21 Cdo 581/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Ing. J. R., zastoupené advokátkou, proti žalované Š. j.,
příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o 164.997,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 8 C 97/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince
2002, č.j. 19 Co 400/2001-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy
164.997,- Kč s 26% úrokem z částky 3.096,- Kč od 1.3.1998, z částky 3.643,- Kč
od 1.4.1998, z částky 4.855,- Kč od 1.5.1998, z částky 5.731,- Kč od 1.6.1998,
z částky 6.658,- Kč od 1.7.1998, z částky 4720,- Kč od 1.8.1998, s 23% úrokem z
částky 13.782,- Kč od 1.9.1998, z částky 12.584,- Kč od 1.10.1998, s 20% úrokem
z částky 13.183,- Kč od 1.11.1998, z částky 13.183,- Kč od 1.12.1998, s 15%
úrokem z částky 17.524,- Kč od 1.1.1999, z částky 13.783,- Kč od 1.2. 1999, z
částky 13.407,- Kč od 1.3.1999, s 12% úrokem z částky 12.768,- Kč od 1.4.1999,
z částky 14.684,- Kč od 1.5.1999 a z částky 11.394,- Kč od 1.6.1999 do
zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že pracovala nejprve u právního
předchůdce žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 1963 jako vedoucí
školní jídelny a ode dne 1. 1. 1994 se stejným zařazením u žalované. V měsíci
březnu 1998 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 2. 1999, č.j. 8 C 142/98-26,
prohlášena za neplatnou. Protože v důsledku neplatné výpovědi nemohla pracovat,
požaduje náhradu mzdy.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č.j. 8 C 97/99-28,
žalované uložil zaplatit žalobkyni 143.543,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26%
z částky 1.343,70 Kč od 1.3.1998 do zaplacení, z částky 637,80,- Kč od 1.4.1998
do zaplacení, z částky 1.549,50,- Kč od 1.5. 1998 do zaplacení, z částky
3.149,50,- Kč od 1.6.1998 do zaplacení a z částky 2.138,50,- Kč od 1.8.1998 do
zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 23% z částky 13.782, Kč od 1.9.1998
do zaplacení, z částky 12.584,- Kč od 1.10.1998 do zaplacení, dále úrok z
prodlení ve výši 20% z částky 13.183,- Kč od 1.11.1998 do zaplacení, z částky
13.183,- Kč od 1.12.1998 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15% z
částky 15.956,- Kč od 1.1.1999, z částky 13.783,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení,
z částky 13.407,- Kč od 1.3.1999 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12%
z částky 12.768,- Kč od 1.4.1999 do zaplacení, z částky 14.684,- Kč od 1.5.1999
do zaplacení a z částky 11.394,- Kč od 1.6.1999 do zaplacení; ohledně částky
21.454,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% z částky 1.572,30,- Kč od 1.3.1998
do zaplacení, z částky 3.006,- Kč od 1.4.1998 do zaplacení, z částky 3.305,50
Kč od 1.5.1998 do zaplacení, z částky 2.581,50 Kč od 1.6.1998 do zaplacení, z
částky 6.558,- Kč od 1.7.1998 do zaplacení a z částky 2.581,50 Kč od 1.8.1998
do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni
náklady řízení ve výši 6.700,- Kč k rukám žalobkyně. Z provedených důkazů
zjistil, že mezi právním předchůdcem žalované a žalobkyní byla uzavřena
pracovní smlouva, podle které měla vykonávat funkci vedoucí školní jídelny. V
následujícím období byla do této funkce jmenována a k 31. 12. 1997 byla z
funkce vedoucí školní jídelny odvolána. Odvoláním z této funkce však její
pracovní poměr neskončil a žalovaná dala žalobkyni dne 31. 3. 1998 výpověď z
pracovního poměru, která však byla rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí ze dne 4. 2. 1999, č.j. 8 C 142/98-26, prohlášena za neplatnou. Po
odvolání z funkce byla mezi účastníky uzavřena dohoda, podle které měla
žalobkyně setrvávat v místě trvalého bydliště, kam jí měla být přidělována
práce. Účastníci se však nedohodli na druhu práce, „což ale dle názoru soudu
není podstatnou náležitostí této dohody“. Podle této dohody žalobkyni „vzniká
nárok na náhradu mzdy ve výši 60% průměrného výdělku (ust. § 130 odst. 2
zákoníku práce)“. Tento nárok se podle názoru soudu prvního stupně vztahuje na
období od ledna 1998 do 29. 6. 1998, kdy žalobkyně písemně požádala žalovanou o
přidělování práce. Od 29. 6. 1998 jí proto přísluší náhrada mzdy ve smyslu § 61
odst. 1 zák. práce. Tento nárok má žalobkyně až do doby, kdy jí žalovaná
umožnila pracovat. Protože se žalobkyni přes její snahu nepodařilo zajistit si
jiné zaměstnání, není zde ani důvod pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za
dobu přesahující 6 měsíců. Poté vypočetl příslušné nároky za jednotlivé měsíce
a v rozsahu, v jakém žalobkyně požadovala více, než jí podle názoru soudu
prvního stupně příslušelo, žalobu zamítl; tam, kde požadovala méně, se cítil
být vázán žalobou.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 1. 2001,
č.j. 19 Co 8/2000-44, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. (ve
vyhovujícím výroku) ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z toho, že po odvolání žalobkyně ze
jmenované funkce do doby skončení pracovního poměru se vztahy mezi účastníky
vyznačovaly tím, že žalobkyně nekonala pro žalovanou práci, neboť dosud
zastávanou funkci již nebyla oprávněna (povinna) vykonávat, a její pracovní
zařazení u žalované nebylo (zatím) určeno; chyběl tak jeden ze základních prvků
pracovního vztahu –druh práce. Uvedený stav nelze posoudit jako překážku v
práci na straně žalované, jak to učinil soud prvního stupně, a to ani s ohledem
na účastníky uzavřenou dohodu z 1. 4. 1998, kterou je třeba považovat, se
zřetelem na absenci ujednání o druhu práce, za neplatnou. O překážku v práci
podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce by mohlo jít jen tehdy, kdyby další
pracovní zařazení žalobkyně bylo dohodnuto a kdyby žalovaná takto dohodnutou
práci z důvodu spočívajících na její straně žalobkyni nepřidělovala (přidělovat
nemohla). Žalobkyně by tak v době od odvolání z funkce až do doby, než by bylo
dohodou účastníků určeno její další pracovní zařazení u žalované, neměla nárok
na mzdu ani na její náhradu. Žalovaná však měla právní povinnost jednak
nabídnout žalobkyni jinou práci (za předpokladu, že takovou práci měla) a
jednak učinit takovou nabídku ihned jakmile to bylo možné. V případě, že by
tuto svou povinnost porušila a žalobkyni by v důsledku toho vznikla škoda
(např. tím, že jí ušel výdělek, který v tomto v tomto novém zařazení mohla
získat), odpovídala by za ni podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Také
vznik nároku na náhradu mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce je podmíněn tím, aby
zde byl druh práce, který má zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat. Uložil soudu
prvního stupně, aby doplnil dokazování o listiny předložené žalobkyní v
odvolacím řízení, aby provedl zjištění pracovních míst u žalované a aby si
učinil přehled o jejich obsazování v době odvolání žalobkyně z funkce, a
uzavřel, že, dospěje-li soud prvního stupně ke zjištění, že žalovaná nabízela
žalobkyni práci odpovídající kvalifikaci žalobkyně, popř. jinou pro ni vhodnou
práci, a ta ji odmítla, bude možno bez dalšího uzavřít, že žalobkyně nemá nárok
na požadované plnění. Bude-li ale zjištěno, že žalovaná nenabídla žalobkyni
„zákonem uvažovanou“ práci, případně, že tak neučinila ihned, jak to bylo
možné, bude na místě posuzovat uplatněný nárok podle ustanovení § 187 odst. 2
zák. práce.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, č.j. 8 C 97/99-74,
žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 62.337,50 Kč s 26% úrokem z prodlení z
částky 1.549,50 Kč od 1.5.1998 do zaplacení, z částky 3.149,- Kč od 1.6.1998 do
zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 23% z částky 2.138,50 Kč od 1.8.1998 do
zaplacení, z částky 5.550,- Kč od 1.9.1998 do zaplacení, z částky 5.550,- Kč od
1.10.1998 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 20% z částky 5.550,- Kč od
1.11.1998 do zaplacení, z částky 5.550,- Kč od 1.12.1998 do zaplacení, s
úrokem z prodlení ve výši 15% z částky 5.550,- Kč od 1.1.1999, z částky 5.550,-
Kč od 1.2.1999 a z částky 5.550,- Kč od 1.3.1999, s úrokem z prodlení ve výši
12% z částky 5.550,- Kč d 1.4.1999, z částky 5.550,- Kč od 1.5.1999 a z částky
5.550,- Kč od 1.6.1999 do zaplacení, zamítl žalobu na stanovení povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni 81.205,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% z
částky 1.523,70 Kč od 1.3.1998 do zaplacení, z částky 637,- Kč od 1.4.1998, s
úrokem z prodlení ve výši 23% z částky 8.232,- Kč od 1.9.1998, z částky 7.034,-
Kč od 1.10.1998, s úrokem z prodlení ve výši 20% z částky 7.633,- Kč od
1.11.1998, z částky 7.633,- Kč od 1.12.1998, s úrokem z prodlení ve výši 15% z
částky 11.974,- Kč od 1.1.1999, z částky 8.233,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení, z
částky 7.857,- Kč od 1.3.1999 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12% z
částky 7.218,- Kč od 1.4.1999 do zaplacení, z částky 9.134,- Kč od 1.5.1999 do
zaplacení a z částky 5.844,- Kč od 1.6.1999 do zaplacení; zároveň rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Považoval za prokázáno,
že po odvolání žalobkyně z funkce měla žalovaná volné místo pomocné síly v
kuchyni (žalobkyni je nabídla dne 31. 3. 1998 a žalobkyně je odmítla) a místo
skladnice – účetní ke dni 1. 4. 1998, které ale žalobkyni nenabídla. Podle
názoru soudu prvního stupně bylo povinností žalované dne 31. 3. 1998 nabídnout
žalobkyni nejen místo pomocné síly v kuchyni, ale také práci skladníka -
účetní. Protože tuto povinnost nesplnila odpovídá ve smyslu ustanovení § 187
odst. 2 zák. práce za škodu, kterou tím žalobkyni způsobila. Výše této škody
spočívá v hrubé mzdě, kterou mohla žalobkyně dosahovat při výkonu práce
skladové provozní účetní. Vycházel proto z platového výměru, který byl dán
žalovanou od 1. 4. 1998 H. K., která místo skladové a provozní účetní
zastávala.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 12.
2002, č.j. 19 Co 400/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (v
zamítavém výroku) potvrdil a ve výroku I. (v přísudečném výroku) jej změnil
tak, že žalobu v této části zamítl; zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna
nahradit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 48.951,40 Kč a
na nákladech odvolacího řízení 29.244,- Kč, v obou případech k rukám JUDr. J.
J. Vycházeje z toho, že žalobkyně byla dne 1. 1. 1994 jmenována do funkce
vedoucí školní jídelny a dopisy ze dne 4. 4. 1997 a 3. 6. 1997 byla z této
funkce odvolána ke dni 31. 12. 1997, dospěl k závěru, že žalobkyně neměla nárok
na mzdu ani na náhradu mzdy v době od odvolání z funkce až do doby, kdy by
bylo dohodou účastníků určeno její další pracovní zařazení. Protože k takové
dohodě nedošlo, žalovaná nebyla povinna přidělovat žalobkyni jakoukoliv práci a
žalobkyně neměla nárok na mzdu ani na náhradu mzdy. Žalobkyně sice měla
povinnost žalobkyni nabídnout jinou práci, to však učinila tím, že jí nabídla
práci pomocné kuchařky, kterou žalobkyně odmítla. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dále dovodil, že žalovaná neměla povinnost nabídnout žalobkyni funkci
skladové a provozní účetní k 1. 4. 1998, neboť neměla pro výkon této funkce
potřebné vzdělání. Neporušila-li tedy žalovaná svou povinnost ve vztahu k
nabídce jiného pracovního místa, nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku
odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce a
žaloba musela být zamítnuta.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že věc byla
nesprávně právně posouzena, když odvolací soud dospěl k závěru, že je-li
zaměstnanec odvolán z funkce zaměstnavatelem, nemá zaměstnavatel povinnost
přidělovat mu práci až do doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení,
popř. do skončení pracovního poměru. Odvolací soud totiž přehlédl, že pracovní
poměr byl založen pracovní smlouvou ze dne 15. 9. 1993 na funkci vedoucí školní
jídelny v Základní škole Ž., kterou nikdo nezrušil. Po přechodu práv a
povinností na nástupnickou organizaci (žalovanou) byla žalobkyně dne 20. 12.
1993 s účinností od 1. 1. 1994 jmenována do funkce vedoucí školní jídelny.
Tímto jmenováním ale pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou založen nebyl;
nadále platila pracovní smlouva ze dne 15. 9. 1993, neboť ji nikdo nezrušil. Z
funkce vedoucí školní jídelny byla odvolána ke dni 31. 12. 1997. Protože její
pracovní poměr nebyl založen jmenováním, ale pracovní smlouvou, a mezi
účastníky nedošlo k dohodě o tom, jakou práci bude žalobkyně od 1. 1. 1998
vykonávat, měla jí být přidělována práce podle pracovní smlouvy ze dne 15. 9.
1993, tj. práce vedoucí školní jídelny. Ke změně pracovních podmínek nedošlo
ani dohodou mezi účastnicemi ze dne 30. 1. 1998, neboť ta byla neplatná, když
ze strany žalobkyně nebyla uzavřena svobodně [§ 242 odst. 1 písm. a) a b) zák.
práce]. Stejně tak pro nedostatek svobody vůle je neplatná dohoda ze dne 1. 4.
1998, která navíc pouze určila, že místem výkonu práce bude místo trvalého
bydliště a že jí bude přidělována práce do tohoto místa. Platností uvedených
dohod se však soudy nezabývaly. Byla-li proto výpověď ze dne 31. 3. 1998
prohlášena soudem za neplatnou, přísluší žalobkyni náhrada mzdy podle
ustanovení § 61 zák. práce, neboť žalovaná jí měla přidělovat práce podle
pracovní smlouvy, tj. práci vedoucí školní jídelny, když ke změně sjednaného
druhu práce nedošlo. Připomíná také, že v řízení u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí, vedeném pod sp. zn. 8C 142/98 bylo zjištěno, že žalovaná nesplnila
svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť
žalobkyni byla nejprve dána výpověď z organizačních důvodů a teprve poté jí
byla nabízena práce v kuchyni. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušila a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a), b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že dovolání je přípustné „dle § 239 odst. 1 a 2,
o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000“. S tímto jejím názorem dovolací soud
nesouhlasí.
Podle ustanovení bodu 1. Hlavy I, Části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento
zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinností tohoto zákona; právní
účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinností tohoto zákona,
zůstávají zachovány.
Protože účinnost citovaného zákona nastala dnem 1. 1. 2001 a protože rozhodnutí
soudu prvního stupně i soudu odvolacího bylo vydáno po 1. 1. 2001 (soud prvního
stupně rozhodl dne 20. 6. 2001 a odvolací soud dne 5. 12. 2002), neplatí ani
výjimka uvedená v bodech 15. a 17. Hlavy I, Části dvanácté zákona č. 30/2000
Sb. a dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
od 1. 1. 2001.
Dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.s.ř.), a jen z
důvodů v dovolání uplatněných (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 229
odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by
řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1,
229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinými vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, otvírá se dovolacímu přezkumu
rozsudek odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných, tedy pro
posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu o tom, jaké bylo postavení
žalobkyně u žalované poté, co byla odvolána z funkce vedoucí školní jídelny. S
názorem dovolatelky, že po odvolání žalobkyně z funkce vedoucí školní jídelny
byla nadále povinna pracovat podle pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 1993 a že
žalovaná byla povinna jí práci podle uvedené pracovní smlouvy přidělovat,
dovolací soud nesouhlasí.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně byla z
funkce odvolána ke dni 31. 12. 1997 - i v současné době podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne kdy
nabyl účinností zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správných poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně uzavřela
s právním předchůdcem žalované (Školským úřadem v Ú.) pracovní smlouvu, podle
které od 15. 9. 1992 (správně 1993) pracovala jako „vedoucí ŠJ“, a tyto práce
vykonávala v „ZŠ Ž., K.“. S účinností od 1. 1. 1994 byla jmenována do funkce
„vedoucí školní jídelny nám. gen. K. v Ž.“ a dopisy ze dne 4. 4. 1997 a 3. 6.
1997 byla ke dni 31. 12. 1997 z této funkce odvolána. Dopisem ze dne 31. 3.
1998 jí dala žalovaná výpověď z pracovního poměru; rozsudkem Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí ze dne 4. 2. 1999, č.j. 8 C 142/98-26, byla tato výpověď
prohlášena za neplatnou. Podle dohody ze dne 30. 1. 1998 měla žalobkyně „zbylou
část výpovědní doby absolvovat na adrese svého trvalého bydliště“, a to se
všemi náležitostmi, jako by pracovala na svém pracovišti. Podle zápisu z
osobního jednání ze dne 31. 3. 1998 žalobkyně odmítla nabídnutou práci pomocné
síly v kuchyni školní jídelny. Pracovní poměr žalované skončil na základě
výpovědi ze dne 23. 6. 1999 dnem 30. 9. 1999.
Pro posouzení, zda žalobkyni náleží žalobou uplatňované plnění, bylo třeba mimo
jiné řešit otázku, jaké bylo právní postavení žalobkyně poté, co byla ke dni
31. 12. 1999 odvolána z funkce vedoucí školní jídelny.
Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr
zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle
zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce určuje funkce vedoucích zaměstnanců, do
nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a
u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce
zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této
funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a
doručené druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem
následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce,
nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období,
odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí.
Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou
pro něho vhodnou práci. Jestliže nemá zaměstnavatel pro zaměstnance takovou
práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1
písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží
jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v
souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro
skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního
poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Podle ustanovení § 68 zák. práce pro pracovní poměry založené volbou nebo
jmenováním platí jinak ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní
smlouvou.
Z ustanovení § 27 odst. 2 a 4 zák. práce vyplývá, že pracovní poměr se zakládá
smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní smlouvou) nebo
jmenováním (případně volbou - § 27 odst. 3 zák. práce). Jmenováním se pracovní
poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních
předpisů a u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkcí taxativně vymezených v
ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli
zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo
jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen
se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní
zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).
Do funkce může být jmenován (zvolen) nejen občan (fyzická osoba),
který u zaměstnavatele dosud nebyl zaměstnán; zákon
nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též občana (fyzickou
osobu), který u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém
pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné
funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením)
do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení § 36 odst. 1
zák. práce o dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, které vzhledem k
ustanovení § 68 zák. práce platí i pro pracovní poměry založené volbou nebo
jmenováním); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat
funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke
změně i v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce
jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném
jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u
zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká. Znamená to, že takového
zaměstnance lze z funkce, do níž byl jmenován (zvolen), podle § 65 odst. 2 věty
první zák. práce odvolat, a že i jinak se na jeho pracovní poměr vztahuje
ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce o pracovním poměru založeném volbou nebo
jmenováním.
Nelze přehlédnout, že smyslem a účelem zvláštní právní úpravy pracovního poměru
zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním,
obsažené v ustanovení § 65 zák. práce, je především - v
případě jmenování - umožnit zaměstnavatelům jednostranné rozhodování o
personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež
mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů
největší význam. Z pohledu těchto požadavků nemá žádný význam rozlišování
zaměstnanců na ty, kteří funkce, u nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo
jmenováním, vykonávali od vzniku svého pracovního poměru k zaměstnavateli
(jejich pracovní poměr volbou nebo jmenováním vznikl), a na ty, kteří původně u
zaměstnavatele vykonávali jinou práci (funkci) na základě pracovní smlouvy
(volby nebo jmenování do jiné funkce) a do funkce byli zvoleni nebo jmenováni
až po vzniku pracovního poměru; není proto ani důvodu hledat rozdíly v obsahu
práv a povinností obou těchto skupin zaměstnanců.
Z uvedeného vyplývá, že byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán
zaměstnanec, který již u stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před
jmenováním do funkce, původní pracovní poměr se neobnovuje; opačný názor
dovolatelky proto není správný.
Ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce se tak z důvodů výše uvedených vztahuje
nejen na pracovní poměr založený volbou podle § 27 odst. 3 zák. práce nebo
jmenováním zaměstnance do funkce vedoucího zaměstnance podle § 27 odst. 4 a 5
zák. práce, ale i na ten pracovní poměr, který byl původně založen pracovní
smlouvou (volbou nebo jmenováním zaměstnance do jiné funkce), došlo-li po
vzniku pracovního poměru zaměstnance k jeho zvolení nebo jmenování do funkce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2096/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod pořadovým číslem
51). Ze stejných závěrů vycházel v dovoláním napadeném rozsudku i odvolací soud.
Argumentuje-li dále žalobkyně tím, že žalovaná nesplnila svoji nabídkovou
povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť žalobkyni byla
nejprve dána výpověď z organizačních důvodů a teprve poté jí byla nabízena
práce v kuchyni, přehlíží, že v řízení o neplatnost výpovědi je otázka splnění
nabídkové povinnosti podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce řešena jako
otázka předběžná, a proto byl v řízení o náhradu mzdy (případně náhradu škody)
soud oprávněn tuto otázku řešit (i odchylně) sám.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, 224 odt. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda
senátu