21 Cdo 3213/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobce S. D., proti žalovaným 1) M. B., a 2) K. B., oběma zastoupeným
JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č.
1250/50, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C
237/2008, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
15. prosince 2011, č. j. 24 Co 430/2011-213, takto:
I. Dovolání žalované 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dědictví po M. B., zemřelé dne 12.8.2006, posledně bytem v M., D.,
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. 24 D 918/2006-101,
uložil žalobci, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení
podal u Okresního soudu v Nymburce proti žalovaným 1) a 2) žalobu o určení, že
„má po zůstavitelce dědické právo ze zákona a ze závěti“. Vycházel přitom ze
zjištění, že zůstavitelka byla rozvedená, měla syna (žalobce) a dvě dcery
(žalovanou 1/ a 2/) a pořídila dne 11.9.1986 ve formě notářského zápisu závěť
sepsanou na Státním notářství v Nymburce JUDr. Alenou Hájkovou, státní
notářkou, v níž ustanovila dědici „veškerého svého jmění“ své děti S. D. a M.
B.; že dále zůstavitelka pořídila dne 15.4.1996 listinu o vydědění sepsanou
JUDr. Janem Luhanem, advokátem, kterou zůstavitelka vydědila svého syna S. D.;
listina o vydědění byla sepsána za účasti dvou svědků JUDr. Jana Luhana,
advokáta, a Mgr. Martiny Labutové, advokátní koncipientky. Jako důvod vydědění
zůstavitelka uvedla, že syn S. D. „trvale vede nezřízený život“, když „se
vyhýbá práci, prostředky na živobytí si opatřuje krádežemi“, že „byl několikrát
odsouzen pro trestný čin krádeže, a to již jako mladistvý“ a že „krade i věci
rodinných příslušníků“. Protože S. D. v průběhu dědického řízení zpochybnil
platnost listiny o vydědění, když namítl, že zůstavitelka „listinu o vydědění
vlastnoručně nepodepsala“, že „jednala pod nátlakem svého bývalého manžela K.
B.“ a že on „před pořízením listiny o vydědění nevedl nezřízený život“, soud
jej vyzval, aby své dědické právo po zůstavitelce uplatnil žalobou.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 20.9.2008
domáhal, aby bylo určeno, že „je dědicem po M. B., zemřelé dne 12.8.2006“.
Uvedl, že „zůstavitelka (jeho matka) zanechala závěť sepsanou dne 11.9.1986 na
Státním notářství v Nymburce JUDr. Alenou Hájkovou, státní notářkou, ve které
jej a žalovanou 1) ustanovila za dědice veškerého svého jmění“; že „listinou o
vydědění ze dne 15.4.1996 sepsanou advokátem JUDr. Luhanem jej pak zůstavitelka
vydědila“; že „jako důvod vydědění uvedla, že žalobce vede trvale nezřízený
život“, což odůvodnila tím, že „se vyhýbal práci, prostředky na živobytí si
opatřoval krádežemi a dopouštěl se trestných činů krádeže proti majetku
rodinných příslušníků“; že „tvrzení uvedená v listině o vydědění odmítá“; že
„do doby sepsání listiny o vydědění nebyl pro žádný trestný čin pravomocně
odsouzen“; že „ze strany zůstavitelky nikdy nebyl učiněn jakýkoli podnět pro
zahájení trestního stíhání proti jeho osobě“; že „do doby sepsání listiny o
vydědění se nedopouštěl jakýchkoli trestných činů namířených proti majetku
zůstavitelky nebo dalších rodinných příslušníků“; že „měl zájem a snahu
pracovat“, přičemž „důkazem toho byla jeho evidence v seznamu uchazečů o
zaměstnání“, a že vydědění „bylo učiněno pod nátlakem K. B., bývalého manžela
zůstavitelky“, když „chování bývalého manžela zůstavitelky bylo důvodem, proč
byl nucen ve čtrnácti letech opustit společnou domácnost“, a že „o
jednadvacetileté osobě nelze spravedlivě prohlásit, že vede nezřízený život“.
Žalované k žalobě uvedly, že „není vyloučeno vydědění potomka, který je
v době sepsání listiny o vydědění nezletilý“ a odmítly, že by „tvrzení obsažená
v listině o vydědění byla učiněna pod nátlakem bývalého manžela zůstavitelky K.
B.“, neboť „při sepsání listiny o vydědění nebyl přítomen“.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26.2.2009, č.j. 6 C 237/2008-43,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, zástupci žalobce JUDr. Danielu Volopichovi přiznal odměnu ve výši
11.424,- Kč; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení „do pokladny Okresního soudu v Nymburce“ částku 10.200,-
Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Při hodnocení provedených důkazů vzal
soud prvního stupně za prokázané, že žalobce se jako mladistvý „dopouštěl
drobných krádeží a uvedeným způsobem si opatřoval prostředky k životu“; že „od
roku 1990 byl ve výchovném ústavu“; že „do patnácti let vyrůstal v prostředí
nepříznivém pro jeho psychický a citový vývoj“; že „na tomto prostředí se
podíleli jeho rodiče, tedy i zůstavitelka“ a že „důsledkem toho byla citová
deprivace a psychické problémy, které nepříznivě působily na vývoj osobnosti
žalobce a ovlivnily jeho další život“; že „v době do sepsání listiny o
vydědění, tj. do 15.4.1996, byl žalobce jen dvakrát odsouzen pro trestný čin
krádeže“, přičemž „v jednom případě byl trest zahlazen“; že „v roce 1995 byl
několik měsíců zaměstnán“; že žalobce „nekradl věci rodinných příslušníků,
protože s nimi nebydlel“ a že „měl zájem pracovat, žít řádným životem a najít
si dobrou práci“. Dospěl k závěru, že v daném případě „chybí znak trvalosti
nezřízeného života“, neboť „povahu trvalosti nemělo páchání trestné činnosti,
pro kterou byl odsouzen“, „krádeže věcí rodinných příslušníků“ ani „vyhýbání se
práci, kterou si žalobce po návratu z výkonu trestu našel a pracoval“.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze usnesením ze dne
10.11.2009, č. j. 24 Co 283/2009-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že „usnesení Okresního soudu
v Nymburce ze dne 16.5.2008, č. j. 24 D 918/2006-116, o ustanovení zástupce S.
D. z řad advokátů pro řízení o projednání dědictví po zůstavitelce M. B.“ nelze
považovat „za účinné i pro průkaz zastoupení žalobce ve sporném řízení“ a soudu
prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení „pokusil o odstranění nedostatku
průkazu zastoupení žalobce na základě plné moci, popř. soudního rozhodnutí“.
Na to Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.6.2011, č.j. 6 C
237/2008-179, žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit
společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 46.686,- Kč a
soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Poté, co doplnil dokazování soud prvního
stupně dospěl ke shodným skutkovým zjištěním i právním závěrům jako ve svém
dřívějším rozsudku, totiž zejména, že „žalobce vyrůstal od předškolního věku do
svých patnácti let v prostředí nepříznivém pro jeho psychický a citový vývoj“;
že „na tomto prostředí se podíleli jeho rodiče, tedy i zůstavitelka“, která při
sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 „jednala pod vlivem B. (bývalého
manžela), kterého se bála“; že „v době do sepsání listiny o vydědění, tj. do
15.4.1996, byl žalobce jen dvakrát odsouzen pro trestný čin krádeže“, přičemž
„v jednom případě byl trest zahlazen“; že „v roce 1995 byl několik měsíců
zaměstnán“; že žalobce „nekradl věci rodinných příslušníků, protože s nimi
nebydlel“ a že „měl zájem pracovat, žít řádným životem a najít si dobrou
práci“. Stejně jako ve svém dřívějším rozsudku dospěl k závěru, že v daném
případě „chybí znak trvalosti nezřízeného života“, neboť „povahu trvalosti
nemělo páchání trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen“, „krádeže věcí
rodinných příslušníků“ ani „vyhýbání se práci, kterou si žalobce po návratu z
výkonu trestu našel a pracoval“; své závěry doplnil v tom, že „listina o
vydědění je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 OZ, protože nebyla sepsána
svobodně, ale v důsledku ovlivňování zůstavitelky B. a pod jeho nátlakem“.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.2011, č. j. 24 Co 430/2011-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným 1) a 2)
uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu
soudu v Nymburce „na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobce“ částku 6.792,-
Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že „žalobce byl odsouzen pro pokračující
drobné krádeže, kterých se dopouštěl v letech 1992-1993, rozsudkem Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.9.1993, č.j. 4 T 340/93-522, za což mu
byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zařazením
pro výkon trestu do nápravně výchovného ústavu pro mladistvé“; že „toto
odsouzení bylo zahlazeno usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 9.1.1996, č.j. 4 T 340/93-616“; že „v průběhu roku 1994 se žalobce
opakovaně dopouštěl dalších drobných krádeží v obchodních domech v Praze, za
což byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.1.1995, č.j. 4
T 67/94-92, pro trestný čin krádeže ve stádiu pokusu a trestný čin krádeže, za
což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se
zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou“ a „trest zákazu pobytu na
území Hlavního města Prahy na dobu jednoho roku“, a dovodil z toho, že „pokud
žalobce byl ještě jako mladistvý a později i krátce po dosažení své zletilosti
opakovaně (dvakrát) odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody“, je třeba jeho chování hodnotit „jako vedení nezřízeného
způsobu života“, neboť není pochyb o tom, že „žalobce si opatřoval prostředky
na život nekalým způsobem“; dále odvolací soud vycházel z toho, že „v rozhodné
době po dosažení své zletilosti a propuštění z vazby na svobodu v únoru roku
1995 žalobce pracoval jako strojírenský dělník v pracovním poměru u společnosti
VDO Instruments, s.r.o. (v období od 18.4.1995 do 11.8.1995)“; že „pracovní
poměr byl ukončen ze strany zaměstnavatele v souvislosti s vazbou žalobce v
období od 2.8.1995 do 4.3.1996“ a uzavřel, že „existenci či neexistenci
zaměstnání žalobce bylo možno zvažovat pouze ve vztahu k velmi krátkému
rozhodnému časovému období“ a že „nelze bez dalšího uzavřít, a to zejména
vzhledem k věku žalobce v této rozhodné době, že by se vyhýbal práci po tak
dlouhou dobu, že by to ve svých důsledcích mohlo být z hlediska obecných norem
považováno za trvalé vedení nezřízeného života“. K tvrzení obsaženému v listině
o vydědění, že žalobce „krade i věci rodinných příslušníků“, odvolací soud
uvedl, že „slyšení svědci z řad příbuzných zůstavitelky (J. P., J. Č. a H.
D.)
žádné tyto tvrzené krádeže nepotvrdili a svými výpověďmi existenci těchto
krádeží v rodině vyvrátili“, přičemž pochybnosti o pravdivosti či věrohodnosti
těchto svědků nebyly zjištěny ani žalovanými tvrzeny; že zůstavitelka rovněž „v
rámci soudního řízení, v němž se jednalo o výchovném opatření žalobce,
neuváděla žádné konkrétní skutečnosti, které by se měly týkat krádeží v rodině“
a že ani „zpráva Policie České republiky, Obvodního oddělení Nymburk, ze srpna
roku 1995, která je založena ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T
162/95, existenci konkrétních krádeží neprokazuje“, a proto uzavřel, že
„krádeže v rodině byly ve své existenci vyvráceny“. Dále odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že „žalobce vyrůstal ve velmi
problematickém rodinném prostředí“; že K. B. (bývalý manžel zůstavitelky)
„opakovaně fyzicky i slovně napadal zůstavitelku i žalobce“, „vyháněl žalobce z
domova a dával mu nepřiměřené tresty“; že žalobce „byl v rodině tzv. odstrkován“; že „zůstavitelka se tomuto chování bývalého manžela účinným
způsobem nepostavila“ a že „tyto okolnosti ve svém důsledku vedly k
nespokojenosti žalobce s rodinným prostředím, což se projevovalo v jeho
problematickém chování“; že „výpovědi svědků J. P., J. Č. a H. D.“ jsou
„věrohodné a přesvědčivé“, zatímco „při hodnocení výpovědi K. B. nelze
odhlédnout od toho, že má na výsledku tohoto sporu osobní zájem, neboť je otcem
dalších dvou dědiček po zůstavitelce“. Poté, co odvolací soud dovodil, že „je
třeba se zabývat i tím, zda potomku byla poskytnuta ze strany zůstavitele
odpovídající výchova v rodinném prostředí, tj. příčinou nezřízeného způsobu
života potomka zůstavitele“, neboť „uspořádané rodinné prostředí má zásadní
vliv na budoucí řádný život potomka v jeho dospělosti“, dospěl k závěru, že
zůstavitelka „dlouhodobě nedokázala žalobci poskytnout klidné domácí zázemí a
pocit bezpečí“, když „konfliktní vztahy mezi jejím manželem a žalobcem
neřešila“ a tím „se sama podílela na pozdějším vadném chování žalobce“; že „na
trestně právním jednání žalobce se podílely i dlouhodobě nepříznivé způsoby
jeho výchovy v rodině“; že „žalobce v době své nezletilosti a na prahu své
zletilosti vedl život, který lze považovat za nezřízený“; že však „tento způsob
života žalobce nebylo možno považovat za trvale nezřízený, protože v dubnu roku
1996 nebylo možno ještě (z časového hlediska) jednoznačně uzavřít, že již není
možné rozumně očekávat, že nedojde u žalobce k návratu k běžnému způsobu
života, jak je obecně ve společnosti vnímán“, přičemž námitky žalované 2)
ohledně života žalobce po sepisu listiny o vydědění odmítl s tím, že „nemají
pro hodnocení existence důvodu vydědění žádný význam a nelze k nim přihlížet“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že žalobce nevedl nezřízený život „trvale“, když
namítá, že „s žalobcem byly problémy již od dětství“; že „již v roce 1990 byly
zjištěny výchovné problémy, matka neměla v syna důvěru, vyhýbal se škole a
utíkal z odborného výcviku, po ukončení vyučování se nevracel domů a byl na
útěku“; že „v období dospívání (15 – 20 let) si prostředky k obživě obstarával
převážně trestnou činností“; že „šlo o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost“;
že zahlazení odsouzení „má důsledky pouze pro oblast trestního práva, nikoliv
pro otázku existence důvodu vydědění“; že „celý další život žalobce svědčí o
tom, že se nejednalo o ojedinělé vybočení z mezí řádného života“; že „žalobce
byl v době dospělosti několikrát odsouzen“; že „na adresu žalovaných i právního
zástupce posílal urážlivé a výhružné dopisy“ a že „podílovým spoluvlastnictvím
mezi žalobcem a žalovanými budou vznikat další nemalé problémy“. Za otázku
zásadního právního významu považuje otázku, „zda se při konstatování trvalého
vedení nezřízeného způsobu života hodnotí toto chování objektivně či pouze
subjektivně“, tj. „zda je určující a rozhodující, v jakém rodinném prostředí
člověk vyrůstá“ a otázku, zda je třeba při posouzení důvodnosti vydědění
přihlížet „k událostem, které nastaly po tzv. rozhodném období v návaznosti na
to, že zůstavitelka svou listinu o vydědění nikdy ve smyslu § 480 obč. zák.
nezrušila“. Dovolatelka soudům dále vytýká, že „hodnocení důkazů obou soudů je
velmi kusé, někde zcela chybí“; že „konstatování, že zůstavitelka byla k
sepsání listiny o vydědění donucena, se nezakládá na zjištěných skutečnostech“;
že nepřihlédly „ke skutečnosti, že po rozvodu s K. B. měla zůstavitelka spoustu
času (6 let) listinu o vydědění změnit“; že „bez jakýchkoliv důkazů dospěly k
závěru, že žalobce měl zájem pracovat a žít řádný život“ a že nezohlednily, že
„vydědění je základním právem zůstavitele“, když se domnívá, že „institut
neopomenutelného dědice by neměl být vykládán extenzivně, nýbrž naopak
restriktivně“, neboť „představuje výjimku z ústavně zaručeného práva disponovat
svým majetkem“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání žalované 2) není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že
soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším
rozsudku, může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce vyrůstal od
předškolního věku do svých patnácti let v prostředí nepříznivém pro jeho
psychický a citový vývoj, že si nezvykl na svého nevlastního otce K. B., že jím
byl často a nepřiměřeně tělesně trestán, že K. B. často bil také matku žalobce
(zůstavitelku), která nebyla schopna zastat se svého syna, protože se K. B.
bála (srov. z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. P 273/90 zejména
osobní list žáka základní školy na čl. 5, vyjádření MUDr. Marty Holeňové k
nařízení ústavní výchovy ze dne 6.12.1990 na čl. 9, výpovědi svědků J. P. na č.
137, J. Č. na čl. 144 a svědkyně H. D. na čl. 145), že u žalobce se nesporně
uplatnil syndrom citové deprivace (srov. z obsahu spisu Obvodního soudu pro
Prahu 4 sp. zn. 4 T 67/94 znalecký psychiatrický posudek zpracovaný doc. MUDr.
Karlem Hynkem, CSc. ze dne 28.8.1994 na čl. 14).
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudu v projednávané věci (mimo
jiné) významné vyřešení právní otázky, zda při posuzování důvodnosti vydědění
podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. může soud přihlédnout také k příčinám,
jež bezprostředně vedly k nezřízenému způsobu života vyděděného potomka.
Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující
(významné), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované
2) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl
zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných
případech (§ 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale
neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst.
1 písm. b/ obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu
odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§ 469a odst. 1 písm. c/ obč.
zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§ 469a odst. 1 písm. d/ obč.
zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle,
kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo.
Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné
uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.).
Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák.
vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985,
sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 50, ročník 1985, str. 271, 272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je – jak výše
uvedeno – skutečnost, že potomek trvale vede nezřízený život [srov. § 469a
odst. 1 písm. d) obč. zák.].
Pojem „trvalé vedení nezřízeného života“ není v občanském zákoníku definován,
přičemž na jeho vymezení závisí důvodnost vydědění. Judikatura soudů dovodila,
že za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně
vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé
vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování
vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či
ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k
běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (srov. zejména
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011, sp. zn.
21 Cdo 190/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
66, roč. 2012). Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v
souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo
hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti
dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání
se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník
II., Komentář, 2. vydání, Praha C.H.Beck 2009, str. 1263; Komentář k
československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III.,
str. 435).
Nejdůležitější povinností rodičů ve vztahu ke svému dítěti je zabezpečení
výchovy (nezletilého) dítěte v nejširším slova smyslu, jež zahrnuje kromě péče
o zdraví dítěte, také péči o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak citový,
rozumový a mravní. Mezi základní psychické potřeby člověka (především v dětském
věku) patří potřeba stálosti věcného a sociálního prostředí, které dítě
prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm, potřeba přiměřených podnětů
a potřeby citové (emoční). Není-li dítěti dána příležitost k uspokojení některé
jeho základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu,
může být následkem tíživé životní situace narušení duševního zdraví dítěte,
případně vznik deprivace, které nejčastěji pramení z nedostatku prokazovaného
či vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí nebo vzájemných sociálních
vazeb, ale i osobního strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. V
pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační
situace ve vztahu ke kolektivu, v sociálním začleňování (nespokojenost se
sociální pozicí, neadekvátní sebehodnocení), dále to bývá posunutá hierarchie
společenských hodnot, nežádoucí rysy charakteru, zvýšené nebezpečí vzniku
závislosti na alkoholu, drogách atd. (k tomu více např. in Langmeier, J. a
Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství, Karolinum, 2011).
Je nepochybné, že osobnost člověka je výrazně formována prostředím, ve kterém v
dětství a mládí vyrůstal a které do značné míry vytváří jeho budoucí názory,
postoje a vztah k uznávaným společenským hodnotám. Při posouzení otázky, zda v
konkrétním případě je dán důvod vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života,
je proto třeba zohlednit všechny okolnosti daného případu a přihlédnout k
dobrým mravům, které se ve společnosti ustálily. Mezi okolnosti případu, k nimž
lze přihlédnout, patří, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z
rodičovské zodpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka
zůstavitele, v němž je spatřováno vedení nezřízeného života, není
(bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v
němž byl potomek vychováván. K podobným závěrům dospěla již dříve judikatura
soudů při posuzování důvodnosti vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) obč.
zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon
86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998;
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005;
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Soud proto může při posouzení důvodnosti vydědění přihlédnout k tomu, zda
zůstavitel pečoval o zdraví svého potomka a jeho tělesný, citový, rozumový a
mravní vývoj, zda důsledně chránil zájmy svého potomka v době jeho
nezletilosti, používal přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla
dotčena důstojnost dítěte a aby nebylo jakkoli ohroženo jeho zdraví, případně
jeho vývoj po stránce tělesné, citové, rozumové a mravní. Není totiž dost dobře
představitelné, aby vydědění přicházelo v úvahu i tam, kde zůstavitel sám
neplnil své rodičovské povinnosti, zanedbával je, případně (jen) přihlížel
tomu, jak jiné osoby, například z důvodu soužití ve společné domácnosti se
zůstavitelem a jeho potomkem (např. manžel či druh zůstavitele, který není
rodičem dítěte), nepřiměřeným způsobem zasahují do řádné výchovy jeho potomka,
a tím se bezprostředně podílel na nesprávném způsobu života svého potomka, jenž
je jeho přímým a hlavním důsledkem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení § 469a
odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného
života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného
uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či
mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného
zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel.
V souzené věci se sama zůstavitelka na způsobu života, který žalobce vedl v
době předcházející sepsání listiny o vydědění, podílela tím, že žalobce v době
jeho nezletilosti (počínající již v předškolním věku žalobce) nedokázala
ochránit před násilím ze strany svého bývalého manžela, nespravedlností v
rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti, což vedlo k dlouhodobému
neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové
deprivace žalobce, jež byla bezprostřední příčinou zvrhlého způsobu života
žalobce v době předcházející jeho vydědění. Závěr odvolacího soudu, že důvod
vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci nebyl - v
době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 - dán, je proto správný.
I když s dovolatelkou lze souhlasit v tom, že k zahlazení odsouzení trestné
činnosti vyděděného nelze v případě vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč.
zák. přihlížet, neboť pro posouzení důvodnosti vydědění pro trvalé vedení
nezřízeného způsobu života není podstatné, zda nastala zákonná fikce
neodsouzení pachatele trestného činu, když zákon v tomto případě s odsouzením
vyděděného žádné konkrétní právní důsledky nespojuje (na rozdíl od vydědění
podle § 469a odst. 1 písm. c/ obč. zák. – srov. právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 1065/2011), nic to
nemění na tom, že důvod vydědění v posuzované věci nebyl dán, a to již z důvodu
shora popsaného.
Podobně již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce v době sepsání
listiny o vydědění vedl nezřízený život „trvale“ – jak dovozuje dovolatelka -
neboť v listině o vydědění označený důvod vydědění není dán již z důvodu výše
popsaného.
Konečně, namítá-li dovolatelka, že v souzené věci měl odvolací soud přihlédnout
také „k událostem, které nastaly po tzv. rozhodném období“, přehlíží tím, že
důvod vydědění musí být v listině o vydědění uveden (srov. § 469a odst. 3, část
věty za středníkem obč. zák.) a zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění
znám. Právní názor odvolacího soudu, že důvod vydědění nelze spatřovat v
budoucím chování potomka a že pro posouzení platnosti vydědění jsou rozhodné
pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp.
v době předcházející vydědění, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo
2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6,
ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2006, sp. zn. 30 Cdo
1798/2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2012, sp. zn. 21 Cdo
2860/2011). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že zůstavitelka – ať již z
jakýchkoliv důvodů – listinu o vydědění nezrušila.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou
2) uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná 2) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ostatním
účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr.
Roman Fiala
předseda senátu