21 Cdo 4981/2010 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně H. Z., zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 2, proti žalovanému A. B., zastoupenému JUDr. Petrem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 11/13, o 77.172,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 72 C 210/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2010, č. j. 14 Co 326/2009-199, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.405,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Havlíčka, advokáta se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 11/13.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, č. j. 14 Co 326/2009-199, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 3. 2009, č. j. 7 C 210/2006-138, v odstavcích I. (o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 77.172,- Kč uplatněné z titulu plnění vyživovací povinnosti za jiného) a II. (o povinnosti žalobkyně zaplatit „ČR na účet Okresního soudu v Opavě“ na náhradě nákladů státu 8.400,- Kč) potvrzen, v odstavci III. (o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 56.230,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“) změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 51.065,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Havlíčka, a rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení odvolacího řízení 21.820,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Havlíčka, není proti výroku ve věci samé přípustné, neboť dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (srov. § 101 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o rodině“), proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští [i kdyby šlo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovozuje-li žalobkyně přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když namítá, že odvolací soud v projednávané věci „nesprávně použil ustanovení zákona o rodině (§ 101) a nepřihlédl k ustanovení § 454 občanského zákona“, přehlíží, že – jak vyplývá z obsahu žaloby (ze dne 3. 10. 2006 a její změny učiněné podáním ze dne 19. 2. 2007) – sama vylíčila v žalobě rozhodující skutečnosti (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.) tak, že „podává žalobu o výživné – náklady učiněné za jiného“, a dále mimo jiné uvedla, že „částku 4.403,- Kč měsíčně požaduje za měsíce duben – červen 2004 a pak nově od června 2005 do února 2007“, neboť „v těchto obdobích splnila vyživovací povinnost za jiného ve smyslu ust. § 101 rodinného zákona, když vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dětí a žalovaný je jednak manželem její matky a také měl v těchto obdobích k dispozici její invalidní důchod, který neužíval k zabezpečení jejích potřeb“.
Výklad právní otázky vztahu ustanovení § 101 zákona o rodině (podle něhož ten, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn požadovat na něm úhradu tohoto plnění) a ustanovení § 454 občanského zákoníku (podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám) se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor, že nárok podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, představuje zvláštní rodinněprávní institut, a proto nelze v případech, v nichž jde o plnění vyživovací povinnosti za jiného, použít ustanovení § 454 občanského zákoníku upravující institut bezdůvodného obohacení [srov. Hrušáková, M. - Králíčková Z.: České rodinné právo, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno, 1998, s. 200-201, dále rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 1969, Zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. občanského zákoníku, projednanou a schválenou dne 21. 12. 1978 pod Cpj 37/87, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1, ročník 1979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 477/2008].
Žalobkyně - jak výslovně uvedla v dovolání – napadá „i výrok nákladový včetně rozhodnutí o nákladech řízení žalobkyně“.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Vzhledem k tomu, že posuzovaná věc není uvedena v ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jako věc, v níž je dovolání (ve věcech upravených zákonem o rodině výjimečně) přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.105,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 3, § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.405,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.405,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu