21 Cdo 5171/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 3, družstva se sídlem v Praze 3,
Lucemburská č. 49, IČO 48030651, zastoupeného Mgr. Václavem Vondráškem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská č. 1616/29, za účasti I. D., o zápis
zástavního práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 27 C 4/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 4. června 2009 č.j. 11 Cmo 51/2009-40, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce podal dne 12.3.2007 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
Katastrálního pracoviště Praha, návrh na povolení vkladu zástavního práva ve
svůj prospěch podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007, kterou
I. D. dala k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 6.3.2007
poskytnuté dlužníku HENRY°S TRAVEL, s.r.o. (nyní HENRY°S TRAVEL, s.r.o. v
likvidaci) se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Orlická č. 2012/8, IČO 25722832,
ve výši 785.000,- Kč do zástavy svůj "byt č. 400/24, který se nachází v domě
čp. 400, v Praze 7, ulici Milady Horákové 23, k jednotce náleží spoluvlastnický
podíl o velikosti 300/14778 k budově čp. 400 a pozemku parc. č. 2018, jednotka
je zapsána na listu vlastnictví 5231 pro obec hl.m. Praha a katastrální území
Holešovice, dům a pozemek na LV 4997".
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha,
rozhodnutím ze dne 6.2.2008 č.j. V-12436/2007-101-11/MO návrh na vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí zamítl. Vycházel ze závěru, že podle
smlouvy o zřízení zástavního práva je "předmětem zástavy byt č. 400/24 v budově
č.p. 400 a k němu náležející spoluvlastnický podíl o velikosti 300/14778 k
budově a pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice" a že podle údajů v katastru
nemovitostí je ke dni podání návrhu na vklad "zástavce vlastníkem bytu č.
400/24 v budově č.p. 400 postavené na pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice včetně
spoluvlastnického podílu ve výši 300/14778 na společných částech této budovy a
pozemku p.č. 2018, k.ú. Holešovice". Protože "budova, v níž je zastavovaná
jednotka vymezena, nebyla v předložené smlouvě označena v souladu se zákonem
pozemkem, na němž je postavena", nelze "její označení považovat za dostatečné";
návrhu na vklad zástavního práva proto nebylo možné ve smyslu ustanovení § 5
odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyhovět.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 11.4.2008 se žalobce domáhal, aby
návrhu na vklad zástavního práva k uvedené jednotce bylo vyhověno. Uvedl, že
"předmět zástavy" byl ve smlouvě účastníků vymezen zcela "jednoznačně a
nezaměnitelně", neboť zastavovaná jednotka byla "rovněž označena odkazem na
list vlastnictví 5231 pro obec hl. m. Praha a k.ú. Holešovice, dům (čp. 400) a
pozemek (parc. č. 2018) pak na list vlastnictví 4997". I když ve smlouvě "není
skutečně doslovně citováno, že budova čp. 400 je postavena na pozemku parc. č.
2018, k.ú. Holešovice", postačuje podle názoru žalobce "i identifikace pozemku,
která vyplývá ze slovního výkladu", navíc ze zákona č. 72/1994 Sb. lze dovodit,
že "k vlastnictví jednotky náleží spoluvlastnický podíl ke společným částem
domu a v případě, že dojde k převodu zastavěného pozemku, pak k vlastnictví
jednotky rovněž náleží i spoluvlastnický podíl k zastavěnému pozemku"; z čl. I.
předmětné zástavní smlouvy jednoznačně vyplývá, že "k jednotce č. 400/24 náleží
mimo podílu ke společným částem domu i spoluvlastnický podíl o velikosti
300/14778 k pozemku parc. č. 2018, k.ú. Holešovice". Žalobce považuje způsob
vyřízení věci katastrálním úřadem za "přehnaně formalistický" a poukazuje na
to, že "v jiných zcela skutkově shodných případech katastrální úřad vklad práva
povoluje".
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, sdělil,
že nelze povolit požadovaný vklad zástavního práva. Byty a nebytové prostory
musejí být označeny v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru
nemovitostí, "označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo
nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popřípadě popisem
umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány", a budovy
musejí být "identifikovány také označením pozemku, na němž jsou postaveny, a
číslem popisným nebo evidenčním". Vzhledem k tomu, že ve smlouvě o zřízení
zástavního práva ze dne 6.3.2007 "není žádným způsobem vyjádřen vztah mezi
budovou č.p. 400 a pozemkem parc. č. 2018 jako budovou a pozemkem, na kterém je
budova dle údajů katastru nemovitostí postavena", je "tím dán rozpor s
kogentními ustanoveními § 5 odst.1 písm.e), c) a a) katastrálního zákona"; není-
li "budova č.p. 400 v zástavní smlouvě označena uvedením pozemku, na kterém je
situována, znamená to, že není ve smlouvě označena svou "přesnou polohou, tj.
umístěním na přesně vymezené části zemského povrchu, zobrazené v katastrální
mapě a označené parcelním číslem" a "za těchto okolností nelze mít podmínku
určitosti a srozumitelnosti právního úkonu za splněnou".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2008 č.j. 27 C 4/2008-21 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poté, co zdůraznil, že "správnost rozhodnutí katastrálního úřadu" může být "v
soudním řízení posuzována jen z těch hledisek, kterými se při rozhodování o
vkladu řídí katastrální úřad", soud prvního stupně dovodil, že budova č.p. 400
je ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 označena v rozporu s
požadavky uvedenými v ustanovení § 5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, neboť není "označena uvedením pozemku, na němž se
nachází", a že takové označení budovy je "nezbytné pokládat za neurčité", když
"budova není identifikována svojí přesnou polohou, tj. umístěním na přesně
vymezené části zemského povrhu zobrazené v katastrální mapě a označené
parcelním číslem", a uzavřel, že "závěr o neurčitém vymezení předmětu právního
úkonu je zcela na místě".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2009 č.j. 11 Cmo
51/2009-40 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že "dům čp. 400 v Praze 7, ulici Milady Horákové 23"
není ve smlouvě účastníků o zřízení zástavního práva "vůbec identifikován
pozemkem, na kterém je postaven, jak to vyžaduje zákon", a zdůraznil, že pro
zjištění katastrálního úřadu, že "zástavce je vlastníkem bytu č. 400/24 v
budově čp. 400 postavené na pozemku parc. č. 2018 v k.ú. Holešovice", bylo
"zapotřebí provést šetření v katastru nemovitostí, přičemž ze samotné zástavní
smlouvy tato identifikace nevyplývala". Odvolací soud dospěl k závěru, že z
tohoto důvodu je smlouva účastníků o zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007
neurčitým právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
"předmět zástavy" byl ve smlouvě vymezen zcela jednoznačně a nezaměnitelně,
považuje postup soudu za "přehnaně formalistický", když navíc "katastrální úřad
v jiných případech postupoval odlišně a vklad práva povolil", a dovozuje, že k
identifikaci pozemku, na kterém je budova postavena, postačí "i identifikace
pozemku, která vyplývá ze slovního výkladu údajů v listině uvedených", neboť
podle zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů "k vlastnictví
jednotky náleží spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a v případě, že
dojde k převodu zastavěného pozemku, pak k vlastnictví jednotky rovněž náleží i
spoluvlastnický podíl k zastavěnému pozemku", a "identifikace budovy pozemkem,
na němž je postavena, je splněna označením pozemku, jehož spoluvlastnický podíl
náleží k jednotce, která se nachází v konkrétní budově". Žalobce poukazuje
rovněž na to, že "předmět zástavy - jednotka č. 400/24" byla ve smlouvě rovněž
označena "odkazem na list vlastnictví č. 5231 a na list vlastnictví č. 4997",
na nichž "jsou uvedeny pouze jednotka č. 400/24, dům čp. 400 a pozemek parc. č.
2018", že tímto způsobem došlo ke "zcela přesnému a nezaměnitelnému vymezení
předmětu zástavy". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda je ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů neurčitá zástavní smlouva jen proto, že budova, ve které se nachází
bytová jednotka dávaná do zástavy, v ní nebyla označena v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto právní otázku
vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů, a že
posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V řízení o povolení vkladu katastrální úřad před svým rozhodnutím zkoumá, zda
právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku
jiného práva je určitý a srozumitelný [§ 5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů].
V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být
označeny budovy "označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným
nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově
nepřiděluje, způsobem jejího využití, a v případě budov s číslem popisným či
evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce
odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je
budova postavena", a byty a nebytové prostory "označením budovy, v níž jsou
vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového
prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové
prostory očíslovány" [§ 5 odst. 1 písm. c) a e] zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů].
V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí katastrální úřad podle
ustálené judikatury soudů zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do
katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 265/1992 Sb. ve zněních pozdějších předpisů; platnost právního úkonu,
na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu
posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad neposuzuje (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČR k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů
e dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, rok 2000).
Ustanovení § 5 odst.1 písm.c) a ani jiné ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů neuvádí, co se rozumí "určitostí a srozumitelností"
právního úkonu týkajícího se "převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo
zániku jiného práva". Na vymezení předmětu "převodu vlastnického práva nebo
zřízení nebo zániku jiného práva" v těchto právních úkonech proto nelze - jak
dovodil např. Ústavní soud v nálezu ze dne 12.6.2002 sp. zn. I ÚS 321/2000 -
mechanicky aplikovat požadavky ustanovení § 5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů. I když katastrální úřad nezkoumá platnost právního
úkonu, na podkladě kterého má být zapsáno vlastnické nebo jiné právo do
katastru nemovitostí, je třeba vzít v úvahu, že v případě určitosti a
srozumitelnosti právního úkonu jde o stejný požadavek, jaký klade na platnost
právního úkonu ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku; judikatura soudů
proto již dříve dovodila (a srov. též například nález Ústavního soudu ze dne
19.3.2002 sp. zn. I ÚS 222/2000), že určitost a srozumitelnost právního úkonu,
vyžadované v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ustanovením
§ 5 odst.1 písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je
třeba posuzovat podle občanského zákoníku, tedy obdobně, jak by to činil soud
při posuzování právní otázky platnosti (neplatnosti) takového právního úkonu.
Závěr odvolacího soudu v posuzované věci, podle něhož je smlouva účastníků o
zřízení zástavního práva ze dne 6.3.2007 ve smyslu ustanovení § 5 odst.1
písm.c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neurčitým právním
úkonem jen proto, že označení zástavy v ní uvedené neodpovídalo požadavkům
ustanovení § 5 odst.1 písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, tedy - jak je nepochybné z výše uvedeného - nemůže obstát.
Právní úkon je ve smyslu ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku
nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze
stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice
srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně
posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o
právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho
určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu,
provedeného podle ustanovení § 35 odst.2 nebo 3 občanského zákoníku, o
odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo
nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co
v něm je obsaženo (srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21.4.2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu
právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu
rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci,
kterou lze odstranit postupem podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku,
nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového
vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným,
jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět).
V případě, že v listině, která má být podkladem pro zápis do katastru
nemovitostí, není nemovitost označena v souladu se všemi požadavky ustanovení §
5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nepředstavuje
taková vada bez dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu. Může-
li být takový nedostatek odstraněn výkladem natolik, že tu (nadále) nejsou
pochybnosti, jaké nemovitosti se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat
zápis práva do katastru nemovitostí.
V projednávané věci soudy správně dovodily, že smlouva o zřízení zástavního
práva ze dne 6.3.2007 v rozporu s požadavky uvedenými v ustanovení § 5 odst.1
písm.c) zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů neobsahovala v
označení budovy čp. 400 také označení pozemku, na němž byla postavena, když
údaj o tomto pozemku (pozemku parc. č. 2018 v katastrálním území Holešovice) se
ve smlouvě uvádí teprve v souvislosti s označením spoluvlastnického podílu
zástavkyně na tomto domě, spojeného s vlastnictvím bytu č. 400/24. S
dovolatelem lze souhlasit v tom, že z vymezení zástavy ve smlouvě obsažené
muselo být nejen účastníkům smlouvy, ale i katastrálnímu úřadu (jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 6.2.2008 č.j. V-12436/2007-101-11/MO, v němž
se označuje byt ve vlastnictví zástavkyně) jasné, jaký byt se dává do zástavy
(co je zástavou), byť katastrální úřad v tomto směru zřejmě - jak uvedl
odvolací soud - musel (prostřednictvím ve smlouvě označených listů vlastnictví)
provést "šetření". Odvolací soud - veden chybným právním názorem - však k
okolnostem vyplývajícím z výkladu právního úkonu nepřihlížel.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu