21 Cdo 498/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D.,
zastoupeného advokátkou, o 102.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 131/96, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č.j. 20 Co
608/97-87, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 102.998,- Kč s
16% úrokem od 1.7.1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný
jako jeho zaměstnavatel s ním neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr. Poté, co
pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcem podané výpovědi, žalobce
nemohl od 1.12.1994 nastoupit do pracovního poměru u \"Města - Bytového úřadu
N. \", kde by mohl dosáhnout výdělku 10.000,- Kč měsíčně; důvodem, proč nebyl k
tomuto novému zaměstnavateli přijat, byla okolnost, že žalovaný s ním okamžitě
zrušil pracovní poměr, neboť neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla
určena teprve rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16.1.1996
sp.zn. 6 C 160/94. Protože žalobce získal jiné zaměstnání až od 1.11.1995,
požadoval, aby mu žalovaný nahradil škodu za dobu od 1.12.1994 do 31.10.1995,
spočívající v tom, že nemohl nastoupit do zaměstnání u \"Města - Bytového úřadu
N.\", a sníženou o hmotné zabezpečení, které mu poskytl úřad práce.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.7.1997 č.j. 6 C
131/96-60 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 22.554,20 Kč k rukám advokáta. Žalovaný tím, že se
žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr (neplatnost tohoto rozvázání
pracovního poměru byla určena pravomocným rozhodnutím soudu), porušil podle
názoru soudu prvního stupně svou právní povinnost \"při plnění úkolů
zaměstnavatele\". Protože bylo prokázáno, že se žalobce (poté, co pracovní
poměr účastníků skončil na základě jím podané výpovědi dnem 30.11.1994) ucházel
o zaměstnání u \"bytového úřadu N., Z. a.s., J. P. a.s., D. s. a.s., firmy L.
R. s.r.o., obecního úřadu D. a městského úřadu D.\" a že překážkou (popřípadě
jednou z překážek) pro navázání pracovního poměru u těchto zaměstnavatelů bylo
\"nevyjasnění ukončení předchozího pracovního poměru u žalovaného\", vznikla mu
následkem porušení právní povinnosti ze strany žalovaného škoda; žalobci přitom
\"nelze přičítat k tíži\", že své \"potencionální zaměstnavatele\" informoval o
skončení pracovního poměru u žalovaného \"komplexně, tedy že nezatajil fakt
okamžitého zrušení pracovního poměru a soudního řízení v této věci\". Výši
škody soud prvního stupně stanovil částkou 10.000,- Kč měsíčně, kterou by si
žalobce mohl vydělat u Bytového úřadu N., a odečetl od ní žalobci poskytnuté
platby \"hmotného zabezpečení\". Při právním posouzení věci dospěl soud prvního
stupně k závěru, že porušení povinnosti má základ v pracovněprávním vztahu a že
proto žalovaný odpovídá za škodu nikoliv podle ustanovení § 420 obč. zák., ale
podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.10.1999
č.j. 20 Co 608/97-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 13.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 14.320,- Kč, vše k rukám advokátky. Dovodil, že žalobcem uplatněný nárok
je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce upravujícího tzv. obecnou
odpovědnost zaměstnavatele za škodu a že ke vzniku této odpovědnosti musí
být splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 187 odst.1 zák. práce. Podle
názoru odvolacího soudu předpoklad této odpovědnosti za škodu, spočívající v
porušení právní povinnosti nebo v úmyslném jednání proti pravidlům slušnosti a
občanského soužití ze strany zaměstnavatele nebyl splněn. Žalovaný totiž tím,
že se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, neporušil žádnou svoji
povinnost, neboť použil jeden ze způsobů rozvázání pracovního poměru, uvedených
v ustanovení § 42 odst.1 zák. práce. Okolnost, že nebyla naplněna skutková
podstata pro okamžité zrušení pracovního poměru, je \"otázkou posouzení
platnosti či neplatnosti tohoto právního úkonu, nikoliv otázkou porušení právní
povinnosti zaměstnavatele\"; nároky zaměstnance z neplatného rozvázání
pracovního poměru jsou upraveny v ustanovení § 61 zák. práce. Žalobce z
uvedených důvodů nemá nárok na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že jeho nárok sice vznikl jako důsledek pracovního poměru a zejména
neplatného způsobu jeho skončení ze strany žalovaného, avšak nejde o nárok z
neplatného rozvázání pracovního poměru; nemusí se proto jednat - jak dovodily
soudy obou stupňů - o nárok z pracovněprávních, ale
z občanskoprávních vztahů. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že by žalovaný
neporušil žádnou právní povinnost. Porušení právní povinnosti ze strany
žalovaného spočívá v tom, že se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr
neplatně, tedy v rozporu s ustanovením § 53 zák. práce. Dovolatel
rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k celkovému jednání
žalovaného při rozvázání pracovního poměru mezi účastníky a ve sporu o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a má za to, že je nelze
hodnotit jinak než jako úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského
soužití. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznil, že po skončení
pracovního poměru neměl vůči žalobci žádné právní povinnosti, jejichž porušení
by mohlo zakládat nárok na náhradu škody. Náhrada mzdy za neplatné okamžité
zrušení pracovního poměru již byla žalobci přisouzena a žalobce vůči němu nemá
další nároky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti němu dovolání
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený
rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobce požaduje náhradu škody za období od 1.12.1994 do 30.10.1995 - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č
3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a (u nároku na náhradu škody za
měsíc říjen 1995) zákona č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění do
30.9.1995, resp. do 31.12.1995 (dále jen \"zák. práce\").
S názorem, že v posuzovaném případě není žalobcem uplatněný nárok
pracovněprávním vztahem, nelze souhlasit.
Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§ 1 odst.1
zák. práce). Pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak,
vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o
provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr
zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§
1 odst.2 zák. práce).
Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (práce, kterou
fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro
zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí). Tyto vztahy - jak je
zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - nevznikají jen mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami
(např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručitelem za závazek
zaměstnance vůči zaměstnavateli). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny
jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o
pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Ustanovení § 1
odst.2 zák. práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy
nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo
jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy
trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy
jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu
škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po
skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové
vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr
k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu
zaměstnavatele zaměstnancem).
Za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce je
třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to,
zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele zaměstnanec nebo (na jeho místě)
jiná osoba anebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá
nebo byl již ukončen. Individuálními pracovněprávními vztahy jsou nejen
pracovní poměr nebo vztahy vzniklé z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr. K těmto vztahům patří i takové právní vztahy, které vznikají v
souvislosti s výkonem práce v pracovním poměru, popřípadě s výkonem
práce podle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; výjimky z tohoto
pravidla stanoví zákon. V širším slova smyslu pak individuální pracovněprávní
vztahy vznikají u osob, u nichž to stanoví právní předpisy (srov. např. § 206
zák. práce).
V posuzovaném případě žalobce dovozuje svůj nárok na náhradu škody z porušení
povinnosti ze strany žalovaného jako jeho zaměstnavatele. Protože jde o vztah
vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé)
práce žalobce jako zaměstnance pro žalovaného jako zaměstnavatele, soudy obou
stupňů správně dovodily, že má povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí
především zákoníkem práce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že na základě pracovní
smlouvy ze dne 1.9.1993 vznikl mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr a že
žalovaný se žalobcem ve smyslu ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce tento
pracovní poměr okamžitě zrušil ke dni 28.7.1994. Žalobce dopisem ze dne
3.8.1994, který byl žalovanému doručen dne 8.8.1994, žalovanému oznámil, že
trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, posléze dopisem ze dne 22.9.1994 dal
žalovanému výpověď z pracovního poměru a dne 26.9.1994 podal u Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne
16.1.1996 č.j. 6 C 160/94-77, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci
dnem 7.3.1996, bylo určeno, že \"rozvázání pracovního poměru dané žalobci
žalovaným ke dni 28.7.1994\" je neplatné, a žalovanému bylo uloženo, aby
zaplatil žalobci na náhradě mzdy za dobu od 8.8. do 30.11.1994 18.950,- Kč s
příslušenstvím. Na základě těchto zjištění soudy dovodily (a správnost tohoto
závěru nebyla v průběhu řízení žádným z účastníků zpochybněna), že pracovní
poměr účastníků skončil na základě žalobcem podané výpovědi ke dni 30.11.1994.
Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu podle jeho názoru
vznikla tím, že nemohl navázat od 1.12.1994 nový pracovní poměr; příčinou
(popřípadě jednou z příčin) toho, proč nebyl přijat jiným
zaměstnavatelem, byla podle jeho tvrzení okolnost, že s ním žalovaný
okamžitě zrušil pracovní poměr a že v této době nemohl doložit neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť řízení u soudu o její určení ještě
nebylo skončeno.
Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též
za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody
bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo
úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel,
zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k
zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst.2
zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i
jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za
předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci
plnění úkolů zaměstnavatele. I když ustanovení § 187 odst.2 zák. práce v
této souvislosti výslovně hovoří jen o porušení právních povinností v rámci
plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu
ustanovení § 9 a 10 zák. práce jeho jménem, z použití argumentu a minori ad
maius (a fortiori) vyplývá, že skutková podstata této odpovědnosti za škodu
dopadá i na případ, kdy škodu zaměstnanci způsobil porušením právních
povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele přímo sám zaměstnavatel -
fyzická osoba.
V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu podle
ustanovení § 187 odst.1 zák. práce. Podle tohoto ustanovení je - jak vyplývá z
výše uvedeného - dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci
vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k
tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout až po
skončení pracovního poměru účastníků (v době od 1.12.1994 do 31.10.1995),
nemůže se jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé
souvislosti s ním.
Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187
odst.2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného -
porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele
zaměstnanci jednajícími jejím jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou,
vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a
vznikem škody.
S názorem odvolacího soudu, že žalovaný neporušil žádnou svou právní povinnost,
nelze souhlasit.
Zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen za
splnění zákonem stanovených předpokladů a jen z důvodů uvedených v zákoně
(srov. § 53 zák. práce). Přistoupí-li zaměstnavatel k okamžitému zrušení
pracovního poměru, aniž by byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo
naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, ale také závěr o tom, že zaměstnavatel porušil
právní (zákonem stanovenou) povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 53
zák. práce, popřípadě z dalších zákonných ustanovení (např. § 270 odst.3 zák.
práce).
Uvedený závěr samozřejmě platí jen tehdy, jestliže neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru byla ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce určena
pravomocným soudním rozhodnutím. Nebyla-li žaloba na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zaměstnancem podána, není možné
v jiném řízení tuto otázku posuzovat jako otázku předběžnou a na rozvázání
pracovního poměru se hledí jako na platné (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19.3.1997, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997); v takovém případě nemůže dojít ani k porušení právní povinností ze
strany zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru.
V projednávané věci bylo \"rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovaným
ke dni 28.7.1994\", které mělo - podle zjištění soudů - povahu okamžitého
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce,
určeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne
16.1.1996 č.j. 6 C 160/94-77 jako neplatné. Za této situace je odůvodněn závěr,
že žalovaný neplatným rozvázáním pracovního poměru porušil své právní
povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při rozhodování věci vycházel z
nesprávného právního názoru, když věc po právní stránce posoudil podle
ustanovení § 187 odst.1 zák. práce a nikoliv podle ustanovení § 187 odst.2 zák.
práce, a že nesprávně posoudil otázku, zda žalovaný jako zaměstnavatel porušil
své právní povinnosti. Veden nesprávným právním posouzením věci se pak
nezabýval tím, zda žalobci vznikla škoda a zda porušení právních povinností
žalovaným bylo příčinou nebo alespoň jednou z příčin škody.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§
243b odst.1 část věty za středníkem, § 243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková