21 Cdo 5008/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se
sídlem v Ostravě, Hrušovská č. 3, proti žalovanému Visteon - Autopal Services
s.r.o. (dříve Visteon - Autopal, s.r.o.) se sídlem v Novém Jičíně, Lužická č.
984/14, IČ 48399108, zastoupenému JUDr. Vladimírem Pešatem, advokátem se sídlem
v Novém Jičíně, Slovanská č. 3, o určení, že pracovní poměr účastníků trvá,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 17/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze
dne 12. června 2008 č.j. 60 Co 377/2007-38, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou došlou Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 24.1.2007
domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr "uzavřený mezi žalovaným a žalobcem
dne 23.6.2003 trvá". Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní smlouvou ze dne
23.6.2003 sjednal se žalovaným pracovní poměr "na funkci seřizovač s obsluhou s
místem výkonu práce závod Hluk" na dobu určitou do 31.7.2003, který byl
"pravidelně prodlužován, naposled do 30.11.2006". Poté, co mu žalovaný dne
28.11.2006 navrhl další prodloužení pracovního poměru na dobu do 28.2.2007,
žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby "byl nadále zaměstnáván na dobu
neurčitou, neboť nebyly splněny podmínky pro opakované prodlužování pracovního
poměru", žalovaný mu však dopisem ze dne 30.11.2006 sdělil, že "trvá na
skončení pracovního poměru uplynutím doby, tj. dnem 30.11.2006". Žalobce má za
to, že "ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. v platném znění omezovalo
možnost sjednání pracovního poměru na dobu určitou, resp. možnost prodlužovaní
pracovního poměru mezi týmiž účastníky na dobu nejvýše 2 let", že u žalobce byl
"prokazatelně prodlužován pracovní poměr na dobu delší než 2 roky" a že
"nastupuje právní domněnka, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou";
nemohl tedy skončit uplynutím doby dne 30.11.2006.
Žalovaný namítal, že pracovní poměr účastníků byl sjednán na dobu určitou v
době přede dnem 1.3.2004 a že proto ve smyslu ustanovení Čl. II zákona č.
46/2004 Sb. na něj platí "předchozí právní úprava, podle které sjednávání
pracovního poměru na dobu určitou nebylo časově omezeno".
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 1.6.2007 č.j. 4 C 17/2007-22
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dovodil, že právní úprava účinná v době uzavření pracovní smlouvy ze
dne 23.6.2003 umožňovala sjednat pracovní poměr na dobu určitou bez omezení
doby trvání pracovního poměru; podle právní úpravy účinné od 1.3.2004 sice bylo
možné pracovní poměr - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 30 odst.4 zákoníku
práce - sjednat na celkovou dobu 2 let, avšak podle čl. II zákona č. 46/2004
Sb. se pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly přede dnem účinnosti
tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy. Protože se na pracovní poměr
účastníků vztahuje dosavadní právní úprava pracovního poměru na dobu určitou
podle ustanovení § 30 zákoníku práce ve znění účinném do 29.2.2004, není doba
jeho trvání "limitována dvěma roky" a mohl být i nadále opakovaně prodlužován i
na dobu přesahující dva roky. Námitku žalobce, že "je neakceptovatelná taková
interpretace přechodného ustanovení, která by mohla zakonzervovat zneužívání
pracovních poměrů na dobu určitou bez jakéhokoliv omezení a která je v rozporu
se zásadou rovnosti a výkonu práv s dobrými mravy" a odkaz na směrnici Rady
1999/70/ES, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "uvedená směrnice o
pracovních smlouvách na dobu určitou byla do zákoníku práce promítnuta pouze
částečně, neboť dosavadní úprava vymezovala okruh osob, se kterými nelze
uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, zatímco směrnice požaduje přijmout
opatření k zamezení tzv. řetězení pracovních poměrů uzavíraných na dobu
určitou".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne
12.6.2008 č.j. 60 Co 377/2007-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud dovodil, že pracovněprávní předpisy účinné v době od 1.6.1994 do
29.2.2004 "nijak neomezovaly smluvní volnost účastníků pracovního poměru v
možnosti opětovného uzavírání (prodlužování) pracovního poměru na dobu určitou
ani při sjednávání doby trvání tohoto pracovního poměru". Novela zákoníku práce
provedená s účinností ode dne 1.3.2004 zákonem č. 46/2004 Sb. stanovila, že
"pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky lze sjednat nebo dohodou
účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku tohoto
pracovního poměru", ledaže by šlo o zákonem připuštěnou výjimku. Podle názoru
odvolacího soudu nebylo "úmyslem zákonodárce respektovat pracovní poměry na
dobu určitou, uzavřené před účinností zákona č. 46/2004 Sb. za předpokladu
jejich uzavření na dobu delší než dvou let", neboť "nebránila zákonodárci žádná
skutečnost uvést tuto limitaci výslovně". Právní úprava doby trvání pracovního
poměru na dobu určitou podle zákona č. 46/2004 Sb. představuje "zásah do
smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu a jako takový je třeba jej
vykládat restriktivně". Doba trvání pracovního poměru účastníků sjednaného před
1.3.2004 se proto i nadále řídí dosavadními právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud se "tendenčně a zúženě zabýval pouze otázkami, zda ustanovení Čl.
II. zákona č. 46/2004 Sb. se vztahuje na pracovní poměry sjednané na dobu
určitou v trvání delší dvou let nebo na všechny pracovní poměry sjednané na
dobu určitou", přičemž "opomenul vyřešení otázky, zda ustanovení Čl. II. zákona
č. 46/2004 Sb. může či nemůže zakonzervovat možnost opakovaného uzavírání
pracovních poměrů na dobu určitou bez omezení v rozporu s ustanovením § 30
odst. 1 až 5 zákoníku práce ve znění účinném po jeho změně zákonem č. 46/2004
Sb.". Žalobce zpochybňuje právní názor, podle kterého pracovní poměry na dobu
určitou uzavřené před účinností zákona č. 46/2004 Sb. lze i po 1.3.2004 nadále
"prodlužovat bez jakéhokoliv omezení", poukazuje na názory vyslovené v
literatuře, podle kterých je třeba při prodlužování pracovního poměru na dobu
určitou "aplikovat právní úpravu platnou v době, kdy právní úkon bude učiněn",
a vyslovuje názor, že "do maximální celkové doby dvou let, na níž lze uzavírat,
opakovaně prodlužovat nebo prodlužovat pracovní poměr na dobu určitou, je nutno
započítávat pouze dobu od okamžiku, kdy po účinnosti zákona č. 46/2004 Sb.
došlo k opakovanému vzniku či prodloužení pracovního poměru na dobu určitou".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, o jakou dobu může být podle právní úpravy účinné od 1.3.2004 do
31.12.2006 (podle ustanovení § 30 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. ve znění
účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006) nejvýše opětovně sjednán nebo prodloužen
pracovní poměr, který byl uzavřen na dobu určitou v době od 1.6.1994 do
29.2.2004. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je
posuzována podle ustálené judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 69/2008). Vzhledem k tomu, že její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok)
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pracovní poměr účastníků na dobu určitou byl - jak vyplývá ze zjištění soudů -
založen pracovní smlouvou ze dne 23.6.2003.
Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účinné v době od 1.6.1994 do
29.2.2004 účastníkům - jak správně dovodily soudy - umožňovaly, aby si sjednali
pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr na
dobu určitou v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a aby pracovní poměr
na dobu určitou uzavřeli (uzavírali) opětovně. V tomto období nebyla zákonem (§
30 zákoníku práce) nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu
určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou
nebo jeho prodlužování (podle důvodové zprávy k zákonu č. 74/1994 Sb. k tomu
došlo "s ohledem na potřeby praxe a pro posílení smluvní volnosti účastníků
pracovního poměru" a se záměrem "zjednodušit právní úpravu pracovního poměru na
dobu určitou, a to tak, že se ponechává na vůli účastníků, jaký pracovní poměr
uzavřou") a využití tohoto oprávnění nemůže představovat [z pohledu ustanovení
§ 242 odst.1 písm.a) zákoníku práce] rozpor se zákonem a ani jeho obcházení
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002
sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, který byl uveřejněn pod č. 181 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002).
Dnem 1.3.2004 nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým bylo mimo jiné
změněno ustanovení § 30 zákoníku práce o pracovním poměru na dobu určitou
(srov. Čl. I bod 15 tohoto zákona). Podle této právní úpravy (účinné až do
31.12.2006) bylo možné pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky
sjednat nebo dohodou účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode
dne vzniku tohoto pracovního poměru, což platilo i pro každý další pracovní
poměr na dobu určitou sjednaný v uvedené době mezi týmiž účastníky; uplynula-li
však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba delší než
šest měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž
účastníky se dále nepřihlíželo (§ 30 odst.2 zákoníku práce). Uvedené omezení se
nevztahovalo na případy, kdy docházelo ke sjednání pracovního poměru na dobu
určitou podle zvláštního právního předpisu nebo kdy zvláštní právní předpis
stanovil sjednání pracovního poměru na dobu určitou jako podmínku pro vznik
dalších nároků, z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu
překážek v práci na straně zaměstnance (§ 124 až 128 zákoníku práce) nebo z
vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodů spočívajících
ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, jestliže byly
zaměstnavatelem blíže vymezeny v písemné dohodě s příslušným odborovým orgánem,
kterou bylo možné nahradit písemným vymezením zaměstnavatele v případě, že u
něho nepůsobila odborová organizace (§ 30 odst.3 zákoníku práce). Sjednal-li
zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, ačkoliv nebyly
splněny tyto omezující podmínky (stanovené v § 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce),
a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platilo, že pracovní poměr byl sjednán
na dobu neurčitou; návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 30
odst. 2 a 3 zákoníku práce, mohl jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit
u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit
uplynutím sjednané doby (§ 30 odst.4 zákoníku práce). Účelem této právní úpravy
bylo - jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 46/2004 Sb. - zamezit zejména
bezdůvodnému opakování uzavírání nebo prodlužování pracovních poměrů na dobu
určitou mezi týmiž účastníky (tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou).
Přechodné ustanovení Čl. II zákona č. 46/2004 Sb. stanovilo, že "pracovní
poměry na dobu určitou, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona, se
řídí dosavadními předpisy".
Z citovaného přechodného ustanovení je třeba v první řadě dovodit, že pracovní
poměr na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodloužen
v době ode dne 1.6.1994 do dne 29.2.2004, se i v době po dni 1.3.2004 řídil
"dosavadními předpisy", tj. právní úpravou účinnou do dne 29.2.2004. Vyplývá z
toho mimo jiné, že bylo i nadále (po 1.3.2004) platné sjednání nebo prodloužení
pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, i kdyby sjednaná doba
trvání pracovního poměru měla uplynout po dni 1.3.2004. Došlo-li ovšem k
uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu
určitou počínaje dnem 1.3.2004, neřídil se tento pracovněprávní vztah - jak se
soudy mylně domnívaly - "dosavadními předpisy", ale novou právní úpravou, tj.
ustanovením § 30 zákoníku práce a jinými pracovněprávními předpisy účinnými od
1.3.2004; pracovní poměr je tu totiž předurčován právním úkonem (směřujícím k
uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru), který byl
učiněn po 1.3.2004 a který nutně - má-li být platný - musí být v souladu s
právní úpravou účinnou v době, kdy k němu došlo.
Byl-li po dni 1.3.2004 opakovaně sjednán pracovní poměr na dobu určitou nebo
prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle "dosavadních
předpisů", šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá
doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v § 30 odst.2 větě druhé
a § 30 odst.3 zákoníku práce - dva roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z
ustanovení § 30 zákoníku práce totiž současně vyplývá, že musel být vzat -
nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek - zřetel též na dosavadní dobu trvání
pracovního poměru na dobu určitou, počítanou - s ohledem na účinnost novely
zákoníku práce provedené zákonem č. 46/2004 Sb. a na zásadu tzv. nepravé zpětné
účinnosti vyjádřenou v Čl. II zákona č. 46/2004 Sb. - nikoliv ode dne vzniku
pracovního poměru na dobu určitou, ale ode dne účinnosti zákona č. 46/2004 Sb.,
tj. ode dne 1.3.2004. Závěru o tom, že opakované uzavření a prodloužení
pracovního poměru na dobu určitou sjednané po 1.3.2004 se řídí "novými
předpisy" tedy odpovídá jen takový postup, při němž byl dosavadní pracovní
poměr (vzniklý do 29.2.2004) opakovaně sjednán nebo prodloužen na dobu nejvýše
dvou let počítanou ode dne 1.3.2004.
V projednávané věci byl pracovní poměr účastníků na dobu určitou sjednán v
pracovní smlouvě ze dne 23.6.2003 v trvání do 31.7.2003, posléze byl dohodami
(za řízení blíže neobjasněnými) opakovaně prodlužován a naposledy byl
prodloužen dohodou ze dne 28.8.2006 na dobu do 30.11.2006. Z výše uvedeného
vyplývá, že právními úkony (dohodami) učiněnými v období od 1.3.2004 mohla být
doba trvání pracovního poměru platně prodlužována jen tak, aby uplynula do
28.2.2006; delší doba trvání pracovního poměru mohla být stanovena jen dohodou,
která by byla uzavřena v době do 29.2.2004.
Došlo-li podle "nových předpisů" ke sjednání (uzavření nebo prodloužení)
pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, aniž by byla dána
některá z výjimek uvedených v § 30 odst.2 a 3 zákoníku práce, tedy - řečeno
jinak - aniž by byly splněny podmínky podle ustanovení § 30 odst.2 a 3 zákoníku
práce, je příslušný pracovněprávní úkon účastníků v rozporu se zákonem. Právní
účinky takové protiprávnosti však nenastávají automaticky bez dalšího. Má-li
zaměstnanec za to, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán nebo dohodou
účastníků prodloužen na dobu přesahující dva roky v rozporu se zákonem, musí
zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby písemně oznámit, že trvá na tom,
aby ho dále zaměstnával. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho
zaměstnavatel dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance
adresovaným zaměstnavateli, pro který je sice předepsána písemná forma, jejíž
nedodržení však není postiženo sankcí neplatnosti (srov. § 242 odst. 2 zákoníku
práce). Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím,
může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom co
chtěl zaměstnanec projevit. Oznámení musí být zaměstnavateli prokazatelně
doručeno ještě před uplynutím sjednané doby; v takovém případě nastává zákonná
fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Neoznámil-li
zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo doručil-li toto oznámení
zaměstnavateli opožděně po uplynutí (byť objektivně neplatně) sjednané doby,
platí, že pracovní poměr skončil uplynutím této sjednané doby, i kdyby podmínky
stanovené v ustanovení § 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce nebyly splněny;
dodatečně zaměstnanec nesplnění těchto podmínek a neplatnost ujednání o době
trvání pracovní poměru již nemůže uplatňovat.
Stala-li se v důsledku oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho
zaměstnavatel dále (tj. také po uplynutí sjednané doby) zaměstnával, doba
trvání pracovního poměru spornou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec
podat u soudu návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §
30 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Žaloba zaměstnavatele o tom, že byly splněny
podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než
dva roky uvedené v § 30 odst.2 a 3 zákoníku práce, nebo žaloba zaměstnance o
určení, že takové podmínky nebyly splněny, může být podána u soudu ve lhůtě
dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po
marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda byly splněny podmínky
uvedené v § 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce zanikne (§ 261 odst. 4 zák. práce), a
soud se již nemůže zabývat posouzením otázky splnění podmínek podle ustanovení
§ 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce, a to ani jako předběžnou otázkou (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008,
který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2010). I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli ještě před uplynutím sjednané
doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, skončil
pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby vždy, nebylo-li pravomocným
rozhodnutím soudu určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání
pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v ustanovení § 30
odst.2 a 3 zákoníku práce (vydaným na základě žaloby zaměstnance), popř.
nebyla-li zamítnuta žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky
byly splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Veden svým chybným závěrem o platnosti ujednání o prodloužení
doby trvání pracovního poměru účastníků se odvolací soud nezabýval otázkami
skončení pracovního poměru ve smyslu § 30 odst.4 zákoníku práce ve znění
účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006. Nejvyšší soud České republiky proto napadený
rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil
a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu
v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu