21 Cdo 569/2009

21 Cdo 569/2009

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -

Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v P., o 13.750,-

USD s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C

57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

září 2008 č.j. 53 Co 216/2008-50, takto:

I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.

října 2007 č.j. 19 C 57/2006-25 se zrušují a řízení se zastavuje.

II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena ministru obrany České

republiky k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního

stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.

Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 31.7.2006) domáhal, aby

mu žalovaná zaplatila částku 13.750,- USD s úroky z prodlení, které v žalobě

specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že jako voják z povolání byl žalovanou

vyslán jako tzv. vojenský pozorovatel do mírové mise v B. a H. a v Ch. a že

podle zákona č. 143/1992 Sb. mu měl být za dobu jeho působení v zahraničí

poskytnut zvláštní příplatek v cizí měně v rozmezí stanoveném jednak nařízením

vlády č. 79/1994 Sb.,a konkrétněji pak rozkazem ministra obrany ČR č. 33 ze dne

30.5.1994, podle kterého by žalobce měl s ohledem na 8. platovou třídu nárok na

zvláštní příplatek ve výši 950,- až 1.800,- USD měsíčně. Protože původní

stanovisko ministerstva obrany, že zvláštní příplatek náleží pouze členům

českých jednotek v zahraničí a nikoli samostatně vyslaným jedincům – vojenským

pozorovatelům, bylo rozhodnutím ministra obrany ČR ze dne 5.8.2004 č.j.

10161/2004-8764 „přehodnoceno a bylo konstatováno, že vojenští pozorovatelé

mají na příplatek nárok“, požaduje žalobce touto žalobou po žalované „nárok

alespoň v polovině daného rozmezí čili 1.375,- USD měsíčně“, tedy za období od

1.4.1994 do 31.1.1995 celkem 13.750,- USD. Žalobce si je sice vědom, že jeho

nárok je v současné době promlčen, avšak podle jeho názoru za daných okolností,

kdy „původním výkladem ministerstva obrany byli vojenští pozorovatelé uváděni v

omyl“, není případná námitka promlčení ze strany žalované namístě, a to s

ohledem na „judikaturu Ústavního soudu, dle které lze za určitých okolností

považovat námitku promlčení za jednání v rozporu s dobrými mravy čili za

jednání, které je neúčinné“. Kromě toho žalobce upozornil, že „věc je možné s

ohledem na okolnosti hodnotit jako nárok žalobce z titulu náhrady škody, která

mu ve výši nevyplaceného příplatku vznikla v důsledku jednání žalované, která

žalobce uvedla v omyl“.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12.10.2007 č.j. 19 C 57/2006-25

žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve jako otázkou předběžnou tím,

zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu (§ 7 o.s.ř.), s poukazem na

ustanovení § 4 zák. práce a se zřetelem k tomu, že v době vzniku uplatněného

„mzdového“ nároku (tj. v období od 1.4.1994 do 31.1.1995) upravoval právní

poměry vojáků z povolání zákon č. 76/1959 Sb., který „nevylučoval použití

zákoníku práce“, dovodil, že „v dané věci jde o pracovněprávní vztah a spor

vzniklý z tohoto vztahu je pravomocný projednat a rozhodnout soud v občanském

soudním řízení“. Ve věci samé pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle

ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. a § 10 odst. 8 nařízení vlády č.

79/1994 Sb. žalobci sice náležel od 1.4.1994 nárok na zvláštní příplatek v

měsíční výši stanovené ministrem obrany, který mu měl být „poprvé vyplacen v

květnu 1994 ve výplatním termínu stanoveném žalovanou, naposledy pak v únoru

1995“, avšak, že „tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku u soudu (§ 261

odst. 1 zák. práce) uplynula nejpozději dnem 1.3.1998“; protože žalovaná

namítla promlčení nároku žalobce, který svou žalobu podal u soudu prvního

stupně až dne 31.7.2006, soud k námitce promlčení, jejíž „uplatnění žalovanou

neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.)“,

přihlédl a žalobu zamítl. Kromě toho „nad rámec výše uvedeného“ doplnil, že

případné posouzení žalobcova požadavku jako nároku na náhradu škody ve výši

nevyplaceného příplatku, vzniklou přehodnocením stanoviska žalované rozhodnutím

ministra obrany ČR ze dne 5.8.2004 č.j. 10161/2004-8764, spadá do režimu

„zákona č. 221/1999 Sb. a k jeho projednání a rozhodnutí je pravomocný

příslušný státní orgán, nikoliv soud“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co

216/2008-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve

shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl za období 1.4.1994 do

31.1.1995 nárok na zvláštní příplatek, který by ovšem nemohl být žalobci jako

promlčený přiznán (tříletá promlčecí doba k jeho uplatnění uplynula nejpozději

v březnu 1998, zatímco žaloba v této věci byla podána až 31.7.2006), kdyby

námitka promlčení vznesená žalovanou „nebyla námitkou rozpornou s dobrými

mravy“. V této souvislosti zdůraznil, že „má-li být v určité věci posouzeno

vznesení námitky promlčení jako výkon práva odporující dobrým mravům, musí tomu

napovídat právě a jedině konkrétní podmínky souzené věci“. Rozpor vznesené

námitky promlčení s dobrými mravy – jak odvolací soud dále uvedl – „z povahy

věci nelze shledat en bloc ve vztahu ke sporům určitých typů nebo ve vztahu k

většímu okruhu adresátů právní normy“, neboť „pak by ohled na dobré mravy

nesloužil jako prostředek korekce individuálně tvrdé aplikace práva, nýbrž by –

definováním sporů určitého typu nebo vymezením většího okruhu adresátů právní

normy – vlastně nahrazoval hypotézu právní normy“. Proto „nemůže být správným

závěr nabízený žalobcem“, podle něhož již samotný fakt, že ministr obrany svého

času v důsledku nesprávného výkladu nepřiznal některým oprávněným osobám nárok

na zvláštní příplatek, zakládá rozpor posléze vznesené námitky promlčení nároku

s dobrými mravy. Aby tomu tak bylo, pak podle názoru odvolacího soudu „by k

tomu musely přistoupit další zvláštní okolnosti souzené věci, ať na straně

žalované, ať na straně žalobce“. Za takovou „zohlednitelnou okolnost“ přitom

nelze podle mínění odvolacího soudu považovat žalobcem zdůrazňovanou „větší

vážnost“ autority nadřízených ve vojenském prostředí, neboť, ať je „jakkoli

obecně vzato žádoucí dodržovat ve vojenském prostředí disciplínu a respektovat

autoritu nadřízených, nemůže být tento požadavek vykládán tak, že by takový

ohled měl zamezit konkrétní osobě starat se o správnost jejího odměňování“. Za

tohoto stavu, kdy „nic nebránilo žalobci v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu

včas, byť přesvědčení žalobce o správnosti nároku oponoval výklad ministra

obrany“, odvolací soud „neshledal v úvahách soudu prvního soudu stupně žádná

pochybení“, a proto napadený rozsudek „v jeho celku jako věcně správný

potvrdil“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že

odvolací soud při rozhodování o tom, zda námitka promlčení vznesená žalovanou

není v rozporu s dobrými mravy, nepřihlédl náležitě k tomu, že k promlčení

nároku žalobce na zvláštní příplatek za období od 1.4.1994 do 31.1.1995 „došlo

v důsledku výkladu právního předpisu ze strany státu jakožto autora normy,

přičemž šlo dokonce o oficiální výklad“. Dále odvolací soud pochybil, jestliže

se „striktně zaměřil pouze na zkoumání argumentace ohledně rozporu námitky

promlčení v rozporu s dobrými mravy“, ačkoli podle názoru dovolatele „lze nárok

posuzovat i jako nárok na náhradu škody ve výši nevyplaceného příplatku v

důsledku jednání žalované, která žalobce uvedla v omyl, nebo jako nárok na

vydání bezdůvodného obohacení žalované v téže výši“. O škodě či vzniku

bezdůvodného obohacení se žalobce dozvěděl v okamžiku, kdy ministr obrany v

roce 2004 změnil stanovisko a rozhodl, že vojenští pozorovatelé měli a mají

nárok na zvláštní příplatek, přičemž žalobu žalobce podal „necelé dva roky“ po

vydání uvedeného rozhodnutí ministra obrany. Kromě toho dovolatel vytkl

odvolacímu soudu, že svými úvahami „popírá jednu z funkcí judikatury“, jíž je v

případě existence dalších analogických případů „napomáhání aplikaci práva a

určité právní jistotě“, a že žalobci tak postupem odvolacího soudu „bylo de

facto upřeno právo na soudní ochranu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud

napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže

dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.

3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -

řešil mimo jiné právní otázku, zda výkon subjektivního práva žalovanou

spočívající v uplatnění námitky promlčení ohledně uplatněných nároků žalobce na

zvláštní příplatek za období od 1.4.1994 do 31.1.1995, kdy byl jako voják z

povolání vyslán v rámci jednotky mírových sil mimo území České republiky, není

v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Věcné posouzení této otázky soudem z

hlediska hmotného práva v sobě zahrnuje i bez výslovného vyjádření kladný závěr

o existenci pravomoci soudu. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v

rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, a protože posouzení

uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),

představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí,

které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,

že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České

republiky dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo

vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. trpí

pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo

řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci

soudů. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží

z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věty

druhé o.s.ř.).

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 31.7.2006 u Obvodního

soudu pro Prahu 6 nárok na zaplacení zvláštního příplatku podle ustanovení § 11

odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v

rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (ve znění účinném od

1.4.1994), za období od 1.4.1994 do 31.1.1995, kdy působil jako vojenský

pozorovatel v rámci jednotky mírových sil v zahraniční, kam byl vyslán rozkazem

vrchního ředitele Sekce zahraničních vztahů ministerstva obrany č. 22 ze dne

31.1.1994 na dobu od 1.2.1994 do 31.1.1995. Eventuelně žalobce nechal soudu k

úvaze, že „věc je možné s ohledem na okolnosti hodnotit také jako nárok žalobce

z titulu náhrady škody, která mu ve výši nevyplaceného příplatku vznikla v

důsledku jednání žalované, která žalobce uvedla v omyl“. Protože jde o základ a

výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání,

který vykonává vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky

jako svoje zaměstnání, je pro posouzení věci především významné, zda je pro

rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle

ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a

rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,

rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů

podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a

nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v

občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vyplývají ze

služebního poměru vojáka z povolání, do něhož může být přijat pouze občan České

republiky (před 1.1.1993 občan České a Slovenské Federativní Republiky), který

složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady (srov.

§§ 1, 2 a 23 zákona č. 76/1959 Sb., po 1.12.1999 srov. obdobně § 3 zákona č.

221/1999 Sb.). V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že služební poměr

vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou

dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak

poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy

účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje

vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt,

který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní

povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým

žalobce svůj požadavek na zaplacení zvláštního příplatku procesně uplatnil,

neboť žaloba ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným

právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v

ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů

vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k

projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen

stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999

Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím

způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem

České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky,

ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra

velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2 odst. 2

cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního

poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté

pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ v

ustanoveních § 144 až 158. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví, že

řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož

služební poměr vojáka zanikl (srov. § 144 cit. zákona), že proběhne i tehdy,

když služební poměr vojáka zanikl (srov. § 158 cit. zákona), a že návrh na

přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání

opravného prostředku podle § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci

rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., a rovněž § 5 zákona č.

150/2002 Sb., soudní řád správní).

Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která

vyplývá ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, na základě žaloby

podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., zákon po 1.12.1999 nesvěřuje soudu ani

smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy

brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze

odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Na uvedeném závěru nic nemění okolnost zdůrazňovaná soudem prvního stupně

(jehož úvahu o existenci pravomoci soudu v dané věci odvolací soud nijak

nezpochybnil), že uplatněné nároky vznikly před datem účinnosti zákona č.

221/1999 Sb. Pro posouzení věci z tohoto hlediska je totiž třeba na jedné

straně uvažovat procesní úpravu postupu služebních orgánů v rámci řízení ve

věcech vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání (jak o ní byl

podán výklad výše), která doznala po 1.12.1999 podstatné změny, kde přechodná

ustanovení neumožňují procesní postup podle dříve platné zrušené právní úpravy.

Na druhé straně je však třeba od této procesněprávní úpravy odlišovat

hmotněprávní úpravu platových náležitostí vojáků z povolání, eventuelně

odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi. Zákon č. 221/1999 Sb. v Části

páté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Platové náležitosti“ jednak obsahuje

některá speciální hmotněprávní ustanovení týkající se poskytování platu a

náhrady platu vojákovi, a jednak výslovně odkazuje (srov. § 66 odst. 1 cit.

zákona) na hmotněprávní úpravu poskytování platu obsaženou ve zvláštních

právních předpisech. V Části sedmé pod marginální rubrikou „Náhrada škody“ pak

zákon č. 221/1999 Sb. obsahuje v ustanovení § 112 a násl. též hmotněprávní

ustanovení upravující předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti státu za

škodu. Protože se však žalobce v posuzované věci domáhá nároků. které vznikly

před účinností tohoto zákona, je třeba posuzovat jeho platové nároky na

zvláštní příplatek podle dosavadních předpisů, tj. zejména podle zákona č.

143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v

některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném v době od 1.4.1994

do 31.1.1995, eventuelně - kdyby uplatněný požadavek žalobce byl posuzován jako

nárok na náhradu škody - podle výslovného přechodného ustanovení § 164 odst. 7

zákona č. 221/1999 Sb. rovněž podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.

65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. § 206 odst. 2 cit. zákona).

Z uvedeného vyplývá, že názor implicitně obsažený v rozhodnutí odvolacího

soudu, že je dána pravomoc soudu k posouzení otázky, zda uplatnění námitky

promlčení ze strany žalované ohledně nároků žalobce na zvláštní příplatek za

období od 1.4.1994 do 31.1.1995, není v daném případě v rozporu s dobrými

mravy, není správný. Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve

věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§ 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a

protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší

soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci -

zrušil (§ 243b odst. 3 o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci

ministru obrany, jako nejvyššího ze služebních orgánů, do jejichž pravomoci

náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání (§ 2

odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), jenž je podle sdělení náčelníka Vojenské

kanceláře prezidenta republiky ze dne 24.1.2006 č.j. 563/2005-1245 služebním

orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační

struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a

rozhodne.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem a § 146 odst. 1

písm. c) o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. února 2010

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý

předseda senátu