21 Cdo 535/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce I. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., s.r.o.,
zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi a o 119.254,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 11/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 1999
č.j. 15 Co 543/99-88, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že výpověď daná
žalobci dopisem ze dne 8.8.1997 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci 33.409,- Kč s 26 % úrokem od 9.4.1998 do zaplacení, se zamítá; v dalším
se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Dopisem ze dne 8.8.1997 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru, která byla "podle
stanov společnosti" schválena na valné hromadě dne 21.7.1997.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy 119.254,- Kč s 26 %
úrokem z částky 42.997,- Kč od 9.2.1998 do zaplacení, s 23 % úrokem z částky
35.850,- Kč od 9.9.1998 do zaplacení a s 15 % úrokem z částky 40.407,- Kč od
9.1.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný skutkově
nevymezil důvod výpovědi tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu a proč žalobci
výpověď dává, ale pouze odkázal na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce,
což "podle ustálené judikatury nestačí". Neplatnost výpovědi žalobce spatřoval
rovněž v tom, že ho žalovaný měl možnost dále zaměstnávat v místě výkonu práce
a že mu ani nenabídl jinou pro něho vhodnou práci.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14.4.1999 č.j. 11 C 11/98-67 určil, že
výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 8.8.1997 je neplatná,
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy 33.409,- Kč "s 26
% úrokem od 9.4.1998, jehož výše do 14.4.1999 činí 7.602,- Kč, a nadále od
15.4.1999 s 26 % úrokem z částky 33.409,- Kč do zaplacení" a "ve zbytku
uplatněného nároku, tj. do částky 85.845,- Kč s uplatněným úrokem z prodlení"
žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
náklady řízení ve výši 8.238,- Kč "k rukám advokáta" a že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.316,- Kč "k rukám advokátky".
Podle názoru soudu prvního stupně je sice ze samotného znění písemné výpovědi
zřejmé, že "skutkové vymezení výpovědního důvodu chybí", ale jelikož žalobci
ještě před doručením výpovědi "bylo známo, že výpověď je mu dávána pro
nadbytečnost z důvodu organizačních změn", "nelze dospět k závěru", že výpověď
je neplatná pro svoji neurčitost. Protože však žalovaný v době dání výpovědi
věděl, že se "v dohledné době" uvolní místo technického pracovníka po J. K.,
pro které měl žalobce potřebnou kvalifikaci, soud prvního stupně dovodil, že za
této situace nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 písm. a)
zák. práce, neboť žalovaný měl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu
práce. Vzhledem k tomu, že žalobce žalovanému oznámil, že trvá na dalším
zaměstnávání, přiznal mu soud rovněž náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru, avšak pouze za dobu šesti měsíců (se současným započtením
vyplaceného odstupného a bezdůvodně vyplacené mzdy za leden 1998), neboť
přihlédl ke skutečnosti, že žalobce po celou dobu, za kterou uplatňuje nárok na
náhradu mzdy, pobíral starobní důchod.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.9.1999 č.j. 15 Co
543/99-88 rozsudek soudu prvního stupně "ve výrocích pod I, II, IV a V" (tj. ve
výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno a ve výrocích o nákladech řízení) změnil
tak, že žalobu zamítl, "ve výroku pod III" (tj. ve výroku, kterým byla žaloba
"ve zbytku" zamítnuta) tento rozsudek potvrdil a žalobci uložil povinnost
zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 20.101,- Kč
a na nákladech odvolacího řízení 7.813,- Kč, obojí "advokátce". Odvolací soud
přisvědčil názoru soudu prvního stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru
daná žalobci je "po formální stránce bezchybná", neboť žalobci muselo být
zřejmé, jaký výpovědní důvod žalovaný uplatňuje. Přihlížel přitom k okolnosti,
že žalobce ještě před tím, než obdržel písemnou výpověď, "měl k dispozici zápis
z valné hromady, která souhlasila s tím, že mu bude dána výpověď z důvodu
nadbytečnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce", a ze kterého je rovněž
patrno, že byl schválen organizační řád, "ve kterém již není pracovní místo
doposud zastávané žalobcem". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k
závěru, že byly splněny i podmínky uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák.
práce, neboť žalovaný "skutečně" neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě
výkonu práce. Odvolací soud vycházel z názoru, že "možnost pracovníka dále
zaměstnávat je třeba zkoumat v okamžiku, kdy je dána zaměstnavatelem výpověď z
pracovního poměru a nikoli později". V daném případě sice bylo dne 21.7.1997
valnou hromadou odsouhlaseno, že pracovní poměr s J. K. bude po ukončení jeho
pracovní neschopnosti skončen dohodou, avšak podstatné podle názoru odvolacího
soudu je, že v okamžiku dání výpovědi žalobci bylo toto místo obsazeno. Protože
"byly naplněny všechny formální i materiální podmínky výpovědi", je výpověď
daná žalobci platným právním úkonem a žalobci proto nepřísluší ani nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v daném případě nelze "s
ohledem na širší skutečnosti" ani výkladem projevu vůle zjistit, jaký výpovědní
důvod žalovaný uplatnil. Vytkl odvolacímu soudu, že se při výkladu projevu vůle
(výpovědi ze dne 8.8.1997) neřídil výkladovým pravidlem uvedeným v ustanovení §
240 odst. 3 zák. práce, neboť hodnotil pouze existenci zápisu z valné hromady a
zcela pominul "mimořádnou okolnost" předcházející posuzované výpovědi, že se
jedná o v pořadí již třetí výpověď danou žalobci pro nadbytečnost z důvodu
organizačních změn. Vzhledem k tomu, že obě předchozí výpovědi byly shledány
pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Chebu jako neplatné (sp. zn. 9 C 312/94
a 6 C 106/96), je nutno podle názoru dovolatele "z hlediska pravidel slušnosti
a občanského soužití" dospět k závěru, že použitý výpovědní důvod "je důvodem
pouze fiktivním, který se žalovaná organizace snaží vytvořit, vždy poučenější
dle výsledku soudního sporu, aby mohla vzbudit zdání zákonnosti výpovědi z
důvodu organizačních změn". Jednání žalovaného nelze posuzovat jako jednání
odpovídající pravidlům slušnosti též proto, že jím žalovaný zbavuje žalobce
práva na práci, které "patří mezi jedno ze základních lidských práv". Dovolatel
dále poukázal na okolnost, že v době, kdy se jeho výpověď projednávala na valné
hromadě, bylo známo, že J. K. konající totožnou práci s prací žalobce, ukončí
svůj pracovní poměr; proto "z hlediska slušnosti lze jen usoudit", že žalovaný
měl možnost žalobce dále zaměstnávat, avšak žalovaný záměrně dal žalobci
výpověď co nejdříve, "aby mohl vytvořit podmínky pro zdání, že v době výpovědi
jej neměl možnost jinak zaměstnat". Dovolatel rovněž namítal, že pokud
rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi způsobuje, že pracovněprávní vztah trvá
bez nároku zaměstnance na starobní důchod, měly soudy při svém rozhodování o
výši náhrady mzdy vycházet ze situace, jako kdyby žalobce žádný starobní důchod
nepobíral (tedy jako kdyby neměl žádný příjem); v daném případě se přitom "jeví
jako zcela spravedlivé", aby žalovaný uhradil žalobci "škodu v plném rozsahu",
tj. bez omezení podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhoval zamítnutí dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že
byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 44 odst. 2 a § 46 odst. 2 zák.
práce, je podle jeho názoru správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), věc projednal
a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov.
část dvanáctou, hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu je v posuzovaném případě dovolání
žalobce přípustné.
Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak rozsudek soudu prvního stupně změnil
(ve výroku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi a náhrady mzdy ve výši
33.409,- Kč s příslušenstvím) a jednak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(ve výroku týkajícím se náhrady mzdy ve výši 85.845,- Kč s příslušenstvím).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu
z hledisek uvedených ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.
Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu,
že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být
dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za situace,
kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek
odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobce do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v
části věci samé potvrzen - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání
přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší
soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný dal žalobci výpověď dopisem ze dne 8.8.1997, který mu byl doručen
téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do
30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se
mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1 zák. práce;
výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze
dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody,
které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr,
aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj.
který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce
uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné
dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního
poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován
uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu
tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se
zaměstnancem pracovní poměr.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly
splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba
mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové
podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v
konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním
úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma
předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních opatřeních. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být
v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §
46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo
nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po
skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu
byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné
dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné
rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost
projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se
nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď.
S názorem dovolatele, že "v tomto konkrétním případě nelze ani výkladem projevu
vůle zjistit, proč byla pracovníku dána výpověď", dovolací soud nesouhlasí.
V dopise ze dne 8.8.1997 žalovaný uvedl, že žalobci dává výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Z tohoto vyjádření je
jasně patrno nejen z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák.
práce byla výpověď z pracovního poměru podána, ale i v čem je důvod k výpovědi
spatřován, neboť ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce obsahuje jediný
výpovědní důvod - nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele
o organizačních změnách. Dopis však neobsahuje údaj o tom, o jakou konkrétní
organizační změnu šlo. V tomto směru zůstalo skutkové vymezení výpovědního
důvodu v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze dne 8.8.1997 nedostatečně
určité.
Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto
případě zjistit výkladem. Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§ 240
odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění
toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
"nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo
kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat
i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu
řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah
projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu
soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu
vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je
třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné
vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu
byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí
odpovídat "pravidlům slušnosti a občanského soužití". Platí-li uvedená
východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při
výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního
poměru - výpovědi.
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného
obsaženého v dopise ze dne 8.8.1997 - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
z uvedených výkladových pravidel vycházel. Odvolací soud vycházeje ze
skutečnosti, že výpověď z pracovního poměru poukazuje na "schválení" výpovědi
na valné hromadě 21.7.1997, důvodně přihlédl k okolnosti (která vyplynula z
výpovědi samotného žalobce), že žalobci byl ještě před dáním (doručením)
výpovědi z pracovního poměru zápis z této valné hromady ze dne 21.7.1997
doručen; v něm je výslovně uvedeno, že výpověď z pracovního poměr je žalobci
dávána "z důvodu nadbytečnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce" a že byl
schválen nový organizační řád, "ve kterém již není uvedena funkce, kterou
vykonával pan S.". Odvolací soud proto v souladu se zákonem dospěl ke správnému
závěru, že "z těchto okolností muselo být žalobci zřejmé, jaký výpovědní důvod
byl žalovaným uplatněn".
Žalobce v dovolání dále namítá, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení
§ 46 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný "měl možnost žalobce dále zaměstnávat".
Ani tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.
Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro
který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele. Splnění této povinnosti je podmínkou platnosti výpovědi. Její
smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že umožňuje jeho skončení na
základě výpovědi jen za splnění stanovených podmínek. Odvolací soud zcela
správně vychází ze závěru, že zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení
se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov. Rozbor a zhodnocení rozhodování
soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících, Cpj
198/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v
některých věcech pracovněprávních občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT
Praha 1980, str.130). Názor dovolatele, který považuje za relevantní delší
časové období, když klade důraz na okolnost, že v době dání výpovědi bylo
žalovanému známo, že může žalobce v dohledné době dále zaměstnávat, nebere
dostatečně v úvahu, že splnění podmínek předepsaných ustanovením § 46 odst. 2
zák. práce představuje svojí povahou jednu z náležitostí (předpokladů), jež
zákon stanoví pro platnou výpověď, a že splnění předpokladů platnosti tohoto
jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat, jako u kteréhokoliv jiného
právního úkonu, podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn,
nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuelně
nastat v budoucnosti. Z hlediska nabídkové povinnosti zaměstnavatele [§ 46
odst.2 písm. a) a b) zák. práce] lze tedy považovat za významné jedině, zda
zaměstnavatel disponuje volnými pracovními místy v okamžiku, kdy je zaměstnanci
dávána výpověď. Z výsledků dokazování však vyplývá, že žalovaný v době dání
výpovědi žádným volným pracovním místem, které by žalobce mohl zastávat,
nedisponoval. Za tohoto stavu skutečnost, že v době, kdy se žalobcova výpověď
projednávala na valné hromadě, "bylo známo", že jiný zaměstnanec eventuelně
ukončí svůj pracovní poměr, není z hledisek vymezených ustanovením § 46 odst. 2
zák práce v posuzované věci významná.
Nelze akceptovat ani postup dovolatele, jestliže namítá, že použitý výpovědní
důvod je "důvodem pouze fiktivním" vzhledem k tomu, že se jedná o v pořadí již
třetí výpověď danou žalobci pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci,
tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně
před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo
jinak měněn. Tato činnost je charakterizována tím, že na rozdíl od odvolacího
řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná
přípustnost novot (srov. ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení
dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné
činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího
soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly
uplatněny nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního
stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl uvažovat. Z
těchto důvodů se dovolací soud nemohl nově uplatněným skutkovým tvrzením
dovolatele, že použitý výpovědní důvod je jen důvodem "fiktivním", zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku týkajícím se
určení neplatnosti výpovědi a náhrady mzdy ve výši 33.409,- Kč s příslušenstvím
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobce v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku podle ustanovení § 243b
odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva,
spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 4.250,- Kč a v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 4.325,- Kč [srov. § 7, § 8
odst.1, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 a § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože
žalovaný měl ve věci plný úspěch a vzhledem k výsledku dovolacího řízení, soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1, na základě
ustanovení § 142 odst. 1, věty první a § 146 odst. 2, věty první (per
analogiam) o.s.ř. žalobci uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve
smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. ledna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová