21 Cdo 550/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Mgr. I. K., zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem se
sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2583/15, proti žalované Tyršově základní škole
a mateřské škole Praha 5 – Jinonice, U Tyršovy školy 1/430, příspěvkové
organizaci se sídlem v Praze 5 – Jinonice, U Tyršovy školy č. 1/430, IČO
70107661, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská č. 1788/60, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 229/2012, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 62 Co
425/2013-89, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27.
června 2013, č. j. 16 C 229/2012-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobce ztratil bezúhonnost dle § 3 odst. 1 písm.
c) zákona o pedagogických pracovnících.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalobce
provedená dopisem žalované ze dne 18. 6. 2012 je neplatná. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že u žalované pracoval jako učitel a ředitel základní školy, že
důvod výpovědi – ztráta jeho bezúhonnosti - nebyl v písemné výpovědi skutkově
specifikován a že pro podání výpovědi nejsou žádné důvody, neboť zákon o
pedagogických pracovnících zcela jasně stanoví, že ke ztrátě bezúhonnosti může
dojít pouze v případě, kdy je dotyčná osoba pravomocně odsouzena, a to žalobce
v žádném případě nebyl. Jiným způsobem nelze na bezúhonnost pohlížet.
Žalovaná uvedla, že žalobce byl před podáním výpovědi z pracovního poměru
odvolán z funkce ředitele, že toto odvolání obsahovalo dostatečný skutkový
popis důvodu, proč k odvolání došlo, bylo totiž zveřejněno a vyšlo najevo, že
žalobce se účastnil na natáčení krajně nevhodných videozáznamů, které lze
označit za erotické se sado-masochistickou tématikou. Tyto videomateriály jsou
přístupné na internetu a žalobce svoji účast a roli přiznal. Pojem bezúhonnosti
vztahující se k předpokladům výkonu pedagogické činnosti považuje žalovaná za
obsahově širší, chování a jednání učitele nemůže snižovat důstojnost
učitelského povolání, mravní postavení učitele a jeho vlastní autoritu i
autoritu školy, ve které vyučuje.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 16 C 229/2012-58,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 16.000,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ Mgr. Marka
Konečného. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce byl u žalované
zaměstnán na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 11. 2006 ve funkci učitele a
ředitele základní školy, že dne 12. 6. 2012 byl žalobce odvolán z funkce
ředitele s odůvodněním, že byl identifikován na několika fotografiích a video
sekvencích s erotickou tématikou, volně přístupných na internetových serverech
(žalobce sám potvrdil, že se na fotografiích poznává), a že dne 18. 6. 2012
obdržel žalobce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f)
zákoníku práce, jejímž důvodem byla ztráta bezúhonnosti ve smyslu ustanovení §
3 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovnících. Dovodil, že text
výpovědi je formulován stručně, bez jakýchkoli konkrétních skutečností a
omezuje se pouze na odkaz na právní předpis, a že „již v nedostatečném
skutkovém vymezení lze spatřovat nesplnění potřebných náležitostí výpovědi
podle § 50 odst. 4 zákoníku práce“. „I pokud by však bylo možno výpověď
považovat za dostatečně skutkově vymezenou, pak není tato výpověď platná, neboť
v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce pozbyl bezúhonnosti tak, jak vyplývá
ze zákona o pedagogických pracovnících. Žalobce nemá žádný záznam v evidenci
rejstříku trestů a z pohledu zákona o pedagogických pracovnících se tak jedná o
bezúhonnou osobu.“ Soud prvního stupně se nezabýval tvrzením žalované ohledně
toho, jakého jednání se žalobce dopustil, neboť toto jednání žalovaná ve
výpovědním důvodu nijak nezmínila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j.
62 Co 425/2013-89, rozsudek soudu prvního stupně ve „výroku I.“ (ve věci samé)
potvrdil, ve „výroku II.“ (o nákladech řízení) ho změnil tak, že se žalobci
náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada
nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
výpověď z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2012 obsahuje náležité vymezení
výpovědního důvodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce,
neboť z uvedeného vymezení je zcela zřejmé, z jakého důvodu byla žalobci
výpověď dána, a to i se zřetelem na předchozí odvolání žalobce z funkce
ředitele ze dne 12. 6. 2012. Se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce není naplněn, však
odvolací soud souhlasil. Bezúhonnost je jedním z předpokladů pro výkon činnosti
pedagogického zaměstnance a z vymezení tohoto pojmu v § 29a odst. 1 písm. a)
bod 1. a 2. zákona o pedagogických pracovnících lze dovodit, že osoby, které
nebyly pravomocně odsouzeny za trestný čin spáchaný úmyslně nebo z nedbalosti v
souvislosti s výkonem činnosti pedagogického zaměstnance, se považují za
bezúhonné. „Výklad žalované, že pojem bezúhonnost je třeba vykládat v širším
slova smyslu, že trestní bezúhonnost je pouze jednou ze složek bezúhonnosti
jako předpokladu pro výkon učitelské profese, není správný a nemá v zákoně
oporu.“ Uvedl, že žalované lze přisvědčit, že učitel a tím spíše ředitel školy,
by měl disponovat takovými morálními vlastnostmi, které skýtají dostatečnou
záruku toho, že učitel (ředitel) bude řádně vzdělávat a vychovávat mládež,
která mu byla svěřena, „nicméně z textu zákona takovýto předpoklad nelze
dovodit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila
se závěrem odvolacího soudu, podle kterého odvolací soud obsah pojmu
bezúhonnost spojuje výlučně s trestní odpovědností. Domnívá se, že obsah pojmu
bezúhonnost jako zákonný předpoklad k výkonu profese pedagogického pracovníka
se nevyčerpává výlučně trestní bezúhonností, že trestní bezúhonnost je jednou
ze složek bezúhonnosti jako předpokladu možnosti vykonávat učitelskou profesi.
Je zcela nemyslitelné, aby učitelskou profesi vykonávala osoba, jejíž
mimopracovní aktivity jsou stejného nebo podobného charakteru jako u žalobce, i
když se nejedná ani o trestný čin ani o přestupek, takové jednání je zcela v
rozporu s požadavky etiky a morálky. V oblasti pedagogiky jde o to, aby učitelé
svým chováním, vystupováním a celým způsobem života poskytovali identifikační
vzory. Musí platit obecně, že za bezúhonného pedagogického pracovníka nelze
považovat někoho, kdo v rámci i svých mimopracovních aktivit se dopouští
jednání, které sice není nezákonné, ale je vnímáno z pohledu morálky či obecné
slušnosti jako neslušné. Je obtížně představitelné, že by konkrétní osoba byla
bezúhonná z pohledu prezentovaného závěru odvolacím soudem a mohla být
zaměstnávána v učitelské profesi, a přitom by po večerech vystupovala v různých
veřejně známých striptýzových představeních apod. Protože soudy neposuzovaly
konkrétní jednání žalobce z výše naznačeného pohledu, žalovaná navrhla, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl, neboť
právní závěry odvolacího soudu považuje za správné. Nesouhlasil pouze se
závěrem odvolacího soudu ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému
žalobci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (výkladu pojmu bezúhonnosti jako předpokladu pro
výkon činnosti pedagogického pracovníka podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c)
zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a dospěl k
závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2012 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb. a č.
375/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále
jen „zák. práce“), a podle zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících
a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 383/2005 Sb., č. 179/2006 Sb.,
č. 264/2006 Sb., č. 189/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 422/2009
Sb., č. 227/2009 Sb., č. 159/2010 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy podle zákona o
pedagogických pracovnících a změně některých zákonů ve znění účinném do 31. 8.
2012 (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“).
Podle ustanovení § 52 písm. f) první věta před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Podle ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo
možné zaměnit s jiným důvodem, důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.
Výpovědní důvod [§ 52 písm. f) zák. práce] vychází ze dvou skutečností: jednak
z nesplnění předpokladů stanovených pro výkon dosavadní práce, jednak z
nesplnění požadavků na tuto práci kladených. Z toho vyplývá, že náležité
uvedení tohoto výpovědního důvodu v písemné výpovědi vyžaduje bližší skutkovou
konkretizaci. Je-li důvodem výpovědi podle § 52 písm. f) zák. práce nesplnění
předpokladů stanovených pro výkon dosavadní práce, konkretizuje jej mnohdy
dostatečně již odkaz na právní předpis, v němž jsou stanoveny předpoklady pro
výkon určité práce; u výpovědi dané zaměstnanci pro nesplnění požadavků
kladených na dosavadní práci je však nutno konkrétně uvést, které požadavky
zaměstnanec neplní a v souvislosti s tím nedosahuje očekávaných pracovních
výsledků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1968, sp. zn. 6
Cz 229/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č.
39, ročník 1969).
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se
rozumí především obecně závazné právní předpisy a považují se za ně rovněž
pracovní řády (vnitřní předpisy zaměstnavatele). Zatímco předpoklady stanoví
právní předpisy, požadavky pro řádný výkon sjednané práce vymezuje sám
zaměstnavatel. Požadavky zaměstnavatele nezbytné pro řádný výkon určité práce
mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové
směrnice, popřípadě z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o
požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. též Zprávu
NS ČSSR, sp. zn. Cpjf 17/77, která byla uveřejněna pod č. 15 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978).
S odvolacím soudem lze souhlasit, že skutkové vymezení důvodu výpovědi dané
žalobci je třeba považovat z pohledu ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce za
dostatečně určité a srozumitelné (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
29. 6. 1968, sp. zn. 6 Cz 229/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 39, roč. 1969).
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že žalobce byl v pracovním poměru
u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2006 jako učitel a ředitel
základní školy. Dne 12. 6. 2005 byl žalobce z funkce ředitele odvolán z důvodu
jeho účasti na tvorbě (natáčení) erotických materiálů se sadomasochistickou
tématikou (např. trestání žákyň ve škole). Žalobce byl identifikován na
několika fotografiích a video-sekvencích s erotickou tématikou, volně
přístupných na internetových serverech, a sám potvrdil, že se na fotografiích
poznává. Dopisem ze dne 18. 6. 2012 sdělila žalovaná žalobci, že mu dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce z důvodu
ztráty bezúhonnosti podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických
pracovnících.
Žalovaná v dovolání namítá, že obsah pojmu bezúhonnost jako zákonný předpoklad
výkonu profese pedagogického pracovníka se nevyčerpává výlučně trestní
bezúhonností, že trestní bezúhonnost je jednou ze složek bezúhonnosti jako
předpokladu možnosti vykonávat učitelskou profesi a že za bezúhonného
pedagogického pracovníka nelze považovat někoho, kdo v rámci i svých
mimopracovních aktivit se dopouští jednání, které sice není nezákonné, ale je
vnímáno z pohledu morálky či obecné slušnosti jako neslušné.
Pedagogickým pracovníkem je ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,
přímou speciálně pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost
přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na
základě zvláštního právního předpisu (§ 2 část první věty před středníkem
zákona o pedagogických pracovnících).
Pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně
způsobilý k právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou
činnost, kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e)
prokázal znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak (§ 3 odst. 1
zákona o pedagogických pracovnících).
Za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje při posuzování předpokladů
pro výkon činnosti pedagogického pracovníka (§ 3) fyzická osoba, která byla
pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný úmyslně, nebo za trestný čin
spáchaný z nedbalosti v souvislosti s výkonem činnosti pedagogického
pracovníka, pokud se na ni podle zákona nehledí, jako by nebyla odsouzena [§
29a odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících].
Vzdělávání je založeno na zásadách vzájemné úcty, respektu, názorové
snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání [§ 2 odst. 1
písm. c) zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)].
Z obecných zásad zákona o pedagogických pracovnících a školského zákona
vyplývá, že pedagogický pracovník vykonává vedle vyučovací činnosti rovněž
výchovně vzdělávací činnost, při níž jedná v souladu s pravidly slušnosti a
občanského soužití s přihlédnutím k ochraně žáků před riziky poruch jejich
zdravého vývoje. Veřejná pověst a společenská prestiž učitele vyžaduje, aby i
mimopracovní chování a osobní život učitele byly v souladu s obecně přijatými
mravními normami. Chování učitele je vzorem pro žáky a rozvíjí etickou stránku
osobnosti žáka. Základem pedagogické činnosti je mluvené slovo a osobní příklad
učitele, jeho morální bezúhonnost. Učitel svou prací, chováním a jednáním
ovlivňuje morálku žáků (dalších generací), je pro ně morálním vzorem.
Mezi účastníky řízení není sporu o tom (a v zákoně o pedagogických pracovnících
je uvedeno), že jedním z předpokladů pro výkon práce pedagogického pracovníka
je jeho bezúhonnost. Zákon o pedagogických pracovnících vymezuje [v ustanovení
§ 29a odst. 1 písm. a)] bezúhonnost pedagogického pracovníka negativně, tedy,
kdo se za bezúhonnou osobu nepovažuje (osoba, která byla pravomocně odsouzena
za trestný čin spáchaný úmyslně, nebo za trestný čin spáchaný z nedbalosti v
souvislosti s výkonem činnosti pedagogického pracovníka). Z uvedeného vymezení
se však nepodává, kdo je bezúhonnou osobou, jak to vyžaduje ustanovení § 63
odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovnících, které je právním základem
podané výpovědi z pracovního poměru. S přihlédnutím k obecným zásadám uvedeným
v zákoně o pedagogických pracovnících a ve školském zákoně, ze kterých je třeba
při výkladu bezúhonnosti pedagogického pracovníka (učitele, ředitele) vycházet,
je třeba na předpoklad bezúhonnosti pedagogického pracovníka pohlížet v širším
slova smyslu, nejen jako na bezúhonnost trestní, ale také jako na bezúhonnost
občanskou a morální, která souvisí s důstojností, autoritou a obecnou
slušností. Soudy obou stupňů se však jednáním žalobce z tohoto pohledu
nezabývaly, jejich závěr o tom, že výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zák.
práce není naplněn, proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu