21 Cdo 515/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce V.–C., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M.,
zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 283/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2000, č.j.
15 Co 540/99-53, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 25. 1. 1999 žalovaný sdělil žalobci (prostřednictvím svého
zástupce), že s ním podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě
ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto postupu spatřoval v tom, že mu žalobce
nevyplatil mzdu za měsíc listopad 1998 v plné výši tak, jak je sjednáno v
pracovní smlouvě, neboť žalobce vyplatil pouze část sjednané mzdy ve výši
10.325,- Kč a zbytek do částky 12.000,- Kč odmítá vyplatit.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil v podstatě tím, že žalovaný u něj pracoval
na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 1994 „včetně jejího posledního
dodatku ze dne 26. 10. 1998“ jako vedoucí prodeje se základní měsíční mzdou ve
výši 5.000,- Kč.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22. 6. 1999 č.j. 7 C 283/99-35 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci na nákladech
řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dovodil, že mzda za měsíc
listopad 1998 byla v daném případě splatná nejpozději do 31. 12. 1998, a
jestliže žalovaný zrušil pracovní poměr 26. 1. 1999, učinil tak ve lhůtě podle
ustanovení § 54 odst. 2 zák. práce. Platový výměr ze dne 26. 10. 1998 lze podle
názoru soudu prvního stupně považovat za návrh změny dohody o odměňování.
Protože nebylo prokázáno, že by žalovaný s tímto návrhem vyslovil souhlas,
zůstala v platnosti dohoda ze dne 1. 12. 1997, podle níž má žalovaný nárok na
základní plat ve výši 12.000,- Kč měsíčně. K výplatě mu však bylo zúčtováno
10.325,- Kč, tedy o 1.675,- Kč méně. Podle názoru soudu prvního stupně je však
třeba, aby porušení povinnosti zaměstnavatele postižitelné okamžitým zrušením
pracovního poměru dosahovalo určité intenzity, „obdobně jako je vyžadováno v
případě porušení pracovní kázně zaměstnancem“. Proto okamžité zrušení
pracovního poměru zaměstnancem nepřichází v úvahu při jakémkoli nevyplacení
mzdy, ale pouze tam, kde toto nevyplacení mzdy dosáhne určité intenzity
srovnatelné se zvlášť hrubým porušením pracovní kázně zaměstnancem. Jestliže v
daném případě bylo žalovanému zúčtováno 10.325,- Kč oproti správným 12.000,-
Kč, „což představuje krácení mzdy o 13,75 %“, pak to nelze považovat za
porušení povinnosti zaměstnavatele v intenzitě postižitelné podle ustanovení §
54 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č.j.
15 Co 540/99-53, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 1. 1999 zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudy obou stupňů částku 8.639,80 Kč „k rukám zástupce žalovaného JUDr. J. P.“.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce
umožňuje zaměstnanci okamžitě skončit pracovní poměr i v případě, že mu nebyla
do 15-ti dnů po uplynutí splatnosti uhrazena i část mzdy, neboť toto ustanovení
nerozlišuje mezi zálohou na mzdu a jejím doplatkem. V posuzované věci žalobce
dal najevo, že nemíní respektovat dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1. 12.
1997, a naopak, že postupoval a nadále bude postupovat podle platového výměru,
který vydal dne 26. 10. 1998, a který pro žalovaného představoval podstatnou
změnu v odměňování. S přihlédnutím k tomu, že „průměrná hrubá mzda“ žalovaného
v roce 1998 přesahovala částku 12.000,- Kč, „jeví se pro žalovaného vyplacení
částky 10.325,- Kč hrubého namísto částky 12.000,- Kč podstatným snížením mzdy,
zejména za situace, kdy žalobce vycházel z platového výměru, který nebyl
výsledkem smluvního ujednání mezi účastníky“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ustanovení § 54
odst. 1 písm. b) zák. práce vytváří v rámci posílení rovnoprávného postavení
účastníků pracovně právního vztahu určitý protipól k ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce a že je proto třeba, aby i porušení povinnosti
zaměstnavatele postižitelné právě okamžitým zrušením pracovního poměru
dosahovalo určité intenzity, obdobně jako je vyžadováno v případě porušení
pracovní kázně zaměstnancem. Žalobce neměl v úmyslu snížit dosud vyplácenou
mzdu žalovaného, ale pouze jej hmotně zainteresovat na hospodaření firmy.
Vycházel ze stavu, v jakém firmu převzal, a o existenci dodatku k pracovní
smlouvě ze dne 1. 12. 1997 se dověděl až při jednání před soudem prvního
stupně. Dále namítal, že z postupu žalovaného je zřejmé, že „si vše dopředu
připravil“ a bezprostředně po ukončení pracovního poměru nastoupil u
konkurenční společnosti, neposkytl žalobci možnost jakýmkoli způsobem celou věc
v rámci dohody řešit a svým postupem podle názoru žalobce porušil obecné zásady
upravené v ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítal, že je věcí žalobce, že neměl kvalitně zpracována
kritéria pro odměňování zaměstnanců, a že bylo prokázáno, že se
nejednalo o žádnou chybu na straně zaměstnanců, kteří měli za úkol zpracování
mzdové agendy, ale že šlo o vědomý postup zaměstnavatele, který nerespektoval
smluvní ujednání se žalovaným, což vedlo k tomu, že nebyla vyplacena část mzdy,
jejíž výši nelze považovat za zanedbatelnou. S názorem, že je zapotřebí, aby i
porušení povinnosti zaměstnavatele postižitelné okamžitým zrušením pracovního
poměru dosahovalo určité intenzity, nelze souhlasit, neboť nenachází oporu v
platné zákonné úpravě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se
žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 25.1.1999 - posuzovat
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný
pracoval u žalobce v pracovním poměru jako vedoucí prodeje a marketingu.
Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 12. 1997 bylo kromě jiného dohodnuto, že
základní plat žalovaného činí 12.000,- Kč měsíčně „při dosažení obratu na
českém trhu 350.000,- Kč“. Splatnost mzdy nebyla v pracovní nebo kolektivní
smlouvě dohodnuta. Jednostranným opatřením žalobce (platovým výměrem ze dne 26.
10. 1998) žalobce (jeho jednatel) stanovil, že základní měsíční mzda žalobce
„činí dle určení zaměstnavatele 5.000,- Kč. Pohyblivá složka mzdy je stanovena
na hodnotu 1,5% z měsíčního obratu společnosti za punčochy prodané na českém
trhu“. Dopisem ze dne 25. 1. 1999, který žalobce obdržel následujícího dne,
žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr proto, že mu „k
dnešnímu dni nebyla dosud vyplacena mzda za měsíc listopad 1998 v plné výši
tak, jak bylo sjednáno v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 12. 1997, neboť
namísto základní mzdy ve výši 12.000,- Kč byla zaplacena pouze část sjednané
mzdy ve výši 10.325,- Kč.
Podle ustanovení § 54 odst 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní
poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu
mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.
S názorem dovolatele, že „je třeba, aby i porušení povinností zaměstnavatele
postižitelné právě okamžitým zrušením pracovního poměru dosahovalo určité
intenzity obdobně jako je vyžadováno v případě porušení pracovní kázně
zaměstnancem“, aby mohlo být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 54 odst.1 písm. b) zák. práce, neboť jde o „určitý protipól
k ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce“, nelze souhlasit. Ze samotné
skutečnosti, že součástí skutkových podstat, pro které může zaměstnanec, resp.
zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr, je porušení povinností
vyplývajících z pracovního poměru, totiž nelze dovozovat, že musí postihovat
rovněž kvalitativně obdobné jednání nebo opomenutí. Zatímco ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost okamžitě zrušit pracovní poměr ve
vyjímečných případech tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň (a to i z
nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem, je účelem ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce
dosáhnout okamžitého zrušení pracovního poměru, jestliže zaměstnavatel porušil
svoji povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu (§ 35 odst. 1 písm.
a) zák. práce). Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro které lze okamžitě zrušit
pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce má postihnout takovou situaci, kdy porušení pracovních povinností
dosáhlo z hlediska intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem,
kdy již nelze vystačit s postupem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce, zatímco ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce postihuje samotné
porušení právní povinnosti zaměstnavatelem platit zaměstnanci mzdu za vykonanou
práci, aniž by naplnění skutkové podstaty tohoto důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru činilo závislým na dalších skutkových podstatách upravujících
důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru uvedených v ustanovení § 53 odst.
1 a § 54 odst. 1 zák. práce. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu
nesouvisející důvody skončení pracovního poměru a z jejich srovnání nelze činit
žádné závěry o tom, že porušení povinnosti platit zaměstnanci mzdu musí
dosahovat „určité intenzity“, aby bylo způsobilým důvodem pro okamžité
zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá – a zde lze sdílet názor odvolacího soudu – že ustanovení §
54 odst. 1 písm. b) zák. práce umožňuje zaměstnanci okamžitě skončit pracovní
poměr i v případě, že mu nebyla do 15-ti dnů po uplynutí splatnosti uhrazena i
část mzdy, neboť toto ustanovení mzdu ani náhradu mzdy blíže nespecifikuje,
nerozlišuje kupř. mezi mzdou (náhradou mzdy) a její částí, nebo zálohou na mzdu
a jejím doplatkem, takže se jedná o každou splatnou mzdu a náhradu mzdy, která
nebyla zaměstnanci vyplacena proto, že zaměstnavatel porušil svoji povinnost
vyplývající z pracovního poměru uloženou ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu.
Namítá-li dovolatel rovněž, že žalovaný svým postupem „porušil obecné zásady
upravené v ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce“ tím, že si „vše“ předem připravil
a neumožnil žalobci řešit „celou věc v rámci dohody“, pak ani této námitce
nelze přisvědčit.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkon práv a povinností
vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka
pracovněprávního vztahu.
V právních vztazích, ve kterých jsou vztahy účastníků charakterizovány jejich
vzájemnou rovností, je výkonem práva převážně míněno uskutečňování
subjektivního práva (dovoleným) chováním jeho subjektu, které spočívá v konání
právních úkonů a vyžadování splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění
práva na státní ochranu ohroženého či poškozeného subjektivního práva (srov.
Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C.H.Beck 1995, str.181 a násl.).
Subjektivní právo lze uskutečňovat, mimo výše uvedeného, rovněž dovoleným
chováním, jemuž sice nelze přiznat charakter právního úkonu, protože samo o
sobě nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů, a kterým ani není
vyžadováno splnění povinnosti od druhého, ale které se uskutečňuje s vůlí
způsobit právní následky, popř. vytvořit předpoklady pro další právní postup.
Jde o tzv. faktické úkony, jimiž je v pracovněprávních vztazích vykonáváno
(konzumováno) právo z právním úkonem již založeného právního vztahu, jako je
kupř. rozhodnutí o organizační změně v pracovním poměru, rozhodnutí o rozvržení
týdenní pracovní doby, písemné upozornění na možnost dání výpovědi (§ 46 odst.
1 písm. f) i.f. zák. práce), předchozí souhlas příslušného odborového orgánu
podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce apod.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Nelze mít pochybnosti o tom, že v pracovněprávních vztazích bývá
rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů skončení pracovního poměru
uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska jejich
zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem
stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle
za následek vznik určité újmy. Tímto způsobem může být vnímáno rozvázání
pracovního poměru, jestliže - jak tomu bylo také v posuzované věci - je
pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany
jednostranným právním úkonem. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost,
protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je
třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, chování,
které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i
tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik určité újmy
(majetkové, popř. nemajetkové) na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Výkon práva, jak již bylo uvedeno, postrádá protiprávnosti, děje-li se v
souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k
uskutečnění cíle (smyslu a účelu) sledovaného právní normou. Jestliže však
jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování
jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu,
jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho
výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale
kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž
docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků
jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto
jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve
skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale
poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo
veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu
a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivniho práva (označované
rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem
umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, ustanovení § 7
odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000).
Dovolatel spatřoval naplnění tohoto ustanovení v okolnosti, že žalovaný, který
správně „měl zaměstnavatele požádat o doplacení mzdy, pokud svůj nárok opíral o
dodatek ze dne 1.12.1997“, ve skutečnosti „neposkytl žalobci možnost jakýmkoliv
způsobem celou věc v rámci dohody řešit“. Vzhledem k výše uvedenému se tedy
jednalo o to, zda žalovaný při rozvazování pracovního poměru, které si
vlastně podle názoru žalobce „dopředu připravil“, byl veden přímým úmyslem
žalobce poškodit.
V posuzovaném případě z výsledků dokazování vyplývá, že žalobci v souvislosti s
okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaným žádná přímá újma nevznikla. Z
toho, že žalovaný využil svého práva rozvázat jednostranně pracovní poměr, ani
z okolností, za nichž to žalovaný učinil, nelze dovodit, že by jeho jednání v
rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních
pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) sledovalo
dosažení jiného cíle, než účelu a smyslu sledovaného právní normou – umožnit
skončení pracovního poměru v případě, jestliže za vykonávanou práci není
poskytována mzda. Namítá-li žalobce, že si žalovaný „vše dopředu připravil“,
potom přehlíží, že nemůže jít k tíži zaměstnance okolnost, že zaměstnavatel
neposkytoval dohodnutou mzdu z důvodů spočívajících nikoli na straně
zaměstnance, nýbrž v důsledku okolností, které vznikly na straně samotného
zaměstnavatele, ať se již jednalo o skutečnost, že se žalobce „o existenci
dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.12.1997 dověděl až při jednání OS v Třebíči
dne 22.6.1999“ anebo že „platovým výměrem“ ze dne 26.10.1998 přistoupil k
jednostrannému snížení mzdy žalovaného. Okolnost, že žalobce nevyplatil
žalovanému pouze část mzdy, sama o sobě není – jak uvedeno výše – z hlediska
existence důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; protože
snížení mzdy v posuzované věci není nepodstatné, nelze ani dovodit zneužití
výkonu práva v důsledku objektivního nepoměru mezi právem chráněným zájmem
zaměstnance skončit za stanovených podmínek pracovní poměr a zájmy
zaměstnavatele, které se v důsledku realizace subjektivního práva zaměstnance
poškodí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, je žalobce povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému
uplatňování práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení § 10 odst. 3, § 7 písm. c) a § 18
odst. 1] vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve
výši 2.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka
náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.).
Celkovou částku 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. března 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu