21 Cdo 5232/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované A. J., o zrušení
práva společného nájmu bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č.j. 13 Co
207/2003-217, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 20/2004, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007,
č. j. 11 Cmo 384/2006-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č.
j. 11 Cmo 384/2006-73, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 9. 2006, č. j. 66 C 20/2004-53, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o
žalobě pro zmatečnost [tak, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Co 207/2003-217, byla zamítnuta]
není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237
odst.1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a
odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího
soudu nemá po právní stránce – vzhledem k tomu, že řešená právní otázka, zda
nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř.
představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení
§ 229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, byla posouzena v
souladu s ustálenou judikaturou soudů - zásadní význam ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Co 207/2003-217, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2000, č. j. 13 C
223/97-53 (jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu,
sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie,
situovanému ve 3. patře domu, určeno, že tento byt bude nadále užívat jako
nájemce žalovaná, žalobci uložena povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti
dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení), z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3
o. s. ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov.
například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo
19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup
nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími
obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského
soudního řízení upravuje § 118a o. s. ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o.
s. ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit
jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a
poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při
jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich
procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen
advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy
(§ 118a odst. 4 o. s. ř.).
Ustanovení § 118a o. s. ř. – jak vyplývá z výše uvedeného - upravuje jen
poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se
nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu
znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže
soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením §
101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle
ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani
povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto
důvodu odročovat jednání.
Žalobce spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v tom, že nebyl jako
účastník řízení poučen o jeho procesních povinnostech (konkrétně o povinnosti
žádat o odročení jednání) „v rozsahu dle ust. § 118a odst.. 4 o. s. ř.“,
ačkoliv za situace, „kdy mu bylo jeho právním zástupcem ukončeno zastoupení, se
změnil rozsah poučovací povinnosti soudu“. Vyslovuje názor, že „soud byl
povinen žalobce ve změněném rozsahu poučit již s přihlédnutím ke zpětvzetí
žaloby ze dne 12. 9. 2003“, neboť „ze samotného znění tohoto zpětvzetí, ve
kterém žalobce sám uvádí, že není schopen zpracovat důvody zpětvzetí tak, aby
vše bylo v souladu s platnými zákony“, a „z jeho úkonu bylo zřejmé, čeho chce v
řízení dosáhnout“.
Výklad dovolatelem nastolené právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil.
Byl přijat názor, že nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto
poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního
hlediska stát, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a
nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002,
uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). I kdyby tedy
žalobci nebylo v původním řízení poskytnuto potřebné poučení podle ustanovení §
118a odst. 4 o. s. ř. (ačkoliv by ho bylo podle stavu řízení zapotřebí),
odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů správně dovodil, že tím
nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska této právní otázky
po právní stránce zásadní význam.
Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
nepředstavuje ani okolnost, že Městský soud v Praze projednal původní věc
(zrušení práva společného nájmu bytu) a rozhodl o ní při jednání dne 28. 1.
2004 v nepřítomnosti žalobce, který – ač řádně předvolán - se k jednání
nedostavil, z neúčasti u tohoto jednání se omluvil (pracovní neschopností),
avšak nepožádal o jeho odročení. Protože omluva nepřítomnosti účastníka u
jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání, městský soud věc projednal
a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2
Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod
číslem 25).
Protože dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu usnesení odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší
soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o. s.
ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly
potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Mojmír
Putna, v. r.
předseda senátu