21 Cdo 576/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. C., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. A., p. o., o
náhradu škody na zdraví, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C
223/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.
října 2007 č.j. 12 Co 423/2007-54, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná nahradila škodu, jež mu vznikla následkem
úrazu ze dne 12.6.2003, který utrpěl jako žák žalované na školním výletu u Ch.,
když rukou prorazil skleněnou výplň dveří v chatce, v níž byl ubytován. Na
náhradě škody požadoval odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v
celkové výši 69.600,- Kč.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12.3.2007 č.j. 9 C 223/2006-32 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce (jako žák žalované) utrpěl
předmětný úraz na školním výletě dne 12.6.2003 ve 23.30 hodin, když se v
chatce, kde byl ubytován, dožadoval vstupu do vedlejšího pokoje svých
spolužáků, kteří jej nechtěli vpustit a dveře uzamkli; žalobce udeřil rukou do
skleněné výplně dveří, čímž ji prorazil a způsobil si poranění vnitřní strany
zápětí. K úrazu žalobce - jak bylo „jednoznačně prokázáno“ - došlo „po večerce,
která byla stanovena pedagogickou pracovnicí na 22.00 hodin“ s tím, že „po této
době byl již zákaz vycházení z pokoje a tudíž zákaz návštěv dalších spolužáků“.
Jestliže tedy žalobce tento zákaz neuposlechl a dožadoval se vstupu do druhého
pokoje v chatce, „a to takovým způsobem, že rukou rozbil výplň dveří“, pak
podle názoru soudu prvního stupně škoda na zdraví, která žalobci vznikla, „byla
způsobena výlučně nerespektováním pokynů, které byly vydány, neboť u žáka ve
věku 14 let lze předpokládat, že si je vědom, že dojde-li k silnému tlaku nebo
úderu do skleněné výplně dveří, může dojít při rozbití skla ke zranění“. Za
této situace a, bylo-li dále zjištěno, že „pedagogická pracovnice vykonala
dozor ještě více než hodinu poté, kdy byla vyhlášena večerka“, soud prvního
stupně uzavřel, že se žalovaná podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák.
práce „zcela zprostila odpovědnosti za úraz, který se žalobci poté stal“, a že
proto žalobou uplatněný nárok není opodstatněný.
K odvolání žalobce a jeho matky G. C. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
17.10.2007 č.j. 12 Co 423/2007-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
odmítl odvolání G. C. a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
nákladech odvolacího řízení 1.492,- Kč, že „ve vztahu mezi G. C. a žalovanou a
vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ a
že „ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud (poté, co na straně matky
žalobce shledal nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání) přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že danou věc, v níž se žalobce domáhá náhrady
škody na zdraví, která mu vznikla dne 12.6.2003 na školním výletě, je třeba
posoudit podle ustanovení §§ 190 a násl. zák. práce, neboť podle ustanovení §
206 zák. práce se ustanovení hlavy osmé zákoníku práce (týkající se náhrady
škody) vztahují rovněž na žáky základních škol. Zabývaje se tím, zda žalovaná
„se své odpovědnosti dle ust. § 190 zák. práce zprostila“, odvolací soud
akcentoval, že „v řízení bylo prokázáno“, že žalobce byl spolu s ostatními
spolužáky, kteří se zúčastnili školního výletu ve dnech 11. a 12.6.2003, „řádně
poučen o tom, jaká pravidla má dodržovat, zejména po večerce stanovené
pedagogickým dozorem na 22. hodinu“. Pokud tedy žalobce „bez ohledu na
pohnutku, která jej k tomu vedla, tento příkaz porušil, a navíc si vstup do
pokoje spolužáků vynucoval tak, že rozbil skleněnou výplň dveří“, pak podle
názoru odvolacího soudu „jednal neadekvátně a tímto excesem si sám bez cizího
zavinění způsobil zranění, za něž žalovaná nemůže nést odpovědnost“. Protože
„žalovaná za předmětnou škodu na zdraví žalobce neodpovídá ani zčásti“,
odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a
„odpovídající zákonu“ podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že na
základě provedeného dokazování „nelze dospět k závěru“, že žalovaná nenese
odpovědnost za škodu způsobenou žalobci úrazem. Podle názoru dovolatele „pouhé
ústní sdělení, že večerka připadá na 22.00 hod. a od tohoto okamžiku je
zakázáno opouštět pokoje, v nichž jsou žáci ubytováni, nelze považovat za
předpis či pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví“. I kdyby tomu tak
bylo, pak „nebylo prokázáno, že by žalovaná jeho dodržování soustavně
kontrolovala“. Ze záznamu o školním úrazu ze dne 16.6.2003 totiž vyplývá, že z
důvodu nepříznivého počasí pedagogický dozor po 23.00 hodině již chatky
neobcházel, přičemž – jak dále zdůraznil - svědkyně K. B. uvedla, že „kontrola
probíhala tak, že pokud se někde svítilo, byly se tam s kolegyní podívat a
připomenout, že by žáci měli už dávno spát“. Podle názoru žalobce „je tedy
zřejmé“, že v daném případě nebyla splněna podmínka pro zproštění se
odpovědnosti za pracovní úraz, „když faktický výkon kontroly dodržování
předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví nebyl realizován
způsobem, který předpokládá příslušné ustanovení zákoníku práce“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal dne 12.6.2003
- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003,
tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé
zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 206 zák. práce se ustanovení hlavy osmé (tj. §§ 170 až 205d
zák. práce) vztahují - mimo jiné – i na žáky základních škol.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený
zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a
jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce jako žák 8. třídy Z. š. v A.
(žalované) se spolu s dalšími spolužáky zúčastnil v červnu 2003 dvoudenního
školního výletu v oblasti K. j. u Ch. Podle pokynu zástupkyně třídní učitelky,
s nímž byli všichni žáci, kteří se zúčastnili školního výletu, řádně seznámeni,
byl po 22.00 hodině nařízen noční klid (tzv. „večerka“), během něhož bylo žákům
zakázáno vycházet ven z chatek, v nichž byli ubytováni, a uvnitř jednotlivých
chatek vstupovat do vedlejšího pokoje spolužáků. Dne 12.6.2003 pedagogický
dozor kontroloval dodržování uvedeného pokynu ze strany žáků až do cca 23.15
hodin, ve 23.30 hodin si žalobce způsobil úraz - poranění vnitřní strany
zápěstí, když poté, co se neúspěšně dožadoval vstupu do vedlejšího pokoje
spolužáků, kteří jej nechtěli vpustit a dveře uzamkli, rozzlobeně praštil rukou
do skleněné výplně dveří. Žalovaná odmítá vyplatit žalobci požadovanou náhradu
za bolest a za ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že za úraz
žalobce neodpovídá.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud řešil – mimo jiné - právní otázku, za
jakých podmínek se žalovaná (základní škola) mohla zcela zprostit své
odpovědnosti za úraz žalobce (žáka základní školy).
V této souvislosti vychází ustálená soudní praxe z názoru, že také ten, kdo
odpovídá za škodu vzniklou úrazem žáka základní školy, se může zcela zprostit
své odpovědnosti jen tehdy, jestliže prokáže, že postižený žák svým zaviněním
porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví nebo příkazy, zákazy a jiné
pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví, ač s nimi byl řádně seznámen a
jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení
bylo výlučnou příčinou vzniklé škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27.1.1967, sp. zn. 6 Cz 170/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř č. 111, ročník 1967). Pro závěr o tom, zda pokyn daný žákovi
základní školy má charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví,
přitom nejsou významné subjektivní představy školy či žáka o povaze pokynu,
nýbrž významné z tohoto hlediska je objasnění důvodů (příčin) vedoucích k
vydání tohoto pokynu a místních podmínek v době předcházející úrazu (k tomu
srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soud ČSR ze dne 25.11.1988, sp. zn. 6 Cz
79/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 12, ročník 1989).
Je rovněž mimo pochybnost, že při rozhodování o úplném (i částečném) zproštění
odpovědnosti zaměstnavatele (základní školy) za pracovní úraz zaměstnance (úraz
žáka základní školy) je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn
konkrétní (§ 273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání
anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů
všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si
tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za
následek právní účinky uvedené v ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191
odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek ročník 1976, pod č. 11, str. 102). Kromě toho je též povinností
soudu, aby zkoumal, zda postižený zaměstnanec (žák základní školy) vnímal
náležitě pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a zda mu -
zejména se zřetelem ke své duševní vyspělosti – porozuměl (srov. rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.1.1968, sp. zn. 4 Co 548/67,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř č. 69, ročník
1968).
Z uvedeného vyplývá, že úsudek o existenci liberačních důvodů uvedených v
ustanovení § 191 odst. 1 písm. a), případně § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce
je vždy třeba učinit s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména
se zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl
bezpečnostní pokyn zaměstnavatelem (základní školou) vydán (zda šlo o pokyn
přiměřený dané situaci), komu byl pokyn určen (zda byl adresátovi s ohledem na
jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný), popřípadě čeho jím mělo být
dosaženo (zda kupříkladu – tak jako tomu bylo v projednávané věci - šlo o pokyn
směřující k vytvoření stavu, od kterého se dalo důvodně očekávat předejití
většině potenciálních škodních událostí, které za daných okolností vůbec mohly
nastat).
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků – z výše uvedených právních názorů vycházely. Dovodil-li odvolací soud
(ve shodě se soudem prvního stupně), že za situace, kdy škodu na zdraví si
žalobce na školním výletě „způsobil sám bez cizího zavinění“ (svým
„neadekvátním“ jednáním, jehož následků si vzhledem ke svému věku mohl být
vědom) a „výlučně nerespektováním pokynů“ k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví účastníků školního výletu (spočívajících v nařízení nočního klidu a
zákazu vycházení žáků z chatek a návštěv ostatních spolužáků po 22. hodině), o
nichž byl žalobce „řádně poučen“ a jejich dodržování bylo ze strany
pedagogického dozoru kontrolováno „ještě více než hodinu poté, co byla
vyhlášena večerka“, se žalovaná své odpovědnosti za úraz žalobce „zcela
zprostila“, bylo věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou
judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho
práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu