25 Cdo 721/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce H. F., zastoupeného
advokátkou, proti žalovanému JUDr. . H., advokátovi, za účasti Č. p., a. s.,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 2,089.400,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 159/98,
o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. září 2004, č. j. 13 Co 137/2004-201, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 13 Co
137/2004-201, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2003,
č. j. 31 C 159/98-172, se ve vyhovujících výrocích ve věci samé ohledně částky
709.615,-Kč s 21 % úroky z prodlení od 2. 7. 1997 do zaplacení zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla
zamítnuta žaloba co do částky 346.785,- Kč s 21 % úroky z prodlení od 2. 7.
1997 do zaplacení, se zamítá a co do částky 1.032.600,- Kč s 21 % úroky z
prodlení od 2. 7. 1997 do zaplacení se odmítá.
% úrokem z prodlení od 2. 7. 1997 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 5. 1999, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2000, č. j. 20 Co 275/2000, 276/2000-42, zrušen se závěrem, že žalovaný
jako advokát porušil své povinnosti plynoucí mu z § 14 zákona č. 128/1990 Sb.,
o advokacii, a jeho odpovědnost za škodu podle § 22 tohoto zákona je objektivní
s možností liberace, avšak žalovaný existenci liberačního důvodu neprokázal, a
nárok žalobce na náhradu škody není promlčen, neboť objektivní promlčecí doba
počala plynout až vyhlášením rozsudku, jímž byla s konečnou platností zamítnuta
žaloba na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. Soud vyšel ze
zjištění, že otec žalobce, H. F. starší, vlastnil jednu ideální třetinu
nemovitostí, které spolu s ostatními spoluvlastníky- svými příbuznými- daroval
čs. státu darovací listinou ze dne 10. 1. 1962. Na žádost sestry žalobce A. P.,
která k tomu byla zplnomocněna svým otcem, žalovaný převzal listinné materiály
a ústně se s ní dohodl, že jménem jejího otce podá výzvu k vydání nemovitostí
podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný výzvu, datovanou 20. 9. 1991, podal u
Okresního úřadu v P., který ji obdržel dne 26. 9. 1991 a následně ji postoupil
Bytovému podniku města P., o čemž žalovaného vyrozuměl. Otec žalobce 3. 11. 1991 zemřel. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 3. 1995, č. j. 5 C 56/92-28, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 1997, č. j. 16 Co 444/95-53, který nabyl právní moci dne 20. 8. 1997, byla
pravomocně zamítnuta žaloba žalobce a jeho sestry na uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání předmětných nemovitostí, neboť výzva k vydání nemovitostí byla
podána osobě, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc nedržela, a tato
osoba ji předala osobě povinné – Bytovému podniku města Pardubic – až dne 9. 10. 1991, tedy opožděně, neboť posledním dnem šestiměsíční propadné lhůty byl
den 1. 10. 1991. Právo H. F. staršího na vydání nemovitostí tedy následujícího
dne zaniklo ze zákona. Dědici po něm se stali žalobce a jeho sestra A. P. Soud
dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle § 14 a §
22 odst. 1 a 2 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, neboť výzvu k vydání
nemovitostí podal opožděně v důsledku nedostatečného zjištění povinné osoby a
neprokázal, že by tak učinil v časové tísni jednáním podle pokynů klienta. Pokud z důvodu časové tísně nemohl dostát ust. § 14 zákona o advokacii, měl
právo převzetí zastoupení odmítnout, což však neučinil a za poskytnutou právní
službu účtoval odměnu. Otec žalobce byl jako jediná osoba, která nárok na
vydání nemovitostí uplatnila, oprávněn k vydání všech nemovitostí, jejichž
hodnota byla ke dni 2. 7. 1997 určena znalcem na částku 2.100.000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že dědicem po otci žalobce je rovněž sestra žalobce, škoda
způsobená žalobci představuje polovinu této částky, tedy 1.050.000,- Kč, další
škoda pak žalobci vznikla vynaložením částky 2.400,- Kč na vypracování
znaleckého posudku a částky 4.000,- Kč za právní zastupování v řízení o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí u Krajského soudu v Hradci
Králové. Proto soud co do částky 1.056.400,- Kč žalobě vyhověl a ve zbytku ji
zamítl. Vázán právním názorem odvolacího soudu, uvedl, že škoda žalobci vznikla
dnem vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla s konečnou
platností zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
nemovitostí, promlčecí doba tedy počala běžet dne 2. 7. 1997 a žaloba byla dne
28. 5. 1998 podána včas.
K odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka, Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 13 Co 137/2004-201, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil jen tak,
že žalobu na zaplacení částky 346.785,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, jinak
jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s
ním dovodil, že žalovaný za škodu způsobenou žalobci odpovídá, neboť jediným
důvodem neúspěchu restituční žaloby bylo pozdní podání výzvy povinné osobě.
Bylo zřejmé, že žalobcův otec a jeho sourozenci uzavřeli darovací smlouvu se
státem dne 10. 1. 1962 v tísni ve smyslu ust. § 6 odst.1 písm. d) zákona č.
87/1991 Sb., a pokud by nedošlo k pochybení žalovaného, byly by předmětné
nemovitosti v řízení o restituční žalobě vydány žalobci a jeho sestře do
podílového spoluvlastnictví, každému ideální jedna polovina. V příčinné
souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda v podobě
ušlého zisku tím, že se jeho majetek tímto způsobem nezvětšil. Škoda vznikla
dne 2. 7. 1997, kdy byl v odvolacím řízení vyhlášen rozsudek a žalobce a jeho
sestra se tak dozvěděli, že žaloba s restitučním nárokem byla s konečnou
platností zamítnuta; škodu tedy nemohl utrpět otec žalobce, který zemřel dne 3.
11. 1991, a ke dni své smrti neměl ani žádný restituční nárok, neboť ten
pochybením žalovaného zanikl prekluzí k 1. 10. 1991. Výši škody představuje
tržní hodnota nemovitostí ke dni 2. 7. 1997 a od tohoto dne také počala běžet
objektivní i subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody.
Pokud žalobce rozšířil žalobu o částku 676.570,- Kč až dne 31. 10. 2002, stalo
se tak až po uplynutí promlčecí doby, a jeho nárok je v této části promlčen.
Vzhledem k tomu, že – nebýt pochybení žalovaného - žalobci by se v restitučním
řízení dostalo jedné ideální poloviny nemovitostí, je jeho nárok důvodný pouze
z jedné poloviny, a proto i promlčení se týká pouze jedné poloviny uvedené
částky, tedy částky 346.785,- Kč. Odvolací soud proto ve vyhovujícím výroku
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této částce zamítl, jinak
jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání do měnícího
výroku co do částky 346.785,- Kč s příslušenstvím dovozuje z ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., a dovolání podává z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Namítá, že k promlčení nároku v tomto rozsahu nemohlo dojít, neboť
skutečnou výši škody se dověděl až ze znaleckého posudku o ceně nemovitostí,
který byl zpracován na základě usnesení soudu, a k jeho tíži nemůže jít, že
soud se výší škody začal zabývat až po zrušujícím usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání do potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky
1,032.600,- Kč s příslušenstvím, dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu přísluší pouze polovina
náhrady za způsobenou škodu a že druhá polovina náleží jeho sestře A. P., a
namítá, že tento závěr není zdůvodněn. Podle jeho názoru je nerozhodné, že
pouze jeden z dědiců oprávněné osoby uplatnil v plné výši nárok na náhradu
škody, způsobené tím, že oprávněné osobě nebyly vydány nemovitosti. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně, a v měnícím výroku byl zrušen včetně
rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání do měnícího výroku
rozsudku odvolacího soudu je nedůvodné, tento výrok je v souladu s konstantní
judikaturou a v teorii ani v praxi nepanují zásadní pochybnosti o tom, jaké
procesní úkony mají vliv na běh hmotněprávních promlčecích lhůt. Žalovaný
nesouhlasí s názorem žalobce, že nárok na náhradu škody vznikl až po úmrtí H.
F. staršího, otázka vzniku nároku na náhradu škody je podle žalovaného jedinou
zásadní otázkou tohoto sporu. Podmínky vzniku nároku na náhradu škody by v
případě odpovědnosti žalovaného byly dány již za života žalobcova otce, nárok
na náhradu škody by příslušel pouze jemu a na žalobce by mohl přejít sukcesí v
rámci dědického řízení, což se však nestalo a s ohledem na promlčení ani stát
se nemohlo. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl zčásti jako
zjevně bezdůvodné a zčásti jako nepřípustné.
Dovoláním napadl žalovaný výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
vyhovující výrok soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
odpovědnosti advokáta, která je sice odpovědností objektivní, nicméně není
odpovědností neomezenou a může se uplatnit pouze v hranicích vymezených
příkazem klienta, resp. dohodou o poskytnutí právní služby. Soudům vytýká, že
se nevypořádaly s rozsahem dohody o právním zastoupení, uvádí, že převzal
právní zastoupení H. F. staršího výhradně za účelem sepisu a odeslání výzvy k
vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž však došlo na základě
jediné schůzky mezi dovolatelem a dcerou zemřelého A. P., a jiná jednání mezi
nimi se uskutečnila až po smrti H. F. staršího, a tedy i po uplynutí lhůt k
podání výzvy. Při první schůzce s A. P. si žalovaný vymínil, že žádné ověřování
provádět nebude, že pouze sepíše výzvu podle jí dodaných dokladů a odešle ji na
adresu tam uvedenou, s čímž A. P. souhlasila, a toto při své výpovědi
potvrdila. Odlišná tvrzení žalobce, který tomuto jednání nebyl přítomen, má
dovolatel za nepravdivá. Dovolatel dále uvádí, že soud nevzal v úvahu
skutečnosti, které v restitučním řízení vyšly najevo, zejména že otec žalobce,
byl v lednu 1991 stižen mrtvicí a přestal mluvit. Z toho dovolatel dovozuje, že
v době, kdy měl krátce před svou smrtí vyslovit souhlas s právním zastoupením a
podepsat plnou moc, již zřejmě nebyl schopen tento úkon učinit a jeho právní
zastoupení dovolatelem tak vůbec nevzniklo. Soudům dále vytýká nesprávné
posouzení okamžiku vzniku škody. Pokud by byla jeho odpovědnost za škodu dána,
pak všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu nastaly k datu 2. 10.
1991, kdy došlo k prekluzi restitučního nároku H. F. staršího, a závěr
odvolacího soudu, že škoda vznikla až dnem právní moci rozsudku v restitučním
sporu, má za nesprávný. Namítá, že soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího ani
Ústavního soudu a rozhodl v rozporu se zákonem, že H. F. starší by byl oprávněn
k vydání všech nemovitostí, neboť původně byl vlastníkem pouze 1/3 požadovaných
nemovitostí a k jeho nároku nemohl přirůst podíl dalších původních vlastníků,
neboť přirůstání podílů dalších oprávněných osob je možné pouze uvnitř
jednotlivých skupin oprávněných podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle jeho
názoru rovněž výše škody je nesprávně stanovena, neboť soud měl vycházet z
ocenění nemovitostí k datu skutečného vzniku škody, tedy k 1. 10. 1991, kdy
došlo k prekluzi nároku. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a eventuelně i
rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že žalovaný jako advokát
převzal právní zastoupení jeho otce, a jak vyplývá z výpovědi svědkyně A. P.,
žalovanému nedávala žádné pokyny, nýbrž mu předala doklady, aby je prostudoval.
Jejich součástí byl i výpis z pozemkové knihy, kde byl zápis z roku 1962 a
pokud by žalovaný doklady důkladně prostudoval, nemohl by zaslat výzvu
okresnímu úřadu, ostatně měl vědět, že okresní úřad nemůže být povinnou osobou.
Žalobce má tvrzení žalovaného, že se s Annou Piskáčkovou sešel pouze jednou, za
nepravdivé a uvádí, že žalovaný měl dostatek času k řádnému uplatnění nároku,
případně k odmítnutí převzetí zastoupení. V dovolání žalovaného namítaná
nezpůsobilost H. F. staršího je novým skutkovým tvrzením, k němuž nemůže být v
dovolacím řízení přihlédnuto. V otázce promlčení nároku a data vzniku škody se
žalobce ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů. Dovozuje, že H. F.
starší byl podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. osobou oprávněnou k vydání celých
nemovitostí, a to jako osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, a jako
sourozenec osob, jejichž věci přešly do vlastnictví státu. Proto mu podle § 5
zákona č. 87/1991 Sb. měla být věc vydána celá. Navrhl, aby dovolání žalovaného
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou
účastníků byla podána včas, účastníky řízení řádně zastoupenými ve smyslu ust.
§ 241 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání žalobce do výroku rozsudku
odvolacího soudu ohledně částky 346.785,- Kč s příslušenstvím je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a do potvrzujícího výroku ohledně
zamítnutí žaloby co do částky 1.032.600,- Kč s příslušenstvím se přípustnost
dovolání řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalovaného, jež
směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně 709.615,-
Kč s přísl., je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolacímu soudu je tak k řešení předložena otázka promlčení nároku žalobce v
rozsahu rozšíření žaloby o částku 346.785,- Kč s příslušenstvím, dále promlčení
celého uplatněného nároku (přiznaná částka 709.615,- Kč s přísl.) a – pokud je
otázkou zásadního právního významu – i otázka rozsahu nároku žalobce (zamítnutá
částka 1.032.600,- Kč s přísl.).
Vzhledem k tomu, že je-li právo promlčeno, nemůže jej soud svým rozhodnutím
přiznat, a to bez ohledu na to, zda bylo uplatněno důvodně, dovolací soud - z
otázek předložených oběma dovolateli k přezkumu - se nejprve zabýval otázkou
promlčení uplatněného nároku.
Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru vychází ze závěru, že objektivní i
subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet dne
2. 7. 1997.
Podle ust. § 106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1).
Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku,
kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla
majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v
penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody
se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost
poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z
nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby
bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah
(výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu
ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k
dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj.
když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to
alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na
událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem
zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody
samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě
vůbec došlo (srov. např. rozsudek býv. NS ČR sp. zn. 1 Cz 20/90).
Podle ust. § 22 odst. 1 tehdy platného zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii,
advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem
advokacie. Advokát odpovídá za škodu, způsobenou klientovi i tehdy, byla-li
škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho
pracovníkem; případná odpovědnost těchto osob podle pracovněprávních předpisů
tím není dotčena.
Podle ust. § 22 odst. 2 téhož zákona advokát se odpovědnosti podle odstavce 1
zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení
veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie
vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z objektivní odpovědnosti) a je
založena na současném splnění předpokladů, jimž je výkon advokacie, vznik škody
a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Otázka vzniku škody, jako jednoho z předpokladů obecné i objektivní
odpovědnosti za škodu (včetně odpovědnosti advokáta podle zákona o advokacii),
je sice otázkou skutkovou, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z
hlediska naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že škoda, spočívající
v zániku práva na vydání nemovitostí, vznikne teprve v okamžiku, kdy soud
rozhodne o zamítnutí restituční žaloby, není správný.
Jak bylo v řízení zjištěno, v důsledku jednání žalovaného, který jako advokát
zastupoval otce žalobce, nebyla včas uplatněna u povinné osoby výzva k vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., takže nárok na vydání těchto
nemovitostí zanikl a následná restituční žaloba byla z tohoto důvodu neúspěšná.
Předpokladem vydání věci oprávněné osobě podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je, že oprávněná osoba vyzve povinnou osobu
do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.
Protože zákon č. 87/1991 Sb. nabyl podle svého § 35 účinnosti dne 1. 4. 1991,
povinnou osobu tedy bylo třeba vyzvat nejpozději do 1. 10. 1991. Jestliže - jak
bylo v řízení prokázáno - výzva žalobcova otce byla adresována a zaslána jiné
osobě než osobě povinné a doručena byla povinné osobě až po tomto datu, tedy
pozdě, pak je jednoznačné, že nárok H. F. staršího na vydání předmětných
nemovitostí zanikl prekluzí dne 2. 10. 1991.
Prekluze (§ 583 obč. zák.) - neboli - zánik práva je důsledkem opomenutí
uplatnit právo před uplynutím tzv. propadné lhůty. Prekludované právo zaniká
přímo ze zákona (ex lege), nelze je následně přiznat ani soudním rozhodnutím a
k jeho zániku přihlíží soud z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 218/99).
Škoda, spočívající v zániku restitučního nároku na vydání nemovitostí, je
ušlým ziskem, tedy v podstatě majetkovým prospěchem, který bylo možno s ohledem
na pravidelný běh věcí očekávat a k němuž v důsledku škodné události nedošlo.
Předpokladem vzniku odpovědnosti žalovaného za tuto škodu je vztah příčinné
souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím, že restituční nárok poškozeného
zanikl, a mezi okolností, jež byla toho příčinou, tedy mezi opomenutím advokáta
včas a řádně nárok uplatnit. Je jednoznačné, že při řádném postupu advokáta by
nárok jeho klienta nezanikl.
K zániku restitučního nároku H. F. staršího došlo prekluzí dne 2. 10. 1991. V
tomto okamžiku vznikla H. F. staršímu škoda, jejíž náhradu mohl na žalovaném
soudně vymáhat, a to bez ohledu na skutečnost, že po jeho smrti podali jeho
dědici restituční žalobu a domáhali se vydání předmětných nemovitostí soudní
cestou. Od okamžiku vzniku škody také počala běžet objektivní promlčecí doba k
uplatnění nároku na náhradu škody, která je podle ust. § 106 odst. 2 obč. zák.
tříletá a uplynula dne 2. 10. 1994. Vzhledem k tomu, že dědicové H. F.
staršího, který zemřel dne 3. 11. 1991, jako jeho právní nástupci vstoupili do
jeho práv a povinností, běžela jim objektivní promlčecí doba ve stejné délce, v
jaké by běžela H. F. staršímu.
Pokud by teprve rozhodnutím soudu, zamítajícím žalobu v restitučním řízení
proti povinné osobě, vznikla oprávněné osobě škoda, jak dovodil odvolací soud,
pak by důvodem neúspěchu této žaloby nemohl být fakt, že nárok, jenž byl touto
žalobou uplatněn, zanikl ze zákona ještě před tím, než žaloba byla podána. V
daném případě restituční nárok otce žalobce zanikl, aniž by tato otázka musela
být řešena soudně, a tedy bez ohledu na to, zda byla či nebyla restituční
žaloba proti povinné osobě podána. Proto soudní rozhodnutí na prekluzi, a tedy
na ztrátě restitučního nároku otce žalobce nemohlo již nic změnit.
Vznik škody, v daném případě ušlého zisku, představovaného ztrátou majetkového
přínosu, jenž poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat, nebýt
pochybení žalovaného při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné
osoby (tj. poškozeného) proti osobě povinné nemůže již být uspokojen ani
vymáhán (obdobně srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 860/2002), a to v daném
případě proto, že nárok ze zákona zanikl. Otázka zániku nároku je v řízení o
náhradu škody otázkou předběžnou, kterou lze vyřešit, aniž by muselo o
restitučním nároku proběhnout řízení, v němž by byla otázka prekluze práva na
vydání nemovitostí posouzena. Následné soudní řízení a jeho výsledek neznamená
proto v dané věci vznik škody. Hmotněprávní nárok poškozeného na náhradu škody
se neodvíjí od procesního výsledku sporu, který nemá konstitutivní povahu a v
němž je pouze konstatován zánik práva v době minulé. K prokázání vzniku škody
nebylo tedy nezbytné, aby se žalobce nejprve v restitučním řízení domáhal
vydání nemovitostí a aby tak byl znám negativní výsledek soudního řízení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku
škody a otázku počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody;
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném žalovaným
zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá,
o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu ohledně promlčení rozšířené části žalobcova nároku, byť
je založen na poněkud jiném právním názoru, je věcně správný, proto je správný
i jeho výrok ohledně částky 346.785,- Kč s přísl. Dovolací soud proto dovolání
žalobce v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Žalobce dále nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že jeho nárok na náhradu
škody tvoří jen polovinu vzniklé škody a že druhá polovina náleží jeho sestře,
A. P. Dovolání žalobce, pokud směřuje do potvrzujícího zamítavého výroku
rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1.032.600,- Kč s příslušenstvím,
směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by
se jednalo o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl v důsledku závazného
právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu. Proto je
třeba posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Rozhodnutí musí mít zásadní význam nejen pro rozhodování obdobných otázek v
praxi soudů, ale musí mít význam i pro věc samu, tedy pro rozhodnutí v této
věci. Vzhledem k závěru o promlčení uplatněného nároku by se řešení otázky, v
jakém rozsahu by nárok – nebýt jeho promlčení – náležel žalobci, nemohlo
projevit ve výroku rozhodnutí dovolacího soudu.
Z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není dovolání
žalobce do tohoto potvrzujícího zamítavého výroku ohledně částky 1.032.600,- Kč
s přísl. přípustné, neboť vzhledem k závěru o promlčení nároku nemá napadené
rozhodnutí v tomto směru po právní stránce zásadní význam.
Jen pro úplnost lze uvést, že škoda, spočívající v zániku restitučního nároku
oprávněné osoby na vydání nemovitosti, vznikla dne 2. 10. 1991, tj. ještě za
života H. F. staršího, otce žalobce a A. P., a jeho nárok na náhradu této škody
přešel po jeho smrti na jeho právní nástupce - dědice, kteří ovšem - až do
vypořádání dědictví- se považují za vlastníky celého majetku zůstavitele, a v
řízení, v němž uplatňují nároky z dosud nevypořádaného majetku zůstavitele,
mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( § 91 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem
k tomu, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného názoru na otázku kdy a
komu vznikla škoda, nezabývaly se věcí z hlediska dědického řízení a s tím
související otázky aktivní legitimace žalobce ve sporu (srov. R 24/2002),
kterou by ovšem bylo třeba řešit, pokud by uplatněný nárok nebyl promlčen.
Námitka žalovaného, že převzal právní zastoupení H. F. staršího výhradně za
účelem sepisu a odeslání výzvy k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991
Sb., nemá význam pro rozhodnutí nejen s ohledem na promlčení uplatněného
nároku, ale i z toho důvodu, že H. F. staršímu byla škoda způsobena právě tím,
že žalovaný řádně a včas nepodal výzvu k vydání nemovitostí. Jeho námitky v
dovolání, že H. F. starší v době, kdy měl vyslovit souhlas s právním
zastoupením dovolatelem a podepsat plnou moc, již nebyl schopen tento úkon
učinit, neboť byl stižen mrtvicí, jsou nově tvrzenou skutečností, kterou nelze
v dovolacím řízení uplatnit (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud
prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu