21 Cdo 5318/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce G. M. A., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované T.
A., zastoupené advokátem, o 123.758,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově
pod sp. zn. 11 C 193/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. června 2007, č. j. 51 Co 158/2007-129, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58.215,- Kč, zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 123.758,- Kč. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že na základě leasingové smlouvy se žalovanou ze dne 23. 4. 2003,
jejíž nedílnou součástí byly též „V. o. p. f. l. G. C. L., a. s. verze
2/2003“ (dále též jen „VOP“) předal žalované automobil V. B. C. Žalovaná však
dohodnuté podmínky nedodržovala, a proto žalobce jednostranně leasingovou
smlouvu dopisem ze dne 17. 12. 2003 ukončil. Žalovaná je v souladu s
dojednanými podmínkami povinna žalobci zaplatit na smluvním úroku z prodlení a
poplatcích z prodlení 5.330,- Kč, na nákladech spojených s opravou předmětu
leasingu 116.441,- Kč a na smluvních pokutách 1.987,- Kč.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, č. j. 11 C 193/2005-79,
žalované uložil zaplatit žalobci 92,- Kč, žalobu, aby byla žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku 123.666,- Kč, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 37.500,- Kč k rukám advokáta. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou
leasingovou smlouvu podle ustanovení § 262 odst. 1 a § 269 odst. 2 obch. zák.,
jejíž nedílnou součástí byl i předávací protokol k předmětu leasingu, splátkový
kalendář a V. o. p. f. l. G. C. L., a.s. verze 02/2003, že smlouvu a její
„nedílné součásti“ nelze ve smyslu ustanovení § 52 a násl. obč. zák. hodnotit
jako neplatné a že tento závěr nelze vztáhnout jen na jednotlivá smluvní
ujednání V. o. p. f. l. G. C. L., a.s. verze 02/2003. Za neplatné ve smyslu
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. považoval ujednání čl. XI. bodu l. VOP v
části týkající se výše úroků z prodlení (0,3% z dlužné částky za každý započatý
den prodlení), neboť s ohledem na to, že žalovaná jako účastník smlouvy neměla
postavení podnikatele, žalobce se může domáhat pouze zaplacení úroků z prodlení
podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Žalobci proto přiznal pouze částku
92,- Kč, která je vyčíslením úroků z prodlení ve výši 2 % ročně (dvojnásobek
diskontní sazby Č. n. b. ke dni počátku prodlení žalované) z částky 11.643,- Kč
za období 144 dní. Protože žalobce netvrdil ani neprokázal, že by žalovanou o
zaplacení požadovaných částek upomínal způsobem ujednaným v čl. XI. bodu 1.
VOP, nelze mu přiznat nárok na smluvní poplatky z prodlení. Žalobcův požadavek
na zaplacení částky 1.987,- Kč jako dosud nezaplacené části smluvní pokuty ve
výši 5.000,- Kč považoval za nedůvodný, neboť smluvní pokutu moderoval ve
smyslu § 301 obch. zák. na částku 3.013,- Kč, která již byla žalovanou
zaplacena. Nárok na zaplacení částky 116.441,- Kč jako náhradu nákladů
spojených s opravou předmětu leasingu v důsledku havárie rovněž posoudil jako
nedůvodný. Odpovědnost za škodu lze podle soudu prvního stupně u žalované
dovozovat v souladu s ustanovením § 262 odst. 4 obch. zák. pouze podle
příslušných ustanovení občanského zákoníku. Okamžikem výplaty pojistného plnění
v částce 74.264.- Kč však právo vymáhat škodu v této výši přešlo podle
ustanovení § 813 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 na P. č. s. p. a.s.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j.
51 Co 158/2007-129, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
co do částky 21.049,- Kč a ve výroku o nákladech řízení se zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, co do částky 58.215,- Kč jej změnil tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58.215,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku a co do částky 44.402,- jej potvrdil. Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že na smluvním úroku z prodlení a poplatcích z prodlení
náleží žalobci toliko 92,- Kč, jež mu byly soudem prvního stupně přiznány.
Souhlasil i s tím, že žalobci nenáleží 1.987,- Kč jako doplatek smluvní pokuty
5.000,- Kč, nikoli však v důsledku její moderace, ale proto, že žalobci na ni
nárok podle VOP vůbec nevznikl (v důsledku výpovědi žalobce totiž zanikla
leasingová smlouva nejpozději ke dni 8. 1. 2004 a nárok na smluvní pokutu mohl
pro nezaplacení splátky dne 3. 1. 2004 vzniknout až uplynutím 14 dnů, tedy po
17. 1. 2004, kdy již vztah založený leasingovou smlouvou a tedy ani smluvní
titul k uplatnění smluvní pokutu neexistoval). Při posuzování nároku žalobce na
zaplacení 116.441,- Kč z důvodu škody vzniklé na předmětu leasingu vyšel z
toho, že nemůže obstát ujednání čl. VIII. bodu 3 věty druhé VOP, protože
žalovaná odpovídá podle ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. za skutečnou škodu a
nikoli za skutečné, tj. veškeré náklady opravy, jak je obsaženo v uvedeném
ustanovení VOP. Z likvidačního protokolu pojišťovny vyplývá, že náklady na
opravu vozidla včetně DPH činily 98.444,- Kč a že v důsledku opravy vozidla
došlo k jeho zhodnocení o 19.180,- Kč. Skutečná škoda na vozidle tak činila
79.264,- Kč (98.444,- Kč - 19.180,- Kč). Na tuto částku provedl žalobce v
souladu s čl. IX. bodem 2.4 VOP důvodně zápočet dlužných leasingových splátek
č. 7-11 (splatné 3. 11. 2003 - 3. 3. 2004), ve výši 58.215,- Kč (5x 11.643,-
Kč), a to s ohledem na čl. XIII. větu poslední VOP, protože předmět leasingu
byl žalované odebrán až 18. 3. 2004. V tomto rozsahu posoudil odvolací soud
žalobu jako důvodnou. Ve zbývajícím rozsahu co do částky 21.049,- Kč (79.264,-
Kč - 58.215,- Kč) žalobce prováděl zápočet svých nároků z titulu prodlení a
smluvních pokut, který však předmětem věcného posouzení okresního soudu, s
ohledem na jim zastávaný právní názor, nebyl. Proto v této části rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná v první řadě namítá, že
celkový počet jednotlivých neplatných ustanovení V. o. p. f. l. G. C. L., a.
s., verze 2/2003, které již konstatovaly oba soudy, a také dalších ustanovení,
o kterých se dovolatelka domnívá, že jsou neplatné pro svůj zřejmý rozpor se
zákonem nebo dobrými mravy, je tak velký, že při odpadnutí těchto ujednání z
VOP činí z těchto VOP již zcela jiný obsahový i významový celek; není proto
možné ani aplikovat ustanovení § 41 občanského zákoníku, jak to učinil odvolací
soud. I kdyby se dovolací soud s tímto názorem dovolatelky neztotožnil, domnívá
se dovolatelka, že ustanovení čl. IX. bod 2.4 věta předposlední a čl. XIII.
věta poslední VOP „jsou neplatná pro rozpor jak se zákonnými ustanoveními § 51a
a následujícími, tak také dobrými mravy“. Navíc v době od jednostranného
ukončení leasingové smlouvy ze strany žalobce „k 17. 12. 2003“ nebyl předmět
leasingu, osobní automobil, dovolatelkou jakkoli užíván a ani užíván být
nemohl, neboť byl v té době v opravně (a těžko jej tedy bylo možné vrátit
žalobci na požadované záchytné parkoviště), o čemž žalobce také věděl (sám také
opravnu vybral a dovolatelce doporučil), což naprosto nemůže zakládat skutkový
stav pro aplikaci čl. XIII. věty poslední VOP. Žalobce tak nemůže mít nárok na
leasingové splátky splatné 3. 1. – 3. 3. 2004. Namítá také, že žalobce zneužil
svého silnějšího postavení při uzavírání závazkového vztahu, což žalobkyni
„uvrhlo do nynějšího nedůstojného postavení“. Navrhla, aby dovolací soud „výrok
č. II.“ rozsudku odvolacího soudu (o povinnosti žalované zaplatit žalobci
58.215,- Kč) zrušil a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti výroku
pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek v dovoláním napadené části ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání je z části opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatel
skutková zjištění soudů v tomto směru nezpochybňuje), že v souladu s
leasingovou smlouvou č. 90512689, jejíž nedílnou součástí byl i předávací
protokol k předmětu leasingu, splátkový kalendář a V. o. p. f. l. G. C. L.,
a.s. verze 02/2003, kterou účastníci uzavřeli dne 23. 4. 2003, předal žalobce
žalované do užívání automobil V. B. C. Dne 9. 10. 2003 došlo k havárii předmětu
leasingu. Dopisem ze dne 17. 12. 2003 žalobce ukončil leasingovou smlouvu č.
90512689. Vozidlo bylo pro žalobce odebráno z A. O. s. r. o. dne 18. 3. 2004.
Žalobce se domáhá po žalobkyni zaplacení smluvního úroku z prodlení, poplatků z
prodlení, nákladů spojených s opravou předmětu leasingu a doplatku smluvní
pokuty.
Vzhledem k tomu, že leasingová smlouva č. 90512689 byla mezi účastníky uzavřena
dne 23. 4. 2003, je třeba obsah této smlouvy i v současné době posuzovat podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 6. 9. 2004, tedy do
dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační
společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační
společnosti) – dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje
pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního
úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od
jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část
právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce
částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního
úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud
opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od
ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu
anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto
interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.
Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné
neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost
přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 44, ročník 1998,
nebo ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Ze stejných hledisek vycházel také odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož
závěry odvolací soud v tomto směru převzal), když dovodil, že V. o. p. f. l. G.
C. L., a.s., verze 02/2003 nelze považovat v celku za neplatné, a že jeho závěr
o neplatnosti se vztahuje jen k jejich některým jednotlivým ustanovením. S
tímto hodnocením souhlasí také dovolací soud. Namítá-li dovolatelka, že
množství soudy konstatovaných a dovolatelkou tvrzených neplatných ustanovení
VOP „činí z těchto VOP již zcela jiný obsahový i významový celek“, pak
přehlíží, že právě s ohledem na množství jednotlivých ustanovení, jež soudy
posoudily jako neplatná, a jejich vztah k ostatnímu obsahu VOP uzavřely soudy,
že lze aplikovat ustanovení § 41 obč. zák. a považovat VOP jako celek za platné
ujednání. Jiný názor dovolatelky, opíraný o její vlastní hodnocení některých
dalších ustanovení VOP, k nimž se soudy nevyjadřovaly, nemůže na správnosti
závěrů odvolacího soudu ničeho změnit.
Souhlasit s dovolatelkou nelze ani v tom, když zpochybňuje použití ustanovení
čl. IX. bodu 2.4 předposlední věty VOP. Jak rovněž správně uvedl v napadeném
rozhodnutí odvolací soud, uvedené ustanovení „je v poměru mezi účastníky, tedy
i při spotřebitelském postavení žalované, platné, protože není pro ni nikterak
nevýhodné, nepoškozuje ji a odpovídá její smluvní volnosti i občanskoprávní
úpravě započtení v ustanovení § 580 a 581 obč. zák.“. I tento závěr považuje
dovolací soud za správný.
Dovolatelce však lze přisvědčit v tom, že za neplatné je nutno považovat
ujednání v ustanovení čl. XIII. poslední větě Všeobecných obchodních podmínek
finančního leasingu G. C. L., a.s., verze 02/2003, podle kterého se „uživatel
zavazuje za každý jeden započatý měsíc dalšího užívání PL po ukončení LS
uhradit dodatečnou splátku jako formu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním vozidla bez právního důvodu“.
Toto ujednání je ve zjevném rozporu se smyslem leasingové smlouvy i leasingu
jako takového. Smyslem leasingu je (jak to vyplývá i ze smlouvy mezi účastníky
ze dne 23. 4. 2003 a z preambule VOP), že leasingová společnost koupí předmět
leasingu, předá jej druhému účastníku smlouvy na dobu trvání leasingu do
užívání s tím, že jej poté, za předem dohodnutou cenu, uživateli odprodá. Za to
uživatel po dobu trvání leasingové smlouvy platí v dohodnutých termínech
leasingové splátky. Proto dohoda o tom, že uživatel bude platit leasingové
splátky i po zániku leasingové smlouvy, je v rozporu s tím, že leasingové
splátky se platí jen po dobu trvání leasingu. Chtěl-li žalobce již při
uzavírání leasingové smlouvy smluvně zajistit povinnosti žalované pro případ,
že po ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu v rozporu s ujednáním
nevrátí, mohl tak učinit jinými nástroji zajištění, nikoli však tím, že bude
požadovat leasingové splátky i za dobu po skončení leasingové smlouvy. Proto
nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že žalobce důvodně započetl pojistné
plnění na „dlužné leasingové splátky č. 7-11 (splatné 3. 11. 2003 - 3. 3.
2004)“. Jak totiž odvolací soud správně konstatoval, v důsledku toho, že
žalobce dne 17. 12. 2003 ukončil leasingovou smlouvu, leasingová smlouva
zanikla nejpozději dne 8. l. 2004; a to přesto, že v dopise ze dne 17. 12. 2003
je uvedeno, že smlouva je ukončena ke stejnému dni, neboť podle ujednání čl.
XII. bodu 2. VOP účinky výpovědi nastávají až „okamžikem doručení“. I když dále
odvolací soud rovněž správně dovodil, že nárok na smluvní pokutu mohl pro
nezaplacení splátky dne 3. 1. 2004 vzniknout až uplynutím 14 dnů, tedy po 17.
1. 2004, „kdy již vztah založený leasingovou smlouvou a tedy ani smluvní titul
k uplatnění smluvní pokuty neexistoval“, při posuzování zápočtu na pojistné
plnění přehlédl, že stejně tak žalovaná nemohla dlužit leasingové splátky za
dobu, kdy již vztah založený leasingovou smlouvou a tedy ani smluvní titul k
placení leasingových splátek neexistoval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu v dovoláním napadené části správný; Nejvyšší soud České
republiky jej proto ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58.215,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku“, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.)..
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu