21 Cdo 5259/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v exekuční
věci oprávněné Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33,
IČ 45317054, proti povinné A. H., zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem
se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Argentinská č. 286/38, pro 7.094.572,94 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE
2011/2015, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016 č. j. 29 Co 83/2016-84,
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.
listopadu 2015 č. j. 49 EXE 2011/2015-55 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Návrhem doručeným soudnímu exekutorovi dne 20. 8. 2015 se povinná domáhala
zastavení exekuce vedené - na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 29. 7. 2015 č. j. 49 EXE 2011/2015-17 - soudním exekutorem JUDr. Milanem
Suchánkem, se sídlem Exekutorského úřadu v Praze 9, Pod Pekárnami č. 245/10,
pod sp. zn. 85 EX 8361/15, podle pravomocného a vykonatelného usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2015 č. j. 31 C 89/2014-76, jímž byl
k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 7.115.751,94 Kč s příslušenstvím
nařízen prodej zástavy ve vlastnictví povinné, a to spoluvlastnického podílu o
velikosti ? na pozemku parc. č. 587 v k. ú. S., jehož součástí je stavba. Návrh
zdůvodnila tím, že zástavní právo je promlčeno a že vznáší námitku promlčení.
Uvedla, že oprávněná uzavřela s dlužníkem J. B. dne 7. 10. 2004 smlouvu o
úvěru č. 003030420668, na základě které mu poskytla hypoteční úvěr, že zástavní
smlouva k uvedené nemovitosti byla uzavřena dne 8. 10. 2004 s právními účinky
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ke dni 11. 10. 2004, že celá
pohledávka byla „zesplatněna“ ke dni 21. 9. 2007, neboť dlužník neplnil své
povinnosti, a že žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy byla oprávněnou
podána dne 7. 5. 2014, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby (22. 9. 2010).
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 17. 9. 2015 č. j. 49 EXE
2011/2015-40 odložil exekuci vedenou na základě pověření Obvodního soudu pro
Prahu 1, ze dne 29. 7. 2015, č. j. 49 EXE 2011/2015-17, do doby pravomocného
rozhodnutí o návrhu povinné, ze dne 20. 8. 2015, na zastavení exekuce -
usnesením ze dne 2. 11. 2015 č. j. 49 EXE 2011/2015-55 návrh povinné na
zastavení exekuce zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 1. 7. 2010 byl ve věci
oprávněné a dlužníka J. B. vydán rozhodcem JUDr. Janou Kůrkovou rozhodčí nález
sp. zn. K/2010/01559, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2010 a vykonatelnosti
dne 8. 10. 2010, a dovodil, že právo (pohledávka ze smlouvy o úvěru) přiznané
oprávněné tímto rozhodčím nálezem se na základě ustanovení § 110 odst. 1
občanského zákoníku promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle
rozhodnutí plněno. Dospěl k závěru, že promlčecí doba pohledávky zajištěné
zástavním právem ještě neuplynula a že proto – vzhledem k tomu, že zástavní
právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka - nemůže být zástavní právo
promlčeno.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2016 č. j. 29
Co 83/2016-84 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho
závěrem o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení zástavního práva a dodal, že
námitka absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, na jejímž základě byl JUDr.
Janou Kůrkovou dne 1. 7. 2010 vydán rozhodčí nález, jímž přiznaná pohledávka
oprávněné má být uspokojena prodejem zástavy, nemůže obstát za situace, kdy ve
vztahu k povinné je exekučním titulem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 16. 4. 2015 č. j. 31 C 89/2014-76, a nikoli uvedený rozhodčí nález.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že se
dozvěděla až z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, že exekučním titulem
není zástavní smlouva, na jejímž základě byl usnesením nařízen prodej zástavy,
ale rozhodčí nález, že o existenci tohoto důkazu nebyla v řízení informována,
že nebylo nařízeno jednání, ani jí umožněno se k tomuto vyjádřit, a že jí tak
bylo odepřeno základní právo na spravedlivý proces. Uvádí, že sjednaná rozhodčí
doložka je neplatná, neboť výběr rozhodce nebyl sjednán transparentně – byl
ponechán na výběr soukromé společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, a
že exekuční řízení vedené na základě rozhodčího nálezu vydaného na základě této
rozhodčí doložky proti dlužníku J. B. u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
33 EXE 3701/2010 bylo pravomocně zastaveno z důvodu neplatnosti rozhodčího
nálezu. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že exekučním
titulem není rozhodčí nález, ale usnesení o nařízení prodeje zástavy, a že
námitka promlčení je nedůvodná s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, i
když ten shledal nedůvodnost námitky promlčení právě v existenci a platnosti
rozhodčího nálezu; tím odvolací soud vyjádřil nesprávný právní názor, že po
nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zástavní dlužník ve vykonávacím řízení
namítat proti vymáhané pohledávce a jejímu příslušenství již „ani to, co nemohl
uplatňovat v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy“. Povinná navrhla, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek dochází k promlčení
zástavního práva, kterým byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru. Protože
při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, podle
ustanovení § 237 o. s. ř., přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu, ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k době, kdy byla
uzavřena předmětná zástavní smlouva – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č.
91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb.,
č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001
Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č.
320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb. a zákonů č. 88/2003 Sb.,
č. 47/2004 Sb. a č. 480/2004 Sb., tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), a dále podle
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004
(dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva
majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že promlčení podléhá rovněž
zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo
- na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod
č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) se promlčení zástavního práva
řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla
zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového
vztahu. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní
práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení
zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění
nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také
promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné
pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl
majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
Na rozdíl od zástavního práva se však promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy
o úvěru (nebo z jiného obchodního závazkového vztahu) řídí obchodním zákoníkem,
který obsahuje komplexní úpravu promlčení v § 387 a násl. (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 736/2006,
který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Není-li
stanoveno jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.).
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení
svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu
upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již
zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí
smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v
pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba
nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku
promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. § 408 odst. 1 obch. zák.) [k tomu
srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003,
sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006].
V projednávané věci vycházely soudy při posuzování námitky promlčení zástavního
práva ze správného závěru, že zástavní právo se nepromlčí dříve, než zajištěná
pohledávka. Při posuzování, zda došlo k promlčení zajištěné pohledávky ze
smlouvy o úvěru, však aplikovaly - v rozporu s výše uvedeným – ustanovení
občanského zákoníku, namísto právní úpravy promlčení, obsažené v ustanoveních §
387 a násl. obch. zák. Jejich závěr, že promlčecí doba zajištěné pohledávky
dosud neuplynula, proto nemůže být (prozatím) správný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu