30 Cdo 2591/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců
a) MUDr. D. Š., b) Mgr. K. M., a c) MUDr. J. M., zastoupených JUDr. Josefem
Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T.G. Masaryka 108, proti žalovanému
Václavu Lexovi, narozenému dne 18. března 1951, bytem v Čisté u Rakovníka,
Nádražní 274, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Havlíčkova 584, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 4 C 125/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. září 2007, č.j. 31 Co 279/2007-201, t a k t o :
Dovolání žalobců se zamítá.
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) částečným
rozsudkem ze dne 21. února 2007, č.j. 4 C 125/2005-165, určil, že „žalovaný je
výlučným vlastníkem zemědělské budovy bez čp/če stojící na stavebním pozemku
parcelní číslo 217 v katastrálním území Z. u R.(a), zapsané na listu
vlastnictví č. 162 pro obec Č. a katastrální území Z. u R. u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště R.“(dále též „předmětná
nemovitost“). O věci rozhodoval v souvislosti s usnesením téhož soudu ze dne
1. prosince 2004, č.j. 4 C 489/2004-41, jímž byla vyloučena vzájemná žaloba
žalovaného o určení, že je vlastníkem shora specifikovaných nemovitostí, a dále
o zřízení věcného břemene práva cesty ve prospěch žalovaného „jako vlastníka zemědělských budov na stavebních pozemcích parcelní č. 216 a
217 v k.ú. Z. u R. z veřejné cesty parcelní č. 221 přes pozemky žalobců ve
zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr č. 646/1 a 647/1 v k.ú.
Z. u R. dle geometrického plánu vyžádaného soudem.“ Tímto částečným rozsudkem
tedy rozhodl soud prvního stupně o vzájemné žalobě žalovaného na určení, že je
vlastníkem předmětných nemovitostí, když o další žalobě na zřízení věcného
břemene dosud nerozhodl s odůvodněním, že pokud „soud pravomocně rozhodne o
vlastnictví budovy postavené na pozemku parcelní číslo 217 v k.ú. Z. u R.,
napomůže zrychlení řízení o druhé části předmětu řízení, a to o zřízení věcného
břemena...“ Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že
výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti je žalovaný.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný
shora cit. rozsudek soudu prvního stupně.
V posuzované věci se odvolací soud citovaným rozsudkem zcela ztotožnil se
závěrem o skutkovém stavu věci, jakož i s jeho právním posouzením, který učinil
soud prvního stupně ve svém rozsudku. Po provedeném řízení uzavřel (ve
stručnosti shrnuto), že právní předchůdci dovolatelů se stali spoluvlastníky
předmětných pozemků, které jim byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Žalovaný nabyl
vlastnictví k zemědělské hospodářské stavbě na pozemcích p.č. 216 a 217 v
katastrálním území Z. u R. na základě převodní smlouvy uzavřené s Pozemkovým
fondem České republiky dne 12. července 1999. V této smlouvě byl předmět
převodu označen jako „dílna, kolna a garáže na stavebních parcelách v KN 216 a
217“, když toto označení vycházelo ze způsobu faktického užívání budovy. V
průběhu řízení o povolení vkladu podle této smlouvy bylo uvedené označení
předmětu převodu „doplněno na »hospodářská zemědělská budova«.“ Takto provedené
označení budovy, která byla předmětem převodu, jako „kolna, dílna a garáže“ a
dále jako „zemědělská hospodářská budova“, považoval odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně za dostatečně určité, když provedenou úpravou došlo
pouze ke zpřesnění označení jedné a téže budovy. Budova byla dále specifikována
uvedením pozemků, na nichž je postavena, a to konkrétně pozemky p.č.216 a 217 v
cit. k.ú., zatímco pozemek p.č. 217, na němž se budova, která je předmětem
sporu, nachází, byl v katastru nemovitostí samostatně veden od roku 1994.
Pozemek p.č. 216 v roce 1993 fakticky existoval, byť na listu vlastnictví byl
veden jako součást parcel č. 646/1 a 647/1 – pozemky ve zjednodušené evidenci.
Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že se jednalo o zastavěnou plochu,
nacházející se pod budovou, byla identifikace tímto způsobem přesnější, než
kdyby byla budova stojící na pozemku p.č. 216 identifikována prostřednictvím
parcel ve zjednodušené evidenci p.č. 646/1 a 647/1 cit. k.ú. Odvolací soud
rovněž vytěsnil odvolací námitku ohledně tvrzeného porušení předkupního práva,
neboť § 17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. žádné předkupní právo
oprávněných osob nezakládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítají, že dovoláním napadené rozhodnutí řeší právní otázku určitosti a
platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, ale i další právní otázky v rozporu
s hmotným právem. Kromě toho svým tvrzením, že předmětem převodu byly ve
skutečnosti „dvě budovy (viz též výpověď žalovaného)“, zpochybňují skutková
zjištění soudů, jež v tomto směru vycházely ze zjištění, že se jednalo toliko o
jednu budovu jimi označenou jako zemědělská hospodářská budova. Dovolatelé
navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž
byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 93/1963 Sb.), podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009; užití nového ustanovení § 234c odst. 2 tím není dotčeno.
Jelikož při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je zapovězeno uplatňovat dovolací důvod ve smyslu § 241a odst.
3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a protože
Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění, jak byla učiněna soudem prvního
stupně a převzata, resp. případně zjištěna (srov. § 213 o.s.ř.) odvolacím
soudem, nebylo možno k této právně irelevantní námitce dovolatelů při
posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout.
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o.s.ř., přičemž s ohledem na jeho obsah (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
je zřejmé, že kromě vymezení dovolání tím, že podle dovolatelů napadený
rozsudek odvolacího soudu řeší shora specifikované právní otázky v rozporu s
hmotným právem, dovolatelé též poukazují v kontextu s jimi citovanou odlišnou
judikaturou na judikatorní přesah uvedeného rozhodnutí, jež souvisí s řešením
otázky platnosti převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, který v
převodní smlouvě nebyl označen v souladu s katastrálními předpisy, jíž
přisuzují zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že v uvedených souvislostech
tato otázka Nejvyšším soudem dosud komplexně (a to i ve vazbě na související
judikaturu Ústavního soudu České republiky upínající se na institut vkladu
vlastnických práv k nemovitostem) řešena nebyla, dospěl dovolací soud k závěru,
že v dané věci je sice dovolání dovolatelů přípustné, leč (z níže rozvedených
důvodů) není důvodné.
Dovolatelé svůj dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. vymezili tak, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyřešil právní
otázku platnosti převodní smlouvy, na základě které Pozemkový fond České
republiky měl převést vlastnické právo ke dvěma budovám označeným jako „dílna,
kolna a garáže na stavebních parcelách čísla v KN 216 a 217“ na žalovaného, v
rozporu s hmotným právem a jimi citovanou judikaturou. V této smlouvě byl
totiž předmět převodu označen jako jedna budova, ač „přitom šlo o dvě budovy“,
které „byly uvedeny souhrnně bez rozlišení obou budov“, přičemž „jedna z
parcel, které měly souhrnně budovy určit, nebyla v době uzavření smlouvy jako
taková (pod p.č. 216) zapsána v katastru nemovitostí na příslušném listu
vlastnictví. Byla částí jiné původní parcely č. 646/1.“ Dalším důvodem vedoucím
podle názoru dovolatelů k (absolutní) neplatnosti smlouvy z důvodu její
neurčitosti byla v průběhu řízení o povolení vkladu provedená oprava shora
vymezeného označení na „zemědělskou hospodářskou budovu.“ Tato oprava byla
přitom provedena pouze jednou smluvní stranou, a i kdyby tak bylo učiněno s
vědomím a souhlasem druhé strany, nebyl podle dovolatelů „takový souhlas
písemný a na smlouvě a nelze ho proto brát v úvahu právě již pro nedostatek
písemné formy na jedné listině.“
Právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s právními závěry obsaženými
v následujících rozhodnutích, které dovolatelé ve svém dovolání označují a z
nichž pro účely tohoto dovolacího řízení Nejvyšší soud (pro osvětlení dané
problematiky a nedůvodnosti dovolací argumentace dovolatelů) považuje za
nezbytné (z níže označených pramenů) citovat příslušné právní věty, jež
vystihují právní podstatu té které (rozsouzené) věci:
1. Nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“)
ze dne 21.9. 1998, sp. zn. V. (správně IV.) ÚS 298/98 (in
http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx):
„V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí má katastrální
úřad postupovat, jak se konstatuje kupř. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 4. 1997, sp. zn. 35 Ca 37/97 (Soudní rozhledy, 5/1997, str. 123 a
násl.), především podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona katastrální úřad v řízení o povolení
vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, mimo jiné, i to, zda právní úkon, týkající
se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva, je určitý
a srozumitelný. Zákon č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sám
požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu blíže nedefinuje ani
neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil. V řízení o povolení
vkladu do katastru nemovitostí nelze proto automaticky aplikovat výlučně
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(katastrální zákon). Tak, jak je ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.
265/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na
listině obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje
potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru
nemovitostí doplněny. Není jistě účelem řízení o povolení vkladu práva do
katastru nemovitostí posuzovat smlouvy i z dalších hledisek, než by to činil
soud v případném řízení o platnosti smlouvy. Naopak v řízení o povolení vkladu
katastrální úřad nepřezkoumává platnost smlouvy, ale pouze ustanovením § 5
zákona č. 265/1992 Sb. taxativně vymezené podmínky, přičemž některé z nich jsou
shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy, což je právě případ určitosti
a srozumitelnosti právního úkonu vyžadovaný jak v ustanovení § 37 občanského
zákoníku, tak i v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
Napadené rozhodnutí bylo však založeno právě na dominanci a
výlučnosti ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, stanovícího náležitosti zápisem budov do katastru, z něhož
se při nenaplnění některé z těchto náležitostí automaticky dovozuje nedostatek
splnění podmínek podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, týkajících se však v mnohem obsažnějším smyslu určitosti a
srozumitelnosti konkrétního právního úkonu. Právě tato skutečnost představuje
porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").“
2. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. Odo 273/2001
[in Automatizovaný systém právních informací (dále již „ASPI“)]:
„Smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není
uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto i ve smyslu §
37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě
individualizovány jiným (pro účastníky úkonu zřejmým) způsobem.
II. Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle ve
smyslu § 161 o. s. ř. ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy
měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě
chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu,
byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě.“
3. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo
2374/98 (in ASPI):
„Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten
projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o
převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 ObčZ i
v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem
převodu.“
4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99
(in ASPI):
„I. Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen
ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě i v případě, že účastníkům
bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu.
II. Vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1992 mohla stát též právnická
osoba, která měla nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let,
a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992 s tím, že do
vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto
dnem.
III. Právní předpisy platné v době existence tzv. socialistického
společenského vlastnictví nevázaly platnost ani účinnost smlouvy o převodu
vlastnictví uzavřené mezi socialistickými organizacemi na zápis do evidence
nemovitostí, ani na registraci smlouvy státním notářstvím.
IV. Skutečnost, že společenská organizace nebyla v tehdejší evidenci
nemovitostí (později katastr nemovitostí) zapsána jako vlastnice, nevylučovala
sama o sobě její vlastnictví, a ani to, že by se zřetelem ke všem okolnostem
byla v dobré víře, že je vlastnicí.“
5. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 1986, sp. zn. 1 Cz 34/86
(in ASPI):
„Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na
okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn.
Vznik práv a povinností, popřípadě změna a zánik dosavadních práv a
povinností ujednaných v dohodě lze odložit do okamžiku splnění dohodnuté
podmínky, pokud tomu nebrání kogentní ustanovení obecně závazného předpisu.“
6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98
(in ASPI):
„1. Pokud se v § 243a odst. 2 OSŘ uvádí, že dokazování provádí dovolací
soud jen k prokázání důvodů dovolání, má tím zákon na mysli zejména prokázání
důvodů tzv. zmatečnosti, uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ.
2. Platné právo neumožňuje zpětné zhojení vad právních úkonů absolutně
neplatných (konvalidaci). Proto je pro právní posouzení smlouvy o smlouvě
budoucí rozhodný stav v době jejího uzavření skutečnosti nastalé později nemají
na její platnost vliv.“
Dovolatelé tedy s odkazem na shora citovanou judikaturu (ve stručnosti
shrnuto) ve svém dovolání namítají, že odvolací soud v napadeném rozsudku
nesprávně vyřešil otázku platnosti předmětné převodní smlouvy, která je podle
dovolatelů a jimi vpředu vyložené právní argumentace ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák. absolutně neplatná. Označené ustanovení přitom stanoví, že právní
úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený
projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný (a tím
neurčitý) zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze
odstranit a překlenout ani za použití výkladových (interpretačních) pravidel
podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Je výrazem ustálené soudní rozhodovací praxe, že jde-li o právní úkon, pro
který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost
projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku
(účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li
to poznatelné z jejího textu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července
1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, in Soudní rozhledy č. 6/1997). Podle konstantní
judikatury v tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti
vlastnických práv, která působí absolutně („proti všem“), nad zájmem účastníků
právního úkonu na respektování jejich vůle. Z tohoto důvodu musí být
individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se
jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím
nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu (viz např.
rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 837). I při takovém přístupu, který
upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho
neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní
důsledky, je třeba brát v úvahu „absolutní“ působení vlastnického práva,
vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných
práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen
ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém
případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z
písemné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 22
Cdo 555/2008, in www.nsoud.cz).
Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím upravené.
Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu vůle její
srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v případě danosti
určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval srozumitelně.
Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost anebo pro jinou
příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle, nevyplývá z něj jeho
obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává anebo kupuje, který z
účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se kupuje atd. V případě
nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její odstranění výkladem (§
35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, pokud se
jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou
neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu tedy musí být zjištění
srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech
(interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle
nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je
nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení § 37 odst. 1
spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s
neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o.,
Bratislava 1998, str. 161 a násl.).
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS
222/2000 (in ASPI), připomenul nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria
určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, v občanskoprávní a katastrální rovině
(konkrétně v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti).
Zdůraznil, že tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se
týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména
pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně
rozpoznatelný od předmětů jiných. Judikoval dále, že u nedostatků v označení
právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující
záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném
označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné
označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z
celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř.
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V předmětné
věci Ústavní soud se sice ztotožnil s obecně uznávaným názorem zaujímaným i
judikaturou obecných soudů, že je třeba dbát na správné označení nemovitostí –
právě z důvodu ochrany vlastnického práva - přesto dospěl k závěru, že (nyní
již podrobněji rozvedeno do jedinečných skutkových okolností případu z nějž
vzešel judikovaný právní názor Ústavního soudu) „údaj o číselném označení
předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě uveden toliko v důsledku jasné chyby,
a že předmětem převodu je ve skutečnosti předmětná parcela s číselným označením
p.č. 1863“, když podle Ústavního soudu „její označení p.č. 186 tudíž nemohlo
způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy.“
Rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, aniž by tím byly jakkoliv narušeny
vpředu připomenuté judikované závěry o individualizaci nemovitého majetku v
obligatorně písemném právním úkonu, byla tato Ústavním soudem popsaná
nezbytnost rozlišování zmíněných dvou aspektů zohledněna. V tomto směru možno
poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo
318/2003, v němž dovolací soud dovodil, že je nutno činit rozdíl mezi označením
nemovitostí ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí.
Připomenul, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby
nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět
smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Dále zdůraznil, že
při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s
formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a katastrálního
zákona, konkrétně s jeho § 5 odst. 1 písm. c), podle něhož v listinách, které
jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením
pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem
popisným nebo evidenčním. Při nabývání vlastnictví k nemovitosti je tedy nutno
rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě
smlouva, a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté
nemovitosti do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud také judikoval, že
katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí
zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno z
hlediska taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo
v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu,
katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod
číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy
uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bod II. stanoviska).
S přihlédnutím k vymezené relevantní právní úpravě a judikovaným závěrům
lze tudíž dovodit, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v
souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy
představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího)
způsobovala jeho neplatnost. Jak již bylo připomenuto, u nedostatků v označení
předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové
nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti
právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti
právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by
správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle
dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za
nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo
vyjádřeno navenek v písemné formě. Lze k tomu na podkladě dalšího rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006 (in
www.nsoud.cz), dodat, že nemovitosti, jež jsou z důvodu faktické nemožnosti
jejich fyzického označení jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru
nemovitostí, nemusí být v právním úkonu nutně identifikovány všemi údaji
vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen některých z
těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat.
V posuzované věci, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že
předmětem převodu byla pouze jedna budova na shora již označených pozemcích,
správně se zabýval otázkou, zda předmětné označení této převáděné budovy, které
nebylo přidělo popisné ani evidenční číslo, je z hlediska vymezení předmětu
občanskoprávní dispozice učiněno určitě či nikoliv, a správně též v tomto směru
privilegoval hledisko občanskoprávní před hlediskem katastrálním. Ustanovení §
5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění účinném ke dni uzavření předmětné
smlouvy, stanovilo, že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru,
musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny,
příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně,
pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího
využití. Pokud by předložená listina takové náležitosti nesplňovala, neměl by
být vklad práva do katastru podle ní povolen. Skutečnost, že v (převodní)
listině nejsou nemovitosti označeny v souladu s požadavky katastrálního zákona
ovšem sama o sobě ještě neznamená, že taková smlouva, resp. právní úkon je z
občanskoprávního hlediska ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost
vymezení imobiliárního předmětu absolutně neplatný. Takový závěr by bylo možno
učinit teprve tehdy, pokud by ani za užití § 35 odst. 2 obč. zák., aniž by tím
byl narušen obsah jazykového projevu, nebylo možno identifikovat předmět
převodu, tj. nemovitosti, které podle projevu vůle účastníků v jimi písemně
uzavřené smlouvě mají být převedeny. Odvolací soud – jak se podává z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – takovou verifikaci právně
rozhodných skutečností a interpretaci projevu vůle účastníků předmětné smlouvy
náležitě učinil, a podle mínění Nejvyššího soudu jí provedl v souladu s hmotným
právem a vyloženou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu akcentující
nezbytnost rozlišení občanskoprávního a katastrálního aspektu při posuzování
smluv, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí. Jinak řečeno, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obou
soudů, z nichž i Nejvyšší soud musí vycházet, lze dovodit, že v daném případě
nemohly vzniknout z občanskoprávního hlediska žádné pochybnosti o identitě
převáděné budovy z Pozemkového fondu České republiky do vlastnictví žalovaného. Předmět občanskoprávní dispozice byl v tomto případě dostatečně vymezen, tedy
splňoval kritéria určitosti písemné formy převodní smlouvy ve smyslu § 46 odst. 1, 2 obč. zák. Nejvyšší soud má za to, že v tomto případě odvolací soud nijak
nepochybil, pokud způsobem vyloženým v odůvodnění svého rozsudku dospěl k
závěru, že vymezení předmětu uvedené smlouvy nejde na vrub určitosti právního
úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Pokud soud prvního stupně zjistil, že v
průběhu řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle zmíněné
převodní smlouvy došlo (z iniciativy příslušného katastrálního úřadu) k
dodatečnému „upřesnění“ převáděné budovy, jednalo se výhradně o splnění
požadavku kladeného ze strany uvedeného správního orgánu, a to pro účely
dosažení všech zákonem sledovaných podmínek pro vklad vlastnického práva podle
této smlouvy, která ovšem – opětovně Nejvyšší soud zdůrazňuje – z
občanskoprávního hlediska představovala platný právní úkon účastníků. Proto
dodatečné vpisování či (z pohledu katastrálního zákona) precizace označení
budovy a jejího způsobu využití ve smlouvě je třeba vnímat pouze a jen jako
okolnost související s řízením o povolením vkladu do katastru, která
rozhodnutím o povolení vkladu byla konzumována. Pro úplnost možno dodat, že i
kdyby katastrální úřad takto v daném případě nepostupoval a návrh na povolení
vkladu podle této smlouvy zamítl s odůvodněním, že převáděná budova není
označena v souladu s požadavky katastrálního zákona, neznamenalo by to
nemožnost na podkladě takto projevené vůle účastníků dosáhnout jimi sledovaného
převodu. V tomto směru Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (in www.nsoud.cz), judikoval, že vyřešení otázky
identifikace nemovitosti ústící v závěr o platnosti právního úkonu učiněného ve
formě smlouvy o převodu nemovitosti v situaci, kdy podle této smlouvy vklad k
označené nemovitosti nebyl povolen, vytváří prostor k řádnému označení
nemovitosti, pokud ve smlouvě provedená identifikace neodpovídá již výše
připomenutým požadavkům katastrálního zákona, tedy umožňuje dodatečně doplnit
potřebné údaje za účelem sledovaného vkladu vlastnického práva k předmětné
nemovitosti (k tomu srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 21. září 1998,
sp. zn. IV. ÚS 298/98, in ASPI).
Z vyloženého vyplývá, že prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu se dovolatelům, a to ani prostřednictvím jejich odkazů na shora citované
judikáty, které ovšem nejsou v kolizi se závěry v tomto rozhodnutí přijatými,
nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit, že
dovoláním napadený rozsudek je nesprávný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí (o žalobě o zřízení věcného břemene).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu