21 Cdo 4919/2016-207
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně D. S., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská č. 1788/60, proti žalované HP Invest a. s. se sídlem ve Zlíně
- Prštné, Kútíky č. 637, IČO 60732792, zastoupené Mgr. Janem Horáčkem,
advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. č. 839/13, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 5 C 175/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. února 2016, č. j. 69
Co 362/2015-129, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „nemovité věci - pozemek, jehož
součástí je budova s číslem evidenčním a dále pozemek, obec U., katastrální
území N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky
společnosti HP Invest a. s., IČ: 60732792 ve výši 360.050,- Kč včetně
příslušenství a budoucích pohledávek až do výše 360.050,- Kč, vůči H. S., které
vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1.
2013, jako zástavcem a společností TGI Money a. s., se sídlem Vítkovická
3083/1, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 26878321, jako zástavním věřitelem, ze
dne 18. 5. 2006“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pohledávka ze smlouvy o
úvěru se stala splatnou dne 21. 9. 2008, což bylo dáno „zesplatněním“ ze strany
věřitele ke dni 20. 9. 2008, že k případnému stavění promlčecí doby podle § 403
odst. 1 obchodního zákoníku nedošlo, neboť rozhodčí řízení nebylo zahájeno na
základě platné rozhodčí smlouvy - doložky, že tedy čtyřletá promlčecí doba
uplynula dne 22. 9. 2012, že nárok na uspokojení ze zástavy vznikl marným
uplynutím splatnosti úvěrové pohledávky, tedy 22. 9. 2008, že následně běžela
obecná tříletá promlčecí doba modifikovaná ustanovením § 100 odst. 2 občanského
zákoníku (zástavní právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka), a že
tedy promlčecí doba zástavního práva uplynula nejpozději dne 22. 9. 2012.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 C 175/2014-89,
určil, že „nemovitosti - pozemek, jehož součástí je stavba s č. ev., a pozemek,
vše v k. ú. N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky
žalované společnosti ve výši 360.050 Kč včetně příslušenství a budoucích
pohledávek až do výše 360.050 Kč vůči H. S., které vzniklo na základě zástavní
smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1. 2013, jako zástavcem a
společností TGI Money a. s. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Vítkovická
3083/1, IČ 26878321, jako zástavním věřitelem, ze dne 18. 5. 2006“ a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 21.308 Kč k
rukám zástupce žalobkyně. Při posuzování případného promlčení úvěrové
pohledávky a zástavního práva vyšel z toho, že na základě v úvěrové smlouvě
sjednaného oprávnění uvěrového věřitele úvěrový věřitel ke dni 22. 9. 2008
předčasně „zesplatnil“ úvěrovou pohledávku a v návaznosti na to započala běžet
promlčecí doba. Ke stavění běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 odst. 1
obchodního zákoníku nedošlo, neboť v úvěrové smlouvě sjednaná rozhodčí doložka
je neplatná (exekuce k vymožení pohledávky žalované byla proto usnesením
soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 28. 2. 2014, č. j. 103 Ex
15726/09-47, zastavena). Počátek běhu promlčecí doby zástavního práva je dán
předčasným „zesplatněním“ úvěrové pohledávky ze strany úvěrového věřitele. S
ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku, které stanoví, že
zástavní právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, došlo k promlčení
zástavního práva uplynutím delší promlčecí doby obchodněprávního úvěrového
závazku; k promlčení jak úvěrového závazku, tak zástavního práva, došlo v
období „několika následujících dnů po 20. 9. 2012“. Případné nároky ze
zástavního práva jsou tak promlčeny a zástavní dlužník se účinně dovolal
námitky promlčení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 16. 2. 2016, č. j. 69 Co 362/2015-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že „žalobu na určení, že nemovitosti - pozemek, jehož součástí je stavba s
č. ev., a pozemek, vše v k. ú. N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k
zajištění pohledávky žalované společnosti ve výši 360.050 Kč včetně
příslušenství a budoucích pohledávek až do výše 360.050 Kč vůči H. S., které
vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1.
2013, jako zástavcem a společností TGI Money, a. s., se sídlem Ostrava -
Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1, IČ 26878321, jako zástavním věřitelem, ze
dne 18. 5. 2006“, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.819 Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 10.550 Kč k rukám Mgr. Jana Horáčka, advokáta.
Souhlasil se soudem prvního stupně, že procesní předpoklady této určovací
žaloby, procesní legitimace účastníků, kteří jsou právním nástupcem zástavního
věřitele (z důvodu postoupení pohledávky smlouvou ze dne 30. 5.2008, které bylo
dlužníku oznámeno dne 21. 7. 2008) a právním nástupcem zástavce (dědičkou
předmětu zástavy po zůstavitelce H. S.), a naléhavý právní zájem na požadovaném
určení jsou splněny. Mezi účastníky „je v podstatě nesporné“, že rozhodčí
doložka tak, jak byla obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách úvěrové
smlouvy, je neplatná jako celek a rozhodce na základě neplatně sjednané
rozhodčí doložky neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Ve věci vydaný
rozhodčí nález tak není vykonatelný a nemůže představovat překážku věci
pravomocně rozhodnuté. Za správný považoval také závěr soudu prvního stupně, že
v posuzovaném případě zahájení rozhodčího řízení nemůže mít za následek stavení
běhu promlčecí doby, která začala plynout dnem 21. 9. 2008, kdy též vzniklo
právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Přesto nesouhlasil s tím,
že by námitka promlčení byla vznesena důvodně, a má zato, že „promlčení
zástavního práva se stalo v rozporu s dobrými mravy“. Vyšel z toho, že věřitel
promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy zajištěné zástavním právem na
nemovitostech a jejich součástí nezavinil, neboť v průběhu promlčecí doby
„kontinuálně činil úkony za účelem vymožení pohledávky“ a „počínal si způsobem
odpovídajícím tomu, co bylo obsahem uzavřené úvěrové smlouvy pro případ, že by
mezi účastníky vznikly spory ze smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní“. Za
této situace je odvolací soud názoru, že věřitel pohledávky zajištěné zástavním
právem nemůže být zbaven svého oprávněného nároku „jen na základě nevyjasněné
koncepce náležitostí obsahu rozhodčí smlouvy tak, aby vyhověla ustanovení § 7
odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.“. Opačné rozhodnutí by bylo v rozporu s principy
právního státu, principem právní jistoty a důvěry v právo.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně jeho přípustnost dovozuje
z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky „posouzení okolností a důvodů, které mohou být důvodem
založení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. zda je možné z
okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik samotného nároku, usuzovat na
úmysl jednoho účastníka poškodit druhého účastníka“ (neboť dovolací soud ve
svém rozsudku ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010 - oproti odvolacímu
soudu - dovodil, že o jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého
účastníka by nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik
uplatněného nároku dovozován, nýbrž z těch konkrétních okolností, za nichž byla
námitka promlčení uplatněna, a že tyto okolnosti by přitom musely být naplněny
v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepřeni práva uplatnit námitku promlčení), a že
dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, „zda může být porušení obligačních
povinností obligačním dlužníkem důvodem rozporu námitky promlčení s dobrými
mravy uplatněné zástavním dlužníkem“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky výkladu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
ve vztahu ke stavení promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení na základě
neplatné rozhodčí doložky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně
domáhá promlčení zástavního práva, jež mohlo (mělo) být poprvé uplatněno 22. 9.
2008
– posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do dne 19.
7. 2009, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 215/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., zákon č.
357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních
společností a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a č. 217/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony (dále též jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet,
jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení
způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí
řízení řídí.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015,
uveřejněném pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl
přijat názor, že při výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné
přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu
obdobného ustanovení obsaženého v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „obč. zák.“). Ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. promlčecí doba
neběží bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či
neplatné rozhodčí doložky. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišné
posouzení běhu promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda
jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského
zákoníku. Kdyby byl přijat doslovný výklad ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák.,
tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na
základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní
nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo
rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za
neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku
trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly
předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu
posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by
však takové řízení zastavil z důvodu litispendence.
V této souvislosti dovolací soud pro úplnost uvedl, že ani právní úprava účinná
od 1. ledna 2014 neváže stavení promlčecí lhůty na platnost rozhodčí doložky
(srov. § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s jeho § 3017).
Závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 obch. zák.
docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí
smlouvy, je navíc v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 in fine zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní
účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je
nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák. i k § 403 obch. zák.
Toto ustanovení se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je
zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior
derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než
obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly,
je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba přestává běžet zahájením
rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná; k tomuto závěru se
Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29
ICdo 105/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, nebo ze dne 2. 5.
2017, sp. zn. 20 Cdo 997/2017, a setrvává na něm i nadále.
Právní posouzení otázky posouzení počátku okamžiku stavění promlčecí doby podle
ustanovení § 403 obch. zák. odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) je proto
nesprávné. Veden nesprávným právním názorem nezabýval se odvolací soud ani
zjišťováním, zda v projednávané věci došlo k promlčení práva, i když promlčecí
doba neběžela v době od zahájení do pravomocného skončení rozhodčího a
exekučního řízení (případně ani mezi oběma řízeními). Jeho úvahy o tom, zda
námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, jsou tak předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu