21 Cdo 4952/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
dědictví po JUDr. A. S., zemřelému, za účasti 1) A. P., zastoupené advokátem, a
2) K. S., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, o dovolání K. S. proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2007, č.j. 7 Co
945/2007-1190, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
A. P. podala dne 15.4.2005 u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh na
zahájení řízení o dědictví po JUDr. A. S., zemřelém (dále též je „zůstavitel“). Uvedla, že „je dědičkou po zůstaviteli a domáhá se vydání rozhodnutí soudu o
tom, že je dědičkou po zemřelém“; že „majetek zůstavitele byl konfiskován
dekretem prezidenta republiky číslo 12/1954 Sb., jak to potvrzuje i rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 15 Co 633/2001-115 ze dne
29.11.2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 683/2002-139 ze dne
28.5.2003“; že „proti této konfiskaci bylo podáno dovolání, požádáno o výjimku,
ale tyto opravné prostředky dosud nebyly vyřízeny“; že „český majetek
zůstavitele mu byl odcizen zneužitím dekretu číslo 12/1945 Sb.“; že „přidělení
části majetku konfiskovaného zůstaviteli podle zákona číslo 143/1947 Sb. nemá
pro ztrátu vlastnického práva zůstavitele a pro nároky na vydání tohoto majetku
již žádný právní význam“; že „své dědické nároky opírá o skutečnost, že i tři
roky po konfiskaci majetku zůstavitele provedené dekretem prezidenta republiky
číslo 12/1945 a ještě rok po vydání zákona číslo 143/1947 Sb., byl zůstavitel v
každém případě ještě vlastníkem nevyvlastněného osobního majetku v hodnotě více
něž dva miliony Kč“; že „odkazuje na Výroční zprávu s. majetku za rok 1947, kde
v celkové rozvaze na straně 8 jsou aktiva zůstavitele v jeho osobním majetku
zjištěna částkou 2.004.216,50 Kč“; že „právě tento majetek osobního charakteru
nebyl v žádném dědickém řízení projednán“; a že „dalšími důvody pro nutnost
projednat dědictví po zůstaviteli je uspořádání posloupnosti v osobních právech
a povinnostech zůstavitele“; dále že „jediným dědicem zůstavitele je Dr. J. S.,“; že „tuto skutečnost dovodila z toho, že byl jednak synem zůstavitele a
jednak jeho univerzálním dědicem“; že „tato tvrzení prokazuje veřejnou, na
notářství v C. (A.) pořízenou závětí zůstavitele JUDr. A. S.“; že „Dr. J. S. svou závětí ustanovil svou dceru A. S., nyní provdanou P., svou univerzální
dědičkou“; že „následně další závětí ze dne 24.11.1960, kterou Dr. J. S. doplnil dodatkem ze dne 4.6.1965, ustanovil navrhovatelku z jedné čtvrtiny a K. S., v závěti označeného jako univerzálního dědice ze tří čtvrtin, jako
spoludědice“; že „pozdější závěť ze dne 24.11.1960 mohla být účinná pouze
tehdy, pokud adopce závětního dědice K. S. nabyla účinnosti, tedy jen tam, kde
se K. S. mohl stát nástupcem zůstavitele také jako syn“; že „takový předpoklad
nemohl podle navrhovatelky nastat v České republice, neboť podle českého práva
nemohla být adopce K. S. Dr. J. S. právně účinná, neboť je podle českého práva
(§ 65 odst. 2 zákona č. 4/1963 Sb. o rodině) vyloučena“; že „vyloučení brání
mimo jiné skutečnost, že adoptovaný K. S. byl v době adopce nesporně
československým a nikoli rakouským státním občanem“; že „pokud se po právní
moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký majetek
zůstavitele, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví“,
a proto, že „řízení o dědictví musí být provedeno ohledně celé pozůstalosti
JUDr. A.
S.“; že „k výkladu závětí předkládá navrhovatelka připojený právní
posudek univerzitního profesora dr. R. W., profesora občanského práva a
přednosty I. o. p. U. ve V. z 20.7.2002“; že „A. P. je jediné dítě dědice
zůstavitele, jeho syna Dr. J. S., a je jediným žijícím příslušníkem hlubocké
větve S., a proto podle českého práva pouze jí náležejí osobní práva
zůstavitele, zejména právo dědické“; že „navrhovatelce náleží jako nezletilé
dceři v okamžiku smrti jejího otce přinejmenším úplný zákonný dědický podíl z
poloviny české pozůstalosti a dodatečně příslušná část dědictví náležející
vdově jejího otce, E. S. S., protože podle závěti své matky byla ustanovena
její univerzální dědičkou a byla jí také odevzdána její pozůstalost“, a že „i z
tohoto důvodu se tak stala podle českého práva univerzální dědičkou po A. S.,
protože se v jejích rukou po smrti její matky opět sjednotilo postavení
univerzálního dědice jejího otce J. po A. S.“.
K. S. podal dne 31.10.2005 návrh na zahájení řízení o dědictví po JUDr. A. S.
obsahující i jeho vyjádření k návrhu A. P.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2.2.2006, č.j. 54 D
97/2006-665, zahájil řízení o dědictví po JUDr. A. S. Provedením úkonů v
tomto řízení pověřil JUDr. Z. M., notáře v Č. B.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16.3.2007, č.j. 54 D
97/2006-1155, určil, že „jediným účastníkem řízení, se kterým bude nadále soud
jednat, je K. S.“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl v den své smrti
státním občanem Č. r.“; že „otázku pravomoci československých soudů v řízení o
dědictví s cizím prvkem je třeba posoudit podle § 61 a § 69 zákona číslo
41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním
postavení cizinců v oboru práva soukromého“; že „dědictví po zůstaviteli, který
byl státním občanem Č. r. a který na území Č. r. zanechal pozůstalost tedy
projedná podle citovaných předpisů československý, tedy nyní český soud,
konkrétně Okresní soud v Českých Budějovicích, v jehož obvodu se má nacházet
dědictví po zůstaviteli“; že „z ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 236/1992 Sb., a podpůrně i z judikatury, vyplývá povinnost aplikovat procesní
předpisy účinné ke dni úmrtí zůstavitele“; že „takovými předpisy pro hmotné
právo dědické je ustanovení § 873 občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb., dále
pak Obecný zákoník občanský ze dne 1.6.1811 číslo 946/1811 sb.z.s., pro
procesní právo dědické pak Císařský patent v nesporných právních věcech, ve
znění změn a doplňků platný ke dni 1.1.1925“; že „JUDr. A. S. v části A své
závěti ze dne 17.8.1948 ustanovil univerzálním dědicem svého nejstaršího
legitimního syna, a pro případ, že nezanechá žádné mužské potomky, ustanovil za
univerzálního dědice svého bratrance Dr. J. S., bude-li však tento mít v čase
smrti zůstavitele potomky, pak jeho nejstaršího legitimního syna“; že „nepřesné
je tedy vyjádření A. P. v návrhu došlém soudu 15.4.2005 o tom, že Dr. J. S. je
synem zůstavitele, či že A. P. je vnučkou zůstavitele“; že „ze vztahu
zůstavitele a jeho bratrance Dr. J. S. tato tvrzení nevyplývají“; že „závěť
zůstavitele současně řeší otázky dalšího univerzálního dědice, ale ty pro
posouzení věci nejsou podstatné, neboť rozhodující je, že závětní dědic
bratranec zůstavitele pan Dr. J. S. se dožil smrti zůstavitele a neměl
legitimního syna“; že „pak je nepochybné, že podle uvedené závěti byl k dědění
povolán právě a jen bratranec zůstavitele Dr. J. S.“; že „takové zjištění
promítl Okresní soud M. ve svém usnesení ze dne 29.11.1951, spisová značka A
29/50, když v pozůstalostní věci po zemřelém JUDr. A. S. odevzdal univerzálnímu
dědici Dr. J. S., celé dědictví po zůstaviteli“; že „kdo je procesním nástupcem
JUDr. J. S. je třeba řešit z právních úkonů, které JUDr. J. S. pro případ své
smrti učinil a z obsahu soudních rozhodnutí o vypořádání pozůstalosti po něm“;
že „zásadní je závěť Dr. J. S., kterou učinil dne 24.11.1960 a doplnil svým
dodatkem ze dne 4.6.1965, v níž svým univerzálním dědicem jmenoval podle
ustanovení zřizovací listiny fideikomisu ze dne 22.10.1703 svého nejstaršího
vlastního manželského syna, a pokud by tento měl zemřít před ním, pak vždy jeho
nejstaršího vlastního manželského syna“; že „pro případ, že tyto podmínky
splněny nebudou, prohlásil v závěti dále, že pokud by měl zemřít bez zanechání
vlastních potomků mužského pohlaví, jmenoval svého adoptivního syna K.
S.,
respektive v případě jeho úmrtí jeho nejstaršího manželského vlastního potomka
mužského pohlaví, svým univerzálním dědicem“; že „závěť také řeší otázku, jak
by mělo být postupováno pro případ, že by adoptivní syn K. S. zemřel bez
zanechání vlastních manželských potomků mužského pohlaví uvedených v předchozí
části, a to před pořizovatelem závěti nebo sice po něm, ale ještě předtím než
došlo k nabytí dědictví nebo pokud by se K. S. věnoval duchovnímu stavu, pak
ustanovil pořizovatel univerzální dědičkou svou dceru A. P.,“; že „v další
části své závěti rozhodl pořizovatel o odkazech pro svou manželku, své
sourozence a další osoby a současně stanovil svým manželským vlastním dětem,
které nebyly ustanoveny univerzálními dědici, jim příslušející zákonné podíly“;
že „právě v tomto projevu vůle pořizovatele je třeba hledat klíč k řešení
otázky procesního nástupnictví po Dr. J. S.“; že „na základě definitivního
znění závěti byl dceři JUDr. J. S. A. P. přiznán povinný díl, který byl
modifikován dodatkem závěti ze dne 4.6.1965“; že „takové prohlášení v závěti,
tedy dispozice s majetkem Dr. J. S. ve vztahu k vlastní dceři A. P. nepředstavuje její ustanovení dědicem“; že „podle ustanovení § 535 Obecného
zákoníku občanského, je-li na někoho pamatováno nikoli takovýmto poměrným dílem
celé pozůstalosti, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi
určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem
(legátem), i kdyby to dle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti, a ten, komu
to bylo zůstaveno nebude posuzován jako dědic nýbrž jen jako odkazovník
(legatář)“; že „k platnosti odkazu je nutno, aby byl zůstaven platným posledním
pořízením od způsobilého zůstavitele osobě, která je způsobilá dědit“; že „to
vyplývá z ustanovení § 647 Obecného zákoníku občanského“; že „tato podmínka je
ve věci splněna, neboť odkaz skutečně pořizovatel Dr. J. S. vtělil do své
závěti a jejího dodatku a pojal svou dceru A. nyní P. za odkazovníka“; že „z
těchto úvah vycházel také Okresní soud v J., který odevzdací listinou ze dne
27.7.1967, č.j. A 251/65-164, odevzdal celou pozůstalost Dr. J. S. adoptivnímu
synovi K. S., který byl zjištěn a prohlášen na základě závěti z 24.11.1960,
včetně dodatku z 4.6.1965, za dědice pozůstalosti“; a že proto „vzhledem k
postavení A. P. jako legatáře (odkazovníka) nelze podle výše popsaných právních
úvah považovat A. P. za dědice Dr. J. S., a tudíž ji nelze považovat ani za
jeho procesního nástupce“.
K odvolání A. P. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
23.5.2007, č.j. 7 Co 945/2007-1190, usnesení prvního stupně změnil a určil, že
„právními nástupci dědice Dr. J. S. v řízení po JUDr. A. S. jsou A. P. a K. S.,
s nimiž bude v řízení o dědictví po JUDr. A. S. nadále jednáno“. Uvedl, že
„před rozhodnutím o odvolání doplnil provedené dokazovaní o ty části závěti
JUDr. A. S. a Dr. J. S., které jsou rozhodné pro rozhodování o této věci“; že
„podle závěti Dr. J. S. pro případ, že univerzálním dědicem by se měl stát jeho
adoptivní syn K. J. N. v. S. nebo jeho potomci jmenovaní v odst. A bod 2), bude
příslušet jeho dceři A. nebo jejím potomkům, nastoupivším na její místo, právo,
aby požadovali ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu předání
nemovitostí, které figurují pod označením P. G. a R. se všemi stavbami a
veškerým movitým a nemovitým příslušenstvím prosté veškerých břemen, podle
volby buď s a nebo bez zemědělských provozů, které zdědil po svém otci“; že
„univerzální dědic bude mít povinnost převést na požádání výše jmenovaných
shora uvedené nemovitostní komplexy s veškerým příslušenstvím do vlastnictví
osob nárokem oprávněných, neb tento převod vhodnou dědickou dohodou
uskutečnit“; že „z dodatku k testamentu Dr. J. S. ze dne 24.11.1960 bylo
zjištěno, že tento pořizovatel změnil odstavec B obsahující odkaz povinného
dědického dílu“; že „tento odstavec mění tak, že zvyšuje povinný dědický nárok
žijící dcery A. tím způsobem, že obdrží ke svému povinnému zákonnému dílu jako
odkaz z pozůstalostního majetku čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez
závazků, který se propočte způsobem v závěti uvedeným“; že „rozšiřuje právo
poskytnuté na předání panství G. a R. tak, že má být pro realizaci nároku
oprávněná požadovat výhradně po dohodě s univerzálním dědicem s vyloučením
právní cesty mimo, ale i namísto panství G. a R. předání dílu základního
vlastnictví pořizovatele nebo ostatního reálného majetku, prostého jakéhokoli
břemene nebo realizaci ještě nenárokové části reálných hodnot formou dílčích
plateb ze strany univerzálního dědice tak, jak tento bude schopen je realizovat
a při současném zajištění hodnot“; že „druhý odstavec bodu 2 úseku B povinné
díly testamentu z 24.11.1960 (který se týká propočtu povinných dědických podílů
a způsobu jejich ohodnocení) činí tímto dodatkem neplatným“; že „univerzálnímu
dědici zanechal i nároky na navrácení nebo odškodnění majetku v Č., který byl
konfiskován“; že „z tohoto majetku přísluší podle dodatku k závěti k vyplacení
žijící dceři A. případně jejím právním nástupcům podíl, příslušný jejímu
dědickému odkazu (tj. 25%), který ale bude vyplacen jen po skutečném přijatém
odškodnění nebo v případě naturální restituce převodem do vlastnictví dcery
pořizovatele závěti nebo finanční hotovostí“; že „ostatním dodatkem neodvolaná
nebo nezměněná ustanovení testamentu ze dne 24.11.1960 a obecné dovětky plným
obsahem zůstávají“; že „po takto doplněném dokazování shledal, že soud prvního
stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud se týká účastenství v řízení
o dědictví po JUDr. A.
S.“; že „považuje za důvodnou námitku odvolatelky,
týkající se závěru soudu prvního stupně, že A. P. není podle závěti Dr. J. S. dědičkou, ale pouze odkazovníkem (legatářem) ve smyslu ust. § 535 o.z.o.“; že
„JUDr. J. S. v závěti neodkázal své dceři jednotlivou věc nebo několik věcí
určitého druhu či nějaké právo, ale odkázal jí dědický podíl v poměru v celé
pozůstalosti“; že „z toho je nutné dovodit, že v závěti ve znění pozdějšího
dodatku je výslovně uvedeno, že dceři pořizovatele závěti A. nebo jejím
potomkům nastoupivším na její místo přísluší právo, aby požadovali ke svému
zákonnému povinnému dědickému podílu ještě panství v závěti označená s
přesnější identifikací těchto panství a rozsahu tohoto odkazu“; že „dodatkem
závěti byl ještě povinný dědický nárok dcery A. rozšířen tak, že obdrží ke
svému povinnému zákonnému dílu jako odkaz z pozůstalostního majetku čtvrtinový
podíl čisté pozůstalosti bez závazků“ a že „z toho je nutné dovodit, že ve
vztahu k označeným panstvím G. a R. by mohlo jít o odkaz ve smyslu ust. § 535
o.z.o., ovšem jestliže kromě tohoto odkazu přísluší dceři Dr. J. S. povinný
podíl, navíc zvýšený o čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků, pak
nejde o legát, ale o dědictví pro dceru zůstavitele“; že „tedy A. P. je v
řízení po JUDr. A. S. právní nástupkyní svého zemřelého otce Dr. J. S. jako
jeho dědička“; že „neshledává, že, by byl v otázce účastenství (právního
nástupnictví po Dr. J. S.) vázán rozhodnutím Okresního soudu v J. v R.“; že „v
řízení před tamním soudem bylo sice rozhodnuto o tom, že K. S. je univerzálním
dědicem majetku, který byl tehdy předmětem projednání dědictví“; že „to ovšem
neznamená, že by bylo nutno dovodit, že K. S. je i v tomto řízení jediným
právním nástupcem Dr. J. S.“; že „pojem univerzální dědic nelze ztotožňovat s
pojmem jediný dědic“; že „jestliže zůstavitel v závěti ustanovil univerzálním
dědicem K. S. a dále pořídil ohledně svého majetku tak, že stanovil povinný
díl, zvětšený o díl uvedený v dodatku v závěti a další odkazy pro svoji dceru
A., je nutno vycházet z toho, že univerzálnímu dědici se má dostat vše to, co
není vypořádáno stanovenými dědickými podíly, zejména podílem dědičky, jíž se
má dostat povinný díl a další odkazy“ a že „to znamená, že to, co není v závěti
výslovně odkázáno jiným osobám, připadá tomuto univerzálnímu dědici, tedy K. S.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal K. S. dovolání. Namítá, že
„odvolací soud na základě doplněného dokazovaní o čtení části závěti sepsané
JUDr. A. S. a závěti sepsané Dr. J. S. dne 24.11.1960, včetně jejího dodatku ze
4.6.1965, jejichž úřední překlad z německého do českého jazyka byl nepřesně
proveden, dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud jde o postavení A. P. v
daném dědickém řízení“; že odvolací soud „v rozporu se skutkovým i právním
stavem označil A. P. za dědice, přestože na A. P. bylo závětí jejího otce Dr. J. S., ve znění jejího dodatku, pamatováno pouze odkazem a měla tedy postavení
pouhého odkazovníka (legatáře)“; že „otázku, kdo je dědicem Dr. J. S. je nutné
řešit podle právních předpisů platných a účinných k okamžiku smrti tohoto
zůstavitele, tj. ke dni 18.6.1965“, ale že „vzhledem k tomu, že Dr. J. S. ke
dni své smrti nebyl československým občanem, jde o mezinárodní prvek spojený s
nutností v tomto řízení aplikovat právní předpisy mezinárodního práva
soukromého“; že „zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, účinný ke dni smrti Dr. J. S. stanovil v ustanovení § 17, že právní
poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v
době smrti“; že „český právní řád tedy vychází z jednotného dědického statutu a
používá jediného hraničního určovatele pro dědické právní poměry ohledně celého
dědictví (bez rozlišování mezi nemovitostmi a movitými věcmi), jímž je lex
patriae zůstavitele v době úmrtí“; že „je zřejmé, že Dr. J. S. byl v době své
smrti prokazatelně rakouským státním občanem“; že „z tohoto důvodu a s ohledem
na příslušná ustanovení rakouského mezinárodního práva soukromého se dědické
poměry po tomto zůstaviteli řídí nikoli právem českým, ale právem rakouským,
tedy Všeobecným občanským zákoníkem (Allgemaines bürgerliches Gesetzbuch, dále
též jen „ABGB“)“; že „ABGB v ustanovení § 535 shodně jako ustanovení Obecný
zákoník občanský (dále také jen „o.z.o.“) rozlišuje mezi dědictvím a odkazem“;
že „komentář ke stejnému ustanovení československého o.z.o. autorů Dr. R. a Dr. S. (vydání z roku 1936, str. 23) uvádí, že povolání za dědice jest povoláním k
univerzální sukcesi (povolání k pozůstalosti jako celku)“; že „při odkazu nejde
o univerzální sukcesi, odkazovník nabývá jen obligačního nároku proti obtížené
osobě na věci, které ani nemusí býti součástí pozůstalosti“; že „zda v
konkrétním případě jde o dědice či odkazovníka, sluší rozhodnouti podle
zůstavitelovy vůle, zda chtěl povolati k pozůstalosti jako k celku či nikoli“;
že „uvedený komentář (str. 24) cituje rozhodnutí nejvyšších soudů, přičemž z
jednoho citovaného rozhodnutí mimo jiné výslovně vyplývá, že ustanovení, kterým
bylo pamatováno (v dodatečném posledním pořízení) na odkazovníky polovicí čisté
pozůstalosti podle výše odkazů jim učiněných, není povolání za dědice (Gl. U. 13.834, Now. IV.
392)“; že „dále v § 762 ABGB stanoví osoby, na které musí být
zůstavitelem v posledním pořízení pamatováno dědickým podílem“; že „jak uvádí
citovaný komentář k Obecnému zákoníku občanskému, právo a nárok na povinný díl
není právem dědickým, nýbrž právem obligačním a trvá již za života
zůstavitelova, neboť zůstavitel má povinnost je respektovat“; že „ustanovení §
774 ABGB stanoví, že povinný díl může být zanechán ve formě dědického podílu
nebo ve formě odkazu i bez výslovného pojmenování jako povinný díl“; že „Dr. J. S. v závěti v části B stanovil, že svým vlastním manželským dětem, které nebyly
ustanoveny univerzálním dědicem, odkazuje jejich zákonný díl, v případě, že
jeho univerzálním dědicem se stane jeho adoptivní syn K. J. N. v. S. anebo jeho
potomci uvedení v části A, odst. 2), bude dceři zůstavitele A. nebo jejím
potomkům nastupujícím na její místo příslušet při započtení na jí příslušející
povinný díl právo požadovat předání nemovitostí shrnutých pod pojmem panství G. a R.“; že „Dr. J. S. zde použil slovní spojení započtení na jí příslušející
povinný díl (v originále Anrechnung auf den ihr gebührenden Pflichtteil)“; že
však „překlad závěti předložený A. P. v rámci tohoto dědického řízení, který
byl proveden Mgr. J. M., tlumočníkem jazyka německého, je tedy v tomto směru
nepřesný, neboť je v něm uvedeno toliko: bude příslušet mé dceři…právo, aby
požadovali ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu předání nemovitostí…“;
že „slovní spojení započtení na povinný díl je v překladu zcela vypuštěno“; že
„jak vyplývá z originálního (tj. německého) znění závěti, Dr. J. S. citovaným
ustanovením, odkázal své dceři A. toliko zde uvedené nemovitosti, neměl přitom
v úmyslu zanechat dceři A. vedle těchto nemovitostí ještě zvlášť její povinný
díl, tj. povinný díl „spolu“ (vedle) se shora citovanými nemovitostmi, ale tyto
nemovitosti měly činit onen povinný díl, tj. měly být na tento povinný díl
započteny“; že „zůstavitel zde povinný díl dceři A. poskytl (zanechal) pouze
formou odkazu“; že však „soud tlumočníkem použité spojení ke svému zákonnému
povinnému dědickému podílu interpretoval tak, že A. P. je oprávněna shora
uvedené nemovitosti požadovat současně (tj. vedle, společně) se zákonným
dědickým podílem“; že „takový výklad odvolacího soudu však z originálu závěti
nevyplývá, je nesprávný a v rozporu s příslušnými ustanoveními rakouského
práva“; že „stejně tak v případě dodatku k závěti Dr. J. S. ze dne 4.6.1965 v
odstavci B bod 1) stojí, že zůstavitel zvyšuje nárok na povinný díl své
pokrevní dcery A.
tak, že při započtení na její povinný díl jako odkaz z
dědického majetku obdrží nezatížený čtvrtinový podíl z čisté pozůstalosti (v
originále Ich erhöhe den Pflichtteilanspruch meiner leiblichen Tochter
Elisabeth in der Weise, dass sie in Anrechnung auf ihren Pflichtteil als
Vermächtnis aus meinen Nachlassvermögen ein Viertel-Anteil des Reinnachlasses
erhält,…), přičemž dodatek dále stanovil způsob výpočtu tohoto podílu z čisté
pozůstalosti“; že „překlad dodatku je tedy v tomto směru rovněž nepřesný, neboť
opět vypouští spojení započtení na její povinný díl“; že „je zde však již
správně uvedeno, že předmětné zvýšení (tj. čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti)
má obdržet jako odkaz“, a že tedy „i v případě dodatku k závěti nešlo o
zanechání dědického podílu, ale pouze o odkaz, tedy zanechání konkrétní věci –
čtvrtiny čisté pozůstalosti“; že „dovolateli nemůže jít v daném řízení k tíži
skutečnost, že byl v dobré víře, že překlad použitý odvolacím soudem (a
předložený jedním z účastníků), který byl navíc proveden soudním tlumočníkem,
byl nepřesný a nesprávný, resp. že byl odvolacím soudem v důsledku tohoto obsah
závěti naprosto nesprávně vyložen“. Dále uvedl, že „za nesprávný považuje i
postup odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud nezohlednil
rozhodnutí Okresního soudu v J., jenž odevzdací listinou ze dne 27.7.1967, č.j. A 251/65-164, odevzdal celou pozůstalost Dr. J. S. jeho adoptivnímu synovi, tj. dovolateli, který byl zjištěn a prohlášen na základě závěti ze dne 24.11.1960,
včetně dodatku ze dne 4.6.1965 za dědice pozůstalosti“; že „odvolací soud zde v
rozporu se svou pravomocí nejen, že z tohoto rozhodnutí Okresního soudu v J. nevycházel, nepřihlédl k němu při svém rozhodnutí o procesním nástupnictví po
Dr. J. S., ale výslovně prohlásil, že jím není vázán“; že „odvolací soud tímto
postupem překročil meze své pravomoci a jedná se o vadu, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „soudu České republiky v souladu s
ustanovením § 44 zákona č. 97/1963 Sb., nepřísluší projednávat dědictví po
cizinci, který v době své smrti nebyl československým občanem a do dědictví po
něm nepatří jmění, které by se nacházelo v ČR“; že „aby si odvolací soud mohl
učinit závěr o tom, kdo je procesním nástupcem Dr. J. S., měl vycházet z
rozhodnutí k tomu příslušného soudu, kterým byl Okresní soud v J., jímž bylo
již dříve najisto postaveno a pravomocně určeno, kdo je dědicem po Dr. J. S.“;
že „odvolací soud rozhodující tady v zásadě v jiné věci (v dědickém řízení po
jiném zůstaviteli, kde určení dědice po Dr. J. S. představuje pouze otázku
předběžnou, která již byla k tomu příslušným zahraničním soudem pravomocně
vyřešena) měl k tomuto pravomocnému rozhodnutí přihlédnout a z něho jako
závazného vycházet“; že „podle § 65 zákona č. 97/1963 Sb. se uznání cizího
rozhodnutí v majetkových věcech nevyslovuje zvláštním výrokem, cizí rozhodnutí
je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí
českého orgánu“ a že „pokud tak odvolací soud neučinil a posoudil si otázku,
kdo je dědicem po Dr. J. S.
sám, a navíc naprosto odlišně od pravomocného
rozhodnutí k tomu příslušného soudu, zasáhl tímto způsobem do nezávislosti
soudu jiného státu a porušil zásadu právní jistoty účastníků dědického řízení
po Dr. J. S., tedy včetně právní jistoty dovolatele ve vlastnických vztazích“;
že odvolací soud „napadeným rozhodnutím v zásadě změnil již dříve vydané
rozhodnutí orgánu jiného státu“ a že „k takovému rozhodnutí (tj. určení dědice
po Dr. J. S.) není podle českého platného práva příslušný“. Dále namítá, že „A. P. se svých nároků z pozůstalosti po Dr. H. S. výslovně vzdala, jak vyplývá z
Dokladu o splnění závěti ze dne 21.4.1967, který byl uzavřen mezi dovolatelem a
E. P., touto listinou došlo ke splnění zanechaného odkazu a vypořádání E. P. dle dodatku k závěti sepsaného Dr. J. S.“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. P. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „má za to, že Krajský soud v Českých
Budějovicích rozhodl na základě správných překladů, které dodatečně předložila“
a že „v případě, že snad přesto bylo rozhodnuto na základě chybných ověřených
překladů, nenese na tom žádnou vinu“; že „Dr. J. S. ji ustanovil dodatkem z
roku 1965 z jedné čtvrtiny spoludědičkou“; že „v předmětném řízení má být
rozhodnuto výhradně o české pozůstalosti po Dr. A. S.“; že „k této byl bez
pochyby povolán Dr. J. S. jakožto dědic ze závěti“; že se „na základě tohoto
posledního pořízení stala spoludědičkou české pozůstalosti“; že „K. S. ve svém
dovolání opakovaně odkazuje na komentář k československému o.z.o. autorů Dr. R.
a Dr. S. z r. 1936, opomíjí však skutečnost, že dědické poměry po zůstaviteli
Dr. J. S. se řídí nikoli právem českým, ale právem rakouským, tedy Všeobecným
občanským zákoníkem (ABGB), platným v době smrti zůstavitele Dr. J. S., tj. v
roce 1965“; že „při určení, zda se v jednotlivém případě jedná o odkaz či
jmenování dědicem, je všeobecně zastáván názor, že není rozhodující užitá
formulace, nýbrž skutečná vůle zůstavitele“; že „přestože zůstavitel užil v
posledním pořízení termínu odkaz, je v případě pochybností nutno vycházet ze
skutečnosti, že se jedná o ustavení dědicem, když zůstavitel vyjmenováním
jednotlivých položek vyjádřil poměrné rozdělení pozůstalosti (OGH in EvBl
1973/314)“; že „v případě pořízení Dr. J. S. se jedná dokonce o více než o
vyjmenování jednotlivých položek, A. P. byla jednoznačně zanechána část (1/4)
české pozůstalosti“; že „rakouské dědické řízení a následné předání dědictví v
R. se vztahovalo pouze na rakouský majetek Dr. J. S.“; že „český majetek byl
soudem výslovně vyňat“; že „předmětné usnesení rakouského soudu nemůže tedy v
žádném případě vyvolat jakékoli právní účinky na nynější řízení před českými
soudy“; že „protiprávnosti rakouského pozůstalostního řízení nemohou českému
soudu sloužit ani jako vodítko, neboť prohlášení o plnoletosti A. P. z roku
1965 a na něm spočívající předání dědictví K. S. v roce 1967 bylo vymámeno v
rozporu se zněním závěti a odporovalo již tehdy dobrým mravům a není tedy podle
ordre public relevantní“; že „kdyby jí tehdy byla poskytnuta patřičná právní
pomoc nebo byla alespoň poučena o svém právním postavení, nikdy by předmětné
prohlášení nepodepsala“ a že „po smrti Dr. J. S. porušil K. S. v závěti
stanovené příkazy zůstavitele ve smyslu § 709 ABGB, pročež jeho dědický podíl
připadl dědičce A. P. a z tohoto důvodu je A. P. v současné době jedinou
dědičkou po svém otci Dr. J. S.“. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání K. S.
odmítl nebo zamítl.
Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době
smrti zůstavitele (srov. zejm. § 873 obč.zák.). I v současné době se proto v
řízení o dědictví po A. S., postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku
občanského (dále též jen „o.z.o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne
1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé
recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před
soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9.8.1854 č. 208
ř.z. (nesporného patentu), popřípadě (v otázkách tímto patentem neupravených)
podle zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení
nesporného. Dovolání je třeba v tomto případě i v současné době projednat a
rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle
„dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že v Rakouské republice bylo
dědictví po JUDr. A. S. projednáno Okresním soudem v M. pod sp. zn. A 29/50 a
že rozhodnutím tohoto soudu ze dne 29.11.1951 bylo celé toto dědictví odevzdáno
univerzálnímu dědici JUDr. J. S.; současně že v Rakouské republice bylo
dědictví po Dr. J. S. projednáno Okresním soudem v J. pod sp. zn. A 251/65 a že
rozhodnutím tohoto soudu ze dne 27.7.1967 bylo celé toto dědictví odevzdáno
univerzálnímu dědici K. S., a to podle závěti Dr. J. S. ze dne 24.11.1960 a
jejího dodatku ze dne 4.6.1965.
Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském k dědění nedochází ze
zákona (jak je tomu v současnosti – srov. § 460 a násl. obč.zák.), ale až
odevzdáním pozůstalosti (§ 797 a § 819 o.z.o.). Chce-li dědic nabýt dědictví,
musí se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku – srov. § 799 a
násl. o.z.o.) a soud mu, budou-li splněny všechny zákonem stanovené
předpoklady, pozůstalost odevzdá (§ 797 o.z.o.). Do odevzdání tvoří
pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který
již nenáleží zůstaviteli, ale ještě nenáleží dědicům; práva a povinnosti
tvořící pozůstalost v tomto období trvají, jako kdyby tu byl jejich subjekt
(srov. § 547 o.z.o.). K odevzdání pozůstalosti dochází odevzdací listinou.
Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený
dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní
uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic
ve smyslu ustanovení § 179 nesporného patentu a ustanovení § 819 o.z.o. stane
vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i
takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném
odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově
najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdává,
neboť pozůstalost (dědictví) je považována za právně nedělitelný celek a jeho
původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený.
V projednávané věci není - jak z obsahu spisu vyplývá - sporu o tom, že jediným
dědicem JUDr. A. S. je Dr. J. S.. Sporné mezi A. P. a K. S. je pouze to, zda A.
P. je dědičkou po JUDr. J. S., a zda je proto také účastnicí řízení o dědictví
po JUDr. A. S. na místě jeho zemřelého univerzálního dědice Dr. J. S.
Soud prvního stupně v daném případě vycházel – jak vyplývá z odůvodnění jeho
usnesení – ze závěru, že při řešení popsaného sporu účastníků je na místě
postupovat podle § 175k odst. 1 o.s.ř. (tedy ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud pak – jak vyplývá z
odůvodnění jeho usnesení – ve vztahu k tomuto závěru soudu prvního stupně
uvedl, že „nepřípadný je pouze odkaz na ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., neboť
v řízení je nutno postupovat podle procesních i hmotněprávních předpisů
účinných ke dni smrti zůstavitele“.
Tyto závěry nejsou správné. V posuzovaném případě totiž není - jak shora
uvedeno -sporu o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (tj. JUDr. A.
S.); proto je nepřípadná i úvaha o řešení sporu účastníků o to, zda je A. P.
dědičkou po JUDr. J. S., a zda je proto také účastnicí řízení o dědictví po
JUDr. A. S., postupem jako v případě sporu o dědické právo po zůstaviteli (k
tomu srov. § 799 o.z.o. a § 125 a násl. nesporného patentu a s těmito
ustanoveními obsahově korespondující ustanovení § 175k odst. 1 a 2 aktuálně
platného občanského soudního řádu; dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné ve Sbírce Glasser-Unger Neue Folge pod č. 3060, ročník 1905, svazek
42).
V řízení o dědictví (tj. v nesporném řízení), vedeném podle shora uvedených
právních předpisů, není na místě, aby soud sám rozhodl o dědickém právu po
zemřelém dědici zůstavitele; závěr o dědickém právu má v takovém případě učinit
soud v řízení o dědictví po dědici zůstavitele (k tomu srov. zejm. ustanovení §
25 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1931 Sb. upravujícího postup soudu při řešení tzv.
„předurčujících otázek“, závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím
zjištění práva nebo právního poměru).
V posuzovaném případě však ani nebylo potřebné, aby otázka právního
nástupnictví po dědici zůstavitele Dr. J. S. byla nově řešena, bylo-li logicky
na místě vycházet ze shora citovaného pravomocného rozhodnutí o dědickém právu
po Dr. J. S. vydaného soudem v R. r.
Pro závěr o důvodnosti vedení řízení v daném případě jistě také není bez
významu okolnost, že i Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích dospěl k
závěru, že „k přechodu vlastnického práva u majetku hlubocké větve S. na zemi
Č. došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13.8.1947“ (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16.10.2008, sp. zn. II. ÚS 2491/08), snad s
výjimkou tzv. S. hrobky v katastrálním území D. u T. (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ČR ze dne 7.1.2009, sp.zn. I. ÚS 2477/08).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší
soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu