25 Cdo 129/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce V.G., proti žalované JUDr. H. T., o zaplacení 763.835,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 105/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.
června 2009, č. j. 11 Co 638/2007-215, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2009,
č. j. 11 Co 638/2007-215, se ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci
částku 139.523,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce udělil dne
15. 5. 2001 plnou moc žalované advokátce, aby ho zastupovala v řízení o náhradu
platu proti jeho zaměstnavateli, žalovaná podala 27. 6. 2001 žalobu, v níž
jako žalovanou označila příspěvkovou organizaci. Obvodní soud pro Prahu 2
žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, který byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 29. 4. 2003, č. j. 64 Co 147/2003-90, zrušen a řízení bylo
zastaveno, neboť žalovaná příspěvková organizace neměla od počátku způsobilost
být účastníkem řízení; dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2401/2003-127, zamítnuto. Na
základě další plné moci ze dne 24. 6. 2003 podala žalovaná advokátka v
zastoupení žalobce dne 11. 7. 2003 opět žalobu o náhradu platu proti správně
označenému zaměstnavateli žalobce, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 20 C 178/2003-200, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 35 Co 249/2006-237, částečně
vyhověno a na základě námitky promlčení vznesené v průběhu řízení byla žaloba
pro promlčení z převážné části zamítnuta. V únoru 2006 vyzval žalobce advokátku
k náhradě škody způsobené promlčením jeho nároku vůči zaměstnavateli ve výši
830.000,- Kč a advokátka mu vypověděla plnou moc. Soud dospěl k závěru, že
žalovaná při zastupování žalobce pochybila, když v žalobě označila jako
žalovanou „subjekt“ bez právní subjektivity, a podle § 16 a § 24 zákona č.
86/1996 Sb., o advokacii, odpovídá žalobci za škodu v rozsahu, v němž žalobce
se svým nárokem v soudním řízení neuspěl v důsledku pochybení žalované (tj. ve
výši jeho čistého platu za dobu od června 1998 do května 2000 s úrokem z
prodlení, což je 113.079,- Kč na náhradě platu a 26.444,10 Kč na úroku z
prodlení). Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud neshledal důvodnou, neboť
subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po vyhlášení rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 35 Co 249/2006-237, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o částečném zamítnutí žaloby z
důvodu promlčení, neboť teprve po tomto rozhodnutí bylo postaveno najisto, že
žalobce od svého zaměstnavatele náhradu platu neobdrží, tedy vznikla mu škoda a
zároveň se žalobce dozvěděl o jejím vzniku a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106
obč. zák.). Žalobu proti žalované na náhradu škody podal dne 7. 3. 2006, tedy
včas.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
30. 6. 2009, č. j. 11 Co 638/2007-215, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém i vyhovujícím výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti
žalované za škodu způsobenou žalobci a o její výši. S poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 860/2002 uvedl, že k prokázání vzniku škody
není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou promlčenou pohledávku vůči
svému zaměstnavateli v soudním řízení a aby byl znám jeho negativní výsledek, a
na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce se o vzniku
škody a o tom, kdo mu ji způsobil, dozvěděl již v době, kdy se seznámil s
rozhodnutím dovolacího soudu o zamítnutí jeho dovolání proti rozhodnutí o
zastavení řízení, což bylo nejpozději dne 24. 6. 2003, kdy udělil žalované v
pořadí druhou plnou moc k zastupování, neboť musel vědět, že předchozí řízení
neskončilo úspěšně a byl seznámen i s důvody tohoto neúspěchu. Počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody
proti žalované proto odvolací soud stanovil na 25. 6. 2003, takže dnem 24. 6.
2005 došlo k promlčení nároku podle § 106 odst. 1 obč. zák., avšak s ohledem na
konkrétní okolnosti, za nichž byla námitka promlčení vznesena, její uplatnění
žalovanou shledal v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud poukázal zejména na
to, že po neúspěchu s první žalobou z důvodu pochybení advokátky jí žalobce
udělil další plnou moc k vymožení téhož nároku, jako laik v oboru práva se mohl
domnívat, že pochybení žalované nebude mít pro něj takové následky, když i
druhá žaloba zněla na stejnou částku, a za dané situace by se jednalo o
nepřiměřeně tvrdý postih žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v dané věci a otázku, zda lze uzavřít existenci
dobrých mravů bez dokazování, pouze na základě volné úvahy soudu. Namítá, že
odvolací soud, přestože ohledně promlčení dospěl k závěru o nesprávném právním
posouzení soudem prvního stupně, jeho rozsudek potvrdil s tím, že nesprávné
právní posouzení nemá vliv na jeho věcnou správnost. Žalovaná nesouhlasí s
aplikací § 3 odst. 1 obč. zák., která má místo jen ve výjimečných situacích.
Namítá, že nezavinila promlčení nároku žalobce proti jeho zaměstnavateli a
žalobci nic nebránilo ve včasném uplatnění nároku na náhradu škody proti ní.
Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení a dovozuje, že 28. 5. 2003,
kdy se žalobce dozvěděl o tom, že první řízení proti zaměstnavateli bylo
zastaveno z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, mu počala
běžet dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti ní,
neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo závazně rozhodnuto, že žalobce v řízení
proti zaměstnavateli není úspěšný z důvodu nesprávného označení žalovaného, a
bylo tak postaveno najisto, že mu vznikla škoda. Celá věc byla se žalobcem v
advokátní kanceláři projednána a bylo mu sděleno, že v případě podání nové
žaloby bude jeho nárok ve značné části promlčen, žalobce však trval na podání
žaloby na celou původní částku a žaloba byla dne 11. 7. 2003 podána. K
prokázání těchto tvrzení navrhovala žalovaná výslech svědkyně, advokátní
koncipientky žalované, ten však nebyl v řízení proveden. Dovozuje, že žalobce
mohl již 28. 5. 2003, příp. 11. 7. 2003 podat žalobu o náhradu škody, neboť obě
řízení mohla běžet souběžně. Namítá, že nebylo namístě aplikovat § 3 odst. 1
obč. zák., neboť prolomení principu právní jistoty je vyhrazeno pouze
výjimečným situacím, o niž se zde nejedná. Žalobce není nevzdělaný a prostý,
pracuje u České obchodní inspekce jako vrchní inspektor, v oblasti pracovního
práva je dosti zdatný, a přestože byl poučen, že nárok je zčásti promlčen,
výslovně si přál žalovat celou částku a takto také udělil žalované plnou moc,
přičemž advokát podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii je vázán pokyny klienta.
Nesouhlasí s důvody aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., uvádí, že nezneužila délky
druhého řízení o nároku na náhradu platu žalobce, řízení neprotahovala a naopak
urgovala nařízení jednání ve věci, k žalobci se vždy chovala korektně a čestně
a v tomto směru měl být proveden důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.
zn. 20 C 178/2003, ze kterého by vyplynulo, že se k žalobci nechovala v rozporu
s dobrými mravy. Dovozuje, že své povinnosti podle § 16 odst. 1 a 2 zákona o
advokacii neporušila, neboť neučinila nic, čím by zanedbala své povinnosti
advokátky, žalobcem jí byla udělena plná moc k uplatnění nároku proti České
obchodní inspekci, takto byla první žaloba podána, což bylo šest měsíců poté,
co Česká obchodní inspekce ztratila právní subjektivitu. Dovolatelka uvádí, že
učinila všechna opatření k opravě tohoto nedostatku, soudy však zkrátily právo
žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90
Ústavy, ale žalobce ústavní stížnost podat nechtěl. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, který je advokátem, postupoval a o dovolání
rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), neboť
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2009.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku
139.523,- Kč s příslušenstvím, se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. , podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolatelka zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. v dané věci. Toto ustanovení je hmotněprávním ustanovením,
které dává soudu možnost v případě, že výkon subjektivního práva není v souladu
s dobrými mravy, požadovanou ochranu odepřít.
Právní posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 obč. zák., jejíž řešení předkládá dovolatelka k dovolacímu přezkumu,
může mít význam pro rozhodnutí pouze za stavu, že námitka promlčení byla
vznesena důvodně. Dovolatelka sice uvádí, že se ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce v subjektivní promlčecí době,
počátek běhu této promlčecí doby však klade k jinému okamžiku, a to k 28. 5.
2003, kdy se žalobce z usnesení Městského soudu v Praze z 29. 4. 2003 dozvěděl
o zastavení prvního řízení o jeho nároku na náhradu platu proti jeho
zaměstnavateli. Názoru dovolatelky ani právnímu názoru odvolacího soudu na
počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze přisvědčit.
Podle ust. § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).
O škodě a o odpovědné osobě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové
okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně její rozsah tak, aby
bylo možné určit přibližně výši škody, a jakmile získá vědomost o skutkových
okolnostech, na jejichž základě lze učinit závěr o možné odpovědnosti určité
osoby.
Především je třeba připomenout, že běh subjektivní promlčecí doby nemůže
započít dřív než běh objektivní promlčecí doby, tj. dřív než škoda vůbec
vznikla. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
860/2002 správně uvedl, že vznik škody na straně žalobce předpokládá, že jeho
právo na plnění proti jeho zaměstnavateli (coby dlužníkovi) není uspokojeno,
nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit a nelze na něm
již plnění vymáhat, a to právě proto, že by se u soudu ubránil námitkou
promlčení, a souhlasit je třeba i s tím, že ke zjištění vzniku škody není
nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou promlčenou pohledávku vůči
dlužníkovi v soudním řízení. Odvolací soud však nesprávně z tohoto právního
názoru vycházel i při posouzení zcela odlišného skutkového stavu, neboť v dané
věci nejde o totožnou situaci, tj. že by promlčená pohledávka žalobce, jež
představuje jeho ušlý zisk, jehož náhrady se na žalované domáhá, nebyla u soudu
vůbec uplatněna. Naopak, jak vyplývá z jednoznačných skutkových zjištění soudů
obou stupňů, zaměstnavatel žalobce v průběhu předchozího soudního řízení o
nároku žalobce na náhradu platu námitku promlčení vznesl, a to částečně
důvodně.
Na rozdíl od prekluze (§ 583 obč. zák.), k níž soud přihlíží z úřední
povinnosti a jejímž důsledkem je zánik nároku přímo ze zákona (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 721/2005), k promlčení soud
přihlédne pouze tehdy, je-li namítnuto, a uplynutím promlčecí doby pohledávka
nezaniká, nýbrž stává se pouze soudně nevymožitelnou. Stále platí, že ke vzniku
škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k
okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná.
Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením
nevymahatelné pohledávky vzniká právě v okamžiku, kdy dlužníkem byla námitka
promlčení vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní
promlčecí doby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 948/2007).
Běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené
ztrátou pohledávky žalobce pak začíná toho dne, kdy se žalobce dozvěděl o
skutečnosti, že proti jeho pohledávce na náhradu platu byla vznesena námitka
promlčení, neboť toto jsou ty skutkové okolnosti, na jejichž základě lze
dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah.
Teprve po vyřešení důvodnosti vznesené námitky promlčení ze shora uvedených
hledisek lze uvažovat o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení je
právní normou s relativně neurčitou hypotézou a je tedy na soudu, aby v každém
jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a musí přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je skutečně v rozporu s dobrými mravy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002). Nejvyšší soud k otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k
námitce promlčení žalovaného nároku opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen
ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O
jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka by nebylo možno
uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován,
nýbrž z těch z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení
uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího
soudu dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Pro závěr o jednání žalované
v rozporu s dobrými mravy není proto rozhodující, co se žalobce mohl či nemohl
domnívat (jak uvažoval odvolací soud), nýbrž podstatné je konkrétní chování
žalované, jež lze kvalifikovat jako odporující morálním zásadám společnosti.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
názoru na promlčení uplatněného nároku, který je v rozporu s hmotným právem, a
právní úvahy, jimiž se odvolací soud řídil při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.,
jsou neúplné a tudíž nesprávné, má toto rozhodnutí z hlediska § 237 odst. 3 o.
s. ř. po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a
protože je naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.