21 Cdo 5063/2017-92
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně K. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Rakem,
advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Lesní č. 1740/32, proti žalovanému m. Š. se
sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem
v Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o 48 534 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 143/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2017 č. j. 16 Co
32/2017-61, takto:
I. Dovolání žalobkyně se v části směřující proti výroku o náhradě nákladů
řízení odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 3. 5. 2016 se žalobkyně
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 48 534 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
z částky 48 534 Kč od 5. 4. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že na
základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2005 pracovala u žalovaného jako
referent státní správy a samosprávy až do 31. 1. 2016, kdy její pracovní poměr
skončil na základě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce z důvodu zrušení jejího pracovního místa „Referent – pokladna“.
Žalobkyni bylo vyplaceno odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku,
žalovaný jí však odmítl vyplatit další dvouměsíční odstupné podle ustanovení §
13 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Žalobkyně
je přesvědčena, že splňuje stanovené podmínky pro výplatu dalšího odstupného,
neboť po celou dobu svého pracovního poměru byla zařazena na pracovní pozici
referent státní správy a samosprávy a vykonávala správní činnosti dle popisu
své pracovní náplně.
Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tím, že naprosto převážnou částí pracovní
náplně žalobkyně byla práce pokladní, v menší míře prováděla administrativní
činnosti a v míře minimální činnosti ostatní. V rámci své činnosti se žalobkyně
věnovala především přijímání plateb od občanů (příjem poplatků, nikoli jejich
správa), v malém rozsahu také administrativním (evidenčním) úkonům při
pojišťování majetku úřadu (nikoli sjednáváním pojištění). Jednalo se převážně o
správu pokladny úřadu, kterou nelze podřadit pod pojem správní činnosti.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. 13 C
143/2016-35 žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (k
rukám jejího advokáta) na náhradě nákladů řízení 15 054,20 Kč. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 26.
1. 2005 pracovala u žalovaného jako referent státní správy a samosprávy, že
dopisem ze dne 25. 11. 2015 žalovaný rozvázal s žalobkyní pracovní poměr
výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že
žalovaný odmítl žalobkyni vyplatit další odstupné podle ustanovení § 13 zákona
č. 312/2002 Sb. Jako předběžnou otázku řešil, zda žalobkyně byla úřednicí podle
ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., tj. zda vykonávala správní
činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona (plnění úkolů v
samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle
zvláštních právních předpisů). Dospěl k závěru, že výkonem správních činností
není jen aplikace správního řádu, ale jedná se o ucelený, velmi široký soubor
činností jak v samostatné, tak v přenesené působnosti, které samosprávný
subjekt realizuje. Pod ně nezařazuje jen „servisní činnosti“ vykonávané
správcem počítačové sítě, pracovníky zajišťujícími úklid budovy úřadu nebo její
ostrahu či pracovníky zajišťujícími provozuschopnost budovy (správci budovy,
údržbáři, kotelníci apod.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádnou z těchto
servisních činností nevykonávala, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobkyně pracovala jako úřednice. Vykonávala-li tuto činnost od ledna 2005 do
listopadu 2015, „náleží ji nikoliv jen odstupné ve výši trojnásobku průměrného
výdělku, ale též další odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku dle § 13
odst. 2 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 č. j.
16 Co 32/2017-61 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému (k rukám jeho advokátky) na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 19 133 Kč. Odvolací soud
nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že za pomocné a servisní práce ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. lze považovat
kromě práce správce počítačové sítě pouze práce charakteru správce budovy,
údržbáře, topiče, uklízečky, vrátného apod. Podle jeho názoru za výkon správní
činnosti jistě nelze považovat jen samotné rozhodování ve správním řízení podle
správního řádu, ale rovněž připravování podkladů pro takové rozhodnutí. Na
druhou stranu je však třeba hodnotit výkon „čistě“ administrativních prací
např. na sekretariátu, podatelně, pokladně apod. jako výkon pomocných prací ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. Zaměstnanec
územního samosprávného celku bude považován za úředníka, pokud se alespoň
zčásti podílí na plnění úkolů, které jsou územnímu samosprávnému celku v
samostatné nebo přenesené působnosti uloženy zvláštními právními předpisy.
Naopak, pokud je jediným druhem práce zaměstnance výkon obslužných činností,
zákon o úřednících se na něho vztahovat nebude. Z tohoto právního názoru
odvolací soud vycházel, když se na základě ustanovení § 13 odst. 3 písm. a)
zákona č. 312/2002 Sb. (jako podmínkou vzniku nároku na další odstupné) zabýval
tím, zda žalobkyně u žalovaného v pracovním poměru v převážném rozsahu
vykonávala správní činnosti. S ohledem na zjištění, že žalobkyně mimo jiné
zajišťovala odbornou agendu na úseku výkonu správy místního poplatku za užívání
veřejného prostranství a že se proto zčásti podílela na plnění úkolů, které
jsou územnímu samosprávnému celku v samostatné nebo přenesené působnosti
uloženy zvláštními právními předpisy, dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobkyně byla úředníkem. Současně však zohlednil, že žalobkyně kromě uvedené
činnosti vykonávala též práci pokladní (tj. zajišťovala pokladní služby včetně
přijímání a vydávání peněz veřejnosti) a další „čistě“ administrativní práce
(evidence, skladování a výdej spotřebního materiálu, evidence razítek a klíčů,
výdej stravenek apod.). Protože žalovaný tvrdil, že „žalobkyně v naprosto
převážném rozsahu vykonávala práci pokladní“, a protože žalobkyně toto tvrzení
žádným způsobem „nezpochybňovala či nerozporovala“, odvolací soud učinil
skutkový závěr, že žalobkyně vykonávala po převážnou část stanovené pracovní
doby práci pokladní, kterou je třeba považovat za výkon pomocných prací ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. Uzavřel proto, že
„v případě žalobkyně nebyly splněny předpoklady pro vznik nároku na další
odstupné podle § 13 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o
úřednících“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž rozsudek
napadla v plném rozsahu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že k odlišnému
právnímu názoru dospěl na základě týchž skutkových zjištění, ze kterých
vycházel soud prvního stupně. Žádným z provedených důkazů, mimo tvrzení
žalovaného, nebylo prokázáno, že by žalobkyně vykonávala po převážnou část
pracovní doby práci pokladní, tedy že by vykonávala pouze pomocné práce. Naopak
žalobkyně prokázala, že její pracovní náplň byla širší a zahrnovala veškerou
správní agendu v samostatné i přenesené působnosti územního samosprávného
celku. Právní posouzení věci odvolacím soudem má tedy oporu jen ve skutkových
tvrzeních žalovaného o tom, že výkon pracovní činnosti žalobkyně byl pouze
činností obslužnou, která nebyla žádným způsobem doložena. Výsledek hodnocení
důkazů odvolacím soudem proto neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 občanského soudního řádu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Podle žalovaného dovolání žalobkyně nesplňuje zákonem stanovené náležitosti,
neboť v něm není uvedeno, v čem jsou spatřovány předpoklady přípustnosti
dovolání, a není z něj ani zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje nesprávnost
právního posouzení věci. Z dovolání naopak vyplývá, že žalobkyně nepřípustně
napadá skutkovou stránku věci. Názor odvolacího soudu o rozsahu výkonu pokladní
činnosti žalobkyní se navíc vztahoval k období od 13. 4. 2007, od kdy žalobkyně
nesplňovala podmínku výkonu správních činností po dobu 10 let; tuto podmínku
nemohla žalobkyně splňovat ani po další časová období, která v součtu nedosáhla
délky 10 let. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně pracovala u žalovaného od
26. 1. 2005 do 31. 1. 2016, tj 11 let a 5 dnů, že v době od 26. 1. 2005 do 19.
6. 2006, tedy po dobu téměř 15 měsíců žalobkyně nevykonávala žádné správní
činnosti, takže je zjevné, že vzhledem k celkové délce pracovního poměru
nemohla žalobkyně splňovat podmínku spočívající ve výkonu správních činností v
převážném rozsahu po dobu alespoň 10 let. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě aby rozhodl o zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalobkyně přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka náhrady nákladů řízení
před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byla dovolatelka zavázána,
nepřevyšuje 50 000 Kč (k povaze akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení v
pracovněprávních věcech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp.
zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně
směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2005 od téhož dne pracovala
u žalovaného ve sjednaném druhu práce referent státní správy a samosprávy.
Obsah pracovní činnosti žalobkyně byl stanoven písemnou „pracovní náplní“,
jejíž obsah se v průběhu pracovního poměru průběžně měnil a doplňoval.
Žalobkyni byly takto stanoveny úkoly na úseku „práce ve správě
organizace“ [zajišťování chodu podatelny, vykonávání různých administrativních
prací (od 19. 6. 2006 též v oblasti stavebního řízení a úseku majetek a
regionální rozvoj), zajišťování archivace spisové dokumentace, pořizování,
evidence, skladování a výdej spotřebního materiálu městského úřadu, evidence
klíčů a evidence razítek], na úseku „personalistické, ekonomické a obchodní
práce“ (provádění dílčích pracovněprávních úkonů a personalistických prací,
evidence a likvidace stravenek zaměstnanců, výpočet cestovních náhrad,
zajišťování pokladních služeb včetně vydávání a přijímání peněz veřejnosti) a
od 13. 4. 2007 též na úseku „státní správa a samospráva“ [výkon správy místního
poplatku za užívání veřejného prostranství, pojišťování majetku města (od 10.
12. 2007), zajišťování, evidence a výdej parkovacích bloků (od 23. 4. 2010) a
vstupenek na koupaliště a věž T. (od 9. 6. 2015), a provádění dílčích prací v
matriční agendě (od 9. 6. 2015)]. Pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 31.
1. 2016 na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 11. 2015 dané jí
žalovaným z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
Žalovaný, který vyplatil žalobkyni odstupné ve výši trojnásobku průměrného
výdělku podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, odmítl žalobkyni
vyplatit další odstupné podle ustanovení § 13 zákona č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů; v řízení
tvrdil, že naprosto převážnou částí pracovní náplně žalobkyně byla práce
pokladní.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek lze při zjišťování
skutkového stavu vycházet ze skutkových tvrzení účastníka. Vzhledem k tomu, že
při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá zaplacení dalšího odstupného v souvislosti s rozvázáním
pracovního poměru výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, ke kterému došlo ke dni 31. 1. 2016 – podle zákona č. 312/2002
Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve
znění účinném do 30. 6. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č.
183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích
(dále jen „zákon o úřednících“); na pracovněprávní vztahy úředníků územních
samosprávných celků se vztahuje zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), jen nestanoví-li zákon o úřednících jinak (§ 1 odst. 2
zákona o úřednících).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o úřednících úředníkovi, s nímž územní
samosprávný celek rozváže pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52
písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, vedle odstupného
podle § 67 a 68 zákoníku práce náleží další odstupné ve výši a za podmínek
stanovených v odstavcích 2 až 4.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o úřednících další odstupné náleží
úředníkovi, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil stanovený počet
let trvání pracovního poměru. Výše dalšího odstupného činí
a) dvojnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání
pracovního poměru dovršil nejméně 10 let pracovního poměru podle odstavce 3,
b) trojnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání
pracovního poměru dovršil nejméně 15 let pracovního poměru podle odstavce 3,
c) čtyřnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání
pracovního poměru dovršil nejméně 20 let pracovního poměru podle odstavce 3.
Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o úřednících pro účely uvedené v odstavci
2 se
a) započítává pouze doba trvání pracovního poměru úředníka po 24. listopadu
1990 u územního samosprávného celku, který rozváže s úředníkem pracovní poměr
způsobem stanoveným v odstavci 1, u jiného územního samosprávného celku nebo u
správního úřadu, a to za podmínky, že v tomto pracovním poměru byly v převážném
rozsahu vykonávány správní činnosti (§ 2 odst. 3),
b) nezapočítává doba pracovního poměru, který je vedlejším pracovním poměrem.
Ustanovení § 13 zákona o úřednících upravuje další odstupné, které náleží
úředníkovi územního samosprávného celku, s nímž územní samosprávný celek
rozvázal pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c)
zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Další odstupné úředníkovi náleží
vedle odstupného podle ustanovení § 67 a 68 zákoníku práce. Účelem zákonné
úpravy dalšího odstupného pro úředníky územních samosprávných celků je – jak
vyplývá z důvodové zprávy k návrhu zákona o úřednících - vytvoření podmínek pro
větší stabilizaci personálního obsazení územních samosprávných celků. Vznik
nároku na další odstupné je totiž vázán na stanovený počet let trvání
pracovního poměru ke dni jeho rozvázání (minimálně 10 let) a jeho výše je
závislá na délce trvání pracovního poměru daného úředníka. Pro účely výpočtu
výše dalšího odstupného se do doby trvání pracovního poměru započítává doba
trvání pracovního poměru úředníka po 24. listopadu 1990 [tj. po nabytí
účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)] u územního
samosprávného celku, který rozváže s úředníkem pracovní poměr stanoveným
způsobem, u jiného územního samosprávného celku nebo u správního úřadu, a to za
podmínky, že v tomto pracovním poměru byly v převážném rozsahu, tj. po více než
polovinu stanovené pracovní doby, vykonávány správní činnosti, jimiž se rozumí
plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného
celku podle zvláštních právních předpisů (§ 2 odst. 3 zákona o úřednících).
Pro rozhodnutí projednávané věci bylo proto určující, zda žalobkyně po dobu
trvání pracovního poměru u žalovaného byla úředníkem, tedy zaměstnancem
podílejícím se na výkonu správních činností zařazeným do městského úřadu (srov.
§ 2 odst. 4 zákona o úřednících), který správní činnosti vykonával v převážném
rozsahu. Odvolací soud při svém závěru, že žalobkyně takovým zaměstnancem
nebyla, vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně – i když od 13. 4. 2007
zajišťovala odbornou agendu na úseku výkonu správy místního poplatku za užívání
veřejného prostranství a v pracovní smlouvě měla sjednaný druh práce referent
státní správy a samosprávy – vykonávala „po převážnou část stanovené pracovní
doby práci pokladní“, tj. pomocné práce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm.
c) zákona o úřednících. Tento skutkový závěr přitom nesprávně učinil jen na
základě tvrzení žalovaného o tom, že „žalobkyně v naprosto převážném rozsahu
vykonávala práci pokladní“, které žalobkyně „žádným způsobem nezpochybňovala či
nerozporovala“.
Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků.
Nezbytným předpokladem pro rozhodnutí věci je náležité zjištění skutkového
stavu. Skutkový stav se zpravidla zjišťuje dokazováním. Právně významné
skutečnosti, jež do řízení svými tvrzeními uvedli účastníci, se především
prokazují prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v
ustanovení § 125 o. s. ř. Občanský soudní řád přesto stanoví, že některé
skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti obecně známé (tzv.
notoriety) a skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti (srov.
§ 121 o. s. ř.). Vedle toho dokazování nepodléhají ani skutečnosti, na kterých
se účastníci shodli, tedy shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120
odst. 3 o. s. ř. Shodná tvrzení účastníků jsou zde prostředkem, na jehož
základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak
– kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat
dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za
svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové
stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002,
uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Za
svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že
účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“,
neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník
k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na
tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková
tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
- správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu