26 Odo 822/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou , proti žalovanému J.
G., zastoupenému opatrovnicí J. C., , právně zastoupenému J. Z., advokátem , o
zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 9 C 227/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č. j. 24 Co 423/2005-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.
října 2005, č. j. 24 Co 423/2005-79, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Benešově (soudu prvního stupně) ze dne 12. dubna 2005, č. j. 9 C 227/2004-39,
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 2 %
úrokem ročně od 7. ledna 2004 do zaplacení (výrok I.); jinak ho (v zamítavém
výroku ohledně části příslušenství pohledávky) potvrdil (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že dne 18. ledna 2000 uzavřeli účastníci písemnou
smlouvu (dále jen „Smlouva“), podle jejíhož čl. I. půjčil žalobce téhož dne
žalovanému v hotovosti částku 350.000,- Kč za účelem vybudování záchranného
chovu tetřeva hlušce a žalovaný téhož dne uvedenou částku od žalobce převzal,
že podle čl. II. Smlouvy byla půjčka poskytnuta na dobu 12 let s tím, že
dlužnou částku měl žalovaný splácet žalobci 20 % podílem na zisku z chovu
(tetřeva hlušce) za každý rok, že první splátka měla být uskutečněna nejpozději
do 31. prosince 2002, že k dalším splátkám dluhu z půjčky (ve výši 20 % ze
zisku z chovu tetřeva hlušce na základě vyúčtování provedeného žalovaným) mělo
dojít vždy k 31. prosinci běžného roku a že v čl. III. Smlouva předpokládala
uzavření další smlouvy o spolupráci. Dále rovněž zjistil, že s budováním
záchranného chovu tetřeva hlušce žalovaný nezapočal, že tudíž z tohoto titulu
nevykazoval žádný zisk a že dlužnou částku žalobci ani nezačal splácet. Vzal
také za prokázáno, že písemnou upomínkou ze dne 19. prosince 2003 vyzval
žalobce žalovaného k zaplacení částky 350.000,- Kč do sedmi dnů od obdržení
upomínky a že žalovaný upomínku obdržel dne 30. prosince 2003, avšak dosud na
žalovanou částku žalobci nic nezaplatil. Odvolací soud učinil rovněž skutkový
závěr, že „ujednání o splatnosti (o její době a výši jednotlivých splátek) bylo
vzhledem k výši půjčené částky, účelu i charakteru půjčky mezi stranami velmi
podstatné“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že
Smlouva má podstatné náležitosti smlouvy o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy – dále jen „obč.
zák.“). Dále dovodil, že ujednání o splatnosti žalované částky jako celek
(obsažené v čl. II. Smlouvy) je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku –
neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Poté dovodil, že bylo-li
ujednání o splatnosti půjčky mezi stranami velmi podstatné, lze pokládat za
neplatnou Smlouvu jako celek, neboť tuto (neplatnou) část Smlouvy nelze oddělit
od ostatního jejího obsahu (§ 41 obč. zák.); je přitom nerozhodné, že ujednání
o splatnosti půjčky není podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. Poté uzavřel,
že za této situace nelze než dovodit, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně
obohatil (neboť žalobce mu plnil bez právního důvodu - § 451 odst. 2 obč.
zák.), a proto je povinen žalobci bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč
zák.). Přitom odvolací soud byl toho názoru, že splatnost dluhu z půjčky
nastala prvního dne poté, co byl žalovaný k zaplacení vyzván (§ 562 – správně §
563 – obč. zák.), tj. v daném případě – vzhledem k upomínce ze dne 19. prosince
2003 – dne 6. ledna 2004, a že žalovaný je proto v prodlení s placením od 7.
ledna 2004.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím
užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací
soud přijal s odkazem na ustanovení § 41 obč. zák. Uvedl, že Smlouva má
podstatné náležitosti smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák., neboť jsou v
ní (podle jeho názoru) označeny smluvní strany, je v ní určen předmět půjčky a
obsahuje i povinnost dlužníka vrátit věci téhož druhu. Poté se ztotožnil s
názorem, že ujednání o jednotlivých splátkách dluhu z půjčky je neplatné podle
§ 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Namítl ovšem, že konečná splatnost
dluhu, tj. splatnost do 12 let, byla ve Smlouvě sjednána zcela určitě a tudíž
platně a že neurčité a tedy neplatné ujednání o jednotlivých splátkách na dluh
nemůže „způsobit neplatnost dohody smluvních stran o konečné splatnosti dluhu,
tím méně nemůže pouhé neurčité ujednání o výši jednotlivých splátek vyvolat
neplatnost celé jinak zcela určité a srozumitelné Smlouvy“. Podle dovolatele
„tuto část smlouvy o půjčce lze ve smyslu ust. § 41 občanského zákoníku oddělit
od ostatního obsahu Smlouvy“. Poté dovolatel z právních závěrů soudů obou
stupňů odvodil tři varianty, které mohou podle jeho názoru nastat. Tak je li
neplatná Smlouva jako celek a žalobce mu plnil bez právního důvodu, běžela
promlčecí doba od 19. ledna 2000 a její běh skončil 19. ledna 2003. Je-li
Smlouva – vyjma ujednání o splatnosti – platná, pak započal běh (tříleté)
promlčecí doby 19. ledna 2000 a byl ukončen 19. ledna 2003. Pro oba tyto
případy vznesl dovolatel námitku promlčení, neboť žaloba podaná dne 25. února
2004 byla podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Je-li Smlouva platná
jako celek, pak je podle dovolatele dluh splatný až 18. ledna 2012 a žaloba
byla proto podána předčasně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je – proti napadenému výroku I.
rozsudku odvolacího soudu – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud
dovodil, že ujednání o splatnosti žalované částky jako celek (obsažené v čl.
II. Smlouvy) je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – neplatné podle § 37
odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Závěr o neplatnosti ujednání o jednotlivých
splátkách na žalovanou částku nebyl dovoláním napaden a tudíž dovolacímu
přezkumu nepodléhá.
Z čl. II. Smlouvy mimo jiné vyplývá, že půjčka byla poskytnuta na dobu 12 let.
Z toho – logicky vzato – vyplývá, že do 12 let od poskytnutí měla být splacena,
avšak podle dalšího ujednání obsaženého v témže článku Smlouvy mělo k tomu
dojít ve splátkách. Byly-li podle ničím nezpochybněného právního závěru
jednotlivé splátky sjednány neurčitě a tudíž neplatně (§ 37 odst. 1 obč. zák.),
lze pokládat za správný názor, že neplatné (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.)
je ujednání o splatnosti dluhu jako celek. Podle názoru dovolacího soudu je
tomu tak proto, že ujednání o splatnosti půjčky obsažené v čl. II. Smlouvy
tvoří jeden celek (půjčka měla být splacena do 12 let, avšak mělo se tak stát v
tam specifikovaných splátkách); je-li ujednání o jednotlivých splátkách
neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák., nemůže samostatně „obstát“ (ve smyslu §
41 obč. zák.) ani doba 12 let, jak se snad mylně domnívá dovolatel.
Vzhledem k obsahové specifikaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení rovněž o posouzení správnosti
právního závěru, že Smlouva je neplatná jako celek, neboť neplatnou část
týkající se splatnosti půjčky (obsaženou v čl. II. Smlouvy) nelze oddělit od
ostatního obsahu Smlouvy (§ 41 obč. zák.).
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se
důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s
přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za
nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato
část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se
neplatnost na celý právní úkon.
Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č.
44 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované
rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 85 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že
posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s
jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle
níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto
rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné,
že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala
odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném
pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní
soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje
rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je
nutno posuzovat ve smyslu § 41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost
kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je
rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s
jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). K
uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21.
června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze
dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě
č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že
při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti
lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát,
aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu,
jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v
projednávané věci.
Ve světle uvedených právních závěrů jde v poměrech projednávané věci (za pomoci
výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák.) o posouzení, k čemu – s přihlédnutím k
účelu, který účastníci uzavřením smlouvy o půjčce (dále opět jen „Smlouva“)
sledovali – ve skutečnosti směřovala jejich vůle. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně učinil ze Smlouvy mimo jiných rovněž skutkové zjištění,
že půjčka byla poskytnuta za účelem vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce
a že měla být splacena do 12 let ve splátkách, jejichž výše měla být závislá na
zisku z chovu (tetřeva hlušce). Z uvedeného vyplývá, že vůle účastníků
projevená ve Smlouvě v konečném důsledku směřovala k vybudování (pomocí
finančních prostředků získaných na základě Smlouvy půjčkou) záchranného chovu
tetřeva hlušce a že vzhledem k účelu, který účastníci uzavřením Smlouvy
sledovali (vybudování záchranného chovu tetřeva hlušce), nelze od sebe oddělit
(neplatnou) část nájemní smlouvy, týkající se splatnosti půjčky ve splátkách
závislých na zisku z chovu tetřeva hlušce, od její (platné) ostatní části,
podle níž měla být půjčená částka použita na vybudování záchranného chovu
tetřeva hlušce. Za této situace nelze podle názoru dovolacího soudu ani za
pomocí výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) dovodit, že neplatná část Smlouvy je –
ve smyslu § 41 obč. zák. – obsahově oddělitelná od ostatní (platné) části;
jinak řečeno nelze dovodit, že jednotlivé části Smlouvy lze od sebe – ve smyslu
§ 41 obč. zák. – obsahově oddělit, jak správně dovodil odvolací soud.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný poprvé uplatnil námitku promlčení (ve
smyslu § 100 odst. 1 obč. zák.) až v dovolání proti (pravomocnému) rozsudku
odvolacího soudu. V soudní praxi je však konstantně zastáván názor (s nímž se
dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě), že právo dlužníka vznést
námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis sice nekoncentruje do
určitého stadia řízení, avšak z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní
úpravou (§ 100 odst. 1 obč. zák., § 388 odst. 1 obch. zák.) plyne, že ji lze
uplatnit (kdykoli v průběhu řízení) až do právní moci rozhodnutí o věci (tedy i
v rámci odvolacího řízení). Pro úplnost zbývá dodat, že v režimu neúplné
apelace (o který jde i v této věci) se však může odvolací soud zabývat námitkou
promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným
uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002,
uveřejněného pod č. 45 v sešitě č. 5 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 15. června 2005,
sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, z 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, a z
27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 109/2005, shodně srov. Jehlička, O., Švestka,
J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H.
Beck 2001, strana 379, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.:
Obchodní zákoník, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, strana 1207).
Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu
by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu