21 Cdo 5483/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem,
Ph.D., v právní věci žalobců a) Z. D., b) P. F., c) J. M., d) J. N., e) P. Š.
a f) P. Ž., všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 2, Botičská č. 4, proti žalované České republice – Radě pro
rozhlasové a televizní vysílání se sídlem v Praze 2, Škrétova č. 44/6, IČO
45251002, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Rašínova č. 522, o 14 364 816 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 13/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. června 2016 č. j. 11 Co 113/2016-439, takto:
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 5483/2016-488 se
opravuje tak, že za slova „proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové
a televizní vysílání se sídlem v Praze 2, Škrétova č. 44/6, IČO 45251002“ se
vkládá „zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Rašínova č. 522“.
II. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 Cdo
5483/2016-488 se opravuje tak, že namísto slov „Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl“ se vkládá
„Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243d písm.
a) o. s. ř. zamítl“.
V záhlaví vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 Cdo
5483/2016-488, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobců proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. 6. 2016 č. j. 11 Co 113/2016-439, nebyl v důsledku
chyb v psaní uveden zástupce žalované. V písemném vyhotovení předmětného
usnesení pak byli mylně označeni dovolatelé (místo správného „dovolání žalobců“
bylo chybně uvedeno „dovolání žalované“).
Nejvyšší soud ČR tyto zjevné nesprávnosti podle ustanovení § 243b a § 164 o. s.
ř. opravil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2016 č. j. 11
Co 113/2016-439 odvolání směřující do části, jíž byla žaloba žalobce b) ohledně
částky 3 070 Kč s příslušenstvím zamítnuta, odmítnul (neboť v této části soud
prvního stupně rozhodl zcela ve prospěch žalované), ve zbylé části rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na to, že členství v Radě je veřejnou funkcí, na niž se podle zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, vztahuje (s výjimkou vzniku a zániku pracovního poměru) zákoník
práce, došel odvolací soud k závěru, že zrušením rozhodnutí předsedy vlády o
odvolání žalobců z funkce došlo k „obživnutí“ jejich funkce (členství v Radě
jim zaniklo až uplynutím funkčního období), a proto jestliže žalobcům v
mezidobí mezi jejich odvoláním z funkce a uplynutím jejich funkčního období
nebyl vyplácen plat a nedostali odchodné v plné výši, je nutné jejich nároky
posuzovat jako pracovněprávní, z čehož vyplývá, že před soudem prvního stupně
mělo být jednáno v senátu (soud prvního stupně byl nesprávně obsazen).
Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu nepřezkoumatelné,
neboť soud prvního stupně nerozhodl o důkazních návrzích žalované (ani v
odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč tyto důkazy neprovedl) a „též
nepopsal, jakým způsobem dospěl k peněžní částce, kterou žalované uložil
zaplatit jednotlivým žalobcům“. Odvolací soud dále poukázal na to, že účastníci
učinili při jednání dne 12. 12. 2012 nespornými pouze údaje vyplývající z
přehledu členů Rady od roku 1992, a proto měl soud prvního stupně k prokázání
zbylých skutečností, z nichž vycházel, provést dokazování, že podání ze dne 21.
4. 2008, v němž žalobci b) a e) změnili výši svých nároků, měl soud prvního
stupně posoudit jako částečně zpětvzetí žaloby, na něž měl reagovat postupem
podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu, a že „soud prvního stupně
ponechal zcela stranou námitku promlčení vznesenou žalovanou podáním ze dne 10.
3. 2010 ohledně nároků na plat a další plat“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž předně
namítali, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo
3940/2009 byl nárok nezákonně odvolané správkyně konkurzní podstaty posouzen
jako nárok na náhradu škody, nikoliv jako nárok na odměnu správce konkurzní
podstaty, a že závěr odvolacího soudu o tom, že k zániku jejich funkce v Radě
došlo uplynutím doby, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 18. 5. 2016 č.j. 6 Azs 27/2016-70), podle níž
má zrušení správního rozhodnutí pro nezákonnost účinky ex nunc. Z uvedeného
podle dovolatelů vyplývá, že v době od jejich odvolání z funkce do zrušení
tohoto rozhodnutí o odvolání nebyli členy Rady, neboť na rozhodnutí o odvolání
se hledělo až do jeho zrušení jako na platné (k obnovení funkce došlo s účinky
ex nunc), a proto nelze jejich peněžité nároky posoudit jako plat, ale jde o
škodu spočívající v tom, že nebýt nezákonného rozhodnutí o jejich odvolání z
funkce, pobírali by až do zániku jejich funkce uplynutím funkčního období plat,
přičemž ke vzniku nároku na náhradu škody došlo až zrušením nezákonného
rozhodnutí o odvolání z funkce. Dovolatelé dále poukázali na to, že v jejich
případě nelze použít právní úpravu nároků při neplatném rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
která je založena na tom, že pracovní poměr i přes jeho neplatné rozvázání
trvá, a že jelikož peněžitý nárok na náhradu ušlého platu až do zrušení
rozhodnutí o jejich odvolání z funkce neexistoval, nemohl se v této době ani
promlčovat. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozhodnutí
odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu,
že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř."), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) určující
vyřešení právní otázky, zda je peněžitý nárok odpovídající výši platu a jiným
platovým nárokům za období, v němž byl žalobce neplatně odvolán z funkce člena
Rady, nárokem na náhradu škody, nebo pracovněprávním nárokem. Vzhledem k tomu,
že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 6 Ca 9/2007-130 zrušil pro
nezákonnost rozhodnutí předsedy vlády ze dne 3. 4. 2003 č. j. 3028/03-KPV,
kterým byli žalobci na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. 4. 2003 č. 368,
odvoláni z funkce členů Rady. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2006
č. j. 22 Co 73/2006-86 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla v
civilním řízení zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo určeno,
že „žalobci jsou členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání“, „in eventum“,
aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, odvoláním
předsedou vlády podle § 7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a
televizního vysílání ze dne 3. 4. 2003, je neplatné“ (dovolání proti tomuto
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem ze dne 2. 9. 2008 sp. zn.
21 Cdo 1714/2007). Předseda vlády poté odvolal žalobce z funkce členů Rady
znovu (se zpětnými účinky), avšak i toto rozhodnutí bylo Městským soudem v
Praze zrušeno (sp. zn. 7 Ca 214/2009). Dopisem ze dne 20. 3. 2008 č. j.
04718/08-OSV sdělil předseda vlády Stálé komisi pro sdělovací prostředky
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, že návrh Poslanecké sněmovny na odvolání
žalobců z funkce členů Rady nemůže být realizován (ve stejném duchu byl pak
informován i právní zástupce žalobců). Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2012 č. j.
10847/2012-RSL předseda vlády řízení o odvolání žalobců z funkce zastavil.
Funkční období člena Rady uplynulo žalobci a) dne 21. 5. 2007, žalobci b) dne
27. 2. 2007, žalobci c) dne 8. 7. 2006, žalobci d) dne 8. 7. 2006, žalobci e)
dne 10. 7. 2006 a žalobci f) dne 31. 12. 2007.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají
náhrady platu za období od 3. 4. 2003 do uplynutí jejich funkčního období -
podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 1. 7. 2007 (dále jen „ZRTV“) a
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006
(dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZRTV Radu tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává
předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny, a to neprodleně po obdržení
návrhu. Členství v Radě je veřejnou funkcí.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 ZRTV pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahují
se na členy Rady ustanovení zákoníku práce.
Podle ustanovení § 10 odst. 2 ZRTV předseda Rady, místopředsedové Rady a
členové Rady mají nárok na plat a odchodné podle zvláštního právního předpisu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení
řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro
jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno
jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní úřad, který vykonává státní
správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a
dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v
oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho
obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními
právními předpisy (§ 4 odst. 2 ZRTV). Členství v Radě je veřejnou funkcí.
Protože se ve vztahu k základním pracovněprávním vztahům vznikajícím na základě
pracovní smlouvy nebo zakládaných dohodami o pracích konaných mimo pracovní
poměr jedná o tzv. „další právní vztahy účasti na práci“, nevztahuje se na
členy Rady zákoník práce přímo; na členy Rady se vztahují ustanovení zákoníku
práce jen v případě, pokud ZRTV nestanoví jinak (srov. § 10 odst. 1 ZRTV).
Členství v Radě vzniká na základě tzv. vnějšího jmenování orgánem odlišným od
Rady jako správního úřadu. Člena Rady, který byl do funkce jmenován, lze z této
funkce odvolat; členství v Radě zaniká - kromě jiného - dnem následujícím po
dni doručení písemného rozhodnutí předsedy vlády o odvolání člena Rady z
funkce, popřípadě dnem uvedeným v písemném rozhodnutí o odvolání člena Rady z
funkce (§ 7 odst. 6 ZRTV).
Dovolací soud došel v rozsudku ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1714/2007 k
závěru, že platnost odvolání členů Rady nelze napadnout žalobou podle
ustanovení § 64 zák. práce, avšak lze se v civilním soudním řízení podle
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat určení, že funkce člena Rady trvá.
Soud se v takovém řízení (je-li žaloba z procesního hlediska pro tvrzený
naléhavý právní zájem přípustná) zabývá tím, zda Poslanecká sněmovna navrhla
předsedovi vlády odvolání člena Rady a zda předseda vlády neprodleně po
obdržení tohoto návrhu sdělil členovi Rady adresovaným úkonem, že jej odvolává
(ustanovení § 7 odst. 1 ZRTV jiné náležitosti odvolání nestanoví). S takto
stanovenými zákonnými předpoklady pro odvolání člena Rady nelze směšovat
zákonné předpoklady stanovené pro odvolání z funkce v jiných případech, zejména
ne předpoklady stanovené v ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce pro odvolání
vedoucích zaměstnanců z funkce. Jsou-li uvedené předpoklady tohoto právního
úkonu splněny, náleží k jeho účinkům kromě jiného rovněž zánik jeho členství v
Radě podle § 7 odst. 6 písm. c) ZRTV. Oproti tomu je třeba mít na zřeteli, že
návrh Poslanecké sněmovny (jeho přijetí) sám o sobě žádné právní účinky nemá,
neboť po svém přijetí je bez vlivu na postavení zúčastněných subjektů, jinak
řečeno - na jeho základě stále ještě nedochází k jakékoli změně (zániku) obsahu
právního vztahu člena Rady. Z uvedeného vyplývá, že i za situace, kdy je
členství v Radě veřejnou funkcí (§ 2 odst. 1 zák. práce) jako tzv. „další
právní vztah účasti na práci“, nemůže být věcná správnost návrhu Poslanecké
sněmovny přezkoumávána (za subsidiárního použití zákoníku práce na základě
ustanovení § 10 odst. 1 zákona) z hledisek kriterií upravených v ustanovení §
242 zák. práce pro právní úkony, protože návrh Poslanecké sněmovny není právním
úkonem na jehož základě by docházelo ke vzniku, změně nebo zániku právních
vztahů (§ 240 zák. práce), nýbrž jen tzv. úkonem faktickým, který představuje
pouze zákonný předpoklad, na jehož základě je teprve právní úkon učiněn. Z
hlediska závěru, zda oba předpoklady pro odvolání člena Rady z funkce byly
splněny, nelze přiznat relevanci ani procedurální námitce, že při projednávání
návrhu nebyl dodržen Jednací řád Poslanecké sněmovny.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 6
Ca 9/2007-130 zrušil pro nezákonnost rozhodnutí předsedy vlády ze dne 3. 4.
2003 č. j. 3028/03-KPV, kterým byli žalobci na základě návrhu Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny
ze dne 2. 4. 2003 č. 368, odvoláni z funkce členů Rady. Z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že nebyla splněna jedna ze shora vymezených podmínek pro platnost
odvolání členů Rady, neboť rozhodnutí, jímž předseda vlády sdělil žalobcům
jejich odvolání, bylo zrušeno, a proto byli žalobci odvoláni z funkce neplatně.
Za tohoto stavu věci bylo pro posouzení povahy peněžitých nároků žalobců za
období od jejich odvolání z funkce do skončení jejich funkčního období
určující, zda zrušením rozhodnutí předsedy vlády o odvolání žalobců z funkce
došlo k obnovení jejich funkce od počátku (ex tunc), anebo se jejich funkce
obnovila (ex nunc) až okamžikem zrušení rozhodnutí předsedy vlády (popřípadě
vůbec neobnovila, jestliže již jejich funkční období uplynulo).
Dovolací soud došel k závěru, že zrušení rozhodnutí předsedy vlády, jímž bylo
žalobcům sděleno, že jsou odvoláni z funkce, má účinky ex tunc, a proto jejich
funkce trvala od jmenování až do uplynutí jejich funkčního období. Dovolací
soud se přiklonil k tomuto závěru nejen proto, že Nejvyšší správní soud v
rozsudku ze dne 4. 8. 2012 sp. zn. 2 As 100/2015, uveřejněném pod č. 3331 ve
Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2016, uvedl, že v případech
soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce je třeba vykládat
účinky zrušení takovéhoto rozhodnutí tak, že ten, kdo byl z funkce nezákonně
odvolán, v ní musí okamžikem zrušení svého odvolání takříkajíc „obživnout“, a
to v plném rozsahu, ale také proto, že uvedené uspořádání právních vztahů
nejlépe naplňuje ochrannou funkci pracovního práva, neboť členovi Rady tak
zůstávají zachovány všechny nároky plynoucí z jeho „právního vztahu účasti na
práci“, na které by měl – nebýt neplatného odvolání z funkce – právo (srov. §
10 odst. 2 ZRTV).
Vzhledem k tomu, že na nároky žalobců nelze – jak vyplývá z výše uvedené
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - vztáhnout právní úpravu nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru uvedenou v ustanovení § 61 a násl. zák.
práce, neboť neplatnosti jejich odvolání z funkce se nelze domáhat žalobou
podle ustanovení § 64 zák. práce, je nutné období od odvolání z jejich funkce
do zrušení rozhodnutí o tomto odvolání považovat za překážku v práci na straně
zaměstnavatele, za niž žalobcům náleží náhrada platu a odchodného (srov. § 130
odst. 1 zák. práce a § 10 odst. 2 ZRTV). Jednotlivé platové nároky žalobců se
pak promlčovaly ve tříleté promlčecí lhůtě (srov. § 261 odst. 1 zák. práce a §
263 odst. 1 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací
soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i
dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě
soudu prvního stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu