ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. O. B., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou,
advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky č. 129/12, proti žalované
OKD, a.s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené Mgr.
Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské - Ostravě,
Českobratrská č. 2227/7, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 53/2013, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2014 č.j. 16 Co
93/2014-105, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 30.10.2013
domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků ze
dne 7.8.2013 je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované
zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.1991 (změněné dohodami o
změně pracovní smlouvy ze dne 29.7.1993 a ze dne 15.12.2008) jako právní
specialista pro pohledávky - vedoucí týmu. Dne 7.8.2013 účastníci uzavřeli
dohodu o rozvázání pracovního poměru; podle názoru žalobce jde o neplatný
právní úkon, neboť žalovaná "měla vědomost o tom, že při podpisu dohody o
rozvázání pracovního poměru je pro jeho rozhodnutí, zda tuto dohodu podepsat či
nikoliv, zásadní a rozhodující informace, zda žalovaná má vůli jednostranným
právním úkonem uznat neplatnost či dohodou zneplatnit dohodu ze dne 26.4.2013,
kterou došlo ke snížení jeho mzdy na období od 1.5. do 31.12.2013", přičemž mu
žalovaná "zatajila, že nemá v úmyslu mu vyhovět a chovala se tak, že
zneplatnění dohody ve věci snížení mzdy bude logickým vyústěním procesu po
uzavření dohody o ukončení pracovního poměru", a navíc žalobci znemožnila
vyhnout se omylu v jednání, když "pod pohrůžkou výpovědi trvala na okamžitém
podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru". Žalovaná tedy "omyl, ve kterém
žalobce jednal, když podpisoval předmětnou dohodu, sama vyvolala" a žalobcovo
jednání je tedy "nutno posuzovat jako právní úkon relativně neplatný". Další
důvod neplatnosti dohody spatřoval žalobce v tom, že jednání žalované bylo v
rozporu s dobrými mravy. Okresní soud Karviné nejprve usnesením ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C
53/2013-38 žalovanou ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního
řádu vyzval, aby se ve věci písemně vyjádřila do 30 dnů od doručení usnesení, a
posléze rozsudkem ze dne 11.2.2014 č.j. 24 C 53/2013-68 žalobě vyhověl a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
2.000,- Kč. Dovodil, že usnesení o výzvě k písemnému vyjádření ve věci bylo
žalované spolu se žalobou doručeno do vlastních rukou dne 12.12.2013 a že lhůta
k podání písemného vyjádření ve věci uplynula žalované dnem 13.1.2014; žalovaná
se však ve lhůtě nevyjádřila a podáním ze dne 7.1.2014, doručeným soudu
8.1.2014, pouze sdělila, že žalobou uplatněný "nárok v celém rozsahu neuznává"
a že žádá o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě do 31.1.2014 "z
důvodu převzetí právního zastoupení a za účelem řádné přípravy procesní obrany
žalované", a podáním ze dne 29.1.2014, doručeným soudu dne 31.1.2014, znovu
požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě do 14.2.2014 odůvodněnou
"náročností věci a řádnou přípravou" procesní obrany žalované, aniž by vylíčila
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označila důkazy k
prokázání svých tvrzení a připojila listinné důkazy a ani neuvedla vážný důvod,
který by jí bránil v tom, aby tyto rozhodující skutečnosti vylíčila.
Protože
žalovaná ve stanovené lhůtě bez vážného důvodu nevylíčila rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, neoznačila důkazy k prokázání svých
tvrzení, nepřipojila listinné důkazy a protože ani neuvedla vážný důvod, který
by jí v tom bránil (samotné převzetí právního zastoupení ani příprava obrany
žalované takovým důvodem nejsou), má se ve smyslu ustanovení § 114b odst.5
občanského soudního řádu za to, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala;
soud prvního stupně proto rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a
odst.3 občanského soudního řádu žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.6.2014
č.j. 16 Co 93/2014-105 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek
pro uznání nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná
k žalobě "kvalifikovaně vyjádřila" včas, a že proto nebyly pro vydání rozsudku
pro uznání splněny zákonné předpoklady. Lhůta k podání vyjádření podle
ustanovení § 114b odst. 2 občanského soudního řádu má povahu soudcovské lhůty,
která může být soudem prodloužena, k žádosti účastníka o prodloužení soudcovské
lhůty se musí soud "procesně relevantním způsobem vyjádřit" a přípustná je i
možnost "faktického vyhovění návrhu tím, že soud o tomto návrhu sice
nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a
nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když
účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný". Jestliže žalovaná
podáním, doručeným soudu ještě ve lhůtě stanovené k podání písemného vyjádření
ve věci dne 8.1.2014, požádala o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření
do 31.1.2014, soud "tuto žádost (mlčky či fakticky) akceptoval, neboť o návrhu
na prodloužení lhůty usnesením opomněl rozhodnout", a stejně tak následně, když
"opět o žádosti žalované ze dne 29.1.2014 o prodloužení lhůty do 14.2.2014
nerozhodl, tuto žádost opět mlčky akceptoval". Odvolací soud uzavřel, že
žalovaná se k žalobě kvalifikovaně vyjádřila včas podáním došlým soudu dne
14.2.2014, a vytknul soudu prvního stupně, že "vydal rozsudek pro uznání již
dne 11.2.2014, aniž by vyčkal marného uplynutí mlčky prodloužené lhůty". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá,
že lhůta k podání písemného vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 2
občanského soudního řádu není lhůtou soudcovskou, neboť "její délku sice může
soud prodloužit, nikoliv zkrátit, avšak uplynutím této lhůty nastává fikce,
uvedená v ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, a případné
prodloužení této lhůty je vázáno na vážný důvod na straně žalované, který je
povinna soudu sdělit". Podle názoru žalobce soud prvního stupně postupoval
správně, když "aplikoval na danou věc fikci uznání a vydal rozsudek pro uznání,
a to za situace, že žalovaná o prodloužení lhůty požádala dvakrát ze stejného
důvodu, který není možno považovat za důvod ve smyslu ustanovení § 114b odst.
5
občanského soudního řádu a byl tak oprávněn učinit i přesto, že rozhodnutí o
tom, že se lhůta neprodlužuje, nevydal"; je tu "rozhodující, zda důvod k
prodloužení lhůty je důvodem, který soud podle ustanovení § 114b odst. 5
občanského soudního řádu posoudil jako vážný či nikoliv". Přijetí závěru
odvolacího soudu by podle žalobce vedlo k tomu, že "v případě, že žalovaný podá
druhou žádost o prodloužení lhůty přesně v den, kdy první již prodloužená lhůta
končila (jako tomu bylo v posuzovaném případě), muselo by být o této žádosti
rozhodnuto negativně až po skončení první lhůty, ovšem zároveň by již
konkludentně došlo k vyhovění této žádosti", a "takovýto stav jistě není možno
připustit zejména tehdy, pokud účastník uvádí pro žádost o prodloužení lhůty
opakovaně stejné důvody". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil "k novému projednání a rozhodnutí". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné, případně aby dovolání jako nedůvodné zamítl. Lhůta podle
ustanovení § 114b občanského soudního řádu je lhůtou soudcovskou, která může
být soudem prodloužena, a tím, že se soud prvního stupně k návrhu žalované na
prodloužení lhůty "procesně řádně nevyjádřil, svou nečinností ve vztahu k
návrhu žalované na prodloužení lhůty návrhu fakticky vyhověl", aniž by
"existence vážných důvodů ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. byla právně významná
ve vztahu k návrhu žalované na prodloužení lhůty k doplnění vyjádření". Žalovaná tak vyhověla výzvě soudu prvního stupně a své odmítavé písemné
vyjádření k žalobě podala (v prodloužené lhůtě) včas. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v
době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné
(mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký má na vydání rozsudku pro uznání podle
ustanovení § 153a odst.3 občanského soudního řádu vliv okolnost, že žalovaný
ještě před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci určené podle
ustanovení § 114b odst.2 občanského soudního řádu požádá o její prodloužení. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech
souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy,
bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem
nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v
nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených
v § 118b a § 120 odst.2 o.s.ř., místo výzvy podle ustanovení § 114a odst.2
písm.a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému
usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok
uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti,
na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se
dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. § 114b
odst.1 o.s.ř.). K podání vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. předseda
senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení;
bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem
nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k
podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo
evropskému platebnímu rozkazu (srov. § 114b odst.2 o.s.ř.). Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. nelze vydat nebo
doručit po prvním jednání ve věci (srov. § 114b odst.3 o.s.ř.). Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. musí být žalovanému
doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst.4 o.s.ř.). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu
nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se - s výjimkou případů, v nichž
byly splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby - za to, že
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a
odst.3 o.s.ř.) musí být poučen (srov. § 114b odst.5 o.s.ř.). Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst.5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání
(srov. § 153a odst.3 o.s.ř.). Usnesení podle ustanovení § 114b odst.1 o.s.ř. je právním prostředkem
přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem
(srov.
§ 114a odst.1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při
jediném jednání. Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve
věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené
lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti
nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné
vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí
písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž
staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení
důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením
rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných
pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že -
ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými
konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další
skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v
jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný
rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením
žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li
také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch. Judikatura soudů již dříve dovodila (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn
pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn
pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006), že soudem určenou lhůtu k
podání písemného vyjádření ve věci žalovaný dodrží, jestliže ještě před jejím
uplynutím podá písemné vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má
povinnost je soudu doručit (například u provozovatele poštovních služeb). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření
ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve
svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a
musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému
brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené
lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní
následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal;
výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod,
který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný
důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se
žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle § 114b o.s.ř.
bez vážného
důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty
soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává - jak vyplývá ze znění
ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. - fikce, že nárok, který byl proti němu
uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud
rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst.3 o.s.ř.),
neboť její účinky - jestliže opravdu nastala - za řízení nelze vyvrátit a
nezanikají ani uplynutím času, ani v důsledku okolností, které by posléze (po
vzniku fikce) nastaly. I když má lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle
ustanovení § 114b odst.2 o.s.ř. povahu lhůty procesní soudcovské, je obecné
ustanovení § 55 věty druhé o.s.ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto
lhůtu modifikováno ustanovením § 114b odst.5 o.s.ř. do té míry, že lhůta k
podání písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena, jestliže již nastala
fikce uznání nároku, a že k prodloužení lhůty nemůže dojít ani tehdy, jestliže
žalovaný ještě ve stanovené lhůtě soudu sdělí (a podle potřeby prokáže) vážný
důvod, který mu zabraňuje podat včasné písemné vyjádření ve věci. Sdělení
vážného důvodu, pro který žalovaný nemůže podat své písemné vyjádření ve věci,
totiž znemožňuje, aby nastala fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b
odst.5 o.s.ř., aniž by vůbec mohlo (mělo) dojít k jakémukoliv prodloužení
(původně) stanovené lhůty určené podle ustanovení § 114b odst.2 o.s.ř. Postupem
podle ustanovení § 55 věty druhé o.s.ř. tedy může být lhůta k podání písemného
vyjádření ve věci určená podle ustanovení § 114b odst.2 o.s.ř. prodloužena jen
tehdy, jestliže žalovaný o prodloužení ještě před uplynutím (původně) stanovené
lhůty požádal z důvodů, které nelze (z pohledu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř.)
pokládat za "vážné", a jestliže o prodloužení lhůty soud rozhodl (a své
usnesení žalovanému doručil) dříve, než nastala fikce uznání nároku podle
ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., tedy před uplynutím (původní) lhůty k podání
písemného vyjádření ve věci. Opožděně podané písemné vyjádření ve věci může mít - jak vyplývá z
výše uvedeného - právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve
včasném podání zabránil vážný důvod, a, současně, jestliže takový vážný důvod
alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u
něj šlo o tak vážný důvod, který mu znemožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u
něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem
nenastává - jak vyplývá z ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. - fikce uznání nároku
uplatněného proti žalovanému v žalobě, aniž by bylo významné, zda došlo či
nedošlo k prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že v důsledku
podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného
vyjádření ve věci podle ustanovení § 114b odst.2 o.s.ř. nenastane fikce uznání
nároku podle ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., jen jestliže důvod žádosti
představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve
věci.
Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k
prodloužení lhůty určené podle ustanovení § 114b odst.2 o.s.ř., jestliže soud
své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před
uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. V projednávané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k podání
písemného vyjádření ve věci, učiněnou ve smyslu ustanovení § 114b o.s.ř. usnesením ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, včas (ve lhůtě 30 dnů
stanovené v usnesení, která uplynula dnem 13.1.2014) reagovala pouze tak, že
uvedla (v podání ze dne 7.1.2014, které došlo soudu prvního stupně dne
8.1.2014), že nárok uplatněný v "žalobním návrhu neuznává v celém rozsahu" a že
"z důvodu převzetí právního zastoupení a za účelem řádné přípravy procesní
obrany žalované, i s ohledem na předpokládaný rozsah důkazní stránky věci" žádá
o prodloužení lhůty k podání vyjádření do 31.1.2014; v podání ze dne 29.1.2014,
které došlo soudu prvního stupně dne 31.1.2014, žalovaná "zejména vzhledem k
náročnosti věci, za účelem řádné přípravy procesní obrany žalované, i s ohledem
na předpokládaný rozsah důkazní stránky věci, kdy ještě nebyly získány veškeré
relevantní podklady pro přípravu jednání", opět požádala o prodloužení lhůty k
podání vyjádření do 14.2.2014. Vyjádření ve věci žalovaná učinila podáním ze
dne 14.2.2014, které bylo soudu prvního stupně doručeno faxem dne 14.2.2014 a v
písemné podobě dne 18.2.2014. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ještě
před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do 13.1.2014)
nerozhodl usnesením o prodloužení lhůty, nemohla nastat fikce uznání nároku
uplatněného v žalobě ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., jen jestliže
žalovaná ve svém podání ze dne 7.1.2014 uvedla vážné důvody, které jí bránily,
aby písemné vyjádření ve věci podala ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního
stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38. Uvedené závěry nelze důvodně odmítat s poukazem na "faktické vyhovění
žádosti na prodloužení soudcovské lhůty", k němuž dochází tehdy, jestliže soud
sice o žádosti "nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový
prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy,
když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný". I když - jak
správně uvedl odvolací soud - část soudní praxe připouští možnost "faktického
vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty", nevzal odvolací soud
náležitě v úvahu, že jím uvažovaný procesní postup nemůže sloužit k obcházení
smyslu (účelu) ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., podle něhož nemůže nastat fikce
uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze (jak uvedeno výše) tehdy,
jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné
vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem
k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit
lhůtu podle ustanovení § 55 věty druhé o.s.ř. nejen z vážného, ale z
jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s ustanovením § 114b
odst.5 o.s.ř.
prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu
byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného
vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle ustanovení §
114b odst.1 o.s.ř. Kdyby tedy v projednávané věci žalovaná neměla vážný důvod,
který by jí bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení
soudu prvního stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, dosáhla by svým
postupem (měl-li by být názor odvolacího soudu správný) odklad ve splnění své
procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci o více než měsíc, aniž by to
mělo (zejména z pohledu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř.) jakékoliv opodstatnění. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; veden
chybným názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda žalovaná uvedla v podání ze
dne 7.1.2014, které došlo soudu prvního stupně dne 8.1.2014, vážný důvod, který
jí bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu
prvního stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, neboť jedině v tomto
případě nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě podle
ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky
napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému
soudu v Ostravě) k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu