NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 1649/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobců a) Ing. V. K. a b) PaedDr. M. K., zastoupených advokátem, proti
žalované V. F., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované F. F., o zaplacení částky 90.579,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 42/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 17 Co 403/2003-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalované nemají
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. května 2002,
č. j. 10 C 42/2001-40, ve spojení s usnesením ze dne 25. listopadu 2003, č. j.
10 C 42/2001-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 79.728,- Kč, žalobu co do zaplacení částky 10.851,-
Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka na
straně žalované.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 17 Co 403/2003-67, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku ve věci
samé ohledně částky 69.763,30 Kč a v napadeném zamítavém výroku ohledně částky
10.851,- Kč, změnil jej ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka na
straně žalované; současně konstatoval, že v nenapadeném vyhovujícím výroku
ohledně částky 9.964,70 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že podle
písemné dohody o užívání bytu ze dne 23. dubna 1992 (dále jen „dohoda ze dne
23. dubna 1992“) měla žalovaná (nájemkyně bytu) hradit žalobcům (pronajímatelům
bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen
„platby“) vždy do patnáctého dne následujícího měsíce za uplynulý měsíc, že
tyto platby hradila nepravidelně a opožděně a že tím jí vznikal dluh na
platbách a dále povinnost zaplatit poplatek z prodlení. Dále zjistily, že bez
uvedení účelu platby zaplatila 31. prosince 1996 částku, kterou si žalobci
započetli na dluh za měsíc listopad 1996, že tím došlo k posunu i u všech
následujících plateb, čímž došlo v příslušných měsících ke zpoždění plateb, a
že obdobná situace – z důvodu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně –
nastala v roce 1999 u plateb z 28. června, 27. srpna, 30. září, 22. října a 30.
listopadu. Poté rovněž zjistily, že sporák a vestavěné skříně byly v bytě už v
době jeho převzetí žalovanou, že žalovaná neprokázala nefunkčnost těchto věcí a
ani pořízení nových věcí se souhlasem vlastníků a že žalobci proto (oprávněně)
požadují po žalované měsíčně částku 10,- Kč za sporák a 15,- Kč za tří
vestavěné skříně jako úhradu za vybavení bytu. Nakonec – nákupními doklady za
vodoměry a doklady za práce spojené s jejich zabudováním – vzaly za prokázáno,
že částka 60,- Kč měsíčně za tři vodoměry (20,- Kč měsíčně za jeden vodoměr) je
přiměřená. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – z důvodů popsaných
v jeho rozsudku – dovodil, že nárok je oprávněný co do částky 79.728,- Kč; zde
především – s odkazem na ustálenou soudní praxi, konkrétně R 13/90 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – konstatoval, že neuvede-li dlužník při
plnění dluhu, který z více dluhů hodlá plnit (jako v projednávané věci žalovaná
u plateb ze dne 31. prosince 1996 a shora označených plateb z roku 1999),
uhradí se tím dluh nejdříve splatný. Mimo jiné i z tohoto důvodu žalobě ohledně
částky 79.728,- Kč vyhověl a ve zbytku, tj. co do částky 10.851,- Kč, ji
zamítl. Odvolací soud věc přezkoumal v mezích, ve kterých se všichni účastníci
řízení jako odvolatelé přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně domáhali,
tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč a v
zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 10.851,- Kč. Přitom vyhovující
výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč
pokládal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za správný; mimo jiné
dovodil, že závěry, z nichž vychází rozhodnutí uveřejněné pod R 13/90 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou použitelné i poté, co ustanovení § 73
občanského zákoníku ve znění do 31. prosince 1991 bylo novelizací občanského
zákoníku provedenou s účinností od 1. ledna 1992 vypuštěno.
Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč (dále též jen
„potvrzující výrok“), a proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.
Odvolacímu soudu vytkla, že nevyvodil žádné závěry z toho, že žalobci jako
pronajímatelé bytu neprováděli v rozporu se zákonem po několik let vyúčtování
služeb spojených s nájmem bytu, že svévolně zvýšili zálohy až následně, aniž k
tomu měli „právní a věcný důvod a následně pak na základě tohoto bezprávného
zvýšení (o kterém dovolatel nebyl vyrozuměn) dovozovali výši závazku“.
Nesouhlasila ani s nájemným za užívání zařizovacích předmětů, neboť ty byly
účetně a morálně odepsány ještě před tím, než žalobci jako pronajímatelé nabyli
vlastnické právo k domu, resp. šlo o předměty, které ona samotná na vlastní
náklad pořídila v době, kdy dům vlastnil stát. Dále namítla, že ve vyjádření k
žalobě a poté i v průběhu řízení uvedla příslušná tvrzení a k tomu nabídla
rovněž důkazy („podstatné listiny připojila v kopiích“), avšak soudy tyto
důkazy neprovedly nebo z nich nevyvodily odpovídající závěry. V této
souvislosti odkázala příkladmo na nálezy Ústavního soudu České republiky sp.
zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. II. ÚS 210/95, které se zabývají otázkou provádění
a hodnocení důkazů v civilním soudním procesu z hlediska ústavní zásady
spravedlivého procesu. Podle názoru dovolatelky soud nevzal v úvahu ani tvrzení
vedlejšího účastníka na její straně o tom, že stejného protiprávního postupu se
žalobci dopouštějí „též v případě pronajatého ateliéru, kde žalobce zveřejňuje,
že vedlejší účastník neuhradil jakoukoliv částku na pronájmu, ačkoli tento
hradí nájemné a služby (které mu nejsou poskytovány) …“. Dále namítla, že soud
přiznal žalobcům „z podstatné části“ částku, která byla v době podání žaloby
promlčena, a to přes námitku promlčení uplatněnou „ve vyjádření“; zde odkázala
na ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době podání žaloby (dále jen „obč. zák.“), a uvedla, že dovolala-li
se promlčení, nemělo být promlčené právo žalobcům přiznáno. Neztotožnila se ani
s názorem, že „platby (tj. platby nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu) odváděné dovolatelem na účet pronajímatele v určitém měsíci
nebyly platbami za tento měsíc, ale platbami za předchozí období podle
rozhodnutí žalobců, aniž o tomto postupu žalobci jako pronajímatelé dovolatele
písemně vyrozuměli“. Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil
(v napadeném rozsahu) nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu
prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. října 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o napadený nákladový výrok, resp. v daném případě výroky, je zapotřebí
zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí
výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst.
1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti
napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení
není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní
praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede –
tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku však nelze opřít ani o další
ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech
řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl
dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237
odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Dovolací soud konstatuje, že dovolatelka se mylně domnívá, že dovolání proti
výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Přípustnost dovolání proti
měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou
stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito
rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek
odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud
formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval
podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to,
zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné
nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2
Cdon 931/97, uveřejněné pod pořadovým číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzované věci – jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů –
založil odvolací soud své potvrzující rozhodnutí ohledně přisouzené a odvoláním
napadené částky 69.763,30 Kč na stejných právních závěrech jako soud prvního
stupně, jinak řečeno okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci posoudily soudy
obou stupňů shodně; odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně
zmíněné částky potvrdil, což nakonec vyplývá i z formulace jeho rozsudečného
výroku, a proto dovolání proti potvrzujícímu výroku nemůže být přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku
přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v této části
napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a
dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným
vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1
, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z
úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenula,
že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Ustálená soudní praxe dovodila, že námitku promlčení vznesenou dlužníkem nelze
považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, 205a a 211a o.s.ř. I když
se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí
promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti,
které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje
pouze své právo dovolat se promlčení. Právo dlužníka vznést námitku promlčení
žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stadia
řízení, přičemž z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní úpravou (§ 100
odst. 1 obč. zák.), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do
právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2003, sp.
zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod č. 45 v sešitě č. 5 z roku 2004 Sbírky
rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalovaná v průběhu
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení účinně uplatnila námitku
promlčení (ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák.). Za takové uplatnění námitky
promlčení nelze pokládat sdělení žalované v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, že na základě přípisu žalobců z roku 2000 „uhradila platbu ve
výši 2.976,- Kč, která byla fakticky promlčena“. Z toho – logicky vzato –
rovněž vyplývá, že soud prvního stupně a ani soud odvolací se otázkou promlčení
ve svých rozhodnutích nezabývaly. Dovolací soud proto nemohl přezkoumat
správnost „neexistujícího“ závěru odvolacího soudu (potažmo soudu prvního
stupně).
Napadené potvrzující rozhodnutí je – s odkazem na právní závěry přijaté v
rozhodnutí uveřejněném pod R 13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
založeno rovněž na právním závěru, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu,
který z více dluhů hodlá plnit (jako v projednávané věci žalovaná u plateb ze
dne 31. prosince 1996 a shora označených plateb z roku 1999), uhradí se tím
dluh nejdříve splatný. Žalovaná v dovolání správnost tohoto právního závěru
napadla. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné
proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně
o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil a odvolací
soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ve
věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč, se od ustáleného řešení této otázky v
konečném důsledku neodchýlil.
Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u
nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele
upraveno v zákoně (srov. § 330 obchodního zákoníku, § 254 odst.2 zákoníku
práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující
občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v
důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení
§ 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník
několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž
dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh
nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31.12.1991 zrušena
(srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje
občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z
občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu
řešena. Při jejím řešení nelze – s ohledem na ustanovení § 1 obchodního
zákoníku – vycházet z ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí
i o ustanovení § 254 odst.2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou
úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§ 853 obč. zák.),
musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého
právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů. Představuje-
li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka,
kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost
vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho
též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-
li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění
úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo
který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění
nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění
neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází
\"právo volby\", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na
věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v
(jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha
předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte
(nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou
právní relevanci.
Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak
lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání
některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na
úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality
(poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť
pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba
postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21
Cdo 326/2004, a dále např. ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003).
Při rozhodování o žalobě na zaplacení žalované částky vyšel odvolací soud –
stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že
podle dohody ze dne 23. dubna 1992 měla žalovaná hradit žalobcům platby vždy do
patnáctého dne následujícího měsíce za uplynulý měsíc, že tyto platby hradila
nepravidelně a opožděně, že bez uvedení účelu platby zaplatila 31. prosince
1996 částku, kterou si žalobci započetli na dluh za měsíc listopad 1996, že tím
došlo k posunu i u všech následujících plateb, čímž došlo v příslušných
měsících ke zpoždění plateb, a že obdobná situace – z důvodu popsaného v
rozsudku soudu prvního stupně – nastala v roce 1999 u plateb z 28. června, 27.
srpna, 30. září, 22. října a 30. listopadu. Jestliže na základě takto
zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně –
dovodil, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, který z více dluhů hodlá plnit
(jako v projednávané věci žalovaná u plateb ze dne 31. prosince 1996 a shora
označených plateb z roku 1999), uhradí se tím dluh nejdříve splatný, neodchýlil
se (v konečném důsledku) od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe; pro účely řešení otázky přípustnosti dovolání
je přitom nerozhodné, že tak učinil s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod R
13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je v poměrech nové právní
úpravy bez dalšího nepoužitelné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně
žalované se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím
řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce
právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu