21 Cdo 4914/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. V. n. M., o
449.414,20 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.
zn. 4 C 705/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 13. června 2007 č.j. 49 Co 53/2005-241, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.5.2000 a
následně změněnou s jeho souhlasem), aby jí žalovaný zaplatil částku 449.414,20
Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného byla zaměstnána v pracovním poměru
od 1.1.1993, naposledy ve funkci referenta odboru školství a kultury. Dne
29.6.1994 jí dal žalovaný výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou Krajský soud v Brně pravomocným rozsudkem
ze dne 20.10.1999 č.j. 15 Co 270/98-142 „ve shodě s Okresním soudem v Hodoníně“
shledal neplatnou. Ačkoli žalobkyně již dne 25.7.1994 oznámila žalovanému, že
trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný jí až do rozvázání pracovního poměru
dohodou ke dni 3.12.1999 neumožnil pracovat. Na žádost žalobkyně o náhradu mzdy
„ve smyslu zákoníku práce“ ze dne 17.12.1999 žalovaný dopisem ze dne 29.12.1999
přiznal a vyplatil žalobkyni náhradu mzdy pouze za období od 25.7.1994 do
24.1.1995 v celkové výši 46.350,48 Kč (37.128,38 Kč jako náhrada mzdy za období
od 1.9.1994 do 24.1.1995 jí byla vyplacena ve výplatním termínu za prosinec
1999) a dalším dopisem ze dne 11.1.2000 jí sdělil, že M. r. ve V. n. M.
„schválila postup M. ú., že jí bude vyplacena náhrada mzdy za období do
25.1.1995 s tím, že žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání
proplacení náhrady mzdy za další období“. Žalobkyně se však domnívá, že s
ohledem na skutečnost, že v době od 5.9.1994 do 31.8.1997 byla evidována jako
uchazečka o zaměstnání, neúspěšně se snažila najít si zaměstnání (zúčastnila se
několika konkurzů, výběrových řízení, absolvovala rekvalifikační kurs
účetnictví s využitím výpočetní techniky a až v letech 1997 – 1999 v malé míře
prováděla podnikatelskou činnost), nebylo jí přiznáno hmotné zabezpečení a po
celou dobu od roku 1995 do skončení pracovního poměru v roce 1999 byla spolu s
dcerou S. odkázána na sociální podporu a výpomoc rodičů, kteří jí finanční
prostředky na domácnost a stravu zapůjčili, má vůči žalovanému nárok na náhradu
mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru i za další období od
25.1.1995 do 3.12.1999 v požadované výši.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19.2.2001 č.j. 4 C 705/2000-109 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve
výši 31.950,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v
Hodoníně „nezaplacený soudní poplatek ve výši 17.980,- Kč“. Soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že dne 29.6.1994 žalovaný dal žalobkyni výpověď z
pracovního poměru, která byla rozsudkem soudu (jenž nabyl právní moci dnem
26.11.1999) shledána neplatnou, že žalobkyně dne 25.7.1994 oznámila žalovanému,
že trvá na dalším zaměstnávání, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke
dni 3.12.1999 a že žalovaný „uznal nárok žalobkyně na náhradu mzdy za dobu 6-ti
měsíců“ (tj. od 25.7.1994 do 24.1.1995) a na „zbývající část nároku“, která je
předmětem tohoto řízení, žalovaný „uplatnil ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2
zák. práce žádost o moderaci“. Protože však z výsledků provedeného dokazování
vyplynulo, že žalobkyně byla evidována na Úřadu p. v H. jako uchazečka o
zaměstnání, že neúspěšně „vyvíjela snahu o získání vhodného zaměstnání“, a že
spolu se svou dcerou, „která byla odkázána na její osobu výživou“, byla „po
celou dobu odkázána na dávky státní sociální podpory placené Okresním ú.v
H.“ (její příjmy z podnikání byly nízké), soud prvního stupně „návrhu
žalovaného na moderaci podle § 61 odst. 2 zák. práce nevyhověl“ a žalobkyni
přiznal za období od 25.1.1995 do 3.12.1999 náhradu mzdy z titulu neplatného
rozvázání pracovního poměru v požadované výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.9.2003 č.j. 15 Co
418/2001-136 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že, aniž přesně
rozlišil dobu, kdy byla žalobkyně vedena na ú. p., a dobu, kdy začala podnikat,
dospěl k souhrnnému závěru, že podmínky pro přiměřené snížení (nepřiznání)
náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců (§ 61 odst. 2 zák. práce) nebyly
splněny, a nevypořádal se přitom s námitkami žalovaného, že žalobkyně byla
vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v rozporu se zákonem, že v období od
1.9.1997 do 3.12.1999 jako osoba samostatně výdělečně činná nedokázala využít
podnikání k zajištění dostatečného příjmu, což může mít podstatu v její
osobnosti, a že v rozhodném období byl v této oblasti podnikání dostatek
možností výdělku. V první řadě však soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval
námitkou promlčení vznesenou žalovaným v odvolacím řízení, a teprve poté, aby
ve vztahu k žalovanému v naznačeném směru „splnil beze zbytku poučovací
povinnost dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.“ a podle výsledků doplněného
dokazování o věci znovu rozhodl.
Okresní soud v Hodoníně (poté, co připustil změnu – „rozšíření“ žaloby o úroky
z prodlení) rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 4 C 705/2000-209 žalovanému uložil,
aby zaplatil žalobkyni 449.414,20 Kč s 10% úroky z prodlení od 4.12.1999 do
zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení
ve výši 108.815,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního
soudu v Hodoníně „nezaplacený soudní poplatek ve výši 17.980,- Kč“. Po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že po právní moci soudního rozhodnutí o určení
neplatnosti výpovědi dané žalovaným žalobkyni dne 29.6.1994 „došlo ze strany
žalovaného k plnění a zároveň k uznání předmětného nároku představujícího nárok
žalobkyně na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru za
období v délce trvání 6 měsíců (konkrétně období od 25.7.1994 do 24.1.1995),
kdy byla žalobkyni vyplacena částka 37.128,38 Kč a tudíž došlo k uznání
předmětného nároku“. Podle názoru soudu prvního stupně námitka promlčení nároku
žalobkyně za období přesahující dobu tří let vznesená žalovaným „neobstojí,
neboť promlčecí doba k uplatněnému nároku počala běžet teprve datem právní moci
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.10.1999 č.j. 15 Co 270/98-142 (jímž
bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29.6.1994 je neplatná),
který nabyl právní moci 26.11.1999“. Jestliže žalobkyně podala u soudu žalobu v
této věci dne 30.5.2000, pak „tento svůj nárok řádně uplatnila ve lhůtě
stanovené v § 263 odst. 1 zák. práce a soud proto k námitce promlčení
nepřihlédl“. Zabývaje se dále žádostí žalovaného podle ustanovení § 61 odst. 2
zák. práce z výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobkyně byla v době
od 5.9.1994 do 31.8.1997 v souladu se zákonem vedena jako uchazečka o
zaměstnání, že jí nebylo přiznáno hmotné zabezpečení z důvodu rozvázání
pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce a
že, ačkoliv „vyvinula maximální možné úsilí, které je možno po ní spravedlivě
požadovat“, nepodařilo se jí - „s ohledem na svízelnou situaci na trhu práce v
dané lokalitě“ - zajistit si ani samostatně ani v součinnosti s úřadem práce
vhodné zaměstnání. Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního stupně „neshledal
důvody pro aplikaci zákonného ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce a v dané věci
přiznává žalobkyni plný nárok na náhradu mzdy za období od 25.1.1995 do
3.12.1999 ve výši 449.414,20 Kč“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2007 č.j. 49 Co
53/2005-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném přisuzujícím
výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatil žalobkyni 235.260,50 Kč s 10%
úroky z prodlení z částky 228.237,80 Kč od 4.12.1999 do zaplacení a s 10% úroky
z prodlení z částky 7.022,70 Kč od 1.1.2000 do zaplacení“, „v části výroku I. o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 204.561,50 Kč s 10% úroky z prodlení
od 4.12.1999 do zaplacení“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a „v
zůstávající části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni
9.592,20 Kč s 10% úroky z prodlení od 4.12.1999 do zaplacení a 10% úrok z
prodlení z částky 7.022,70 Kč od 4.12.1999 do 31.12.1999“, a ve výrocích o
nákladech řízení a o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
zdůraznil, že podle ustálené judikatury lze nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 zák. práce, který „se promlčuje v obecné tříleté promlčecí
lhůtě podle § 263 odst. 1 zák. práce“, úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho
splatnost a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením. Z hlediska
promlčení tohoto nároku je přitom „nerozhodné, zda v té době již bylo řízení
podle § 64 zák. práce o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto“, a
„nemění na tom nic ani to, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání
pracovního poměru nelze přiznat dříve, dokud není pravomocným soudním
rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je
neplatný“. Protože z ustanovení § 16 odst. 1 a § 22 odst. 1 zákona o platu
vyplývá, že „jednotlivé splátky náhrady mzdy se promlčují podle toho, kdy u
nich nastala splatnost“, a protože žalovaný vůči žalobkyni „nikdy neučinil“
úkon, jímž by „výslovně a bezvýhradně“ uznal uplatněný nárok žalobkyně co do
důvodu a výše (naopak ve své odpovědi na požadavek žalobkyně na náhradu mzdy
výslovně uvedl, že tuto náhradu jí vyplácí za období do 25.1.1995 s tím, že v
případném sporu u soudu uplatní „požadavek na nepřiznání proplacení náhrady
mzdy za další období“), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dovodil, že, pokud žalobkyně nárok na náhradu mzdy za dobu od 25.1.1995
uplatnila u soudu až dne 30.5.2000, „je mimo jakoukoliv pochybnost promlčena
část tohoto nároku na náhradu mzdy za dobu od 25.1.1999 do 31.3.1997“, neboť
náhrada mzdy za březen 1997 se stala splatnou nejpozději dnem 30.4.1997“, a za
toto období tudíž nelze náhradu mzdy, která „ve finančním vyjádření představuje
201.792,30 Kč“, žalobkyni přiznat. Za správný však považoval závěr soudu
prvního stupně o opodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy za období od
1.5.1997 do 26.11.1999 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
výpovědi), neboť ani odvolací soud „neshledal splnění zákonných předpokladů pro
nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za dobu delší šesti měsíců podle ustanovení §
61 odst. 2 zák. práce“.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že
žalobkyně byla jako uchazečka o zaměstnání od 5.9.1994 do 31.8.1997 evidována
protizákonně, „je nepochybné“, že následnou podnikatelskou činnost v letech
1997 až 1999 žalobkyně „nevykonávala za takových příjmových podmínek, které by
bylo možno považovat za rovnocenné se mzdovými podmínkami, jež by měla při
výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost
přidělovat jí sjednanou práci“, a provedenými důkazy „je také vyvráceno, že
žalobkyně se ve sledovaném období mohla do práce zapojit u jiného
zaměstnavatele“. Vycházeje z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši
41,31 Kč přiznal odvolací soud žalobkyni na náhradě mzdy za období od 1.5.1997
do 26.11.1999 částku 235.260,50 Kč. Kasační výrok odůvodnil tím, že nárok
žalobkyně na náhradu mzdy za období od 26.11.1999 do 3.12.1999 je třeba
posoudit podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce a že zatím nelze posoudit,
zda je promlčen také nárok na náhradu mzdy za duben 1997, neboť dosud není
zřejmé, „jaké bylo konkrétní datum splatnosti platu žalobkyně za březen 1997“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)
podala žalobkyně dovolání. Po shrnutí závěrů soudů obou stupňů vyjádřených v
odůvodnění jejich rozsudků dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že „nesprávně
posoudil dopis (žalovaného) ze dne 29.12.1999“, kterým je vypočítána náhrada
mzdy za období od 25.7.1994 do 24.1.1995 (s tím, že za období od 25.7.1994 do
31.8.1994 již bylo vyplaceno 9.222,10 a zbývající rozdíl bude zahrnut do
výplaty 12/99) a na který pak „navazuje“ dopis žalovaného ze dne 11.1.2000, kde
je – mimo jiné - uvedeno, že náhrada mzdy za období do 25.1.1995 bude vyplacena
(což se také stalo) s tím, že „žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na
nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“. Žalobkyně „s odkazem na
tyto skutečnosti považuje námitku promlčení vznesenou žalovaným za
bezpředmětnou, jelikož již při výplatním termínu platu za období 12/99 žalovaný
uhradil žalobkyni část promlčeného nároku s poukazem na stanovení počátku běhu
promlčecí lhůty, kterou stanovil odvolací soud dnem 1.9.1994“. Žalovaný proto
podle jejího názoru ve svém dopise ze dne 11.1.2000 „nevznáší námitku
promlčení, ale pouze uvádí, že případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání
proplacení náhrady mzdy za další období“, čímž „poukázal na ust. § 61 odst. 2
zák. práce“. Žalobkyně „z toho dovozuje, že těmito úkony žalovaný uznal dluh ve
smyslu ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce“, a proto „je přesvědčena“, že
rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé není správný. Navrhla,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci - mimo jiné - zjištěno, že
žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru od 1.1.1993,
naposledy ve funkci referenta odboru školství a kultury. Dopisem ze dne
29.6.1994 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu porušení pracovní kázně, na základě
které měl pracovní poměr mezi účastníky skončit dnem 31.8.1994. Žalobkyně
dopisem ze dne 7.7.1994, doručeným žalovanému dne 25.7.1994, vyslovila s
výpovědí nesouhlas a oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. K žalobě
žalobkyně bylo rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16.3.1998 č.j. 4 C
1732/94-84, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.10.1999 č.j.
15 Co 270/98-142, určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná;
rozsudek nabyl právní moci dnem 26.11.1999. Do rozvázání pracovního poměru
účastníků dohodou ke dni 3.12.1999 žalovaný neumožnil žalobkyni pracovat. Na
žádost žalobkyně ze dne 17.12.1999 „o proplacení náhrady mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru dle § 61 zák. práce“ žalovaný dopisem ze dne
29.12.1999, označeným „Výpočet náhrady ve výši průměrného výdělku“, sdělil
žalobkyni, že „náhrada za období od 25.7.1994 do 24.1.1995: 132 dnů x 351,14 Kč
(průměrný denní výdělek) = 46.350,48 Kč“, že „za období od 25.7.1994 do
31.8.1994 bylo vyplaceno: 9.222,10 Kč“ a že „do výplaty za 12/99 zahrnuto:
46.350,48 Kč - 9.222,10 Kč = 37.128,38 Kč“. Dalším dopisem ze dne 11.1.2000
žalovaný sdělil žalobkyni, že „M. r. ve V. n. M. vzala na své schůzi dne
10.1.2000 na vědomí dopis žalobkyně ze dne 17.12.1999 a schválila postup M. ú.,
že jí bude vyplacena náhrada mzdy za období do 25.1.1995 s tím, že žalovaný
případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za
další období“; náhrada mzdy za období do 25.1.1995 byla žalobkyni vyplacena ve
výplatním termínu za měsíc prosinec 1999. Touto žalobou podanou u soudu dne
30.5.2000 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru za období od 25.1.1995 do 3.12.1999. Žalovaný vznesl u
jednání před odvolacím soudu dne 9.9.2003 námitku promlčení uplatněného nároku.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci - kromě jiného - rozhodující
vyřešení právní otázky (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky
předběžné), kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu
mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru.
Tuto právní otázku bylo třeba i v současné době posuzovat – jak z tohoto
správně vychází i odvolací soud - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění do 30.9.1999, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999
Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České
republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 261 odst.1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno
jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď, nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo
ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby
ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je
povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2208/2000. uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002) nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném
rozvázání pracovního poměru vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy
měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků
skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce
napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při
neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala
jeho splatnost (§ 10 a § 19 zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do
prodlení s jeho uspokojením (§ 253 zák. práce). Z hlediska promlčení tohoto
nároku je nerozhodné, zda v té době již bylo v řízení podle ustanovení § 64
zák. práce rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
Na uvedených právních názorech, které jsou soudní praxí jako správné přijímány,
odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – založil své rozhodnutí
o počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu mzdy
podle ustanovení § 61 zák. práce, jestliže dovodil, že „nárok na náhradu mzdy
(ačkoli oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, žalobkyně učinila ještě v
průběhu výpovědní doby) žalobkyni vznikl dnem 1.9.1994, který je prvním dnem po
neplatném rozvázání pracovního poměru“, že jej bylo možno „úspěšně uplatnit,
jakmile nastala jeho splatnost a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho
upokojením“ a že „z hlediska promlčení tohoto nároku je nerozhodné, zda v té
době již bylo v řízení podle § 64 zák. práce o neplatnosti rozvázání pracovního
poměru rozhodnuto“. Uvedený závěr odvolacího soudu však nebyl v dovolání
napaden.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Protože kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je
zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem, nemohl se dovolací soud rozsudkem
odvolacího soudu z hledisek uvedených shora zabývat.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť „je přesvědčena“,
že odvolací soud „nesprávně posoudil dopis (žalovaného) ze dne 29.12.1999“, na
který „navazuje“ dopis žalovaného ze dne 11.1.2000. Podle jejího názoru
„žalovaný těmito úkony uznal dluh ve smyslu ustanovení § 263 odst. 2 zák.
práce“, a proto „s odkazem na tyto skutečnosti žalobkyně považuje námitku
promlčení vznesenou žalovaným za bezpředmětnou“.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nepředstavují její
výtky námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází,
nýbrž kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dovolatelka
polemizuje s tím, jak odvolací soud vyložil obsah dopisů žalovaného ze dne
29.12.1999 a 11.1.2000. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy
i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně
označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce lhůta k uplatnění peněžitých nároků
písemně uznaných co do důvodu a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, a
nároků zajištěných omezením převodu nemovitosti činí deset let.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že o obsahu právního úkonu (projevu
vůle) může vzniknout pochybnost. Pro takový případ ustanovení § 240 odst. 3
zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad
projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co
bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo
„doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl,
ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat
i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu
řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah
projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu
soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
Z ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce dále vyplývá, že ne každý projev vůle
může být posouzen jako právní úkon. Právním úkonem se stává projev vůle teprve
tehdy, jestliže to, co je projeveno, směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují.
Jestliže ale projevená vůle k vyvolání takových účinků nesměřuje, nemůže se
jednat o právní úkon. Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl,
nýbrž podstatné je, jak plyne z výkladu podaného shora, co skutečně projevil.
V projednávané věci odvolací soud při hodnocení povahy úkonu (projevu vůle)
žalovaného obsaženého v dopisech ze dne 29.12.2000 a 11.1.2001 z uvedených
obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Důvodně akcentoval, že
pro závěr o existenci jednostranného právního úkonu způsobilého vyvolat účinky
předpokládané ustanovením § 263 odst. 2 zák. práce (tj. prodloužení promlčecí
lhůty k uplatnění peněžitého nároku ze tří na deset let) je rozhodující, zda
vůle povinného účastníka pracovněprávního vztahu projevená písemnou formou
podle svého obsahu směřuje k uznání peněžitého nároku oprávněného účastníka
pracovněprávního vztahu co do důvodu a výše. Z obsahu dopisů žalovaného ze dne
29.12.2000 a 11.1.2001 však vyplývá, že vůle žalovaného (tak, jak v nich byla
projevena) vznik uznávacího právního úkonu vůči žalobkyni nesledovala; žalovaný
v dopisech totiž projevil vůli žalobkyni toliko informovat o tom, kolik činí -
s ohledem na „průměrný výdělek 351,14 Kč za den“ - „náhrada za období od
25.7.1994 do 24.1.1995“, jaká částka „za období od 25.7.1994 do 31.8.1994 již
byla vyplacena“ a kolik bude „zahrnuto do výplaty za 12/99“ (dopis ze dne
29.12.2000), a dále že „M. r. ve V. n. M. vzala na své schůzi dne 10.1.2000 na
vědomí dopis žalobkyně ze dne 17.12.1999 a schválila postup M. ú., že jí bude
vyplacena náhrada mzdy za období do 25.1.1995 s tím, že žalovaný případně
uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další
období“ (dopis ze dne 11.1.2000). Protože ve sdělení tohoto obsahu chybí projev
vůle žalovaného směřující k uznání uplatněného nároku žalobkyně co do důvodu a
výše, nelze vůbec tuto reakci žalovaného na přípis žalobkyně ze dne 17.12.1999,
obsaženou v dopisech ze dne 29.12.2000 a 11.1.2001, považovat za právní úkon.
Proto je odůvodněn závěr odvolacího soudu, že právní úkon, v němž by povinný
účastník „výslovně a bezvýhradně“ uznal a uvedl výši nároku, který je povinen
uspokojit, a jeho důvody, „žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil“. Na tomto
závěru nelze nic změnit ani výkladem projevu vůle obsažené ve zmíněných
dopisech žalovaného, neboť jeho pomocí nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou žalovaný v dopisech neprojevil.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu