21 Cdo 5099/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně WTB Europe s.r.o. se sídlem v Plzni, Perlová č. 69/9, IČO
27725847, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni,
Bezručova č. 9, proti žalované K. S., zastoupené Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem
se sídlem v Plzni, Slovanská č. 928/104, o určení, že pracovní poměr nevznikl,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 8/2012, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června
2016 č.j. 25 Co 189/2016-332, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
bylo určeno, že „pracovní poměr na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne
31.12.2008 nevznikl“. Žalobu odůvodnila tím, že pracovní smlouvou ze dne
31.12.2008 se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni práci na pozici
generální ředitelky, přičemž její pracovní náplň zahrnovala zejména práce v
oblasti vnitřního řízení společnosti a odpovědnost za finanční a obchodní
záležitosti společnosti. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu žalobkyně
považuje tuto pracovní smlouvu za neplatnou z důvodu, že byla za oba účastníky
uzavřena totožnou osobou – žalovanou a „došlo tak ke konfliktu zájmů mezi
žalovanou, jakožto zaměstnankyní na straně jedné a žalovanou, jakožto
jednatelkou společnosti mající za povinnost správu majetku a zájmů této
společnosti“. Druhým důvodem neplatnosti je podle jejího mínění skutečnost, že
„pracovní náplň žalované jakožto generální ředitelky žalobkyně de facto
překrývala náplň její činnosti jakožto jednatelky společnosti ve smyslu ust. §
133 a násl. obchodního zákoníku“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení
žalobkyně spatřovala v tom, že jí v souvislosti s „domnělým pracovním poměrem
žalované“ vznikla odvodová povinnost ve vztahu k dani z příjmu zaměstnance a
jeho sociálního pojištění v celkové výši cca 1,880.164,- Kč, a je „její
povinností formou pravomocného soudního rozhodnutí okresní správě sociálního
zabezpečeností a finančnímu úřadu prokázat, že příslušné odvody byly vyměřeny
nesprávně, když pracovní vztah žalované vůči žalobkyni na základě neplatné
pracovní smlouvy nevznikl“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4.6.2014 č.j. 14 C 8/2012-220 zamítl
„žalobu, aby bylo určeno, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a
žalovanou dne 31.12.2008, je neplatná“, a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 25.716,- Kč k rukám „zástupce
žalované“. Soud prvního stupně v první řadě „bez dalšího“ dovodil naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť „posouzení této otázky je stěžejní z
pohledu otázky odvodové povinnosti zaměstnavatele za zaměstnance, kdy tato se v
projednávané věci pohybuje v řádech miliónů korun“. Ve věci samé poukázal na
judikaturu dovolacího soudu, podle níž „okolnost, že fyzická osoba je
statutárním orgánem obchodní společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby
navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže
jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu“. Vzhledem k uvedenému lze
na platnost pracovní smlouvy ze dne 31.12.2008 usuzovat proto, že žalovaná –
jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování – jednak jako jednatelka
žalobkyně (na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 1.8.2007 a
jejího dodatku ze dne 31.12.2008) vykonávala činnosti náležející do obchodního
vedení společnosti (tj. takové činnosti, které se bezprostředně nedotýkají
každodenní podnikatelské činnosti, ale směřují k zajištění výkonu práv
společníků), jednak jako generální ředitelka (na základě podle pracovní smlouvy
ze dne 31.12.2008) vykonávala činnosti z řídící administrativně-právní pozice
(mj. určovala finanční strategie žalobkyně, organizovala činnost zaměstnanců,
spravovala a odpovídala za rozvoj a implementaci finančních plánů, organizovala
a spolupracovala na zavedení informačních systémů, spolupracovala s dodavateli
žalobkyně, vykonávala administrativní práce, organizovala workshopy vedoucí k
propagaci žalobkyně a těchto se také účastnila). I když žalobkyně uzavřela z
pozice jednatelky pracovní smlouvu sama se sebou, nestalo se tak bez vědomí
společníků žalobkyně, a protože ani výši mzdy nelze považovat za rozpornou s
dobrými mravy, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouvu za dne
31.12.2008 nelze považovat za neplatný právní úkon.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31.3.2015
č.j. 21 Co 17/2015-255 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že
rozhodl o původní žalobě na určení neplatnosti pracovní smlouvy, ačkoliv při
jednání dne 24.7.2012 žalobkyně žalobu se souhlasem soudu změnila tak, že se
domáhá určení, že „pracovní poměr na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a
žalovanou dne 31.12.2008 nevznikl“. Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto
směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Náchodě poté usnesením ze dne 31.3.2016 č.j. 14 C 8/2012-306
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Náchodě na nákladech řízení, každá 175,- Kč. Při svém
rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně vzala žalobu podáním ze dne 9.3.2016
zpět a že žalovaná sice vyslovila se zpětvzetím žaloby nesouhlas, avšak podle
názoru soudu prvního stupně tak neučinila z vážných důvodů ve smyslu ustanovení
§ 96 odst. 3 o.s.ř. Poukázal přitom na okolnost, že v současné době je ve
vztahu mezi týmiž účastníky nově žalováno na určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru výpovědí, „ve kterém se příslušný okresní soud bude muset
primárně zabývat i otázkou vzniku pracovního poměru“, a „z tohoto pohledu se
jeví neúčelné a ekonomicky nehospodárné, aby zdejší soud posuzoval v určovací
žalobě platnost pracovního poměru, když to bude Okresní soud v Plzni řešit v
rámci určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí jako otázku
předběžnou“. Zastavením řízení „nebude zasaženo do zákonných práv účastníků,
když žalované nehrozí vznik závažné újmy, o otázce platnosti vzniku pracovního
poměru bude rozhodnuto, byť v jiném řízení, a žalovaná tak nepřijde o možnost
tento spor vyřešit a domoci se rozhodnutí“. Za tohoto stavu soud prvního stupně
uzavřel, že „je na místě na straně žalobkyně zachovat její procesní právo
disponovat s návrhem na zahájení řízení, respektovat její vůli z pozice pána
sporu a v řízení dále nepokračovat“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.6.2016
č.j. 25 Co 189/2016-332 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zpětvzetí
žaloby není účinné. Zdůraznil, že podle judikatury dovolacího soudu při
posuzování vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníky k nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby „budou vždy rozhodující okolnosti konkrétního případu a
povaha uplatňovaného nároku“ a „s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy
zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném
oprávněném zájmu strany žalované odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo
meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce pokračovat ve sporu“.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „pohlíží
na důvody, kterými žalovaná brojila proti zpětvzetí žaloby, jako na důvody
vážné“. Odvolací soud zejména zohlednil zásadu rychlosti a hospodárnosti
občanského soudního řízení, neboť „nelze nevidět, že řízení bylo zahájeno již
dne 26.1.2012 a že okresní soud provedl poměrně obšírné dokazování“, a že,
„kdyby mělo být řízení zastaveno, přišly by výsledky dokazování vniveč, resp.
před Okresním soudem Plzeň-město by v později zahájeném řízení (žalobou podanou
dne 30.1.2016) o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (sp. zn. 20 C
33/2016) stál úkol dokazování zopakovat, ať již v plné šíři či v podstatném
rozsahu“. Kromě toho podle názoru odvolacího soudu výsledek sporu o určení
neexistence pracovního poměru mezi účastníky „nelze ve vztahu k později
zahájenému řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
podceňovat“, neboť „kdyby žalobkyně v prvně zmíněném sporu zvítězila, řízení o
druhém uplatněném nároku by patrně ztratilo smysl“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost
dovolání spatřuje v skutečnosti, že se dovolací soud „otázce intenzity vážných
důvodů žalovaného pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby doposud věnoval toliko
okrajově a není tudíž jasné, jak s tímto institutem v praxi nakládat“.
Nesprávné posouzení věci žalobkyně spatřuje „konkrétně v závěru odvolacího
soudu, dle kterého na straně žalované existují důvody tak vážné, že je jimi
omezeno, jinak obecně přiznané, právo žalobce disponovat s vlastní žalobou“.
Zdůraznila, že žalobu v této věci podala za stavu, kdy žalovaná po odvolání z
funkce jednatelky odmítala závěr, že její pracovněprávní vztah nikdy nevznikl a
naopak zaslala žalobkyni žádost o přidělování další práce. Tato situace se však
podle názoru žalobkyně změnila, když žalovaná u Okresního soudu Plzeň-město
podala žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou jí žalobkyně
„z procesní opatrnosti“ dala. Tímto okamžikem bylo u zmíněného soudu zahájeno
soudní řízení, ve kterém budou komplexně vyřešeny (jako tzv. otázky předběžné)
všechny sporné otázky týkající se existence pracovněprávního vztahu účastníků
od uzavření pracovní smlouvy až k rozhodnému dni, kterým je nepochybně den
doručení výpovědi. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto řízení však „nemůže
přinést komplexní vyřešení předběžné otázky o existenci pracovního poměru
účastníků ke dni podání výpovědi, ale pouze odloží rozhodnutí Okresního soudu
Plzeň-město, které takové komplexní rozhodnutí nepochybně přinese“. Názor
žalobkyně na efektivitu pokračování v tomto sporu je proto oproti názoru
odvolacího soudu „zcela opačný, když se žalobkyně obává, že tímto postupem
dochází k rozmnožování soudních sporů a oddalování rozhodnutí“. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
potvrdí usnesení soudu prvního stupně, nebo je zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť otázka hodnocení vážnosti důvodů, které ve
smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. opodstatňují nesouhlas žalovaného se
zpětvzetím žaloby, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení
zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela,
popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení
vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v
právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.
Podle ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím
návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není
účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci
usnesení v řízení.
Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem žalobce, kterým se zříká
práva na rozhodnutí soudu o uplatněném procesním nároku v probíhajícím řízení,
tj. žádá, aby se v dané věci již nejednalo a meritorně nerozhodovalo.
Pohledávka či jiné právo, jehož přiznání se žalobce domáhal, však zpětvzetím
žaloby nezaniká a lze ho uplatnit znovu; otázka důvodnosti uplatněného nároku
tak zůstává nevyřešena. Procesním následkem účinného zpětvzetí žaloby je
zastavení řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ve věci, jestliže ještě
nenabylo právní moci. O zastavení řízení, jakož i o zrušení meritorního
rozhodnutí rozhoduje soud usnesením. Zákon vychází zásadně z účinnosti
zpětvzetí žaloby; pouze výjimečně soud rozhoduje o tom, že zpětvzetí není
účinné. Kromě situace, kdy návrh na zahájení řízení byl vzat zpět až po té, co
rozhodnutí o věci již nabylo právní moci (§ 96 odst. 5 o.s.ř.), je neúčinné
zpětvzetí žaloby v případě, kdy s ním z vážných důvodů nesouhlasí žalovaný (§
96 odst. 3 o.s.ř.).
Ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce
při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje
institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků
řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích
žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek
má soud vycházet. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že rozhodující jsou
především okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto
vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení
mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany
soukromoprávního vztahu anebo – jak zdůrazňuje rovněž odvolací soud - má-li
žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom,
aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (k tomu
srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2003 sp. zn. 26 Cdo
682/2003 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16.1.2003 sp. zn.
III. ÚS 210/02, uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
sv. 29, roč. 2003, na který poukazuje i odvolací soud). Rozhodnutí o tom, zda
jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř., je vždy třeba
- vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s
relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí
být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci
přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.5.2005 sp. zn. 22 Cdo
646/2005).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
usnesení – dospěl k závěru, že žalovaná měla vážný důvod opodstatňující její
nesouhlas se zpětvzetím žaloby, které žalobkyně učinila podáním ze dne
9.3.2016, jestliže „zohlednil zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti
občanského soudního řízení (§ 6, § 101 odst. 1 o.s.ř.)“, když podle jeho názoru
„nelze nevidět, že řízení bylo zahájeno již dne 26.1.2012 a že okresní soud
provedl poměrně obšírné dokazování“, a že „kdyby mělo být řízení zastaveno,
přišly by výsledky dokazování vniveč, resp. před Okresním soudem Plzeň-město by
v později zahájeném řízení (žalobou podanou dne 30.1.2016) o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru stál úkol dokazování zopakovat, ať již v plné šíři
či v podstatném rozsahu“. S touto úvahou lze souhlasit, neboť odvolacím soudem
uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu správné. Odvolacímu
soudu nelze důvodně vytýkat, že „tímto postupem dochází k rozmnožování soudních
sporů a oddalování rozhodnutí“, jestliže pozdější řízení o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru zahájené u Okresního soudu Plzeň-město dne 30.1.2016
žalobou, kterou podala nynější žalovaná, bylo podle ustanovení § 109 odst. 2
písm. c) o.s.ř. přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí v tomto řízení, v
němž je řešena otázka (ne)existence pracovního poměru mezi účastníky, která má
(může mít) význam pro uvedené pozdější řízení a kterou by si soud musel jinak
předběžně vyřešit sám.
Navíc podle názoru dovolacího soudu nelze přehlédnout, že žalovaná ve svém
písemném vyjádření ke zpětvzetí žaloby ze dne 26.3.2016 rovněž uvedla, že „je
přesvědčena, že snaha žalobkyně o přesun celé kauzy k Okresnímu soudu Plzeň-
město je jen účelovým krokem žalobkyně oddálit nepříznivé soudní rozhodnutí ve
formě zamítnutí žaloby“, což je „v příkrém rozporu s právy účastníků řízení“.
Je mimo pochybnost, že právo na soudní ochranu svědčí všem účastníkům řízení,
nejen žalobci. I žalovaný má po zahájení řízení právo na meritorní rozhodnutí
věci, zvláště za situace, kdy již účinně rozvinul svou obranu, a významně tak
napomohl k objasnění právního stavu věci. Vážný důvod opodstatňující nesouhlas
se zpětvzetím žaloby proto může mít žalovaný také tehdy, jestliže dokazování ve
věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se
zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého
rozsudku, samozřejmě za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu
vyřešení věci (sporu) dohodou účastníků.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně v této věci
již jednou meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 4.6.2014 č.j. 14 C 8/2012-220
tak, že zamítl „žalobu, aby bylo určeno, že pracovní smlouva uzavřená mezi
žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008, je neplatná“; z odůvodnění rozsudku je
patrné, že žalobu zamítl proto, že dospěl k závěru, že pracovní smlouva
uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008 je platná. Tomuto rozsudku
předcházely čtyři jednání dne 24.7.2012, 8.4.2014, 9.4.2014 a 4.6.2014, na
kterých bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Tento rozsudek odvolací soud
usnesením ze dne 31.3.2015 č.j. 21 Co 17/2015-255 zrušil jen proto, že soud
prvního stupně rozhodl o původní žalobě na určení neplatnosti pracovní smlouvy,
ačkoliv při prvním jednání dne 24.7.2012 žalobkyně žalobu se souhlasem soudu
změnila tak, že se domáhá určení, že „pracovní poměr na základě smlouvy
uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 31.12.2008 nevznikl“. Vzhledem k tomu,
že v dalším řízení se bude jednat převážně o nápravu procesního pochybení,
neboť dosavadní výsledky řízení skýtají náležitý podklad pro hmotněprávní
posouzení věci (vychází-li se ze skutečnosti, že soud prvního stupně ve věci
již jednou rozhodl), věcné rozhodnutí umožní – objektivně vzato - hospodárnější
a rychlejší rozhodnutí o otázce, která je významná i pro později zahájené
řízení. Domnívá-li se pak žalovaná subjektivně vzhledem k dosavadnímu průběhu
řízení, že postup žalobkyně je „jen účelovým krokem oddálit nepříznivé soudní
rozhodnutím formě zamítnutí žaloby“, lze připustit, že má vážný zájem na tom,
aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že důvody, které žalovanou vedly k nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby, byly vážné, a odvolací soud proto v souladu se zákonem
rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné. Protože usnesení odvolacího soudu je
z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné a protože nebylo
zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm.
a) o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval
dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i
dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě
soudu prvního stupně (§ 243b, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu