25 Cdo 948/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. Z. H., a
2) JUDr. M. G., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v
Havířově pod sp. zn. 107 C 124/2003, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2006, č. j. 57 Co 60/2005 - 118,
Rozsudek krajského soudu ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že prvnímu a druhému žalovanému byla uložena platební povinnost, a
dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a v tomto rozsahu
se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č.
j. 107 C 124/2003-84, zamítl žalobu na zaplacení částky 87.750,- Kč s
příslušenstvím vůči prvnímu žalovanému, na zaplacení téže částky s
příslušenstvím vůči oběma žalovaným společně a nerozdílně, na zaplacení částek
1.075.500,- Kč s příslušenstvím a 173.449,- Kč vůči druhému žalovanému, řízení
o zaplacení částky 50.040,- Kč vůči druhému žalovanému zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu
vznikla v důsledku promlčení jeho nároku na plnění ze smlouvy o půjčce, který
nebyl včas u soudu uplatněn žalovanými advokáty. Soud vyšel ze zjištění, že
žalobce uzavřel dne 31. 3. 1993 s prvním žalovaným advokátem smlouvu o právním
zastoupení ve věci vymožení pohledávky ve výši 1.251.000,- Kč za zemřelým
dlužníkem V. J. ze smlouvy o půjčce, podle níž měl dlužník splatit žalobci dne
28. 2. 1993 částku 87.750,- Kč, dne 31. 5. 1993 částku 87.750,- Kč, dne 31. 8. 1993 částku 87.750,- Kč a dne 30. 11. 1993 částku 987.750,- Kč. První žalovaný
sice v dědickém řízení provedl řadu úkonů, avšak nepodal žalobu na zaplacení
pohledávky, toto zastoupení bylo ukončeno v červnu 1996, kdy druhý žalovaný
převzal právní zastoupení žalobce v uvedené věci. Dne 22. 5. 1997 žalobce
zastoupený druhým žalovaným podal u Okresního soudu v Šumperku žalobu (sp. zn. 14 C 42/97) proti čtyřem dědicům zemřelého dlužníka V. J. a zaplatil soudní
poplatek ve výši 50.040,- Kč. Žalovaní dědici vznesli dne 11. 5. 1998 námitku
promlčení uplatněného nároku, s níž byl žalobce a druhý žalovaný seznámen u
jednání dne 28. 9. 1998. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze
dne 25. 1. 1999, č. j. 14 C 42/97-32, zamítnuta s odůvodněním, že nárok žalobce
z půjčky je promlčen, a 27. 2. 2001 byl v přítomnosti žalobce a jeho zástupce
vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, č. j. 40 Co
900/99-55, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen se stejným závěrem, že
právo na zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce je vůči dědicům zemřelého
dlužníka promlčeno, a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným dědicům náklady
řízení 123.409,- Kč, které dosud neuhradil. Dovolání žalobce bylo usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, č. j. 33 Odo 287/2002-83, jako nepřípustné
odmítnuto. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 22 zákona č. 128/1990 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že žalovaní
advokáti odpovídají žalobci za škodu, kterou mu způsobili v souvislosti s
výkonem advokacie, neboť žalované částky byly promlčeny v důsledku toho, že
nebyla včas podána žaloba u soudu. Právo žalobce na náhradu škody proti nim je
však promlčeno, neboť došlo k uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby
(§ 106 obč. zák.). Žalobce se dozvěděl o vznesené námitce promlčení u jednání
dne 28. 9. 1998 a nejpozději se o promlčení nároku ze smlouvy o půjčce dozvěděl
z rozsudku, který byl vyhlášen v jeho přítomnosti 21. 1. 1999. Subjektivní
promlčecí doba uplynula nejpozději dne 21. 1. 2001 a žaloba byla u soudu podána
dne 11. 4. 2003. Rovněž objektivní promlčecí doba uplynula, když událostí, od
níž počala běžet objektivní promlčecí doba, bylo vznesení námitky promlčení
dědici dlužníka dne 11. 5. 1998, čímž zanikla pro žalobce možnost vymožení
žalované pohledávky.
Částka odpovídající žalobcem zaplacenému soudnímu poplatku
v předchozím řízení ve výši 50.040,- Kč je rovněž promlčena ze stejných důvodů
jako pohledávka z předchozího řízení. Ani na částku 123.409,- Kč odpovídající
nákladům předchozího řízení, nemá žalobce právo, nikoli z důvodu jeho
promlčení, nýbrž proto, že náhradu nákladů řízení dědicům dlužníka dosud
neuhradil, proto mu fakticky škoda nevznikla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č. j.
57 Co 60/2005-118, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 123.409,- Kč, výrokem II. jej ve
zbývající napadené části změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci částku 87.750,- Kč s příslušenstvím, oběma žalovaným uložil
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 87.750,- Kč s příslušenstvím a
druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1.125.540,- Kč s
příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
shodně s ním dovodil odpovědnost obou žalovaných advokátů za škodu podle zákona
o advokacii, neztotožnil se však s jeho posouzením důvodnosti námitky
promlčení. Dospěl k závěru, že nároky žalobce nejsou promlčeny. Dovodil, že za
rozhodný okamžik ve smyslu § 106 obč. zák., kdy se žalobce dozvěděl o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá, je třeba považovat právní moc rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2001, č. j. 40 Co 900/99-55, který
nabyl právní moci dne 12. 3. 2002. Uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo
konečným rozhodnutím o věci, proti němuž nebyl přípustný řádný opravný
prostředek, proto teprve z tohoto rozhodnutí se žalobce dozvěděl o škodě a
jejím rozsahu. Tímto okamžikem začal rovněž běh objektivní promlčecí doby,
který je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Vznesením námitky promlčení v
řízení před okresním soudem dne 11. 5. 1998 ještě nedošlo ke zmenšení
majetkového stavu žalobce, nýbrž k tomu došlo až okamžikem, kdy nabyl právní
moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, tj. dne 12. 3.
2002. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 11. 4. 2003, nárok na náhradu
škody proti žalovaným byl u soudu uplatněn před uplynutím promlčecí doby, a
proto není promlčen. Ohledně náhrady škody ve výši 123.409,- Kč odpovídající
nákladům předchozího řízení se odvolací soud ztotožnil plně se závěry soudu
prvního stupně, podle nichž žalobce dosud náklady řízení dědicům nezaplatil, a
škoda mu tedy zatím nevznikla.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, podali dovolání oba žalovaní z důvodu nesprávného právního posouzení ve
smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu o určení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby.
První žalovaný dovozuje, že ke vzniku škody na straně žalobce došlo již
vznesením námitky promlčení dědici dlužníka v řízení před soudem dne 11. 5.
1998 a od tohoto dne počala běžet objektivní promlčecí doba, která skončila dne
11. 5. 2001. Odvolacímu soudu vytýká rovněž nesprávné stanovení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby, když žalobce se o škodě dozvěděl nejpozději při
vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Šumperku dne 21. 1. 1999, jemuž byl
přítomen, a měl tak ještě před podáním odvolání prokazatelnou vědomost o tom,
že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Okolnost, že žalobce poté podal
prostřednictvím druhého žalovaného advokáta odvolání, nemůže na tomto závěru
nic změnit. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný v dovolání rovněž namítá, že událostí, z níž tvrzená škoda
vznikla, je vznesení námitky promlčení dědici dlužníka v řízení před Okresním
soudem v Šumperku dne 11. 5. 1998. Navíc žalobce se jednoznačně a najisto
dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, při vyhlašování rozsudku
odvolacího soudu dne 27. 2. 2001, jemuž byl přítomen. Nejpozději tohoto dne
počala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba a je zřejmé, že nárok na
náhradu škody je promlčen. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu v měnícím výroku a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovoláním uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za správné a logicky zdůvodněné. Za rozhodný okamžik vědomosti o vzniklé škodě
a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba považovat právní moc rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, která nastala dne 12. 3. 2002, a od
tohoto dne počala plynout rovněž objektivní promlčecí doba. Nesouhlasí s
názorem žalovaných o počátku běhu objektivní promlčecí doby od vznesení námitky
promlčení dědici dlužníka, ani s názorem, že nejpozději při vyhlášení rozsudku
Okresního soudu v Šumperku dne 21. 1. 1999, jemuž byl přítomen, případně
doručením tohoto rozsudku, měl prokazatelnou vědomost o tom, že mu škoda
vznikla a kdo za ni odpovídá. Toto rozhodnutí totiž nebylo konečné, konečný byl
až rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který nabyl právní
moci dne 12. 3. 2002 a proti kterému již nemohl podat řádný opravný prostředek.
O škodě se nedozvěděl vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci dne 27. 2. 2001, neboť vyhlášení rozhodnutí nemá vůči stranám právní
účinky, ty nastávají až právní mocí rozsudku. Žaloba byla podána dne 11. 4.
2003, tedy před uplynutím promlčecí doby. Navrhl, aby dovolání žalovaných byla
zamítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) s právnickým vzděláním ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., a jsou i důvodná.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
V řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v důsledku
jednání žalovaných, kteří ho jako advokáti zastupovali při vymáhání pohledávky
z půjčky, a následkem jejich pochybení nebyl nárok proti dědicům dlužníka včas
u soudu uplatněn a v soudním řízení se dědici ubránili námitkou promlčení.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok žalobce na náhradu
škody proti žalovaným byl uplatněn před uplynutím objektivní i subjektivní
promlčecí doby.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Vzájemný vztah promlčecí doby objektivní a subjektivní je takový, že skončí-li
běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému běží i
druhá promlčecí doba.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za počátek objektivní
promlčecí doby okamžik vzniku škody, spočívající v neuspokojení žalobcovy
pohledávky proti dědicům dlužníka, a správně vycházel z názoru, že událost, z
níž škoda vznikla ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen samotnou
škodní událost či protiprávní úkon, jež vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik
škody samotné. Na rozdíl od soudu prvního stupně stanovil počátek objektivní
promlčecí doby k datu právní moci rozsudku odvolacího soudu vydaného v řízení o
splnění dluhu z půjčky vedeném proti dědicům dlužníka.
Již dříve dovolací soud (např. ve svém rozhodnutí z 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
860/2002) označil za nesprávný názor, že škoda spočívající v tom, že pohledávka
věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, vzniká až soudním rozhodnutím
o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu promlčení. Vznik škody
na straně věřitele totiž předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi
není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno, dlužník odpírá dobrovolně plnit
a nelze na něm již plnění vymáhat, a to právě proto, že by se ubránil námitkou
promlčení. Vznik škody je skutková okolnost, kterou lze zjistit a posoudit v
řízení o náhradu škody, aniž by o promlčené pohledávce, jejíž náhrada je po
subjektu odpovědném za škodu požadována, muselo proti dlužníkovi proběhnout
řízení s negativním výsledkem. Obdobně v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn.
21 Cdo 480/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
77/2008 Nejvyšší soud dovodil, že pro účely náhrady škody způsobené tím, že se
pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky
byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o
nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel
skutečně svého práva nedomůže. Ke vzniku škody tedy dochází okamžikem, kdy je
vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem
je nevymahatelná. Za situace, kdy v daném případě byla u soudu uplatněna
promlčená pohledávka věřitele proti dědicům dlužníka a dlužníci vznesli námitku
promlčení, bude třeba počátek běhu objektivní promlčecí doby posoudit z
uvedeného hlediska.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky vzniku škody, a tedy i na nesprávném posouzení počátku běhu
objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhrady škody, spočívající v
nevymahatelnosti pohledávky proti dlužníkovi.
Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a v závislých výrocích o
nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1
o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu