21 Cdo 4932/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce A. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. p.
a.s., V. I. G. 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí v P.,
o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
21 C 198/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. září 2007 č.j. 13 Co 224/2007-148, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
„žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 250.314,- Kč“ jako náhradu
ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s úroky z prodlení, které v
žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „počínaje únorem 2000
začala žalovaná neoprávněně z nároku žalobce odečítat částku odpovídající 75%
čisté minimální mzdy“, neboť „podle posudkové komise O. poklesl pracovní
potenciál žalobce o 33%“, „zbývajících 67% mohl využít ve vhodném druhu
pracovní činnosti“, a že „pokud žalobce nedosahuje alespoň takového výdělku,
kterého ve zbývajícím pracovního potenciálu může dosáhnout“, je to z důvodu
nedostatku pracovních příležitostí. Podle názoru žalobce však příčinou toho, že
„byl a nadále zůstává nezaměstnaný, je jeho zdravotní postižení, nikoliv
nedostatek pracovních příležitostí“ a zdůrazňuje, že mu žádná práce „zajištěna
nebyla, takže ji ani nemohl odmítnout a žádnou částku si bez vážných důvodů
vydělat neopomněl“. Ostatně také z potvrzení Ú. p. ze dne 28.8.2003 vyplývá, že
„se vzhledem ke zdravotnímu postižení nepodařilo najít odpovídající zaměstnání“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.6.2006 č.j. 21 C 198/2002-108 (ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 14.2.2007 č.j. 21 C 198/2002-140) žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši
10.012,- Kč na účet ČR – Obvodního soudu pro Prahu 1 a že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci „byla po
celou dobu evidence u úřadu práce nabídnuta 2 pracovní místa vrátného“, do
žádného z nich nebyl přijat; nabízená místa tedy žalobce neodmítl, ale místa
pro něj vhodná „na trhu práce nejsou volná nebo nejsou k dispozici“ a dovodil,
že žalobce „nemůže sehnat odpovídající zaměstnání kvůli svému zdravotnímu
stavu“. Protože žalobce zejména prokázal, že „jeho invalidita je v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem z 29.5.1975, že s ohledem na zdravotní omezení,
která má, se nemůže zapojit ani do rekvalifikace“, „ani sehnat zaměstnání
odpovídající jeho zdravotnímu stavu“, je žaloba podle názoru soudu prvního
stupně důvodná.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.9.2007 č.j.
13 Co 224/2007-148 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl, že „prvnímu žalovanému se povinnost k zaplacení soudního poplatku
neukládá“, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a že „JUDr. M. C. se za řízení před soudy obou stupňů přiznává
odměna a hotové výdaje ve výši 64.486,- Kč“. Odvolací soud vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že postup „krácení
náhrad“ je správný. Zdůraznil, že podle „stávající konstantní judikatury“
zaměstnavatel je povinen hradit pouze takovou škodu, která vznikla následkem
pracovního úrazu, a „není možné hradit újmu spočívající v tom, že pro
nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít poškozený příjem z
vlastní výdělečné činnosti“. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet ze skutečnosti, že žalobce
„byl v rozhodném období částečně invalidní, mohl vykonávat pro něho vhodná
zaměstnání, např. ta, která byla uvedena v pracovní rekomandaci, jež byla
součástí posudku posudkové komise sociálního zabezpečení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zejména
namítá, že „je potřeba odlišit, zda je újma způsobená nedostatkem pracovních
příležitostí, či zda je (třeba) příčinu hledat ve zdravotním stavu“. Zdůraznil,
že „je logické, že osoba částečně invalidní si shání hůře zaměstnání než zdravý
člověk“, avšak „nebýt pracovního úrazu, byl by žalobce zdravý a nebyl by pro
něho problém sehnat práci a nečelil by nedostatku pracovních příležitostí“. V
minulosti vykonával toliko manuální práci, „pro zastávání jiného druhu práce
(např. v kanceláři) nemá kvalifikaci“, a dovozuje, že „při těžké poruše funkce
kolenních kloubů a při progresi artrotických změn obou kolenních kloubů nemůže
vykonávat práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci“. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti od 1.1.2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30.5.2001, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001
Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně
některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 4 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst.1 zák. práce jsou
existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost
za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno
jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký
měl před poškozením.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, jemuž
byl dne 2.7.2001 vydán nový rodný list na jméno A. J. R., utrpěl dne 29.5.1975
pracovní úraz pravé nohy. V roce 1981 byl žalobce uznán plně invalidní, k 1.1.
1990 byl posudkovou komisí M. shledán jako částečně invalidní pro následky
pracovního úrazu z roku 1975. Žalobce byl veden v evidenci uchazečů o
zaměstnání od 7.1.1991 do 22.3.1992 a od 12.10.1998 dosud; Podle zprávy Ú. p.
m. P. P, ze dne 11.1.2005 „není v celopražské nabídce volných pracovních míst
pro uchazeče se základním vzděláním a zároveň poživateli část. invalidního
důchodu žádné V.“. Původní zaměstnavatel žalobce – Ú. s. P. s.p., - zanikl ke
dni 24.6.1998 bez právního nástupce; na základě „smlouvy o zajišťování
odškodnění“ mezi ČR – Ministerstvem práce a sociálních věcí a Kooperativou
pojišťovnou a.s. ze dne 28. prosince 1995, poskytuje žalobci „nároky za škody
na zdraví vzniklých v pracovněprávním vtahu“ žalovaný 1). Vzhledem k tomu, že
žalobce je poživatelem částečného invalidního důchodu, začal žalovaný 1) od
února 2000 odečítat žalobci z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti 75% minimální mzdy. Žalobce namítá, že tento postup je nesprávný,
neboť není schopen najít vhodné zaměstnání z důvodu invalidity pro následky
úrazu.
Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu
pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku
poskytovaná podle ustanovení § 195 zák. práce, kromě jiného rozhodující závěr o
tom, jaké mají pro placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce význam skutečnosti, že žalobce, který je jako částečně invalidní
důchodce veden trvale od 12.10.1998 jako uchazeč o zaměstnání, pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí nedosahoval žádný výdělek.
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při
pracovním úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce patří - jak již bylo
uvedeno výše - také příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním
úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda
nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem,
kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale
průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po
pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak
vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z
téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro
bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za
jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu,
že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §
205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat
jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance,
který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů
odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na
výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem,
kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel
zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů
opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou
činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem,
která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav,
kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen
vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro
něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro
nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má
zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak
nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro
nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by
mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv.
objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu,
která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec,
který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže
nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání odpovídající následky
pracovního úrazu snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací
na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily
jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní
výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné,
že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda
jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky pracovního úrazu
nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné
invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na
tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť
jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu
na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce,
upravují zvláštní předpisy (srov. § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1.10.2004 §
39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem tedy nemůže být
zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní
práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je -
jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným
požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání
určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by
poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem,
kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu
nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně
třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném
případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21
Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a
který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v
posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - že, byl-li žalobce v rozhodném období částečně
invalidní, mohl vykonávat pro něho vhodná zaměstnání, „např. ta, která byla
uvedena v pracovní rekomandaci, jež byla součástí posudku posudkové komise
sociálního zabezpečení, kterým byl shledán částečně invalidním“, že tedy
žalobce „nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti pro nedostatek vhodných
pracovních příležitostí“, lze přisvědčit jeho závěru, že „shledává postup
prvního resp. druhého žalovaného, když přistoupil ke krácení náhrad, za
správný“, neboť „zaměstnavatel je povinen hradit pouze takovou škodu, která
vznikla následkem (v příčinné souvislosti) pracovního úrazu“, bylo ve věci
rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá
důvod cokoli měnit.
Jestliže žalobce v dovolání zejména namítá, že „nebýt pracovního úrazu, byl by
zdravý a nebyl by pro něho problém sehnat práci a nečelil by nedostatku
pracovních příležitostí“, a že je sice „samozřejmé, že je nedostatek pracovních
příležitostí pro zdravotně postižené občany“, avšak že toto zdravotní postižení
způsobil pracovní úraz, přičemž pokud by měl lepší vzdělání, nebyl by pro něj
problém pokračovat v částečné pracovní činnosti, je z uvedené argumentace
nepochybné, že žalobce zaměňuje vznik škody z pracovního úrazu (spočívající v
tom, že pro následky pracovního úrazu žalobce nemůže vykonávat stejnou práci a
tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít pracovní
způsobilost, sníženou (omezenou) následky pracovního úrazu. Okolnost, že
žalobce nebyl - až na výjimky - po pracovním úrazu zaměstnán [nevyužíval tedy
svoji sice následky pracovního úrazu sníženou (omezenou), ale ještě zachovalou
pracovní způsobilost, k dosažení výdělku] a nedosahoval proto z vlastní
výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla (a nemohla být) způsobena následky
pracovního úrazu, neboť tyto následky pracovního úrazu neměly za následek
úplnou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, ale jen její snížení (omezení).
Uvedený stav tedy byl (a mohl být) jen následkem situace na trhu práce,
spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly
zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho „zbývající“ pracovní způsobilosti).
Skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení pracovní
neschopnosti nevyužil (nemohl využít) svou sníženou (omezenou) pracovní
způsobilost, tedy již není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť
jejímu využití nebránily (nemohly bránit) následky pracovního úrazu, ale jen
jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná není
povinna nahradit.
Žalobce svým tvrzením, že se mu „nepodařilo najít zaměstnání pro jeho zdravotní
stav“, za daného stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byl z důvodu
odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech odškodněn stejně (ve stejném
rozsahu) jako poškození, kteří v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem
nebo nemocí z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak pro
následky pracovního úrazu plně invalidní, ačkoliv - jak vyšlo za řízení před
soudy najevo - žalobce má sníženou (omezenou) pracovní způsobilost „nejméně o
33%“ a i přes následky pracovního úrazu je způsobilý být za stanovených
podmínek zaměstnán; takovému názoru, který nemá oporu v právním řádu, ovšem
nelze v žádném případě přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno
(ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu