21 Cdo 4883/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně L. J., zastoupené JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně,
Gorkého č. 11, proti žalované ARENA PRAHA s.r.o. se sídlem v Praze 3, Jilmová
č. 5/1435, IČO 48114154, zastoupené Mgr. Pavlem Duškem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí č. 24, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 2/2001, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2010 č.j. 15
Co 177/2009-348, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn
rozsudek městského soudu tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního
poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 10.11.2000 je neplatné, se
zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 10.11.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně „v souvislosti s plněním
pracovních úkolů v prodejně ARENA v OC Shopping Park Brno, v ul. Skandinávská“,
kde „je nainstalováno bezpečnostní zařízení za účelem ochrany zboží“ a
„počítačová pokladna se softwarovým programem prodeje a vedení skladového
hospodářství“, dopustila „závažného a zvlášť hrubého“ porušení pracovní kázně
„nedodržováním povinností vedoucí prodejny, zejm. opakovanou nedůslednou
kontrolou podřízených zaměstnanců a zákazníků, dále pak i opakovaným prodejem
mimo pokladnu a neodváděním tržby, v jejichž důsledku byl zjištěn inventurou
(provedenou zaměstnanci žalované) ve dnech 6. a 7.11.2000 schodek ve výši
70.758,- Kč“, který žalobkyně „dne 7.11.2000 potvrdila“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že se „žádného, natožpak zvlášť
hrubého porušení pracovní kázně nedopustila“ a že „žádné porušení pracovní
kázně jí žalovaná nevytkla, a to ani ústně“. Žalobkyně „neví, v čem měla
spočívat její nedůsledná kontrola podřízených a zákazníků“, a „naprosto
nechápe, co je míněno neodváděním tržeb, když na příkaz (jednatele a společníka
žalované) Mgr. M. tržba vždy zůstávala na prodejně, značila se do sešitu tržeb
a tržbu si Mgr. M. osobně přebíral proti podpisu“. Dále zdůraznila, že „prodej
mimo pokladnu na paragon byl prováděn rovněž na příkaz Mgr. M. v důsledku
chybných zápisů stavu zboží v počítači, o prodeji mimo pokladnu byla vedena
přesná evidence ve zvláštním sešitě, tyto záznamy podepisoval Mgr. M. a údaje z
něho následně převáděl do počítače“. Sama žalobkyně „neměla přístup do všech
funkcí počítače“, „neměla ani možnost kontrolovat správnost zápisů Mgr. M. v
počítači“, a „je přesvědčena, že, pokud na prodejně nějaký schodek vznikl, pak
se tak stalo v důsledku nesprávných zápisů pohybu zboží do počítače, o čemž
svědčí i vysoký přebytek zjištěný inventurou z 6.-7.11.2000“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.2.2005 č.j. 49 C 2/2001-127 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 11.375,- Kč a „na účet Městského soudu v Brně náklady řízení státu ve
výši 15.400,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „provedeným dokazováním
bylo prokázáno, že žalobkyně nevycházela se svými podřízenými, které zatěžovala
svými osobními problémy“, že „odnášela z prodejny některé zboží bez zaplacení s
tím, že např. po vrácení se z dovolené toto zaplatí“, že „machinovala některé
údaje v souvislosti s prodejem zboží se slevou a s reklamacemi“, že „si odnesla
zboží po reklamaci, když předtím byla zákazníkovi vrácena zaplacená finanční
částka“, dále že „fingovala prodej zboží se slevou a rozdílem takto hradila
chybějící peníze“ a že „prováděla machinace se zbožím tak, že pokud zákazník
vrátil prodané zboží se slevou, při reklamaci se to neuvedlo a rozdíl ve
finanční částce si ponechávala, falšovala podpis Mgr. M., chodila pozdě do
práce“. Žalobkyně se tak podle názoru soudu prvního stupně „dopustila
nedodržování povinností vedoucí prodejny a povinností pracovníka jako takového
tím, že prováděla machinace se zbožím na úkor svého zaměstnavatele“, přičemž
„následně pak při inventuře bylo zjištěno manko ve výši 104.921,61 Kč“. Toto
závadné jednání žalobkyně, jehož se dopustila jako vedoucí prodejny, „hodnotil
soud jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, „zvláště z toho
důvodu, že žalované vznikla v souvislosti s tímto jednáním žalobkyně
škoda“ (schodek) ve výši 104.921,61 Kč; proto „byl návrh na určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru zamítnut“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.11.2007 č.j. 15 Co
220/2006-166 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že, ačkoli je v
dopise ze dne 10.11.2000 žalobkyni vytýkáno „trojí porušení pracovní kázně“,
spočívající v „opakované nedůsledné kontrole podřízených zaměstnanců a
zákazníků“, „neodvádění tržeb“ a „opakovaném prodeji mimo pokladnu“, zabýval se
též dalšími porušeními pracovní kázně ze strany žalobkyně, která ovšem „nejsou
předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10.11.2000“. Kromě toho
soud prvního stupně z hlediska ustanovení § 55 zák. práce přehlédl, že z
písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru „není zřejmé, jaké
(konkrétní) jednání je žalobkyni vytýkáno“. Odvolací soud proto uložil soudu
prvního stupně, aby naznačeným způsobem „vyzval žalovanou ke konkretizaci
každého ze tří jednotlivých tvrzených porušení pracovní kázně“, a aby poté
„učinil výklad“ projevu vůle podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, který
je významný nejen z hlediska dostatečné určitosti zrušovacího projevu vůle, ale
rovněž z hlediska toho, zda „žalovaná skončila pracovní poměr se žalobkyní ve
lhůtě dle ust. § 53 odst. 2 zák. práce“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18.2.2009 č.j. 49 C 2/2001-310 žalobu
opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 39.426,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Duška a „České republice
na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení státu ve výši 15.400,-
Kč“. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru žalovaná skutkově vymezila tím, že žalobkyně nedodržovala
povinnosti vedoucí provozovny, zejména opakovanou nedůslednou kontrolou
podřízených zaměstnanců a zákazníků, dále pak i opakovaným prodejem mimo
pokladnu a neodváděním tržby, v jejímž důsledku byl zjištěn schodek“. Protože
„soud má za prokázané“, že se žalovaná o porušení pracovní kázně „dověděla po
provedení inventury 7.11.2000“, „doručila žalobkyni okamžité zrušení pracovního
poměru (16.11.2000) v měsíční lhůtě“ uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák.
práce. Porušení pracovní kázně žalobkyní, které shledal ve stejném rozsahu jako
v předešlém rozsudku, soud prvního stupně „hodnotil jako porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem zejména s ohledem na to, že žalobkyně byla vedoucí
prodejny a v důsledku neplnění jejích povinností (kdy prováděla machinace se
zbožím, z prodejny odnášela zboží bez placení a jiné, falšovala podpis
nadřízeného) pak vznikla žalované škoda na zboží, která byla vyčíslena
inventurou“ ve výši 104.921,61 Kč. Jestliže žalobkyně „sama nedodržovala
pracovní dobu (chodila pozdě do práce), nemohla po celou pracovní dobu řádně
kontrolovat podřízené zaměstnance, ani zákazníky“. O „charakteru“ žalobkyně pak
svědčí podle názoru soudu prvního stupně „i skutečnost, kdy žalobkyně do
tiskopisu na vyplácení státních dávek uvedla jiné údaje s razítkem jiným, než
oficiálním razítkem žalované, a jiným podpisem, než je podpis jednatele
žalované, pana M.“. Protože „bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm.
b) zák. práce, soudu prvního stupně „nezbylo“, než žalobu zamítnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně ze dne 15.6.2010 č.j. 15 Co
177/2009-348 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit „České republice na účet Městského
soudu v Brně náhradu nákladů řízení státu ve výši 15.400,- Kč“ a že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
35.230,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zity Krásné. Odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b), § 55 zák. práce a judikaturu dovolacího soudu
dospěl k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, který byl v
listině ze dne 10.11.2000 uveden tak, že žalobkyně nedodržovala povinnosti
vedoucí prodejny, zejména opakovanou nedůslednou kontrolou podřízených
zaměstnanců a zákazníků, dále pak i opakovaným prodejem mimo pokladnu a
neodváděním tržby, v jejichž důsledku byl zjištěn inventurou ve dnech 6. a
7.11.2000 schodek ve výši 70.758,- Kč, „není vymezen dostatečně určitě tak, jak
je to vyžadováno v ust. § 55 zák. práce, přičemž vůli zaměstnavatele nelze
zjistit ani výkladem za použití ust. § 240 odst. 3 zák. práce“. Jestliže z
tvrzení žalované o tom, že se o porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně
dozvěděla až po inventuře ve dnech 6. a 7.11.2000, „lze a contrario dovodit, že
dříve nemohla uvedené jednání žalobkyni specifikovat a vytýkat“, pak podle
mínění odvolacího soudu za situace, kdy „jediným způsobem vymezení a sdělení
porušení pracovní kázně byl projev žalované vtělený do listiny ze dne
10.11.2000“, když předtím či nejpozději při jeho předání žalobkyni „nebyl tento
úkon upřesněn“, „je nutné posuzovat určitost tohoto úkonu pouze z obsahu
uvedené listiny“. Podle jeho názoru však „z takto zde vylíčeného důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru nelze bez dalšího dovodit, v jakém
konkrétním jednání žalobkyně žalovaná spatřovala důvod pro okamžité zrušení
pracovního poměru, a to proto, že žalovaná zde použila jen obecného vymezení“.
I když „je pravdou“, že skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení
pracovního poměru, „není potřebné rozvádět do všech podrobností“, je – jak
odvolací soud zdůraznil - „nezbytné uvést minimum takových okolností“, aby bylo
„nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je porušení pracovní kázně
spatřováno“. Protože v daném případě není jednání žalobkyně „vymezeno alespoň
tímto způsobem“ a „nelze jej dovodit ani výkladem dle ust. § 240 odst. 3 zák.
práce“, odvolací soud uzavřel, že „nejsou splněny předpoklady vymezené v ust. §
55 zák. práce“ a že „z tohoto důvodu je okamžité zrušení pracovního poměru
neplatné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
Namítala, že odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti projevu vůle žalované
obsaženého v dopise ze dne 10.11.2000, aniž by pokusil odstranit tuto „údajnou“
neurčitost jeho výkladem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, ačkoli –
jak zdůraznila - podle ustálené judikatury dovolacího soudu „závěru o tom, že
projev vůle je neurčitý, musí vždy předcházet výklad projevu vůle“. Bez ohledu
na uvedené však dovolatelka „vůbec nemá za to, že by listina – okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 10.11.2000 byla i sama o sobě neurčitá“, procesní
obranu žalobkyně považuje za „zcela zřejmě účelovou a ničím nepodloženou“, když
„ostatně ani odvolací soud neuvedl, s jakým jiným jednáním by uvedené důvody
okamžitého zrušení pracovního poměru mohly být zaměněny“. I kdyby však měl
odvolací soud pochybnosti o určitosti předmětné listiny, měl se podle názoru
dovolatelky „zabývat zejména tím, za jakých okolností došlo k okamžitému
zrušení pracovního poměru, a tím, zda za těchto okolností bylo mezi účastníky
zřejmé, proč žalovaná přistoupila k rozvázání pracovního poměru“. Zdůraznila,
že „podstatnou okolností, která ji vedla k okamžitému zrušení pracovního
poměru, byl schodek ve výši 70.758,- Kč na zboží žalované zjištěný inventurou
ze dne 6.-7.11.2000“, který „vznikl v období, kdy žalobkyně vykonávala pozici
vedoucí prodejny“ a který žalobkyně „nikdy nerozporovala, naopak jej dne
7.11.2000 potvrdila“. Jestliže tedy žalovaná „bezprostředně po zjištění schodku
a v přímé souvislosti s ním a zjištěnými dalšími okolnostmi doručila žalobkyni
okamžité zrušení pracovního poměru“ s odůvodněním uvedeným v dopise ze dne
10.11.2000, bylo podle názoru dovolatelky „mezi účastníky mimo jakoukoliv
pochybnost zřejmé, z jakého důvodu žalovaná přistoupila k rozvázání pracovního
poměru“. Kromě toho žalovaná „podotýká“, že „obecně zaměstnavateli nemusí být v
okamžiku, kdy se zaměstnancem ruší pracovní poměr např. okamžitým zrušením,
známy okolnosti jednání zaměstnance do všech podrobností“. Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a
že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaná okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr dopisem ze dne
10.11.2000, který byl žalobkyni doručen dne 16.11.2000 - podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000, tj. přede dnem, kdy
nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání
(z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž
odvolací soud vychází, ale že toliko podrobuje kritice právní posouzení věci
odvolacím soudem, jestliže v dovolání vyslovuje nesouhlas s jeho závěrem, že
důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně „není v listině ze dne
10.11.2000 vymezen dostatečně určitě tak, jak je to vyžadováno v ust. § 55 zák.
práce“. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud uvedený závěr
učinil, aniž by se pokusil odstranit tuto „údajnou“ neurčitost výkladem projevu
vůle podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, když navíc „bez ohledu na výše
uvedené“ dovolatelka „vůbec nemá za to, že by listina – okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 10.11.2000 byla i sama o sobě neurčitá“. Protože soud
každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje
jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu, i
když byl nesprávně označen (srov. též § 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Jak správně uvedl odvolací soud, důvod okamžitého zrušení pracovního poměru –
jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - musí být v písemném okamžitém
zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné
důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje
pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit,
tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby
bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění
hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy
třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
pracovní poměr okamžitě zrušuje (srov. obdobně právní názor vyjádřený v
rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67,
uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968,
který lze mutatis mutandis vztáhnout rovněž na okamžité zrušení pracovního
poměru).
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55
zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru
zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda
okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit,
zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k
tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst.
1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy,
jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v
tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v
ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem,
aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého
důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého
důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude
možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení
pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť –
jak z toho v pojednávané věci vycházel rovněž odvolací soud - pro neurčitost
nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru
neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale
kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn.
3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997,
pod č. 29, na který odkazuje v posuzované věci i odvolací soud). Takto musí
soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci projev vůle v průběhu řízení
odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle
nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již
nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby
obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat
pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě
přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření
učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev
vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat
„pravidlům slušnosti a občanského soužití“ (dobrým mravům). Platí-li uvedená
východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při
výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního
poměru - okamžitého zrušení.
V dopise ze dne 10.11.2000 žalovaná uvedla, že se žalobkyní okamžitě zrušuje
pracovní poměr „v důsledku velmi závažného a zvlášť hrubého porušen pracovní
kázně, jehož se dopustila v souvislosti s plněním pracovních úkolů v prodejně
ARENA v OC Shopping Park Brno, v ul. Skandinávská, tj. nedodržováním povinností
vedoucí prodejny, zejm. opakovanou nedůslednou kontrolou podřízených
zaměstnanců a zákazníků, dále pak i opakovaným prodejem mimo pokladnu a
neodváděním tržby, v jejichž důsledku byl zjištěn inventurou ve dnech 6. a
7.11.2000 schodek ve výši 70.758,- Kč“. Z tohoto vyjádření lze bez dalšího
dovodit pouze to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák.
práce byl se žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr. Údaj o tom, jakým
konkrétním jednáním (kdy a jakým skutkem) se měla žalobkyně vytčeného porušení
pracovní kázně dopustit, však tento dopis neobsahuje. V tomto směru tedy není
skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v projevu vůle
žalované obsaženém v dopise ze dne 10.11.2000 – jak se dovolatelka mylně
domnívá - dostatečně určité.
Dovolatelce lze přisvědčit, že, není-li možné provést výklad písemného projevu
vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemného okamžitého
zrušení pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých
okolností žalovaná projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením učinila a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky
zřejmé, proč žalovaná se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr. Dovolatelka
však ve svých úvahách opomíjí, že při výkladu projevu vůle není významná
samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (pomocí výkladu projevu vůle
nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních
okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 10.11.2000 žalobkyni
(neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu
existujícího v době, kdy bylo jeho písemné vyhotovení doručeno žalobkyni), za
kterých byl projev vůle vůči žalobkyni učiněn a z nichž lze na obsah vůle
písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat; k okolnostem, které vyšly
najevo později (např. až v průběhu následného soudním sporu o neplatnost tohoto
právní úkonu) zásadně přihlížet nelze. Z hlediska určitosti důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru by však nepochybně mohlo být významné zjištění, zda
vědomost o tom, v jakém konkrétním jednáním žalobkyně spatřovala žalovaná
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, získala žalobkyně jiným
způsobem (např. z ústního či písemného sdělení některého z vedoucích
zaměstnanců žalované) bezprostředně v souvislosti s doručením (při doručování)
dopisu ze dne 10.11.2000. Vzhledem k tomu, že z provedených důkazů a obsahu
spisu vyplynulo, že v daném případě byl dopis ze dne 10.11.2000 obsahující
okamžité zrušení pracovního poměru doručován žalobkyni prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb, aniž by předtím či nejpozději při jeho předání
(doručení) dne 16.11.2000 žalobkyni byl tento úkon jakkoli „upřesněn“ (tuto
skutečnost ostatně ani žalovaná v dovolání nezpochybňuje), nelze odvolacímu
soudu důvodně vytýkat, že za této situace, kdy „jediným způsobem vymezení a
sdělení porušení pracovní kázně byl projev vůle žalované vtělený do listiny ze
dne 10.11.2000“, posuzoval určitost tohoto jednostranného právního úkonu
žalované pouze z obsahu dopisu ze dne 10.11.2000.
Sdílet nelze ani úvahu dovolatelky, že, pokud žalovaná „bezprostředně po
zjištění schodku a v přímé souvislosti s ním a zjištěnými dalšími okolnostmi
doručila žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru“ s odůvodněním uvedeným v
dopise ze dne 10.11.2000, bylo „mezi účastníky mimo jakoukoliv pochybnost
zřejmé, z jakého důvodu žalovaná přistoupila k rozvázání pracovního poměru“. I
když – jak zdůrazňuje dovolatelka – uvedený schodek „vznikl v období, kdy
žalobkyně vykonávala pozici vedoucí prodejny“, a žalobkyně ho „nikdy
nerozporovala, naopak jej dne 7.11.2000 potvrdila“, nelze v této souvislosti
přehlédnout samotnou povahu schodku, jehož charakteristickým znakem je, že
hodnoty (majetek hmotné povahy – zboží, skladové zásoby, ceniny, finanční
hotovost apod.) chybí, aniž je možné skutkově zjistit (neví se), čím (kdy a
jakým způsobem) se tak stalo. Vzhledem k tomu proto nečiní okolnost, že v
důsledku porušení pracovní kázně žalobkyně „byl zjištěn inventurou ve dnech 6.
a 7.11.2000 schodek ve výši 70.758,- Kč“, důvody okamžitého zrušení pracovního
poměru konkrétnější. Jestliže bližší konkrétní „okolnosti jednání“ žalobkyně
nebyly žalované „známy“ v okamžiku, kdy se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní
poměr, nemohla je v tomto jednostranném právním úkonu ani projevit. Opačný
názor by znamenal, že pomocí výkladu projevu vůle by byla „nahrazována“ nebo
„doplňována“ vůle, kterou žalovaná (zaměstnavatelka) v rozhodné době neměla
nebo kterou sice měla, ale kterou neprojevila, což ovšem je – jak uvedeno výše
– nepřípustné.
V projednávané věci proto odvolací soud vycházeje z výsledků provedeného
dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci, dospěl ke správnému závěru, že v dopise ze dne 10.11.2000 žalovaná
„použila jen obecného vymezení“, ze kterého není zřejmé, „v jakém konkrétním
jednání žalobkyně žalovaná spatřovala důvod pro okamžité zrušení pracovního
poměru“, a že „vůli zaměstnavatele nelze zjistit ani výkladem dle ust. § 240
odst. 3 zák. práce“. Proto je odůvodněn závěr, že „nejsou splněny předpoklady
vymezené v ust. § 55 zák. práce“ a že tedy jde o neurčitý projev vůle a o
neplatný právní úkon.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by
tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §
142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Zdeněk
Novotný, v. r.
předseda senátu