21 Cdo 5111/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po M. B., za účasti 1) M. B., 2) K. B., obou zastoupených JUDr. Janem
Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, a 3) S.
D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Goethova
č. 356/5, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 918/2006, o
dovolání S. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014,
č. j. 24 Co 465/2014-375, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1.
července 2014, č. j. 24 D 918/2006-345 (s výjimkou výroku o určení obvyklé ceny
majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví), se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po M. B., zemřelé dne 12.8.2006, bylo zahájeno usnesením
Okresního soudu v Nymburce ze dne 31.8.2006, č.j. 24 D 918/2006-2. Provedením
úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Jitka Krejčíková,
notářka v Lysé nad Labem (§ 38 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení o dědictví byla prohlášena jednak závěť zůstavitelky sepsaná
na Státním notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou dne
11.9.1986 pod sp. zn. N 767/86, NZ 696/86, kterou dědici veškerého svého jmění
povolala své děti S. D. a M. B., jednak allografní listina o vydědění ze dne
15.4.1996, jíž zůstavitelka vydědila svého syna S. D. pro jím trvale vedený
nezřízený život. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. 24 D
918/2006-101, uložil S. D., aby v souladu s ustanovením § 175k odst. 2
občanského soudního řádu podal proti dcerám M. B. a K. B. ve lhůtě jednoho
měsíce od právní moci usnesení žalobu „na určení, že má po zůstavitelce dědické
právo ze zákona a ze závěti“, neboť S. D. listinu o vydědění i důvody vydědění
neuznal. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.6.2011, č.j. 6 C
237/2008-179, (mimo jiné) určil, že „S. D. je dědicem po zůstavitelce M. B.“, s
odůvodněním, že „chybí znak trvalosti nezřízeného života“ a „listina o vydědění
je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku, protože nebyla
sepsána svobodně, ale v důsledku ovlivňování zůstavitelky B. a pod jeho
nátlakem“. K odvolání M. B. a K. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
15.12.2011, č.j. 24 Co 430/2011-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení; odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o neexistenci zůstavitelkou uplatněného důvodu vydědění S.
D., když dovodil, že k jeho vydědění došlo v takovém věku, kdy ještě „nebylo
možno tento způsob života S. D. považovat za trvale nezřízený“, a uzavřel, že
dále bylo nadbytečné zabývat se otázkou neplatnosti předmětné listiny o
vydědění (pravosti podpisu zůstavitelky na této listině a otázkou svobodné vůle
zůstavitelky). Dovolání K. B. proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud
České republiky rozsudkem ze dne 28.11.2013, č.j. 21 Cdo 3213/2012-270, zamítl,
neboť dospěl k závěru, že „důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d)
občanského zákoníku nebyl – v době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996
– dán“.
Okresní soud v Nymburce poté usnesením ze dne 1.7.2014, č.j. 24 D 918/2006-345,
určil obvyklou cenu majetku částkou 1.108.790,67 Kč, výši dluhů částkou
188.990,97 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 919.799,70 Kč (výrok I.),
potvrdil, že veškerý majetek do dědictví náležející „nabývají dcera M. B. 4/6,
dcera K. B. 1/6 a syn S. D. 1/6, s tím, že ve stejném poměru odpovídají za
pasiva dědictví“ (výrok II.), a určil odměnu soudní komisařky JUDr. Jitky
Krejčíkové částkou 11.850,- Kč, její hotové výdaje částkou 1.052,50 Kč a 21%
DPH částkou 2.709,53 Kč a povinnost k jejich úhradě v celkové výši 15.612,- Kč
uložil M. B. částkou 10.408,- Kč, K. B. částkou 2.602,- Kč a S. D. částkou
2.602,- Kč (výrok III.). Na základě zjištění, že „zůstavitelka zanechala závěť
sepsanou na Státním notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou
dne 11.9.1986 pod sp. zn. N 767/86, NZ 696/86“, jíž „dědici veškerého svého
jmění“ ustanovila S. D. a M. B. s tím, že nemá další děti, že „ze zákona byli k
dědictví povoláni v I. zákonné dědické skupině dcery M. B. a K. B. a syn S. D.,
každý k jedné třetině dědictví“, že zůstavitelka listinou o vydědění „vydědila
svého syna S. D.“, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.6.2011,
č.j. 6 C 237/2008-179, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
5.12.2011 (správně 15.12.2011), „bylo určeno, že S. D. je dědicem po
zůstavitelce“, a dovolání K. B. do rozsudku Krajského soudu v Praze bylo
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013 „zamítnuto“, a že K. B. a také
S. D. namítli „relativní neplatnost závěti“, soud prvního stupně dovodil, že
„vydědila-li zůstavitelka listinou o vydědění ze dne 15.4.1996 svého syna S. D.
skutečně nechtěla, aby po ní dědil, a to i přesto, že v roce 1986, kdy ještě
nežila dcera K., jeho a dceru M. B. ustanovila dědici veškerého svého majetku“,
a tedy že „je třeba listinu o vydědění dle jejího obsahu považovat za odvolání
závěti ve vztahu ke S. D.“, neboť „je třeba rozlišovat mezi důvodností nebo
nedůvodností vydědění a platností právního úkonu jako takového, když tato
nebyla soudy žádným způsobem zpochybněna“, a proto potvrdil nabytí dědictví
dědicům „s přihlédnutím“ k závěti, k závěru ohledně odvolání závěti listinou o
vydědění a k dovolání se relativní neplatnosti závěti K. B. a S. D. „podle
podílů, tedy dědičce ze závěti M. B. čtyřmi šestinami, dědičce ze zákona K. B.
jednou šestinou a dědici ze zákona S. D. jednou šestinou“.
K odvolání S. D. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11.12.2014, č.j. 24 Co
465/2014-375, potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích II. a III.“ a
rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení“. Odvolací soud souhlasil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem
prvního stupně a na základě zjištění, že ve sporném řízení bylo pravomocně
určeno, že S. D. „je dědicem po zůstavitelce“, neboť „není dána existence
zůstavitelkou uplatněného důvodu jeho vydědění, jak jej zůstavitelka uvedla v
listině o vydědění z dubna 1996, k datu jejího pořízení“, a že odvolací i
dovolací soud ve sporném řízení „měly listinu o vydědění, sepsanou advokátem se
svědky, za platně uzavřenou, byť to výslovně v důvodech svých rozhodnutí
neuvedly“, uzavřel, že S. D. „neuváděl žádná svá konkrétní skutková tvrzení“ o
přímém fyzickém či psychickém donucení zůstavitelky k sepsání listiny o
vydědění, a k této záležitosti „netvrdil nic konkrétního natolik“, aby mohl být
učiněn závěr o neplatnosti listiny o vydědění, nebo aby byl důvodný postup
podle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, a že posuzovaná listina o
vydědění „byla sepsána advokátem se svědky a podepsána zůstavitelkou, tj. tzv.
allografně“, a proto ji považuje z formálního hlediska „za platnou“. Poté, co
dovodil, že „podstatou institutu vydědění je z hlediska zůstavitele právně
zajistit, aby konkrétní, jinak ze zákona povolaná osoba k dědění po
zůstaviteli, nedědila žádný jeho majetek“ a že možnost zrušení závěti jejím
odvoláním zůstavitelem „není omezována jen na samostatnost takového úkonu“,
odvolací soud dospěl k závěru, že projev vůle zůstavitele - pořízení listiny o
vydědění konkrétního zákonného dědice, byla-li před ním pořízena závěť ve
prospěch takového zákonného dědice, „musí současně bez dalšího být implicitním
vyjádřením odvolání takového dřívějšího dědického titulu pro tohoto dědice“,
tedy že „listina o vydědění působí zrušení předchozí závěti ve vztahu k
vyděděné osobě“. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
jednak o konkurenci závěti zůstavitelky a listiny o vydědění S. D., když
uzavřel, že, „projevila-li zůstavitelka svoji vůli syna vydědit, tj. nezachovat
mu ani zákonný neopomenutelný podíl z jejího majetku, který zde bude k datu
její smrti, pořízením listiny o vydědění syna“, pak „tento její projev vůle v
sobě obsahuje i vyjádření její vůle odvolat předchozí jí pořízenou závěť v jeho
prospěch“, a že důvod neplatnosti vydědění syna zůstavitelky spočívající
výlučně jen v absenci zákonného důvodu vydědění „nijak nezasahuje do implicitně
ve vydědění obsaženého projevu vůle zůstavitelky odvolat dřívější závěť“, a
„odvolání závěti implicitně obsažené v úkonu vydědění tak nadále zůstává
platným a účinným“, jednak o velikosti dědických podílů jednotlivých dědiců,
tj. u M. B. v rozsahu 4/6, u K. B. v rozsahu 1/6 a u S. D. v rozsahu 1/6
vzhledem k celku, a to s odůvodněním, že „dědické právo ze závěti svědčí
výlučně jen dceři M. B.“ a že dceři K. B. a synovi S. D. „svědčí po
zůstavitelce dědické právo ze zákona“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal S. D. dovolání. Namítá, že listina
o vydědění ze dne 15.4.1996 „nemůže být považována za odvolání závěti ze dne
11.9.1986 ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 občanského zákoníku“, jednak „s
ohledem na její obsah“, jednak z důvodu, že „nemá formální náležitosti závěti
vyžadované občanským zákoníkem“ a ani u ní „nebyly splněny hmotněprávní
podmínky zakotvené v ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku“, a
proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že
platná, avšak neúčinná listina o vydědění, má účinky odvolání závěti, neboť má
za to, že listinu o vydědění ze dne 15.4.1996 „nelze považovat současně za
projev vůle vydědit dovolatele a projev vůle odvolat závěť ze dne 11.9.1986“.
Podle S. D. „je vydědění projevem zůstavitelčiny vůle, prostřednictvím kterého
odnímá dědici dědické právo, které by mu za jiných okolností náleželo ze
zákona“, že však bylo rozhodnuto, že v listině o vydědění uvedený důvod
vydědění v době sepsání této listiny absolutně neexistoval a že S. D. je
dědicem, a proto by mu – nezanechala-li by zůstavitelka závěť - „náležel
zákonný podíl na dědictví dle ustanovení § 473 odst. 1 občanského zákoníku“,
ale že zůstavitelka zanechala závěť ve formě notářského zápisu sepsanou dne
11.9.1986, jíž určila závětními dědici veškerého svého jmění svoji dceru M. B.
a svého syna S. D., a tudíž dovolatel S. D. „nemá nárok pouze na zákonný
podíl“, nýbrž „na v závěti uvedený podíl ponížený ve smyslu ustanovení § 479
občanského zákoníku“ ve prospěch dcery K. B.. Dovolatel také namítá, že,
„označil-li Okresní soud v Nymburce rozsudkem ve sporném řízení listinu o
vydědění S. D. za absolutně neplatnou z důvodu, že její sepsání nebylo učiněno
svobodně“, a Krajský soud v Praze se při přezkoumání tohoto rozhodnutí „otázkou
platnosti listiny o vydědění již nezabýval“, odvolací soud v projednávané věci
také z tohoto důvodu - vycházel-li z absolutně neplatné listiny o vydědění ze
dne 15.4.1996 – nesprávně listinu o vydědění vyhodnotil jako odvolání závěti z
11.9.1986 ve vztahu ke S. D. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil
usnesení odvolacího soudu, nebo aby je zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
M. B. a K. B, navrhují dovolání S. D. odmítnout, neboť je považují „za
nedůvodné“ a usnesení soudů „za věcně správné“. Mají za to, že závěť i listina
o vydědění jsou „formálně platnými právními úkony“, neboť „je třeba důsledně
rozlišovat mezi platností listiny o vydědění a prokázáním důvodů vydědění“, a v
případě listiny o vydědění „byly naplněny veškeré formální náležitosti, které
jsou kladeny na závěť“, a odkazují na „zcela správné závěry soudů obou stupňů“
o výkladu projevu vůle zůstavitelky s odůvodněním, že „skutečnost, že projev
vůle nebyl označen současně jako odvolání závěti, nemůže být výkladu tohoto
projevu vůle na závadu“ a že „listina o vydědění v sobě již pojmově zahrnuje i
odvolání závěti“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve
věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že zůstavitelka M. B., narozená dne a
zemřelá dne 12.8.2006, zanechala jednak závěť sepsanou dne 11.9.1986 na Státním
notářství v Nymburce státní notářkou JUDr. Alenou Hájkovou pod sp. zn. N
767/86, NZ 696/86, jíž „dědici veškerého svého jmění“ ustanovila „své dvě
nezletilé děti S. D. a M. B.“, a současně uvedla, že „žádné další děti nemá“ a
že „jiné závěti výslovně zrušuje“, jednak listinu o vydědění sepsanou dne
15.4.1996 JUDr. Janem Luhanem, advokátem, za účasti dvou svědků, kterou
„výslovně vydědila dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. svého syna
S. D.“ pro „trvale vedený nezřízený život syna“, neboť „se vyhýbá práci,
prostředky na živobytí si opatřuje krádežemi, byl několikrát odsouzen pro
trestný čin krádeže, a to již jako mladistvý“, a „krade i věci rodinných
příslušníků“, s tím, že „důsledky vydědění se vztahují též na potomky
vyděděného syna“, a že dědické právo ze zákona svědčí dětem zůstavitelky, tj.
M. B., K. B. a také S. D., o jehož dědickém právu bylo rozhodnuto ve smyslu
ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne
21.6.2011, č.j. 6 C 237/2008-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 15.12.2011, č.j. 24 Co 430/2011-213, a rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28.11.2013, č.j. 21 Cdo 3213/2012-270, které dospěly k
závěru, že zůstavitelkou uplatněný důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst.
1 písm. d) OSŘ „nebyl v době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 dán“.
Mezi účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce poté vznikl spor o to, zda
předmětnou listinou o vydědění S. D. ze dne 15.4.1996 došlo k odvolání závěti
ze dne 11.9.1986 ve vztahu k tomuto zákonnému dědici, a v souvislosti s tím
také spor o rozsah jejich dědických podílů. Za tohoto stavu tak v projednávané
věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda
pořízení listiny o vydědění potomka, neplatné z důvodu absence zákonného důvodu
vydědění, může splňovat náležitosti platného odvolání dřívější závěti pořízené
ve prospěch takto neplatně vyděděného potomka. Vzhledem k tomu, že tato otázka
hmotného práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že
její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující),
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání S. D. je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. B. zemřela dne 12.8.2006, je třeba v řízení
o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle
„dosavadních právních předpisů“, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2009 (dále jen „OSŘ“;
srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II body 7. a
10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po
zůstavitelce se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do
17.9.2006 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo
odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst.
1 obč. zák.).
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné
formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč.
zák.). Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je
neplatná (§ 476a obč. zák.). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou,
musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně
projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť
podepsat (§ 476b obč. zák.). Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli
formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před
svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.). Všem
druhům závěti je společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku,
kdy byla zřízena.
Zůstavitel může závěť kdykoli odvolat. Může ji odvolat jako celek nebo jen
částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se
také může týkat konkrétní závěti nebo se může vztahovat k dřívějším závětem
obecně. Odvolání závěti musí mít vždy formu, jaké je třeba k závěti; nemusí
však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel
odvolává. Odvolání závěti může být učiněno jako samostatný právní úkon nebo
může být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich součást;
vždy však jde o právní úkon vyjádřený slovy, který je třeba vykládat podle
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Zůstavitel může k odvolání závěti použít
jakéhokoliv výrazu, je-li z úkonu zřejmé, že jeho vůle směřovala ke zrušení
závěti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek.
§ 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 684-685, nebo Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460).
Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně
nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit
(§ 35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35
odst. 2 obč. zák.).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen
tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný,
neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze
dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice
srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu
(interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný
nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo
neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze
odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového
vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad
podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu
použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji
projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho
následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době
projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen
jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy
použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být
interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto
jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen
na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného
záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo
vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“
nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997).
Dovolací soud je toho názoru, že v projednávané věci odvolací soud (stejně tak
i soud prvního stupně) aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2 a §
480 odst. 1 obč. zák. v rozporu s výše uvedenými závěry. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu o obsahu výslovného projevu vůle zůstavitelky, než jaký se
podává z použitého písemného vyjádření v listině o vydědění ze dne 15.4.1996, a
to zejména se závěrem, že projev vůle zůstavitelky – pořízení listiny o
vydědění konkrétního svého zákonného dědice - musí současně bez dalšího být
implicitním vyjádřením odvolání dřívějšího dědického titulu pro tohoto dědice.
Zůstavitel může vydědit potomka ze zákonem stanovených důvodů (srov. § 469a
odst. 1 obč. zák.). Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem
zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle
zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy
vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (srov. § 469a odst. 3 část věty za
středníkem obč. zák.). O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení
platí obdobně ustanovení § 476 a § 480 obč. zák. (srov. § 469a odst. 3 část
věty před středníkem obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že institut vydědění potomka, jako výslovný právní úkon
zůstavitele, má za následek vyloučení tohoto dědice z dědického práva - jak
dovolatel správně uvádí - pouze v tom rozsahu, ve kterém by mu jinak náleželo
ze zákonné dědické posloupnosti. Pořízení listiny o vydědění dřívější závětí
povolaného potomka, jejíž součástí není výslovný právní úkon odvolání závěti,
nemá stejné účinky jako v případě, kdy zůstavitel pozdější závětí povolá již
vyděděného potomka k dědění, v důsledku čehož je dosaženo stejného výsledku,
jako by zůstavitel dříve učiněné vydědění potomka například odvolal (při
dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění). Na zrušení závěti
ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. proto nelze usuzovat z pouhé
skutečnosti, že zůstavitel později pořídil listinu o vydědění, jíž vydědil
(popř. pouze měl v úmyslu vydědit, neboť například zůstavitelem uplatněný důvod
vydědění potomka nebyl v době pořízení listiny o vydědění dán nebo se nejednalo
o zákonný důvod vydědění) závětí obmyšleného potomka. Pořídí-li tedy zůstavitel
ve prospěch svého potomka závěť, lze toto pořízení pro případ smrti zrušit
pouze tím, že zůstavitel pořídí další závěť, vedle které nemůže dříve pořízená
závěť obstát, případně zničí listinu, na které byla závěť sepsána, nebo tím, že
dříve pořízenou závěť výslovně odvolá samostatným právním úkonem nebo právním
úkonem, jenž bude jako součást pojat do nové závěti či listiny o vydědění.
Vzhledem k tomu, že obsah listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 je možné vyložit
nejen výkladem jazykovým (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti použitých
pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního
úkonu) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25
Cdo 1650/98, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník
1999] pouze tak, že zůstavitelka nechtěla, aby po ní S. D. dědil ze zákonné
dědické posloupnosti ve smyslu ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák., když i
slovní vyjádření „výslovně vyděďuji, dle ust. § 469a odst. 1 občanského
zákoníku, svého syna S. D.“, použité v předmětné listině o vydědění, spolehlivě
vypovídá o obsahu právního úkonu, a aniž zůstavitelka svůj projev vůle jakkoliv
vztahovala také k závěti ze dne 11.9.1986 pořízené mimo jiné ve prospěch S. D.
(jak připouští také odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení,
když uvádí, že listina o vydědění „neobsahuje výslovný konkrétní údaj o datu
závěti, případně paušální ustanovení o zrušení všech předchozích závětí
zůstavitelky“) nebo dříve pořízeným závětem obecně, přičemž k odvolání
předmětné závěti ze dne 11.9.1986 ve vztahu ke S. D. bylo třeba výslovného
projevení vůle zůstavitelky „odvolat“ („zrušit“ či „nahradit“ nebo užitím
jiného výrazu směřujícího ke zrušení) závěť ze dne 11.9.1986 nebo všechny její
dřívější závěti obecně (jak například zůstavitelka učinila v bodu druhém
předmětné závěti ze dne 11.9.1986, kde výslovně uvedla: „jiné závěti výslovně
zrušuji“), má dovolací soud za to, že výkladem obsahu listiny o vydědění ze dne
15.4.1996 nelze vůli zůstavitelky „vyloučit“ S. D. ze zákonné dědické
posloupnosti doplňovat o vůli „odvolat“ závěť ze dne 11.9.1986, kterou
zůstavitelka buď vůbec neměla, nebo ji sice měla, ale v předmětné listině o
vydědění ji žádným způsobem neprojevila. Za tohoto stavu věci proto dovolací
soud dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky ze dne 11.9.1986 ve vztahu ke S. D.
nebyla listinou o vydědění ze dne 15.4.1996 nikterak dotčena a soudy v
projednávané věci měly jako se závětním dědicem jednat nejen s M. B., ale také
se S. D.
S ohledem na uvedené závěry je třeba pro úplnost dodat, že nebylo na místě, aby
se dovolací soud dále zabýval námitkami S. D., jimiž napadá závěr odvolacího
soudu o platnosti listiny o vydědění ze dne 15.4.1996, neboť tyto námitky
nemohou nic změnit na závěru dovolacího soudu, že zůstavitelka pořízením
listiny o vydědění S. D. výslovně neodvolala závěť ze dne 11.9.1986 ve vztahu
ke S. D., a proto je s ním třeba jednat také jako se závětním dědicem.
Dovolatel přehlíží, jednak že pouhou námitkou o absenci formálních náležitostí
listiny o vydědění řádně nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního
posouzení náležitostí předmětné listiny o vydědění odvolacím soudem, jednak že
soud v řízení o dědictví je vázán pouze pravomocným rozhodnutím soudu (výrokem
rozhodnutí soudu) vydaným v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu
(v tzv. sporném řízení) o dědickém právu, neboť jak vyplývá z ustanovení § 159a
odst. 1 OSŘ, rozsudek soudu je závazný jen ve svém výroku (případně vykládaném
v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), nikoliv však také ve své odůvodňovací
části, a proto soudy v řízení o dědictví po zůstavitelce byly vázány pouze
výrokem rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.6.2011, č.j. 6 C
237/2008-179, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15.12.2011,
č.j. 24 Co 430/2011-213, a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne
28.11.2013, č.j. 21 Cdo 3213/2012-270, jimiž bylo určeno, že „S. D. je dědicem
po zůstavitelce M. B.“, a to na základě závěru o neexistenci zůstavitelkou
uplatněného důvodu vydědění svého potomka v listině o vydědění ze dne 15.4.1996
k datu jejího pořízení.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o určení obvyklé ceny majetku, výši dluhů
a čisté hodnoty dědictví, který nebyl napaden odvoláním, a který proto nabyl
samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Nymburce) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu