21 Cdo 521/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce P. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované V., a.s.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 40 C 58/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 16 Co
314/2002-162, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 5. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobci, že jej odvolává z funkce
020-obchodní ředitel akciové společnosti V. a že „výkon funkce končí dnem 7. 6.
2000“.
Dopisem ze dne 6. 6. 2000, sdělila žalovaná žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „ve vazbě
na ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce“ z důvodu nadbytečnosti, neboť na základě
odvolání z funkce ze dne 5. 6. 2000 skončí dnem 7. 6. 2000 výkon funkce
obchodního ředitele žalované, kterou dosud zastával, a žalovaná nemá pro něj
práci odpovídající jeho kvalifikaci ani jinou vhodnou práci.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že odvoláním z funkce pracovní poměr
nekončí a že žalovaná měla v době výpovědi možnost jeho dalšího pracovního
zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo alespoň na jinou pro
něj vhodnou práci. Žádné z uvedených volných míst mu však nenabídla.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 8. 2001, č.j. 40 C 58/2000-91,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že žalobce tím, že „odsunul“ aktuální přehled volných
pracovních míst, aniž se k němu vyjádřil, bez jakýchkoliv pochybností vyjádřil,
že nabízená volná pracovní místa odmítá, a že tak byly po jeho odvolání z
funkce splněny podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 1. 2002, č.j. 16
Co 379/2001-123, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl
odvolán z funkce ke dni 7. 6. 2000 a že výpověď z pracovního poměru převzal dne
6. 6. 2000, a to pro nadbytečnost, ačkoliv ještě dne 6. 6. 2000 nebyl
nadbytečný a zastával nadále funkci obchodního ředitele žalované. Z těchto
skutečností však soud prvního stupně nevyvodil žádné právní závěry, když se
jimi nezabýval, ačkoli předpoklady pro podání platné výpovědi soud zkoumá podle
stavu v době výpovědi. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně o
splnění nabídkové povinnosti žalované tím, že žalobci byl předložen přehled
volných míst k 30. 5. 2000, neboť žalobci nebylo sděleno, která konkrétní místa
z předkládaného seznamu mu byla nabízena, a nelze zjistit, zda mu byla nabízena
všechna místa v seznamu nebo jen některá z nich. Soud prvního stupně se též
nezabýval tím, zda zaměstnavatelka – žalovaná určila k přijetí návrhu dohody o
dalším pracovním zařazení zaměstnanci přiměřenou lhůtu s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem případu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2002, č.j. 40 C 58/2000-136,
určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne 6.
6. 2000 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 19.400,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje ze „závazného
právního názoru“, který vyslovil odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne
24. 1. 2002, č.j. 16 Co 379/2001-123, dovodil, že výpověď z pracovního poměru
byla dána žalobci předčasně, neboť žalobce byl odvolán z funkce až ke dni 7.
6. 2000 a nemohl tedy být dne 6. 6. 2000 ještě nadbytečný. Teprve až po
odvolání z funkce, tedy po 7. 6. 2000, kdyby žalovaná neměla pro žalobce jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popř. jinou pro něho vhodnou práci, nebo
by žalobce takovou práci odmítl, by byl dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č.j.
16 Co 314/2002-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení 5.150,- Kč k
rukám advokátky. Považoval za správné zjištění soudu prvního stupně, že žalobce
byl odvolán z funkce ke dni 7. 6. 2000 a že výpověď z pracovního poměru převzal
dne 6. 6. 2000, ačkoli téhož dne ještě nebyl nadbytečný a zastával nadále
funkci obchodního ředitele žalované. Protože platnost právních úkonů, včetně
právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů, je třeba posuzovat k
okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, splnění
povinností zaměstnavatele vyplývajících z § 65 odst. 3 zák. práce se zkoumá
vždy podle stavu v době výpovědi. Protože ke dni doručení výpovědi z pracovního
poměru žalobce nebyl ještě zaměstnancem odvolaným z funkce, nebyly k tomuto dni
splněny hmotněprávní podmínky podle § 65 odst. 3 zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že žalobce byl
odvolán z funkce dopisem ze dne 5. 6. 2000 s tím, že výkon jeho funkce končí
dnem 7. 6. 2000. Písemnost převzal dne 6. 6. 2000 a současně mu bylo nabízeno
jiné zaměstnání, které odmítl. Teprve po odmítnutí nabízeného místa mu byla
dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce, kterou převzal 6. 6. 2000. V ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce není
nikde uvedena lhůta, kdy po odvolání z funkce, za podmínek tam uvedených, lze
zaměstnanci dát výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce. Žalobce v momentě odvolání z funkce věděl, že jmenovanou funkci
nebude nadále zastával, a bylo v jeho zájmu vyřešení jeho dalšího zaměstnání u
žalované, a to buď přijetím nového pracovního místa, nebo výpovědí z pracovního
poměru. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, když podle jeho přesvědčení soudy
obou stupňů správně vycházely z názoru, že platnost právních úkonů je třeba
posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn.
Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z § 65
odst. 3 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního
poměru, děje se zkoumáním podmínek uvedených v tomto ustanovení vždy podle
stavu v době výpovědi. Protože žalobce byl zaměstnancem odvolaným z funkce
teprve dne 7. 6. 2000, nebyly dne 6. 6. 2000 splněny hmotněprávní podmínky
výpovědi podle § 65 odst. 3 zák. práce.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že výpověď z pracovního
poměru byla žalobci doručena dne 6. 6. 2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění do 30. 6. 2000 [tj. před účinností zákona č. 29/2000
Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních
službách), a zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] – dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním
z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji
odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením
v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak
ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce byl z
funkce „020 - obchodní ředitel“ žalované odvolán dopisem ze dne 5. 6. 2000 s
tím, že „výkon funkce končí dnem 7. 6. 2000“. Dopisem ze dne 6. 6. 2000, který
téhož dne převzal, mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „ve vazbě na ustanovení § 65 odst.
3 zák. práce“ z důvodu nadbytečnosti, neboť po jeho odvolání z funkce, kterou
doposud zastával, nemá žalovaná pro něj práci odpovídající jeho kvalifikaci ani
jinou vhodnou práci.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je třeba posuzovat, jak správně uvedly soudy obou stupňů, k okamžiku
a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 240 odst. 1 a 3
zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních
úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru. Vzhledem k tomu děje se
zkoumání podmínek pro dání výpovědi z pracovního poměru podle stavu v době
výpovědi. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy
výpověď byla doručena druhému účastníku. Z toho vyplývá, že k tomuto okamžiku
(to je ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 266a zák. práce byla výpověď
doručena, popř. se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly
splněny všechny podmínky pro dání výpovědi.
Ze znění ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec není ze
jmenované funkce odvolán dnem, kdy o jeho odvolání bylo rozhodnuto, ani dnem,
kdy mu rozhodnutí o odvolání bylo doručeno, ale teprve dnem, ke kterému
odvolání z funkce fakticky nastává (§ 65 odst. 2 in fine zák. práce), tj. dnem
následujícím po doručení odvolání z funkce, není-li v odvolání z funkce uveden
den pozdější.
Již od doručení rozhodnutí o odvolání z funkce oba účastníci pracovního vztahu
(zaměstnanec i zaměstnavatel) mají vědomost o tom, kdy (ke kterému okamžiku)
zaměstnanec přestane jmenovanou funkci vykonávat. Není žádného důvodu, aby již
v této době také neřešili, jaké bude postavení zaměstnance poté, co výkon
funkce skončí. Má-li tedy dojít k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle
fikce nadbytečnosti [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce] danou v souladu s § 65
odst. 3 zák. práce, může tak zaměstnavatel učinit kdykoli od doručení
rozhodnutí o odvolání z funkce zaměstnanci; taková výpověď ale nemůže vést ke
skončení pracovního poměru dříve než v den, v němž nastává účinnost odvolání z
funkce (výkon funkce končí) – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek číslo 9, ročník 1999, pod pořadovým číslem 54.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu