21 Cdo 5727/2015

21 Cdo 5727/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou

se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému Statutárnímu městu

Ostrava – Městské policii Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,

Nemocniční č. 11/3328, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem

v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního

poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 175/2010, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června

2015, č. j. 16 Co 461/2011-198, takto:

I. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v

Ostravě ze dne 18. května 2011, č. j. 26 C 175/2010-42, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení

20.900,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.900,- Kč, vše do 3 dnů od

právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky se

sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7.

Dopisem ze dne 26. 7. 2010 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší

pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu

porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci strážník - hlídkař zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto

opatření spatřoval v tom, že žalobce:

1) „v blíže nezjištěné době do 23. 6. 2010 porušil povinnosti strážníka městské

policie dle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 S., o obecní policii, v

tom, že minimálně v pěti případech sám nebo se strážníkem M. H. konstatoval

spáchání přestupku dosud neustanovenými osobami, k projednání přestupku podle

ustanovení § 86 písm. d) přestupkového zákona nebyl věcně příslušný a aniž by

tento přestupek řádně zadokumentoval dle ustanovení § 3, § 37, popř. § 137 a §

138 správního řádu, věc v rozporu se svou pravomocí řešil domluvou dle

ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona bez vyznačení v příslušných

evidencích, čímž umožnil dosud nezjištěnému okruhu pachatelů přestupků vyhnout

se postihu, popř. odebrání bodů, ohrozil tedy plnění úkolů veřejné osoby a

porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

2) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici O. zastavil za pomoci

zvláštního výstražného světla (dále jen ZVS) vozidlo dosud nezjištěné řidičky,

pro její jednání, v němž byl ze strany žalobce shledán přestupek jízdy do místa

zakázaného dopravní značkou, který však řádným způsobem neobjasnili,

neprojednali, ani žádným stanoveným způsobem nezadokumentovali, ačkoliv mu bylo

známo, že i v případě řešení přestupku tzv. domluvou dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona je povinen osobu přestupce řádně zjistit, ověřit její

přestupkovou bezúhonnost a vyřešení přestupku domluvou řádně zadokumentovat

tak, aby v případě recidivy bylo možno k dané skutečnosti přihlédnout, tedy

svým jednáním nesplnili povinnost úřední osoby a dosud nezjištěné osobě

umožnili vyhnout se projednání přestupku v případě recidivujícího jednání, čímž

porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

3) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici F. zastavil vozidlo

řízené V. L. pro podezření ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na

místě, kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že k projednání

daného přestupku není oprávněn, uvedený přestupek řádně nezadokumentovali a

neoznámili příslušnému správnímu úřadu k projednání, když věc naopak formálně

ukončili dle ustanovení § 84 odst. 1 přestupkového zákona po tom, co řidič

přerušil komunikaci a odjel, ačkoliv věděl, že k takovému opatření není

příslušný, čímž porušil své povinnosti úřední osoby řádně dokumentovat

přestupek a předložit ho příslušnému orgánu k projednání a současně umožnil

podezřelému vyhnout se trestu, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť

hrubým způsobem“,

4) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. na ulici F.

minimálně ve dvou

dalších případech zastavili vozidlo dosud neustanovených řidičů pro podezření

ze spáchání přestupku nedání přednosti v jízdě na místě, kde je to dopravní

značkou nařízené, ačkoliv věděli, že tento přestupek nejsou oprávněni

projednat, neprovedli řádnou identifikaci přestupce, přestupek v rozporu s

ustanovením § 86 písm. d) přestupkového zákona řešili domluvou dle ustanovení §

84 odst. 1 přestupkového zákona, čímž porušil svou povinnost úřední osoby dle

ustanovení § 10 odst. 2 zákona o obecní policii danou věc předložit příslušnému

správnímu úřadu k projednání a tím pachatelům umožnil vyhnout se trestu, čímž

porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“,

5) „dne 23. 6. 2010 společně se strážníkem M. H. zastavil za pomoci ZVS vozidlo

pro podezření z přestupku spočívajícího v nedání přednosti v jízdě na místě,

kde je to dopravní značkou nařízené, ačkoliv věděl, že tento přestupek není dle

ustanovením § 86 písm. d) přestupkového zákona oprávněn projednat, přičemž

nesplnil povinnost řádně zjistit totožnost řidiče, přijal od něj částku 200,-

Kč, kterou řádným způsobem neodevzdali, aniž by okolnosti přestupkového jednání

řádným způsobem dokladovali, tedy svým jednáním zmařili objasnění předmětného

přestupku a řádný postih řidiče, čímž porušil své povinnosti strážníka zvlášť

hrubým způsobem“,

6) „v době od 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010 sám nebo společně se strážníkem M. H. minimálně ve 34 případech neoprávněně použil ZVS, aniž by dodržel zákonem

stanovené podmínky, tedy ZVS použít v souladu s plněním úkolu strážníka městské

policie, kdy ZVS prokazatelně nepoužil v rámci své působnosti při zastavení

vozidla v rámci projednání přestupku, součastně porušil čl. VI. odst. 2

směrnice Městské policie Ostrava č.4/2010, kdy o použití ZVS neučinil záznam do

knihy provozu a neoznámil jeho použití centru tísňového volání. V rozporu se

zákonem a vnitřními předpisy tedy zneužil pravomoc úřední osoby tím, že jako

strážník městské policie tam, kde pro to nebyly zákonem stanovené podmínky,

vykonal svoji pravomoc, tedy použil ZVS v rozporu s plněním úkolu strážníka

městské policie, aniž by jejich použití stanoveným způsobem ohlásil a

odůvodnil, tedy porušil své povinnosti strážníka zvlášť hrubým způsobem“. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze

dne 26. 7. 2010 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v jednání, které

je mu kladeno za vinu, nelze spatřovat porušení povinností zvlášť hrubým

způsobem. Podstatou jednání vytýkaného pod body 1) až 5) je skutečnost, že

žalobce měl vykonávat dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních

komunikacích a že zjištěné pochybení řidičů řešil pouze neformálně, tzv. domluvou. Na místě dospěl společně s kolegou k rozhodnutí, že porušení ze

strany řidičů nebylo natolik závažné, aby bylo nutné věc řešit formálně. Vycházel z toho, že jim bylo žalovaným opakovaně zdůrazňováno, že se mají při

řešení přestupků „chovat co nejvíce lidsky“. Neformálním napomenutím končí v

praxi většina řešených přestupků.

Není pravdou, že by od neznámého řidiče

převzal částku 200,- Kč a že tuto skutečnost neoznámil, neboť uvedenou

záležitost řešil jeho kolega M. H., který řádně vystavil bloček (jméno řidiče

nemohl uvést, neboť ten z místa ujel), ale bloček odevzdal až druhý den, neboť

musel řešit osobní věci. ZVS při plnění pracovních povinností skutečně použil a

toto použití neohlásil, ale neučinil tak úmyslně, ale pouze omylem. Žalobce

rovněž namítl, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje

formální náležitosti, neboť skutkové vymezení vytýkaného jednání není provedeno

nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a v kolika konkrétních

případech se měl vytýkaného jednání dopustit, a je uvedeno, že měl kontrolovat

„dosud neustanoveného řidiče“ v blíže nespecifikovaném počtu případů. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 26 C 175/2010-42,

určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26. 7. 2010 je neplatné a

rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

11.080,- Kč k rukám zástupce žalobce. Dovodil, že důvody pod body 1), 2) a 4)

„jsou formulovány neurčitě“, neboť „žalovaný vylíčil vytýkané jednání za pomoci

velmi vágních formulací, aniž by si řádně zjistil skutkový stav“. „Místo toho,

aby žalovaný osoby, od nichž čerpá poznatky o závadovém jednání městských

strážníků, řádně identifikoval, vyslechl a konfrontoval se strážníky, se

uchýlil v okamžitém zrušení pracovního poměru k neurčitým formulacím typu dosud

neustanovené osoby.“ V bodě 3) „žalovaný neprokázal, že se V. L. dopustil

přestupkového jednání, které žalobce řádně nezadokumentoval, neboť z účastnické

výpovědi žalobce vyplývá, že V. L. se poté, co byl hlídkou zastaven pro

přestupkové jednání, choval vůči strážníkům arogantně a pokoušel se o korupční

jednání, přičemž žalobce si poznamenal iniciály V. L. a číslo registrační

značky jeho auta“. Žalobce sice „během noční směny nesepsal úřední záznam, ale

toto pochybení nedosahuje ani intenzity závažného porušení

povinností.“ „Incident pod bodem 5) se odehrál především mezi kolegou žalobce

M. H. a osobou, která strážníkům ujela, žalobce se žádného porušení povinnosti

nedopustil.“ Bylo sice prokázáno, že „žalobce použil minimálně ve 34 případech

neoprávněně zvláštní výstražné světlo“, ale soud dospěl k závěru, že „toto

provinění nedosahuje intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 16 Co 461/2011-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu

zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení před soudy obou stupňů 27.524,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše.

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti skutkového

vymezení pouze u důvodu uvedeného pod bodem 1), kde vytýkané jednání není

specifikováno nezaměnitelným způsobem, není zřejmé, kdy konkrétně a ve kterých

případech se žalobce měl dopustit vytýkaného jednání (žalovaný vycházel pouze

ze záznamů GPS), na rozdíl od důvodů uvedených pod body 2) a 4), kde žalovaný

vycházel z doznání žalobce a jeho kolegy M. H. (úřední záznam o podání

vysvětlení před Policií ČR), proto žalobci muselo být zřejmé, jaká konkrétní

pochybení jsou mu vytýkána. Dovodil, že skutkové vymezení důvodů pod body 2) a

4) je dostatečně konkrétní, podstata tohoto vytýkaného jednání spočívala mj. v

tom, že žalobce záměrně neevidoval pachatele přestupků, a nelze tedy žalovanému

klást k tíži, že v okamžitém zrušení pracovního poměru neuvedl, koho žalobce

přesně nezaevidoval. Strážník obecní policie je při projednávání přestupků v

postavení správního orgánu a je vázán zásadou legality, tzn., že nesmí

projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí. Zjistí-li přestupek, je

povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele přestupku a poté

rozhodnout o sankci. Případná domluva nezbavuje strážníka obecní policie

povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek zadokumentovat. Žalobce v

rozporu se zákonem tímto způsobem nepostupoval, k čemuž se před Policií ČR sám

doznal. Jeho kolega M. H. uvedl, že „obdobným způsobem řešili 90% případů a že

byli s žalobcem dohodnuti, že na pracovní směně dne 23. 6. 2010 nebudou při

řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“. O negativním přístupu žalobce k

plnění pracovních povinností svědčí jeho prohlášení, že „přestupky stejně moc

neřeší, že je takový laxní a že v práci je spíše na ten odtah vozidel“. Vyřešení přestupku „neformální“ domluvou v případech, kdy strážník vůbec není

oprávněn přestupek řešit a jeho povinností je přestupek postoupit příslušnému

orgánu, jak tomu bylo i v projednávané věci (např. při nedání přednosti v jízdě

na místě, kde je to dopravní značkou nařízené), představuje zcela zásadní

porušení zákona, bránění dosažení účelu zákona o přestupcích a zákona o obecní

policii (žalobce si byl moc dobře vědom, které přestupky je oprávněn

projednávat, o čemž svědčí skutečnost, že společně s kolegou navrhovali

pachateli přestupku, že mu uloží blokovou pokutu za jiný přestupek, který jsou

oprávněni řešit). Odvolací soud při posouzení intenzity porušení povinností pod

body 2) až 4) přihlédl zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho

postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a

intenzitě porušení konkrétních povinností a dospěl k závěru, že uvedené

vytýkané jednání nelze u strážníků obecní policie tolerovat a bagatelizovat,

jak se o to snaží žalobce, že žalobce se vytýkaným jednáním pod body 2) až 4)

dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se

k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalovaném nelze

spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Vytýkaným jednáním pod body 5) a 6) se z důvodu nadbytečnosti nezabýval.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 2298/2013-144, kterým rozsudek odvolacího soudu zrušil a

věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu

vytknul, že náležitě nevzal v úvahu, že vytýkaného porušení uvedených

povinností (k nimž při posuzování intenzity porušení pracovních povinností

přihlédl) se žalobce dopustil pouze v jediném dni (na pracovní směně dne 23. 6. 2010), přičemž v porovnání k tomu dosavadní soudní praxe považuje za porušení

pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem teprve déletrvající neomluvenou

nepřítomnost zaměstnance v práci (zpravidla více jak 3 dny). Nezabýval se ani

tím, s jakým výsledkem bylo vyřízeno trestní oznámení podané na žalobce v

souvislosti s uvedeným porušením jeho povinností. Odvolacím soudem uvažované

skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují

náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a zda

lze považovat za splněný požadavek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce,

aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru „jen

výjimečně“. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 16 Co 461/2011-198,

rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že

žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy

všech stupňů 32.464,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše. Odvolací soud se

ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně neurčitosti skutkového

vymezení pouze u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru uvedeného pod

bodem 1). U jednání uvedeného v bodě 5) se podle odvolacího soudu jedná o

podružné porušení pracovních povinností ze strany žalobce, které nedosahuje

intenzity porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Jednání

uvedené pod bodem 6), jež spočívalo v tom, že nebyl učiněn záznam do knihy

provozu a nebylo oznámeno použití zvláštní výstražné signalizace centru

tísňového volání, se žalobce v období ode dne 25. 4. 2010 do dne 23. 6. 2010

dopustil ve 34 případech, zatímco řádně hlášení učinil pouze ve 3 případech. Přitom účelem vyznačování záznamů a jejich hlášení centru tísňového volání bylo

zabránit zneužívání zvláštní výstražné signalizace ze strany strážníků k

soukromým účelům či pouze k bezdůvodnému usnadnění průjezdu křižovatkou, což

bylo v minulosti medializováno a je veřejností negativně vnímáno. Při posouzení

intenzity porušení povinností pod 2 až 4) a pod bodem 6) okamžitého zrušení

pracovního poměru přihlédl odvolací soud zejména k funkci, kterou žalobce

zastával, k jeho postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke

způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností. Po doplnění dokazování

konstatoval, že „žalobce se vytýkaného jednání nedopustil pouze v jediném dni

(na pracovní směně 23. 6. 2010), nýbrž se u něj jedná o opakované a

déletrvající porušování pracovních povinností v období 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010“.

Dospěl tak k závěru (i když šetřením Policie ČR nebylo prokázáno

podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či

úplatkářství), že „žalobce se vytýkaným jednáním pod body 2) až 4) ve spojení s

vytýkaným jednáním pod bodem 6) dopustil porušení povinností vyplývajících z

právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem

a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do

uplynutí výpovědní doby“, a tím byly splněny podmínky pro okamžité zrušení

pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se

odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v

rozsudku ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 2298/2013-144, když dovodil, že se

žalobce jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru dopouštěl

opakovaně (v období 25. 4. 2010 do 23. 6. 2010). V okamžitém zrušení pracovního

poměru je však žalobci pod body 2 – 4 vytýkáno pouze jednání ze dne 23. 6. 2014. Skutečnost, že opakovaně neučinil záznam do knihy provozu a neoznámil

použití zvláštní výstražné signalizace centru tísňového volání [jednání uvedené

pod bodem 6)], považuje dovolatel pouze za pracovní nedůslednost, která nemůže

být hodnocena jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů

vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Navrhl, aby

dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede

dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné

lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka podmínek, za nichž lze

přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1

písm. b) zák. práce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech

souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242

o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k

závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že

žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,

které mu bylo doručeno dne 26. 7. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti

zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými

opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, vyhláška č.

377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba

základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví

průměrná cena pohonných hmot, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně

zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související

zákony] – dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně

pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť

hrubým způsobem. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k

zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným

vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem

nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně

postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele,

musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z

nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje

mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní

povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem

vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k

okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55

odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně

neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž

hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,

aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu

právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku,

pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo

zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.

V

zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně

závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k

zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení

závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení povinnosti vyplývající

z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Vymezení hypotézy

právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může

přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k

funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k

době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění

zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností

zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda

svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde

ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání

pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po

zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj

nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není

jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K

některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla

vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v

konkrétní věci. (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94,

uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011,

uveřejněný pod číslem 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §

52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní

poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru

podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže

okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě

požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, lze okamžitě zrušit

pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení

všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem

a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat

pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před

středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby

zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným v dopise ze dne 19. 5. 2011

porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z

odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity

porušení pracovních povinností náležitě přihlédl, když dospěl k závěru, že

žalobce svým jednáním uvedeným v dopise ze dne 26. 7. 2010 pod body 2) až 4) ve

spojení s vytýkaným jednáním pod bodem 6) porušil povinnost vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým

způsobem. Přihlédl přitom zejména k funkci, kterou žalobce zastával, k jeho

postoji k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a

intenzitě porušení konkrétních povinností [žalobce jako strážník obecní policie

je při projednávání přestupků v postavení správního orgánu, je vázán zásadou

legality, tzn., že nesmí projednávat jen ty přestupky, které se mu zlíbí,

zjistí-li přestupek, je povinen jej zadokumentovat, zjistit totožnost pachatele

přestupku a poté rozhodnout o sankci, případná domluva nezbavuje strážníka

obecní policie povinnosti zjistit totožnost pachatele a přestupek

zadokumentovat (např. pro případ recidivy), přestupky, které není strážník

obecní policie oprávněn jakýmkoliv způsobem řešit, je povinen postoupit

příslušnému orgánu, žalobce byl s kolegou M. H. dohodnut, že „na pracovní směně

dne 23. 6. 2010 nebudou při řešení přestupků vyvíjet aktivní činnost“, a sám

uvedl, že „přestupky stejně moc neřeší, že je takový laxní a že v práci je

spíše na ten odtah vozidel“]. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v

posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze

úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a

správnou. Odvolací soud však náležitě nepřihlédl k tomu, že, dosáhlo-li jednání

zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity

porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, lze rozvázat pracovní poměr okamžitým

zrušením [namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52

písm. g) části věty před středníkem zák. práce], jen odůvodňují-li okolnosti

případu závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby

zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Jestliže by se u žalobce

jednalo - jak tvrdí žalovaný - o opakované a déletrvající porušování pracovních

povinností stejného charakteru, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že

se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem

podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť o

tomto jednání žalobce by měli ostatní zaměstnanci povědomí již delší dobu. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože dosavadní výsledky

řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky

podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak,

že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu,

rozhodoval nejen o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věta první

a § 224 odst. 1 o. s. ř.), ale také znovu o náhradě nákladů řízení před

odvolacím soudem (§ 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný

nebyl v řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady potřebné k

účelnému uplatňování jeho práva v řízení před odvolacím a dovolacím soudem.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů (odvolacího a dovolacího) řízení

dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb

stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§

151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání

náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani

okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle

ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2

část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění

pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně

pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.

2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za

této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro

řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a

ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro odvolací

řízení ve výši 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč) a pro dovolací řízení rovněž ve

výši 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč). Kromě této paušální sazby odměny advokáta

vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v

odvolacím řízení ve výši 900,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 900,- Kč (srov.

§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v

dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku z dovolání

ve výši 10.000,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty nemohla být přiznána,

neboť advokátka JUDr. Zdeňka Doležílková nedoložila, že by byla plátcem daně z

přidané hodnoty.

Žalovaný je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši

20.900,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 30.900,-

zaplatit žalobci k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové, která žalobce v

řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci

rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu