21 Cdo 4986/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně I. J., zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se
sídlem v Chomutově, nám. 1. máje č. 97, proti žalované CREDIT MANAGEMENT a.s.
se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Táboritská č. 1000/23, IČO 26909910, zastoupené
Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Brně - Štýřicích, Vinohrady č.
794/45, o 45.477,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 5 C 89/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. května 2010 č.j. 39 Co 569/2009-86, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21.10.2008 u Obvodního soudu pro Prahu 7
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 45.477,50 Kč spolu s 10,75% úrokem z
prodlení od 1.7.2008 do 31.12.2008 s tím, že "dále od 1.1.2009 bude výše úroků
z prodlení odpovídat výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o
7 procentních bodů". Žalobu zdůvodnila tím, že pracovala u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 1.5.2006 jako vedoucí správy pohledávek a že v pracovní
smlouvě byla sjednána rovněž konkurenční doložka, v níž se žalobkyně zavázala,
že se po dobu 12 měsíců po ukončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné
činnosti, která byla předmětem činnosti žalované nebo která by měla vůči
žalované soutěžní povahu, a v níž se žalovaná oproti tomu zavázala "vyplácet
žalobkyni peněžité vyrovnání ve výši 1,5 násobku průměrného měsíčního výdělku
za každý měsíc plnění". Žalobkyně dne 28.3.2008 ukončila pracovní poměr
výpovědí "s účinností ke dni 31.5.2008" a po ukončení pracovního poměru
žalobkyně vykonává výdělečnou činnost "v souladu s konkurenční doložkou",
žalovaná jí však ani přes její výzvu nevyplatila sjednané peněžité plnění za
měsíc červen.
Žalovaná potvrdila, že sjednala se žalobkyní v pracovní smlouvě ze dne 1.5.2006
konkurenční doložku. Požadované plnění však žalobkyni nenáleží, neboť žalovaná
od konkurenční doložky ještě za trvání pracovního poměru odstoupila. Poté, co
obdržela výpověď z pracovního poměru, žalovaná totiž dospěla k závěru, že nemá
"zájem na dalším trvání konkurenční doložky", a "pokusila" se předat žalobkyni
písemné odstoupení od konkurenční doložky; žalobkyně však "bez uvedení důvodu
odmítla tuto písemnost převzít".
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 26.8.2009 č.j. 5 C 89/2009-55
mezitímně rozhodl tak, že "žaloba je co do základu plně po právu" a že "o výši
nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto rozsudkem konečným". Dospěl k závěru,
že mezi účastnicemi byla v pracovní smlouvě ze dne 1.5.2006 sjednána
konkurenční doložka, od níž žalovaná platně neodstoupila. Žalovaná totiž
neprokázala, že by se do doby skončení pracovního poměru účastnic "písemnost
dostala do okruhu dispozice žalobkyně, a to ať již při osobním předání a jeho
odmítnutí nebo zmaření doručení ze strany zaměstnance".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2010 č.j. 39 Co
569/2009-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovodil, že "konkurenční
doložka byla sjednána jako součást pracovní smlouvy" a že "z hlediska její
platnosti jí nelze nic vytknout", a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně
v tom, že se žalované nepodařilo prokázat, že by odstoupení od konkurenční
doložky žalobkyni řádně doručila, neboť žalovaná nedoložila o doručování
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb písemný záznam a ani
neprokázala, že by žalobkyně odmítla písemnosti převzít či neposkytla
součinnost nezbytnou k doručení písemnosti. Odvolací soud odmítl také námitku
žalované "ohledně soutěžního charakteru práce, kterou žalobkyně vykonávala po
ukončení pracovního poměru u společnosti Dopravní zdravotnictví a.s.", neboť z
výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že předmět činnosti této společnosti
nemá konkurenční povahu ve vztahu k předmětu činnosti žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první
řadě, že konkurenční doložka je neplatná, neboť - jak vyplývá z ustanovení §
29a zákoníku práce, v němž se užívá "minulého času" - mohla být sjednána až po
té, co žalobkyně "skutečně získala informace a znalosti, které by mohly ztížit
činnost zaměstnavatele". Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který
dovodil, že žalobkyně po skončení pracovního poměru účastnic nekonkurovala
žalované jen z výčtu předmětu podnikání společnosti Dopravní zdravotnictví
a.s., aniž by zkoumal, co je "reálným předmětem náplně práce žalobkyně a do
jaké míry má soutěžní charakter k činnosti žalované". Žalovaná dále dovozuje,
že od konkurenční doložky řádně odstoupila, neboť není možné "dávat k tíži
žalované, že veškeré pokusy o řádné ukončení konkurenční doložky žalobkyně
úmyslně mařila". Soudy navíc při svém rozhodování vycházely "z nepřípustného
důkazu", kterým byla žalobkyní předložená kopie diáře zástupce žalované s
poznámkou "IVA - nemoc"; jde o důkaz, který je "výlučným vlastnictvím a
interním materiálem právního zástupce žalované sloužící výhradně k
zaznamenávání řady údajů nutných pro výkon jeho praxe a tvořící předmět jeho
advokátního tajemství a v žádném případě nebyl dán žádnému ze stávajících či
minulých zaměstnanců či žalobkyni souhlas k pořizování jeho kopií a jejich
užívání pro jakékoliv účely". Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastnicí
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalované proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z důvodu, že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst.3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení
právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že
odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí),
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené
rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
soudů, podle kterého žalobkyně po skončení pracovního poměru účastnic
vykonávala u společnosti Dopravní zdravotnictví a.s. činnost, kterou by
konkurovala žalované; tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst.3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné,
nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst.3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním
významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, za jakých předpokladů
může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky. Protože uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a protože její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá), že v pracovní smlouvě ze dne 1.5.2006 si účastnice v bodě VII
sjednaly, že "zaměstnanec se zavazuje, že se po dobu dvanácti měsíců po
ukončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která byla
předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní
povahu", že "zaměstnavatel se zavazuje, že zaměstnanci poskytne přiměřené
peněžité vyrovnání ve výši 1,5 násobku průměrného měsíčního výdělku za každý
měsíc plnění závazku", a že "peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční
období". Pracovní poměr účastnic skončil dnem 31.5.2008; ještě před jeho
skončením žalovaná vyhotovila dopis ze dne 27.5.2008, v němž žalobkyni sděluje,
že "podle ustanovení § 310 odst.4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v
platném znění odstupuje" od dohody obsažené pod bodem VII, kterou "uzavřela dne
1.5.2006 v rámci pracovní smlouvy" se žalobkyní.
Platnost konkurenční doložky, sjednané pod bodem VII v pracovní smlouvě
účastnic ze dne 1.5.2006, je třeba i v současné době posuzovat podle v té době
účinné právní úpravy, tedy podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000
Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č.
258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb.,
č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004
Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č.
342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce"), otázka
odstoupení od této konkurenční doložky se však řídí právní úpravou účinnou v
době, kdy k němu ze strany žalované došlo (mělo dojít), tedy zákonem podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č.
181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb. a nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.6.2008 (dále jen "zákoníku práce") [srov. § 364 odst.1 zákoníku práce].
Podle ustanovení § 310 odst.4 zákoníku práce zaměstnavatel může od konkurenční
doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Z
ustanovení § 363 odst.2 zákoníku práce plyne, že od tohoto ustanovení se
účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit.
Podle ustanovení § 48 odst.1 občanského zákoníku, který je třeba subsidiárně
použít pro právní úpravu konkurenční doložky, může od smlouvy účastník
odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v zákoně nebo účastníky dohodnuto.
Odstoupením od právního úkonu se v pracovněprávních vztazích (obecně vzato)
rozumí jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku, v němž je
vyjádřena vůle zrušit jiný (dříve učiněný) právní úkon, a vymezen důvod
odstoupení. Důvodným a včasným odstoupením se právní úkon od počátku ruší, není-
li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak; odstoupením od
pracovní smlouvy a od dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se
pracovněprávní vztah ruší vždy s účinky od nynějška (ex nunc).
Od konkurenční doložky mohou odstoupit zaměstnavatel i zaměstnanec, a to z
důvodu, který stanoví zákon nebo který byl účastníky dohodnut. Byl-li naplněn
stanovený nebo sjednaný důvod, může zaměstnanec od konkurenční doložky
odstoupit kdykoliv. Pro odstoupení od konkurenční doložky provedené
zaměstnavatelem je v ustanovení § 310 odst.4 zákoníku práce předepsáno časové
omezení; odstoupení je účinné, jen jestliže k němu došlo ještě v době trvání
pracovního poměru účastníků (před skončením pracovního poměru zaměstnance u
zaměstnavatele).
S názorem, podle kterého ustanovení § 310 odst.4 zákoníku práce opravňuje
zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru
zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, dovolací soud
nesouhlasí. Předně, v ustanovení § 310 odst.4 zákoníku práce se o důvodech
odstoupení od konkurenční doložky nic neuvádí; jeho smyslem (účelem) je vymezit
pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost
zrušení konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele v době, kdy již
zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by měl pobírat od zaměstnavatele
sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho, údaj o důvodu odstoupení je imanentní
součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení
tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za
perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. V neposlední řadě
je třeba vzít v úvahu v pracovněprávních vztazích uplatňovaný princip ochrany
zaměstnance, který předpokládá (možné) zvýhodnění zaměstnance oproti právnímu
postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na
úkor zaměstnance; možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany
zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu by bylo takovým
zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že odstoupit od konkurenční
doložky mohou zaměstnavatel i zaměstnanec jen důvodu stanoveného v zákoně nebo
v dohodě účastníků a že ze strany zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen
jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků.
V posuzovaném případě jednak v konkurenční doložce ze dne 1.5.2006 nebylo
sjednáno odstoupení od dohody, jednak žalovaná odstoupila od konkurenční
doložky v dopise ze dne 27.5.2008, aniž by v něm uvedla důvod odstoupení od
dohody. I kdyby byl dopis ze dne 27.5.2008 žalobkyni doručen (pokládán za
doručený), je nepochybné, že nemohl vyvolat žalovanou zamýšlené právní
následky. Soudy proto dospěly k (věcně) správnému závěru, že konkurenční
doložka účastnic nebyla odstoupením zrušena.
Opodstatněná není ani námitka žalované o tom, že konkurenční doložka je
neplatná, neboť nemohla být sjednána již při uzavření pracovní smlouvy, ale
teprve poté, co žalobkyně "skutečně získala informace a znalosti, které by
mohly ztížit činnost zaměstnavatele". S tímto názorem, který žalovaná zakládá
na "minulém čase" použitém v dikci ustanovení § 29a zák. práce, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po
skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu.
Podle ustanovení § 29a odst.3 zák. práce konkurenční doložku může zaměstnavatel
se zaměstnancem uzavřít, jestliže to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat s
ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických
postupů, které získal v pracovním poměru u zaměstnavatele a jejichž využití při
výdělečné činnosti zaměstnance, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele
nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, by mohlo zaměstnavateli závažným
způsobem ztížit jeho činnost; jestliže byla se zaměstnancem sjednána zkušební
doba, lze dohodu uzavřít nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je
neplatná. Ze samotné okolnosti, že se v ustanovení § 29a odst.3 zák. práce
hovoří o získání informací, poznatků a znalostí pracovních a technologických
postupů v "minulém čase", nelze úspěšně dovozovat, že by bylo přípustné uzavřít
konkurenční doložku teprve po té, co by zaměstnanec získal takové informace,
poznatky nebo znalosti. Naopak, ze znění ustanovení § 29a zák. práce a jeho
smyslu (účelu), směřujícího především k ochraně obchodního tajemství
zaměstnavatele, které by mohlo být využito v hospodářské soutěži, je
nepochybné, že sjednání konkurenční doložky zákon předpokládá zpravidla v době
vzniku pracovní poměru (základního pracovněprávního vztahu), tedy ještě dříve,
než se zaměstnanec s informacemi, poznatky a znalostmi pracovních a
technologických postupů vskutku seznámí, neboť jen tehdy může zaměstnavatel (v
zájmu ochrany svého obchodního tajemství) uvážit, zda zaměstnanci umožní
přístup k těmto informacím, poznatkům a znalostem, nebo zda učiní jiná opatření
na ochranu svých práv. V ustanovení § 29a odst.3 zák. práce se pak uvádí
"minulý čas" jen proto, aby bylo zřejmé, že sjednaná konkurenční doložka může
mít své opodstatnění a převzaté závazky se uplatní jen tehdy, jestliže
zaměstnanec v pracovním poměru u zaměstnavatele získal (mohl získat) takové
informace, poznatky či znalosti pracovních a technologických postupů, jejichž
využití při výdělečné činnosti zaměstnance, která by byla předmětem činnosti
zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, by mohlo
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost, a jen pro dobu po
skončení pracovního poměru účastníků. K platnosti konkurenční doložky se tedy
nevyžaduje, aby zaměstnanec ještě před uzavřením smlouvy (předem) získal
informace, poznatky či znalosti pracovních a technologických postupů, jejichž
využitím při své výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti
zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, by mohl
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu v tomto výroku byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229
odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu