21 Cdo 633/2002

21 Cdo 633/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobkyně Obce H. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. S.,

zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního

soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 265/98, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2000 č.j. 12 Co 779/99-31,

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu dne 12.10.1998), aby

soud přivolil k výpovědi dané žalované podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d)

obč. zák. z nájmu bytu v prvním poschodí domu čp. 96 v H. P., sestávajícího ze

tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím s tím, že nájemní poměr žalované zanikne

posledním dnem třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a aby byla

žalované uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší.

Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná dluží na nájemném včetně úhrad za služby od

prosince 1995 do července 1998 celkem 17.832,70 Kč a poplatky z prodlení, že

nájemné dále řádně neplatí, a proto žalobkyně „ze shora uvedených důvodů dává

tímto žalované výpověď z nájmu bytu“.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. 15 C 265/98-8

žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na nákladech řízení

částku 1.466,30 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze zásady

„zakotvené v § 3 občanského zákoníku“ (podle které výkon práv a povinností z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) dospěl k

závěru, že, ačkoli žalovaná „nezaplatila nájemné a úhrady za plnění poskytované

s užíváním předmětného bytu dokonce za dobu delší než 3 měsíce“, neznamená to v

daném případě, „že by žalovaná jako nájemkyně tímto jednáním hrubě porušovala

své povinnosti vyplývající z nájmu bytu [§ 711 odst. 1 písm. d) občanského

zákoníku]“. Podle jeho názoru žalovaná řešila neplacením nájemného „dlouhodobě

neuspokojivé stavebnětechnické podmínky obytného domu“, přičemž žalobkyně měla

„důkazní břemeno o řádném plnění povinností ze strany pronajímatele“ a bylo

proto „plně její věcí“, aby opatřila „věrohodné důkazy, které svědčí v

neprospěch obrany žalované, když nevyřešené nájemní vztahy mezi účastníky

trvají nejméně již po dobu tří let“. Nelze totiž přehlédnout, že pokud byly

okresním úřadem „objektivně zjištěny“ závady ztěžující výkon nájemního práva

žalované, není „případné snížení nájemného věcí volné úvahy pronajímatele“, ale

žalovaná „má ze zákona na toto snížení právo“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne

21.6.2000 č.j. 12 Co 779/99-31 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na

nákladech prvostupňového řízení 3.184,- Kč a na nákladech odvolacího řízení

2.350,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Odvolací soud po doplnění

řízení dovodil, že za situace, kdy žalovaná dlužila žalobkyni na nájemném za

dobu od prosince 1995 do července 1998 částku 17.832,70 Kč („od prosince 1995

do září 1997 hradila podle výkazů nedoplatků nájemné občas, od října 1997

nehradí nájemné vůbec“), je výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1

písm. d) obč. zák. „nesporně dán“. Vycházeje dále ze zjištění, že žalovaná před

rokem odstěhovala ze sporného bytu bytové zařízení, odmontovala a odnesla i

poštovní schránku, v bytě se nezdržuje, že nájemné nehradí ani částečně a k

červnu 2000 dluží žalobkyni na nájemném částku 47.498,50 Kč, k námitkám

žalované uvedl, že „za splnění podmínek uvedených v ust. §§ 698 a 699 obč.

zák.“ by měla právo na přiměřenou slevu z nájemného, nemá však nárok na nájem

bytu zdarma a že „neplacení nájemného vůbec je třeba posoudit jako hrubé

porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu“. Odvolací soud proto shledal

žalobu důvodnou a výrok, jímž vázal povinnost vyklidit byt na poskytnutí

přístřeší odůvodnil tím, že žalovaná nemá nezletilé děti a že neshledal důvody

zvláštního zřetele hodné pro postup podle ustanovení § 712 odst. 5 věta druhá

obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve

kterém vyslovila nesouhlas „s právním posouzením skutečnosti spočívající v

neplacení nájemného“. Namítala, že nájemné, jež byla povinna platit podle

smlouvy, platila až do doby podání žádosti o snížení nájemného, ve které vytkla

žalobkyni „chybu v postupu při výpočtu nájemného v části kategorizace bytu,

neprovedení úprav k odstranění závad konstatovaných i Okresním úřadem v D.,

nenahrazení nákladů vynaložených z její strany na zlepšení stavu bytu atd.“.

Závěr odvolacího soudu o tom, že měla platit nájem ve výši, o níž se domnívala,

že je správná, a další část nájemného rozporovat, nemá podle jejího názoru

„oporu v žádném ustanovení o. z.“, a jeho závěr o účelovosti jejích námitek je

v rozporu s datem, kdy spolu s F. C. uplatnila nárok na snížení nájemného.

Zdůraznila, že žalobkyně má od ní „odsouhlasený způsob výpočtu nájemného z

5.6.1995“ a že po tomto datu s ní o něm nejednala a nedohodla se, ačkoliv

„vzhledem k novelizacím vyhlášky č. 176/1993 Sb. provedenými vyhl. č. 274/1995

Sb. a vyhl. č. 86/1997 Sb. a dále vzhledem k existenci cenového výměru

Ministerstva financí č. 03/98“ tak učinit měla. Žalovaná rovněž vytkla

odvolacímu soudu, že při úvaze o splnění předpokladů ustanovení § 3 obč. zák.

opomenul zhodnotit pohnutku jejího jednání, nesplnění povinnosti ze strany

pronajímatele (žalobkyně) v otázce stanovení koeficientů pro maximální

zvyšování nájemného v rozhodném období atd. Kromě toho dovolatelka namítala, že

byla „významně zkrácena“ na svých právech tím, že nebyla přítomna u výslechu

svědkyně I. (správně I.) H. a nemohla jí tak klást otázky (přítomnost právního

zástupce její účast nahradit nemohla, neboť jej „nemohla informovat o všech

skutečnostech, které by mohl od této svědkyně očekávat“), a dále i tím, že

nebyly provedeny důkazy navrhované jejím právním zástupcem při odvolacím

jednání, ačkoliv je nepochybné, že by jejich provedení přispělo ke zjištění

úplného a skutečného stavu věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený

rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc

projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do

31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti

kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,

přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první

o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět

nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své

povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo

úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby

spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem

označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod

výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 15.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v

časopisu Soudní judikatura, sešitě č. 12, ročník 2001). Skutková okolnost

zakládající daný výpovědní důvod je naplněna již tím, že nájemce nezaplatil

nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem

stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním

porušil povinnost z něj vyplývající. Z hlediska naplnění daného výpovědního

důvodu, jenž je zřetelně sankční povahy, je proto rozhodné, zda ke dni dání

(doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; tento

protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď z

nájmu bytu. K výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že

pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech,

zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže.

Za neplacení nájemného ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se

považuje jak stav, kdy nájemce neplatí nájemné vůbec, tak i situaci, kdy

nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než

dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 obč.

zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o

nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění

pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá možnost, aby

nájemce v případě nesouhlasu s výší dohodnutého či jednostranně zvýšeného

nájemného neplatil nájemné vůbec nebo si nájemné sám snížil a dále je platil v

částce nižší, než činilo dohodnuté nájemné nebo nájemné po jednostranném

zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší dohodnutého nebo

jednostranně zvýšeného nájemného, protože pronajímatel přes jeho upozornění

neodstraní v bytě či v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršuje

jejich užívání, nebo protože nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu

(nebo byla poskytována vadně) a v důsledku toto se užívání bytu zhoršilo, anebo

protože stavebními úpravami v domě se podstatně nebo po delší dobu zhoršily

podmínky užívání bytu nebo domu, může se - jak správně uvádí odvolací soud -

domáhat přiměřené slevy z nájemného podáním příslušné žaloby u soudu (srov. §

698 a § 699 obč. zák.).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné,

nejsou pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního

důvodu, právně relevantní; mohou být významné toliko pro úvahu, zda lze - s

ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - žalobě pronajímatele na přivolení

k výpovědi vyhovět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 29.4.1994 sp.zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 12.11.1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97 uveřejněný pod č. 43 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností

vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do

práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k

právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním

normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak

přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě

vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu

okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých

hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém

konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru,

že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních

norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce

podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a

mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se

závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS

249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč.

1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a

uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami

tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami

demokratické společnosti.

Vzhledem k výše zmíněnému charakteru ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jako

právní normy s relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda

jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy

po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti

případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na

otázku, zda lze po žalobkyni (pronajímatelce) spravedlivě požadovat, aby jí

byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně

odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými

zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v

konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v

rozporu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 14.11.2002 sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura č. 11, ročník 2002, str. 839).

V posuzovaném případě bylo odvolacím soudem mimo jiné zjištěno, že žalovaná s

poukazem na stavebnětechnické závady bytu ztěžující výkon nájemního práva od

prosince 1995 do září 1997 platila žalobkyni nájemné pouze občas, od října 1997

neplatí nájemné vůbec a že za dobu od prosince 1995 do června 2000 dluží

žalobkyni na nájemném 47.498,50 Kč (do července 1998 před dáním výpovědi

dlužila 17.832,- Kč). Jestliže odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho

rozsudku - na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že výpovědní

důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. „je nesporně dán“, a

vycházeje z názoru, že žalovaná „by za splnění podmínek uvedených v ust. §§ 698

a 699 obč. zák. měla právo na přiměřenou slevu z nájemného, nemá však nárok na

nájem bytu zdarma a neplacení nájemného vůbec je třeba posoudit jako hrubé

porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu“, k uplatněné výpovědi z nájmu

bytu přivolil, neboť ji (oproti soudu prvního stupně) neshledal v rozporu s

dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již

ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její

změně. I za situace, kdyby žalobkyně - jak žalovaná namítá v dovolání -

neplnila své povinnosti pronajímatele, totiž není možno po žalobkyni

spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k

výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,

jestliže žalovaná povinnost platit řádně nájemné neplnila dlouhodobě, svůj

přístup nezměnila ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a

při ochraně svých práv žalovaná (jako nájemkyně bytu) nevyužila prostředků,

které jí zákon umožňuje.

Žalovaná v dovolání dále namítá, že byla „významně zkrácena“ na svých

právech tím, že pro svou nepřítomnost u jednání před odvolacím soudem nemohla

klást otázky vyslýchané svědkyni I. H. a že nebyly odvolacím soudem provedeny

důkazy navrhované jejím právním zástupcem.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže

účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost

jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž

znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní

řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat

důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1

v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237

odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný

(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími

obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení

a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven

opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené

předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř.

dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo

být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením

§ 101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.

Ve skutečnosti, že odvolací soud dne 21.6.2000 ve věci jednal jen za účasti

zástupce žalované - advokáta (bez přítomnosti žalované, která tak „nemohla

klást otázky slyšené svědkyni I. H.“), však naplnění dovolacího důvodu podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřovat nelze.

Podle ustanovení § 24 o.s.ř. se účastník může dát v řízení zastupovat

zástupcem, jejž si zvolí. Svá procesní práva a povinnosti pak vykonává

prostřednictvím tohoto zástupce. Zástupce, kterému byla účastníkem udělena plná

moc pro celé řízení (advokátům lze - ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1, věty

druhé a § 28 odst. 2, věty prvé o.s.ř. - udělit pouze plnou moc pro celé

řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník.

Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje

soud písemnosti pouze tomuto zástupci. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení

se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat,

tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. § 49 odst. 1

o.s.ř.). Není-li důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání (tak

tomu bude zpravidla tehdy, jestliže již byl v řízení vyslechnut), soud vyrozumí

o ústním jednání vždy jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Svá procesní

práva v takovém případě účastník řízení realizuje prostřednictvím svého

zástupce.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovanou v řízení zastupoval na základě

plné moci ze dne 7.6.1999 advokát (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení).

Předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízenému na den 21.6.2000 bylo

jmenovanému zástupci žalované řádně doručeno dne 22.5.2000 a tento zástupce se

také jednání osobně účastnil; z obsahu protokolu o jednání plyne, že

nepřítomnost žalované byla omluvena, o odročení jednání však její zástupce

nežádal (žalovaná nenabízí důkazy k vyvrácení obsahu protokolu o jednání).

Odvolacímu soudu proto nic nebránilo jednat v nepřítomnosti žalované, jejíž

osobní účast nepovažoval za nezbytnou. V průběhu jednání bylo zástupci žalované

umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl

také vyjádřit. Žalované tedy bylo (prostřednictvím jejího zástupce) umožněno

uplatnit všechna procesní práva, které jí zákon jako účastníku řízení

poskytuje. Ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani tím, že žalovaná

pro svou neúčast na jednání „nemohla svého zástupce informovat o všech

skutečnostech, které by mohl od svědkyně I. H. očekávat“, neboť otázka

projednání dalšího procesního postupu, popřípadě určení místa a času pro

takovou konzultaci, nenáleží k procesním právům účastníka řízení, nýbrž je věcí

vzájemného vztahu zástupce a zastoupeného.

Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)

o.s.ř. nepředstavuje ani okolnost, že odvolací soud neprovedl žalovanou (jejím

zástupcem) navržené důkazy. K procesním právům účastníka nenáleží - jak se

dovolatelka mylně domnívá, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz. Je totiž

věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1,

věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 os.ř.).

Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. protože jsou pro

věc nerozhodné nebo nadbytečné), nemůže se v žádném případě jednat o takový

postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. V případném

pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která

naplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.; o

takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť důkazy navržené

žalovanou (jejím zástupcem) u jednání před odvolacím soudem dne 21.6.2000 - jak

vyplývá z protokolu - se týkají skutkových zjištění, jež nejsou z hlediska

právního posouzení dané věci, které - jak uvedeno výše - je odrazem standardní

soudní praxe, významné.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou

tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem

o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť

žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na

náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta

první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2003

JUDr. Zdeněk Novotný,

v. r.

1

předseda senátu