21 Cdo 5034/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu
pro právní zastupování), proti žalovanému P. P., o 2.874,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 315/2006, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007,
č.j. 17 Co 198/2007-37, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15.
března 2007, č.j. 7 C 315/2006-20 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Vyškově k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, žalobou podanou dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve
Vyškově, aby jí žalovaný zaplatil 2.874,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vykonával u VÚ V. funkci
velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu a že
„později jako občanský zaměstnanec“ uzavřel dne 10.4.2001, 6.11.2001,
10.12.2001 a 17.12.2001 s velitelem VÚ V. čtyři písemné dohody o náhradě škody,
nichž „uznal částky 1.508,- Kč, 682,- Kč, 804,- Kč a 1.230,- Kč za svůj dluh co
do důvodu a výše vůči žalobkyni“ a zavázal se je uhradit ve lhůtách tam
uvedených; z první pohledávky zaplatil pouze 1.350,- Kč a zbytek ve výši
2.874,- Kč žalobkyni dosud dluží.
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 15.3.2007, č.j. 7 C 315/2006-20 řízení
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že po právní moci usnesení bude věc postoupena „Ministerstvu obrany České
republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že „právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje
svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru“, v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává
pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři, a to „i po skončení doby
trvání služebního poměru“. Ustanovení § 111 odst. 1 a § 144 zákona č. 221/1999
Sb. pak stanoví pro právní vztahy náhrady škody pravomoc k projednání a
rozhodnutí věci služebním orgánům poté, co „vynaložené úsilí směřující k
uzavření dohody k dobrovolné náhradě způsobené škody nebude úspěšné anebo
jestliže sice byla dohoda uzavřena, ale dlužník podle ní neplní“. Z toho je
podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „projednání a rozhodnutí o dané
věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou
nelze odstranit“ (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 17 Co
198/2007-37 usnesení soudu prvního stupně změnil „jen ve výroku III. tak, že po
právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany České republiky jako
služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; „jinak“ usnesení
soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ (tj. ve výrocích o zastavení řízení
a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok,
vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány (§ 2
odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Předmětnou škodu „žalovaný způsobil žalobkyni
jako voják z povolání, a proto na závěru, že jde o právní vztah ze služebního
poměru, tedy vztah veřejnoprávní, nemůže nic změnit ani to, že následné dohody
o náhradě škody a o uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský
zaměstnanec žalobkyně“. Jde o závazky vzniklé při výkonu služebního poměru nebo
v přímé souvislosti s ním a – jak odvolací soud dále uvedl – „následné dohody o
uznání závazku a o náhradě škody nemohou změnit jejich povahu na závazky
soukromoprávní“, protože tyto úkony „mají pouze akcesorickou povahu a mají
význam zejména z hlediska promlčení závazku“. Odvolací soud se proto ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že „v daném případě se nejedná o věc
vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř.“ a že „pravomoc k
projednání této věci není soudu svěřena ani podle ust. § 7 odst. 3 o.s.ř.“.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není
správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů podle
ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud „vytvořil
nesprávnou a ničím nepodloženou konstrukci“, že žalovaný způsobil škodu
žalobkyni jako voják z povolání, a že proto na závěru, že jde o právní vztah ve
služebním poměru nemůže nic změnit ani to, že následné Dohody o náhradě škody a
uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec. Z textu
žaloby, pracovní smlouvy mezi žalovaným a Českou republikou – Ministerstvem
obrany ze dne 29.9.2000, ze všech čtyř dohod o náhradě škody, které žalovaný
uzavřel, i podle dalších předestřených důkazů podle mínění dovolatelky
„jednoznačně vyplývá“, že žalovaný byl v době, kdy způsobil škody, občanským
zaměstnancem Ministerstva obrany České republiky a že tedy „škody způsobil až
po skončení služebního poměru a na jiné funkci, než kterou vykonával jako voják
z povolání“. Ke vzniku škody „v žádném případě nedošlo v době, kdy byl žalovaný
ještě vojákem z povolání, naopak k ní došlo až v době, kdy již nepochybně
vojákem z povolání nebyl, ale naopak byl občanským zaměstnancem v VÚ V. v
pracovněprávním vztahu“. Žalobkyně proto dovozovala, že v daném případě se
nejedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, který by se řídil příslušnými
ustanoveními zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, „ale jednoznačně o
nárok vyplývající z pracovněprávních vztahů, kdy je náhrada škody řešena v
Hlavě osmé tehdy platného zákoníku práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, jak z toho
správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, aby uplatněný nárok byl podle své
povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení §
7 odst. 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů
(občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních) je
především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné
postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným
úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci
tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého
subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném
postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a
povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů
nejsou závislá na vůli subjektů.
V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě, podané dne 22.3.2006 u Okresního
soudu ve Vyškově, požadovala po žalovanému, aby jí zaplatil peněžité plnění
(náhradu škody) ve výši 2.874,- Kč na základě (z titulu) „čtyř písemných Dohod
o náhradě škody“ dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001, v nichž
„uznal“ konkrétní částky „za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“,
avšak ve sjednaných termínech splatnosti je žalobkyni uhradil pouze zčásti, a
zbytek (žalovanou částku) jí dosud dluží.
Způsob, jakým žalobkyně vůči žalovanému uplatnila předmětný nárok, tj. žaloba
ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti, je přípustným
právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v
ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Ze žaloby je však současně patrno, že žalobce předtím než jako „jako občanský
zaměstnanec“ uzavřel „s velitelem VÚ V.“ zmíněné dohody o náhradě škody,
„vykonával (jako voják z povolání) u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální
techniky, roty oprav techniky praporu“. Protože služební poměr vojáka z
povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně
následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru
- srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění
pozdějších změn a doplňků), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a
po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je
naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení, je třeba
odvolacímu soudu přisvědčit, že z hlediska existence pravomoci soudu v
projednávané věci je významné zjištění, v jakém období vznikla (resp. byla
zjištěna) škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá. Období, v jakém žalovaný
uzavřel dohody o náhradě škody, tedy okolnost, že je uzavřel „prokazatelně v
době, kdy byl jako občanským zaměstnanec v pracovním poměru“, není – jak se
mylně domnívá dovolatelka – z tohoto hlediska podstatná.
Z obsahu spisu vyplývá (zejména z vylíčení údajů o škodních událostech uvedeném
v odvolání žalobkyně ze dne 6.4.2007 a z listinných důkazů založených ve
spise), že žalovaný poté, co byl podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. d) zákona
č. 221/1999 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) propuštěn ze služebního poměru
vojáka z povolání, uzavřel s žalobkyní (v té době „V. s., zastoupenou velitelem
Vojenské akademie ve V.“) pracovní smlouvu, na základě níž nastoupil dne
1.10.2000 do práce (jako občanský zaměstnanec) do funkce „30 - mistr“.
Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovanému náhrady škody z více škodních
událostí se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé škody byly žalobkyní
zjištěny dne 2.4.2001 (škoda na majetkovém uskupení 3.0 – PHM, provozní hmoty a
plyny a 4.1 – materiál všeobecného použití v celkové výši 1.508,- Kč), dne
5.11.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál osobního použití (1 ks
opasek popruhový vz. 95, 1 ks řemen vz. 95 a 1 ks blůza pracovní vz. 92) a 4.1
– materiál všeobecného použití (2 ks soupravy nástr. nářadí příruční) v celkové
výši 682,- Kč], dne 10.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 4.2 – stavební a
opevňovací materiál (2 ks regálu kovového na výstroj a výzbroj) v celkové výši
804,- Kč] a dne 17.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál
osobního použití (1 ks kalhoty pracovní vz. 92, 1 ks blůza pracovní vz. 92, 1
ks svetr vz. 95) v celkové výši 1.230,- Kč].
Z uvedených skutkových okolností se podává, že škoda, jejíchž náhradu žalobkyně
v tomto řízení po žalovaném uplatňuje, byla ve všech případech zjištěna, a
podle tvrzení žalobkyně vznikla, v době, kdy již mezi žalobkyní a žalovaným
existoval pracovněprávní vztah (pracovní poměr). Za tohoto stavu je zatím
odůvodněn závěr, že se v daném případě jedná o věc vyplývající z pracovního
poměru účastníků, u níž – jak vyplývá z výkladu podaného shora – je podle
ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu, a věc je třeba posuzovat
jako pracovněprávní nárok podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce (ve znění účinném nejpozději do 31.3.2002), i když ke dni
31.12.2001 pracovní poměr mezi žalovaným (škůdcem) a žalobkyní (poškozenou
zaměstnavatelkou) již skončil (k problematice právního režimu pracovněprávních
vztahů srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Kdyby ovšem bylo v řízení dodatečně
zjištěno, že žalobkyni (státu) začala vznikat předmětná škoda (případně její
část) ještě v době, kdy žalovaný působil u žalobkyně ve služebním poměru jako
voják z povolání, pak - bez ohledu na skončení služebního poměru – půjde o
veřejnoprávní věc vyplývající ze služebně právních vztahů účastníků, jejíž
projednání a rozhodnutí zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení § 7 odst. 3
o.s.ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
4.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 2105/2005, uveřejněný pod č. 127 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v.
r.
předseda senátu