dispozici pevnou telefonní linku“, přičemž „takto žalobce postupoval nejen dne
2.1.2002, ale i ve dnech následujících tj. 3. a 4.1.2002“, kdy již ani
„netvrdil, že by se v těchto dnech o omluvu alespoň pokusil“. Do rámce svých
úvah neopomenul zahrnout ani skutečnost, že žalobce, který od 1.1.2002 již
„nebyl ve stavu práce neschopných a z tohoto pohledu mu nic nebránilo se do
zaměstnání dostavit“, pro svoji cestu do zaměstnání v dotčených dnech
„záměrně“ (podle názoru odvolacího soudu „běžně gramotný člověk je schopen z
jízdního řádu zjistit čas výjezdu jeho spoje a čas jeho dojezdu do cílové
stanice“) „zvolil spoj (s výjezdem v 6.45 hod. z Litovan), který mu neumožňoval
být v zaměstnání včas“, zatímco spojem s výjezdem z Litovan ve 4.43 hod.,
který „byl jediný, který žalobci umožňoval stihnout počátek pracovní doby v
8.00 hod.“, se žalobce ve všech uvedených dnech – i když „nebyly běžné
povětrnostní podmínky“ - mohl do zaměstnání dostat bez problémů (tento spoj
„byl dopravně obsloužen 2.1.2002, 3.1.2002 i 4.1.2002“).
Podle názoru dovolacího soudu lze z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní
normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým
způsobem), považovat úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu za
úplnou a správnou. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že
se v daném případě „jedná zcela zjevně o úmyslné jednání žalobce směřující k
porušení pracovních povinností dostavit se včas do zaměstnání, plně využívat
pracovní dobu a nedopouštět se neomluvených absencí“, a že, kdyby uvedené
jednání žalobce nebylo žalovanou postiženo, „mohlo by mít demoralizující vliv
na ostatní zaměstnance“, a že proto „nelze po žalované spravedlivě požadovat
setrvání žalobce u žalované, a to ani po výpovědní dobu“, a že žalovaná tak
důvodně přistoupila k rozvázání pracovního poměru se žalobcem okamžitým
zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že „žalobce byl
dlouhodobě nemocen“ a „do práce nikdy autobusem nejezdil, protože měl k
dispozici firemní vozidlo, které mu posléze v době jeho nemoci bylo odebráno“,
že mezi účastníky „paralelně probíhá spor o náhradu mzdy a zaplacení dlužné
mzdy“, že „dosavadní postoj žalobce k plnění pracovních úkolů u žalované byl
příkladný“, že „ze strany žalované nebyly k jeho práci žádné negativní
připomínky“, že „důsledky nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovanou nebyly
prakticky žádné“ a že žalovaná, která „se snažila žalobce zbavit již v době,
kdy byl nemocen“, „šikanózním přístupem“ využila první příležitosti v podobě
sněhové kalamity, potom opomíjí, že vymezení hypotézy právní normy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu, a že nelze určovat soudu, jaké
okolnosti a jakým způsobem je či není oprávněn hodnotit, a do jaké míry má
(nemá) k těmto okolnostem přihlížet a co z nich má podle názoru účastníka
akcentovat. Jde tedy jen o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací
soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak
tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud v
projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a
úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7
písm.c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek
č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve
výši 4.050,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu