21 Cdo 512/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v
právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátkou proti žalované Š., a.s., o
určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 28 C 149/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2000, č. j. 10 Co 1072/2000-81, takto :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované sjednaný
pracovní smlouvou ze dne 15. 12.1996 trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
mezi účastníky byla dne 15. 12. 1996 uzavřena pracovní smlouva, ve které byl
sjednán druh práce specialista a místo výkonu práce P.; dne 12. 12. 1996
uzavřel žalobce se žalovanou dohodu o změně této pracovní smlouvy. Dohodou o
změně pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 1998 byl žalobce pověřen počínaje dnem
21. 1. 1998 výkonem funkce v zahraničí, a to v Ruské federaci v M. Dne 29. 1.
1998 uzavřel žalobce se žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, podle níž
se měla pracovní smlouva uzavřená dne 15. 12. 1996 s účinností ode dne 30. 1.
1998 změnit v části o době trvání pracovního poměru z pracovního poměru
sjednaného na dobu neurčitou na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou;
pracovní smlouva měla podle této dohody skončit „nejpozději 7 kalendářní den
od odvolání z funkce vyplývající z dohody o změně pracovní smlouvy
ze dne 19. 1. 1998“. Dne 4. 3. 1999 byla žalobci předána písemnost označená
jako odvolání, jejímž obsahem bylo odvolání žalobce z funkce specialisty v
Ruské federaci ke dni 5. 3. 1999, „když tímto způsobem byla současně ukončena
platnost dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 1998 ke dni 5. 3.
1999“. Žalobce je přesvědčen, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 1.
1998 v části, jež se týkala doby trvání pracovního poměru, je absolutně
neplatná, neboť skončení pracovního poměru je v ní vázáno na splnění
rozvazující podmínky, která je ze zákona nemožná. Žalobcův pracovní poměr totiž
nebyl založen volbou ani jmenováním, a proto žalobce nelze z jeho funkce
odvolat. V uvedené dohodě proto nebyla doba trvání pracovního poměru stanovena
určitým a srozumitelným způsobem. Žalovaná však vychází z toho, jakoby odvolání
ze dne 1. 3. 1999 bylo platné, a od 13. 3. 1999 žalobci nepřiděluje práci.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22. 11. 1999, č.j. 28 C 149/99-35,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 3.225,- Kč „na účet právní zástupkyně žalované“ JUDr. S. U.,
advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci
naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozhodnutí, a to proto, že tento
naléhavý právní zájem není dán, neboť „právo žalobce již bylo ohroženo“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 3. 2000, č.j. 10 Co
222/2000-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že, vyslovuje-li
soud ve svém výroku další trvání pracovního poměru, je nezbytným důsledkem
takovéhoto určení také skutečnost, že trvají všechna práva a povinnosti z
tohoto pracovního poměru, a je tím vytvořen právní stav, který je zárukou
odvrácení budoucích žalob na plnění, jako je tomu v projednávaném případě.
Protože sdílel jiný právní názor než soud prvního stupně, uložil mu, aby
doplnil skutková zjištění a o věci znovu rozhodl.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 20. 7. 2000, č.j. 28 C 149/99-63,
žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč „na účet právní zástupkyně žalované“ JUDr.
S. U., advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr
žalobce u žalované skončil dne 12. 3. 1999. Vycházel přitom z toho, že dohodou
ze dne 29. 1. 1998 byl pracovní poměr mezi účastníky změněn na pracovní poměr
sjednaný na dobu určitou s tím, že skončí „nejpozději 7 kalendářní den po
odvolání žalobce z funkce vyplývající z dohody o změně pracovní smlouvy
ze dne 19. 1. 1998“. Protože žalobce byl z této funkce odvolán ke dni 5. 3.
1999, jeho pracovní poměr u žalovaného skončil 12. 3. 1999.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 12. 2000, č.j. 10
Co 1072/2000-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalobci
zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč „na účet
právní zástupkyně žalované společnosti“ JUDr. S. U., advokátky, a proti svému
rozsudku nepřipustil dovolání. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z
toho, že žalobce byl přijat do pracovního poměru dne 15. 12. 1996 na funkci
specialisty s místem výkonu práce P. Dohodou ze dne 19. 1. 1998 byl žalobce
vyslán do Ruské federace, kde měl pracovat ve funkci specialisty, a další
dohodou ze dne 29. 1. 1998 byl jeho pracovní poměr sjednaný dosud na
dobu neurčitou změněn na pracovní poměr na dobu určitou, přičemž délka
pracovního poměru byla sjednána tak, že pracovní smlouva končí „nejpozději 7.
kalendářní den po odvolání z funkce vyplývající z dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 1998“. Protože žalobcův pracovní poměr nebyl
založen ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce jmenováním (neboť
„žalobce uzavřel se žalovanou společností řádnou pracovní smlouvu“), vyložil
odvolací soud ujednání ze dne 29. 1. 1998 tak, že doba určitá byla vymezena
odvoláním žalobce z pracovní cesty. Na pracovní cestu byl žalobce vyslán dle
ujednání v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 1998 v rámci své
pracovní činnosti. Protože z této pracovní cesty byl odvolán dne 5. 3. 1999,
skončil jeho pracovní poměr u žalované dne 12. 3. 1999. Dovolání proti svému
rozsudku nepřipustil proto, že se „nelze zabývat důvody dovolání, jež směřují k
úpravě jmenování do funkce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce,
přičemž pracovní poměr žalobce nebyl jmenováním založen“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že dohodu ze dne 19.
1. 1998 lze interpretovat pouze tak, že jde o dohodu o přeložení žalobce k
výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě ze
dne 15. 12. 1996. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl nikdy do žádné funkce
jmenován (jeho pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou ze dne 15. 12.
1996), nebylo možno vázat délku trvání pracovního poměru na jeho odvolání z
funkce; zaměstnance nelze bez dalšího odvolat z druhu práce sjednaného v
pracovní smlouvě. Sjednání doby určité pracovního poměru vázané na odvolání je
proto absolutně neplatné. Nesouhlasí ani s interpretací ujednání obsaženého v
dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 1998 odvolacím soudem tak, že
„odvolání z funkce“ znamená nikoli odvolání ze jmenované funkce, nýbrž
odvolání z pracovní cesty. Takové ujednání by bylo neplatné z důvodů uvedených
v ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce. Zásadní význam
napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatel zejména v řešení
otázky, zda lze platně jmenovat do funkce zaměstnance, který nesplňuje podmínky
uvedené v ustanovení § 27 odst. 5 písm. a), b) a c) zák. práce, a zda je platné
ustanovení pracovní smlouvy, podle kterého je pracovní poměr sjednán na dobu
určitou vázanou na odvolání zaměstnance z funkce, do níž nebyl zaměstnanec
jmenován, případně na dobu vázanou na odvolání zaměstnance z pracovní
cesty. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, přičemž odkázala na své
postoje v průběhu celého řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého
potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka -
v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní
otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která
byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na
vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně
musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková
právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení
právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání
rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání
založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je podmíněna nejen
tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného
dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní
posouzení věci je - především - významné pro věc samu.
V projednávané věci žalobce před rozhodnutím odvolacího soudu navrhl, aby
dovolání bylo připuštěno pro řešení právní otázky, zda lze platně jmenovat do
funkce zaměstnance, aniž se jedná o funkce uvedené v § 27 odst. 5 zák. práce, a
zda je platné ustanovení pracovní smlouvy, podle kterého je pracovní poměr
sjednán na dobu určitou, a to na dobu vázanou na odvolání zaměstnance z
funkce, aniž by byl zaměstnanec do této funkce jmenován. Pro řešení
stejných právních otázek podává žalobce dovolání. Protože obě uvedené otázky
byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné, dovolacímu přezkumu se otvírají
obě dovolatelem označené právní otázky.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
dohoda o změně pracovní smlouvy byla mezi účastníky uzavřena dne 29. 1. 1998
- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999
(tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění
zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších přepisů,
zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na
úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992
Sb., o správných poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podle ustanovení § 27 odst. 3 zák. práce volbou se pracovní poměr
zakládá v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě
stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle
zvláštního zákona.
Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr
zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle
zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce vedoucími funkcemi, do
nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou,
jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,
zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců
a) v přímé řídící působnosti
1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, za podmínky, že
tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec,
c) na ústředních orgánech.
Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou
osobou, výlučně statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,
výlučně zaměstnavatel. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.
O jmenování do funkce jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle
tak výslovně označí. Za jmenování do funkce lze považovat též takový projev
vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance „pověřuje“ určitou funkcí (ať dočasně
či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího
zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních
předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřovací listinou“ jen
potvrzuje. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v
případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním,
může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen se svým
souhlasem.
Vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce (srov. § 244 odst. 1 zák. práce a
nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce
nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451) lze jmenováním
založit pracovní poměr pouze v případech v zákoně uvedených (srov. ustanovení §
27 odst. 4 a 5 zák.práce). V těchto případech, kde zákoník práce předpokládá
vznik pracovního poměru jmenováním, nelze pracovní poměr založit smlouvou;
naopak, jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde založení
pracovního poměru tímto způsobem zákoník práce stanoví. Byla-li proto uzavřena
se zaměstnancem, který je v okruhu jmenovaných zaměstnanců, smlouva označená
jako „pracovní“, nemohlo by se jednat o pracovní smlouvu. Protože, jak výše
uvedeno, forma jmenování do funkce není zákoníkem práce předepsána, dala by se
dovodit vůle zaměstnavatele jmenovat a souhlas zaměstnance se jmenováním, tedy
vznik pracovního poměru jmenováním. Stejně tak obráceně, kdyby byl pracovní
poměr založen formálně jmenováním tam, kde to zákon nepřipouští (mimo případy §
27 odst. 4 a 5 zák. práce), nemohlo by se jednat o vznik pracovního poměru
jmenováním; kdyby ale projevy vůle obou stran (zaměstnance i zaměstnavatele)
měly potřebné náležitosti, dalo by se v takovém případě dovodit uzavření
pracovního poměru pracovní smlouvou. Nemůže proto obstát názor odvolacího
soudu, že již samotná skutečnost, že žalobce uzavřel s žalovanou „řádnou
pracovní smlouvu“, brání tomu, aby byl pracovní poměr založen jmenováním. Tato
úvaha odvolacího soudu by byla možná jen za předpokladu předchozího závěru o
tom, zda funkce zastávaná žalobcem byla funkcí uvedenou v ustanovení § 27 odst.
4 a 5 zák. práce a v kladném případě po objasnění dalších okolností vzniku
pracovního poměru; tento závěr však odvolací soud neučinil, ani si pro něj
neobstaral podklady.
Správně neposoudil odvolací soud po stránce právní ani obsah ujednání mezi
účastníky ze dne 29. 1. 1998.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce uzavřel dne
15. 12. 1996 se žalovanou pracovní smlouvu, podle níž byl sjednán „druh práce
(funkce, povolání) specialista“ a místem výkonu práce byla sjednána P.;
pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Dohodou o změně pracovní
smlouvy a pověření výkonem funkce v zahraničí ze dne 12. 12. 1996 uzavřenou
mezi žalobcem a žalovanou, byl žalobce počínaje dnem 1. 1. 1997 vyslán do Ruské
federace do M., „kde bude pracovat ve funkci specialista s právem
vystupovat za Š. jako ředitel v zastoupení Š. v Ruské federaci“.
Další dohodou o změně pracovní smlouvy a pověření výkonem funkce v zahraničí ze
dne 19. 1. 1998 vyslala žalovaná žalobce do Ruské federace do M., „kde bude
pracovat ve funkci specialista, počínaje dnem 21. 1. 1998“. Dne 29. 1. 1998
byla mezi účastníky uzavřena další dohoda o změně pracovní smlouvy, podle níž
žalobce vykonává „druh práce specialista“ v místě výkonu práce Plzeň ve mzdové
tarifní třídě 15, a obsah pracovní smlouvy se mění s účinností ode dne 30. 1.
1998 tak, že bude nadále vykonávat „druh práce (funkce, povolání ) specialista“
s místem výkonu práce P. ve mzdové tarifní třídě 14 na dobu určitou. Zároveň
bylo dohodnuto, že „pracovní smlouva končí nejpozději 7 kalendářní den po
odvolání z funkce, vyplývající z Dohody o změně pracovní smlouvy čj. ZS/038/98
ze dne 19. 1. 1998“. Dopisem ze dne 1. 3. 1999 označeným „odvolání p. PhDr. M.
D., CSc. z funkce specialisty zastoupení Š. a.s. v Ruské federaci“ žalovaná
odvolala žalobce z funkce specialisty v zastoupení Š., a.s. v Ruské federaci ke
dni 5. 3. 1999 a sdělila, že se tím „současně ukončuje platnost výše uvedené
dohody ke dni 05. 03. 1999“.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení dalšího trvání pracovního poměru
žalobce u žalované mimo jiného rozhodující závěr o tom, zda v dohodě o změně
pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 1998 došlo platně ke změně pracovního poměru na
dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou a zda doba trvání
pracovního poměru mezi účastníky byla vymezena dostatečně určitě.
V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout
druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu
do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce). Mimo těchto tzv. podstatných náležitostí
lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci
zájem (§ 29 odst. 2 zák. práce); takovým dalším ujednáním, které může být v
pracovní smlouvě dohodnuto, je například sjednání zkušební doby (srov. § 31
odst. 1 zák. práce), platových a mzdových podmínek (srov. § 3 odst. 3 zákona č.
143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a
některých dalších organizacích a orgánech, § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o
mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku), sjednání doby
trvání pracovního poměru (srov. § 30 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce lze sjednaný obsah pracovní smlouvy
změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně.
Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i
její změnu.
Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení § 36
odst. 1 zák. práce je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§
244 odst. 1 zák. práce). Protože nedostatek předepsané písemné formy nezakládá
její neplatnost (srov. § 244 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně
sjednaných pracovních podmínek platně sjednána i ústně; projev vůle směřující k
uzavření této dohody se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit (konkludentně).
Pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě,
(v dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek) výslovně určena doba jeho
trvání (§ 30 odst. 1 zák. práce). Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou končí
uplynutím sjednané doby (srov. § 24 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. práce).
Doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou může být dohodnuta
uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let, přímým časovým údajem (tj.
uvedením pevného data podle kalendáře) nebo dobou trvání určitých prací, popř.
účelem a povahou práce, kterou se zaměstnanec zavázal vykonávat (např. u
sezónní práce), popřípadě i jinými objektivně zjistitelnými skutečnostmi.
Pracovní poměr na dobu určitou je tedy nejen pracovní poměr, jehož skončení
bylo předem určeno přesným datem, ale i takový pracovní poměr, který má podle
pracovní smlouvy (dohody účastníků) trvat jen po určitý, i když zatím
konkrétním datem neohraničený čas, o jehož skutečné délce účastníci pří
uzavření pracovní smlouvy (dohody o změně sjednaných pracovních podmínek)
nemusí mít ani jistotu. Avšak i v případech, kdy doba trvání pracovního poměru
není určena přesným datem, musí být vymezena jiným způsobem nepřipouštějícím
pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby
skončí.
Není-li ujednání o době trvání pracovního poměru platné (např. pro jeho
neurčitost nebo nesrozumitelnost), není z tohoto důvodu neplatná celá pracovní
smlouva (dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek); ujednání o
tom, zda jde o pracovní poměr na dobu neurčitou nebo zda má trvat jen po
určitou dobu, není totiž podstatnou náležitostí pracovní smlouvy a lze jej
oddělit od ostatního obsahu pracovní smlouvy. Takto sjednaný pracovní poměr je
pak třeba považovat ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce za pracovní
poměr na dobu neurčitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 21 Cdo 1990/2000, ze dne 5. 9. 2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2002, pod pořadovým číslem 10).
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Ujednání v dohodě o změně
pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 1998 o tom, že „pracovní smlouva končí
nejpozději 7 kalendářní den po odvolání z funkce vyplývající z
dohody o změně pracovní smlouvy č.j. ZS/038/98 ze dne 19. 1. 1998“, totiž není
podle svého obsahu ujednáním o délce trvání pracovního poměru na dobu určitou,
ale ujednáním o způsobu skončení pracovního poměru, a to odvoláním z funkce.
Pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a
zrušením ve zkušební době (§ 42 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení § 42 odst. 2 zák. práce pracovní poměr sjednaný na určitou
dobu končí též uplynutím sjednané doby.
Vzhledem k již zmíněné kogentní povaze zákoníku práce nelze dohodou účastníků
sjednat skončení pracovního poměru jiným způsobem, než způsoby, se kterými
zákoník práce počítá.
Ujednání mezi účastníky v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 1998
však zakládá jiný důvod skončení pracovního poměru, a to odvolání z funkce s
podmínkou odkládací („7 kalendářní den“) ve smyslu ustanovení § 241 zák. práce.
Souhlasit lze s odvolacím soudem v tom, že použitý termín „odvolání z funkce“
nemůže představovat odvolání z funkce ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák.
práce, nebyl-li pracovní poměr žalobce založen jmenováním ve smyslu ustanovení
§ 27 odst. 4, 5 zák. práce, ale pracovní smlouvou ze dne 15. 12. 1996.
Vzhledem k tomu, že v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 1998 je
pojem „funkce“ používán jako synonymum k pojmu „druh práce“ [srov. ustanovení
smlouvy „druh práce (funkce, povolání) specialista“], je třeba ujednání o
skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou znějící „po odvolání z
funkce“ vyložit tak, že se jedná o odvolání ze sjednaného druhu
práce (zde specialista). I takovéto ujednání je však pro rozpor se zákoníkem
práce neplatné [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť ani skončení
pracovního poměru „odvoláním z druhu práce“ zákoník práce nezná. Sjednaný druh
práce lze podle zákoníku práce pouze měnit (srov. § 36 až 40 zák. práce) za
podmínek zákoníkem práce stanovených.
Ze shora uvedeného vyplývá, že vznikl-li pracovní poměr mezi žalobcem a
žalovanou jmenováním, mohl být žalobce ze jmenované funkce odvolán a další osud
jeho pracovního poměru by se řídil režimem ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce.
Byl-li ale pracovní poměr mezi účastníky založen pracovní smlouvou (na dobu
neurčitou), nedošlo dohodou ze dne 29. 1. 1998, z důvodů shora uvedených, k
jeho změně na pracovní poměr na dobu určitou, neboť šlo podle jeho obsahu o
ujednání o způsobu skončení pracovního poměru odvoláním z druhu práce, které
je v rozporu se zákoníkem práce.
Protože odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávných
závěrů (o okolnostech vzniku pracovního poměru a o možnosti
změny pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu
neurčitou), Nejvyšší soud České republiky jej ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu