21 Cdo 4902/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Luborem Šídou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, proti žalované Lázně Bechyně,
s.r.o. se sídlem v Bechyni č. 202, IČ 466 78 654, zastoupené Mgr. Martinem
Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Olivova č. 553/3, o neplatnost výpovědi a
o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 7 C 78/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. června 2014 č.j. 15
Co 211/2014-276, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 25.6.2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod výpovědi
spatřovala v tom, že žalobkyně opožděně a nedostatečným způsobem doložila
náklady spojené s užíváním služebních vozidel a že přes výzvu neukončila výkon
funkce jednatele ve společnosti Lázně Jupiter s.r.o. a ve společnosti Medico
s.r.o.
Dopisem ze dne 9.8.2012 (správně 9.7.2012) žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní
okamžitě ruší pracovní poměr z důvodů porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, zvlášť hrubým
způsobem. Důvod tohoto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně navázala
„milostný poměr s vedoucím pracovníkem velmi důležitého obchodního partnera
zaměstnavatele, otcem rodiny“, že „ke kontaktům s objektem (jejího) zájmu
zneužívala účelově fingované služební cesty služebním vozidlem, účelově
nesprávně udávala nadřízeným jména osob, se kterými se měla setkat, zneužívala
výrazným způsobem fond pracovní doby i služební komunikační prostředky ke zcela
soukromým účelům“. Toto jednání „porušilo princip loajality k zaměstnavateli i
zásadu dobrých mravů“. Další důvod byl spatřován v tom, že si dne 25.6.2012
nechala vystavit potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, „avšak ve dnech
kontroly místa, kde se měla zdržovat, byla opakovaně zjištěna (její) soustavná
nepřítomnost“.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17.2.2014 č.j. 7 C 78/2012-225 žalobu o
neplatnost výpovědi zamítl a rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci
samé dospěl k závěru, že žalobkyně se skutečně dopustila závažného porušení
právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, že výpověď je
dostatečně skutkově vymezena, a proto žalobu na neplatnost výpovědi zamítl.
Naproti tomu skutky, které jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru
„nejsou nijak časově a místně odůvodněny a zůstávají pouze v obecné rovině“.
Je-li vytýkáno, že ve dnech kontroly místa, kde se žalobkyně měla v době
dočasné pracovní neschopnosti zdržovat, byla opakovaně zjištěna její soustavná
nepřítomnost, pak toto skutkové vymezení je zcela nedostatečné a „nelze je tedy
prakticky přezkoumat“. Nelze postupovat tak, že skutky jsou naznačeny pouze
obecně a jejich konkretizace je ponechána až na případné dokazování před
soudem, neboť není možné skutkové vymezení dodatečně konkretizovat.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 26.6.2014 č.j. 15 Co 211/2014-276 rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve
výroku o nákladech řízení potvrdil. Vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního
stupně, že skutkové vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru je
natolik neurčité, že je nelze překlenout ani výkladem, aniž by tím nedošlo k
porušení zákazu doplňování právního úkonu. V okamžitém zrušení chybí jakékoliv
konkrétní zneužití služební cesty, nesprávné uvedení jmen osob, se kterými měla
žalobkyně jednat, vymezení rozsahu zneužití fondu pracovní doby i služebního
telefonu, a bez tohoto konkrétního vymezení není možné specifikovat důvody
okamžitého zrušení pracovního poměru tak, aby nebyla možná jejich záměna.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
výkladem bylo možné „překlenout nedostatek konkretizace osoby, s níž žalobkyně
navázala milostný vztah“, když účastníkům bylo zřejmé, že se jedná o
generálního ředitele zdravotní pojišťovny, jehož pravomoci jsou „zcela zásadní“
ve vztahu k žalované. Jestliže žalobkyně „navázala milostný poměr s osobou
generálního ředitele pojišťovny, která je velice významným smluvním partnerem
žalované a na existenci tohoto smluvního vztahu je de facto závislé další
působení žalované, dopustila se žalobkyně úmyslného jednání proti zájmům
žalovaného“ podle názoru dovolatelky „žalobkyně tímto svým jednáním nectila
zásadu loajality ke svému zaměstnavateli, ani zásadu dobrých mravů“. Co se týče
dalších skutečností uvedených v okamžitém zrušení, žalovaná „v době, kdy
okamžité zrušení pracovního poměru činila, neznala přesně záležitosti, které mu
žalobkyně nesprávně udávala“. Po účastníkovi však lze požadovat jen tu míru
povinnosti, která je objektivně splnitelná. Žalovaná záležitosti „v průběhu
doby a soudního řízení rozkryla podrobněji a byla schopna je v řízení lépe
konkretizovat, avšak v době okamžitého zrušení pracovního poměru je podrobně
neznala. Bylo pouze zřejmé, že žalobkyně o svých služebních cestách lže, že
zneužívá fond pracovní doby a že zneužívá telefon, notebook a automobil
významnou měrou pro soukromé účely. Uvedené však, podle názoru žalované, stačí
pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva – skutkové vymezení důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru a jeho výkladu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které jí bylo doručeno dne 11.7.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2012 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými
opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, zákon č. 365/2011
Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony a zákon č. 367/2011 Sb., kterým se mění
zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně
měněn.
Jak vyplývá z uvedených ustanovení, lze důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Základní povinnosti zaměstnance představují
ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém
obsahu znamená též určitou míru loajality k zaměstnavateli. Nejde-li však o
výše zmíněné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci, nelze ostatní jednání zaměstnance posuzovat
jako jednání, na něž by dopadaly povinnosti vyplývající z pracovněprávního
vztahu.
Jestliže v posuzovaném případě žalovaná vytýká žalobkyni, že navázala „milostný
poměr s vedoucím pracovníkem důležitého obchodního partnera, otcem rodiny“,
potom náležitě nerozlišuje osobní a soukromé vztahy zaměstnance na jedné straně
a vztahy pracovněprávní na straně druhé, a skutečnost, že – jak výstižně uvádí
odvolací soud – „samotné navázání tohoto soukromého vztahu nelze podřadit pod
žádné porušení povinností žalobkyně jakožto zaměstnance ve smyslu ustanovení §
301 zák. práce“. Poněkud nadsazená a v rovině spekulací je již úvaha
dovolatelky, že se tím (tj. navázáním „milostného poměru“) „dopustila žalobkyně
úmyslného jednání proti zájmům žalované“. Je jistě možné, že v rámci
mimopracovních či soukromých vztahů může dojít k prozrazení údajů o
skutečnostech, které se týkají provozu zaměstnavatele, popřípadě skutečností,
které mají povahu obchodního tajemství, a které by z tohoto hlediska měly
pracovněprávním povahu. Potom však může být skutkovým důvodem úkonu směřujícího
ke skončení pracovního poměru porušení právě těchto povinnosti, a nikoliv
samotná okolnost, že zaměstnanec navázal vztah (osobní, rodinný, sourozenecký,
přátelský apod.), s nímž zaměstnavatel nesouhlasí.
V projednávané věci žalovaná ani netvrdila, že by žalobkyně v rámci svých
osobních vztahů vyzradila nějaké citlivé skutečnosti o její činnosti, které by
žalovanou mohly poškozovat. V okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyni
dále vytýká, že „ke kontaktům s objektem jejího zájmu zneužívala účelově
fingované služební cesty se služebním vozidlem, účelově nesprávně udávala
nadřízeným jména osob, se kterými se měla setkat, zneužívala výrazným způsobem
fond pracovní doby i služební komunikační prostředky ke zcela soukromým
účelům“, a „ve dnech kontroly místa“, kde se měla zdržovat, „byla opakovaně
zjištěna Vaše soustavná nepřítomnost“.
Z ustanovení, která byla citována výše, vyplývá, že důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že
uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru tedy musí být konkretizován uvedením skutečností, v nichž
účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout
pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby
bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl
uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém
konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého
důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého
důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně
měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru,
přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.
1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat
přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho
přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým
jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena.
V posuzovaném případě bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno žalované
„doporučeně s dodejkou“, obsah okamžitého zrušení pracovního poměru tudíž v
souvislosti s jeho doručením nemohl být se žalobkyní projednán, aby bylo možné
případně dovozovat, že žalované muselo být zřejmé, které skutkové důvody (jaké
konkrétní skutky) jsou důvodem zrušovacího projevu žalované, aby se mohla
případně bránit kupříkladu tím, že určitá jízda služebním automobilem byla
uskutečněna z pracovních důvodů, že konkrétní jednání, které by bylo označeno
jako předstírané, skutečně proběhlo, apod. Namítá-li dovolatelka, že „nemůže
přesně znát záležitosti, které mu nesprávně udávala žalobkyně“, a že „v době
okamžitého zrušení pracovního poměru (skutkové důvody) podrobně neznala“, potom
vlastně potvrzuje, že v době podání okamžitého zrušení pracovního poměru ještě
nemohla skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným
(srov. § 60 zák. práce). Je také možné, že žalovaná skutkové důvody později
„rozkryla podrobněji a byla tak schopna je v řízení lépe konkretizovat“,
nicméně tato okolnost také není pro posouzení věci relevantní, protože vymezený
skutkový důvod nesmí být dodatečně měněn (srov. § 60 část věty za středníkem
zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2016
JUDr. Zdeněk
Novotný
předseda senátu