21 Cdo 5244/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobkyně Ing. D. Č., MBA, zastoupené Mgr. Kateřinou Siudovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalované Vysoké škole
podnikání, a.s. se sídlem v Ostravě, Michálkovická č. 1810/181, IČO 258 61 271,
zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7,
Veletržní č. 324/14, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 214/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2013 č.j. 16 Co
70/2013-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 16. 7. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť
dne 17 5. 2010 přijala rozhodnutí o organizačních změnách, které spočívají v
tom, že potřebuje uzavřít pracovní poměr s akademickými pracovníky, kteří mají
akademické a vědecké tituly tak, aby splňovala podmínky pro udělení akreditace
navazujícího magisterského studijního programu „ekonomika a management“ se
studijním oborem „podnikání“. Vzhledem k tomu se žalobkyně stala pro žalovanou
nadbytečnou, neboť nemá potřebnou kvalifikaci.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě domáhala, aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že podle jejího názoru k nějaké organizační změně ve
smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nedošlo, a i kdyby tomu tak bylo,
tak pouhá změna organizační struktury zaměstnavatele nezakládá nadbytečnost
zaměstnance ve smyslu uvedeného ustanovení. Nadbytečnost totiž znamená i
nepotřebnost zaměstnancovy práce. Jestliže z hlediska potřebného profesního
složení zaměstnanců se nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní
smlouvou, nemůže obstát ani skutkový důvod ve výpovědi uváděný, neboť žalobkyně
již od roku 2008/2009 učila výhradně studenty bakalářského studia, které bylo
profilováno praktickým směrem.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2012 č.j. 26 C
214/2010-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve
věci samé dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2010 není
organizační změnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť se v
něm neuvádí „kteří zaměstnanci nesplňují požadovanou kvalifikaci, o kolik
zaměstnanců se případně má jednat, jakou kvalifikaci nesplňují a čím je dána
jejich případná nadbytečnost. Z hlediska případného posouzení podle ustanovení
§ 52 písm. f) zák. práce není výpověď podle názoru soudu prvního stupně
dostatečně skutkově vymezena, protože „poukaz na skutečnost, že žalobkyně nemá
potřebnou kvalifikaci, nevyhovuje zákonu pro neurčitost“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.10.2013
č.j. 16 Co 70/2013-152 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované
ze dne 16.7.2010 zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 36.140,- Kč k rukám advokáta doc.
JUDr. Tomáše Gřivny. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právní
kvalifikací použitého skutkového důvodu není soud vázán a uvedl, že
„organizační změna“, kterou žalovaná odůvodnila výpověď, nespočívala v
nadbytečnosti žalobkyně, nýbrž ve skutečnosti představovala stanovení nových
kvalifikačních požadavků. Dovodil však, že „skutkové vymezení důvodu výpovědi
dané žalobkyni, která byla zaměstnána u žalované jako vysokoškolský pedagog –
odborný asistentka dosáhla toliko akademického titulu Ing., je třeba považovat
z pohledu ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce za dostatečně určité a
srozumitelné tak, aby dále bylo možné se věcí zabývat z hledisek ustanovení §
52 písm. f) zák. práce“. Poukázal na to, že požadavky pro řádný výkon práce
stanoví zaměstnavatel a že postačí, je-li zaměstnanec seznámen se stanovenými
(změněnými požadavky nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru. Žalovanou
stanovené odborné požadavky jsou podle názoru odvolacího soudu oprávněné a
ospravedlnitelné, žalobkyně tyto požadavky v době doručení výpovědi
nesplňovala, a proto je výpověď platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítala, že vůlí žalované bylo ukončení pracovního poměru výpovědí z důvodu
organizačních změn, až následně s ohledem na vývoj kauzy byla i názoru, že
skutková vymezení výpovědního důvodu naplňují i výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Okolnost, že z jednoho skutkového vymezení
výpovědního důvodu žalovaná dovozuje dva výpovědní důvody, svědčí o tom, že
jeden projev vůle lze vyložit dvěma způsoby, a podle názoru dovolatelky „i toto
svědčí o neurčitosti projevu vůle“. Podle názoru žalobkyně došlo ze strany
odvolacího soudu k nahrazení vůle žalované tak, aby projev vůle mohl být
hodnocen ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Skutkové vymezení
výpovědního důvodu je nedostačující, neboť nelze dovodit zcela určité a
konkrétní požadavky na výkon její práce, a navíc ani nebyla seznámena s novými
požadavky, pouze z dopisu ze dne 16.7.2010 se dověděla, že „nemá potřebnou
kvalifikaci“. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva [otázka obsahu skutkového vymezení výpovědního
důvodu], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyni byla dána výpověď dopisem ze dne 16.7.2010 - podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. předtím, než
nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních
věcí a zákon č, 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o
azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - dále jen
„zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně byla
zaměstnána u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou na základě pracovní
smlouvy ze dne 27.9.2007 ode dne 1.10.2007 jako „vysokoškolský pedagog –
odborný asistent“. Dopisem ze dne 16.7.2010 žalovaná dala žalobkyni výpověď z
pracovního poměru „podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“,
kterou odůvodnila tím, že „přijala dne 17.5.2010 rozhodnutí o organizačních
změnách, které spočívá v tom, že Vysoká škola podnikání, a.s., potřebuje
uzavřít pracovní poměr s akademickými pracovníky, kteří mají akademické a
vědecké tituly prof., doc., Ph.D. tak, aby Vysoká škola podnikání, a.s.
splňovala podmínky pro udělení akreditace navazujícího magisterského studijního
programu „Ekonomika a management“ se studijním oborem „Podnikání“. Tímto se
žalobkyně pro žalovanou „stala nadbytečnou“, neboť nemá „potřebnou
kvalifikaci“.
S názorem dovolatelky, že skutkové vymezení výpovědního důvodu „je
nedostačující, není dostatečně konkrétní a určité a umožňuje pochybnosti o tom,
v čem je spatřováno naplnění zákonného výpovědního důvodu“, dovolací soud
nesouhlasí.
Podle ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí
být dodatečně měněn.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody,
které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní
poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který
zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zák. práce uplatňuje, a aby
bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění
hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl
určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje
naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého
důvodu se výpověď dává (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne
30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi,
však není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo
nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen
tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla
zaměstnanci výpověď dána.
V posuzovaném případě je nepochybné, že žalovaná vytýká žalobkyni, že nesplňuje
její požadavky na stupeň vědecké, či akademické kvalifikace, a v tomto směru
tedy nelze výpovědi důvodně vytýkat, že je po skutkové stránce nekonkrétní a že
mohou vzniknout pochybnosti, z jakého skutkového důvodu se výpověď dává. Vytýká-
li dovolatelka odvolacímu soudu že dostatečně neuvážil, že žalovaná „ze svého
jednoho skutkového vymezení výpovědního důvodu dovozuje dva výpovědní důvody“,
což svědčí o „neurčitosti projevu vůle“ a že tedy „došlo k nahrazení vůle
žalované tak, aby projev vůle mohl být hodnocen ve smyslu ustanovení § 52 písm.
f) zák. práce“, pak ani této námitce nelze přisvědčit.
Žalobkyně totiž náležitě nerozlišila skutkové vymezení použitého
výpovědního důvodu na jedné straně, a právní posouzení tohoto skutkového
vymezení na straně druhé. Je třeba mít totiž na zřeteli, že zaměstnavatel může
uvážit, která z více existujících skutkových okolností má být skutkovým důvodem
výpovědi a v tomto směru je na jeho vůli, z jakého skutkového důvodu výpověď (a
zda vůbec) zaměstnanci dá, a jakou vůli tedy v tomto směru projeví. Oproti tomu
právní kvalifikace použitého skutkového důvodu je věcí subsumpce skutkových
okolností uvedených ve výpovědi pod právní normu, kde již nezáleží na tom, jaký
právní názor jednající projeví; je-li právní názor nesprávný (jako tomu bylo v
posuzovaném případě), není vyslovení správného právního posouzení „nahrazením
projevu vůle“, jak dovolatelka namítá. Ustálená soudní judikatura v tomto
ohledu setrvává na závěru, že při posouzení, z kterého z důvodů uvedených v
ustanovení § 52 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního
poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu.
Okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu
není sama o sobě významná (srov. například ve vztahu k obsahově shodné dřívější
právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.1998 sp. zn. 21 Cdo
1524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999 pod č. 11).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1
části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo
zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. března 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu