21 Cdo 60/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce P. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. s. l., s. p.,
zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp.zn. 13 C 115/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. července 2001 č.j. 19 Co 311/2001-130 takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26. 2. 1996 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod
výpovědi spatřovala v tom, že v souvislosti s organizačním opatřením
realizovaným s účinností od 1. 2. 1996 došlo ke zrušení útvaru „projekt
provozu“ a že v důsledku toho také došlo k zániku funkce vedoucího tohoto
útvaru zastávané žalobcem, „čímž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným“.
Protože žalobce odmítl nabídku nového pracovního zařazení odpovídající jeho
kvalifikaci – funkce „technického pracovníka V.“, nemá žalovaná možnost dále
jej zaměstnávat.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.
12. 1999 č.j. 21 Cdo 1877/98-78 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
17. 3. 1998 č.j. 16 Co 55/98-64 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
31. 7. 1997 č.j. 13 C 104/96-40 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení. K výkladu pojmu „jiné vhodné práce“ v ustanovení § 46 odst. 2
písm. b) zák.práce, pro nějž odvolací soud připustil dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku, dovolací soud uvedl, že o práci odpovídající
kvalifikaci zaměstnance se jedná, jestliže zaměstnanec může využít získanou
kvalifikaci v převážné míře a kdy tedy nepřevažují práce, při kterých
zaměstnanec získanou kvalifikaci nemůže uplatnit a které by mohl vykonávat i
pracovník s nižší kvalifikací, popřípadě bez zvláštní kvalifikace. V případě,
že zaměstnavatel disponuje více volnými pracovními místy odpovídajícími
kvalifikaci zaměstnance, nelze z ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce
dovodit povinnost nabídnout místo „nejblíže odpovídající“ druhu práce, který
zaměstnanec vykonával podle pracovní smlouvy; v takovém případě záleží na
zaměstnavateli, které z volných míst odpovídajících kvalifikaci zaměstnance
tomuto zaměstnanci nabídne. Jestliže zaměstnanec nabízené místo odmítne, je
splněna nabídková povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák.práce, neboť
zaměstnavatel nemá povinnost nabízet zaměstnanci všechna volná pracovní místa,
která má k dispozici. V posuzované věci se proto bude třeba zabývat tím, jaký
byl obsah (náplň) práce „technického pracovníka V“ v investičním úseku a tím,
zda výkon práce v této funkci (převážná část této pracovní činnosti) vyžadovala
znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti odpovídající kvalifikaci žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 10. 2000 č.j 13 C
115/2000-111 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 15.910,- Kč k rukám „jeho právní zástupkyně“ JUDr. J.
R. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že náplň práce „technického
pracovníka V“ v investičním úseku by žalobce „jistě byl schopen vykonávat“ a že
„by byly využity i jeho kvalifikační předpoklady, schopnosti a zkušenosti“. Do
nabízené funkce však žalobce nastoupit nemohl, protože podle organizačního řádu
a funkčního schématu se v útvaru investic v úseku realizace nacházela pouze
čtyři místa označená jako „technický pracovník V“, která však byla „nejméně od
1. 10. 1995“ obsazena. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalované
se nezdařilo prokázat splnění tzv. „nabídkové povinnosti zaměstnavatele“ podle
ustanovení § 46 odst. 2 zák.práce, protože žalobci bylo nabízeno „pouze
formálně volné pracovní místo, které bylo již obsazené dlouhodobě jiným
pracovníkem, resp. že nabízené pracovní místo pro žalobce neexistovalo“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2001 č.j .19
Co 311/2001-130 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení
neplatnosti výpovědi dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1996 zamítl,
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 17.775,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
5.150,- Kč, vše „k rukám JUDr. M. B.“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „ve
vztahu k naplnění předpokladů § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce je rozhodující
jen to, zda kvalifikovaná nabídka jiné vhodné práce byla zaměstnavatelem
skutečně učiněna, a nikoliv již to, zda takové pracovní místo formálně (ve
vnitřních organizačních předpisech) existuje“. I když je to běžnou praxí,
zaměstnavatelům není žádným předpisem uloženo vytvářet organizační schémata a
zaměstnanci ani nepřísluší zkoumat, zda nabízené místo existuje, anebo je v
rámci organizační struktury zaměstnavatele volné. Podle názoru odvolacího soudu
by bylo zcela věcí zaměstnavatele, zda by po přijetí nabídky pracovní místo
formálně vytvořil, nebo bez takového formálního kroku zaměstnanci přiděloval
práci podle nového pracovního zařazení. Jestliže by zaměstnavatel svou
povinnost přidělovat takovou práci nesplnil, jednalo by se o překážku na jeho
straně a zaměstnanec by měl nárok na náhradu mzdy (§ 129 a násl. zák práce).
Protože v posuzovaném případě žalobce odmítl nabídku jiné vhodné práce, byly
podle názoru odvolacího soudu předpoklady platné výpovědi stanovené v
ustanovení § 46 odst. 2 zák.práce splněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal,
že byla-li mu učiněna nabídka jiného vhodného pracovního místa, které formálně
neexistovalo a nebylo podle funkčního schématu organizačního řádu volné, je
taková nabídka neurčitá a „nemůže být kvalifikovaná“. Uvádí-li odvolací soud,
že žádný předpis neukládá zaměstnavateli vytvářet organizační schémata, pomíjí,
že na žalovanou se vztahoval v době výpovědi zákon č. 111/1990 Sb., o státním
podniku, který v ustanovení § 10 odst. 2 stanoví, že vnitřní organizaci podniku
upravuje organizační řád, a proto bylo třeba i v posuzované věci vycházet z
organizačního řádu žalované ve znění jeho změny č. 3 vydané s platností od
1.1.1995 pod ČSL – OM – I – 123/95. Protože bylo stanoveno, že organizační řád
je závazný pro všechny zaměstnance ČSL“, a protože „jedním z nástrojů řízení je
podrobná organizační struktura, která stanoví členění útvarů uvedených v
organizačním řádu ČSL na nižší organizační složky a tato podrobná organizační
struktura je vydána formou funkčních schémat, která schvaluje generální ředitel
ČSL“, bylo nutno vycházet z toho, že vytvoření organizačních i funkčních
schémat bylo dáno organizačním řádem a žalobci nabízené pracovní místo
„technického pracovníka V“ bylo v rozporu s tímto organizačním schématem.
Podmínka kvalifikované nabídky jiné volné práce by byla podle názoru dovolatele
splněna pouze tehdy, kdyby zřízení nového volného místa pro funkci „technický
pracovník V“ v útvaru realizace v investičním úseku žalované bylo provedeno
organizační změnou před tím, než byla žalobci dána výpověď. Protože se platnost
výpovědi, jako kteréhokoliv jiného právního úkonu, posuzuje podle stavu, kdy
byl úkon učiněn, nabídková povinnost ze strany žalované nebyla splněna, neboť
žalobce prokázal, že nabízené pracovní místo nebylo volné. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná uvedla, že žádný zákon jí neukládá vytvářet schémata
obsahující numerus clausus zaměstnanců v jednotlivých organizačních útvarech.
Vytváří-li si organizační řády obsahující počty zaměstnanců v jednotlivých
organizačních útvarech, činí tak pouze pro potřeby řízení podniku. Počty
zaměstnanců uvedené v organizačním řádu v jednotlivých organizačních útvarech,
jsou pak závislé výlučně na rozhodnutí zaměstnavatele a mohou být kdykoliv
změněny. Navrhla, aby dovolání žalované žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část
dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že
žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru v únoru 1996 - podle
ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do
23.5.1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních
orgánů a soudců) - dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že
žalovaná, která měla v době výpovědi neobsazená místa „technického pracovníka
VI“ jak v „Investičním úseku“ tak i v úseku „ Výstavba terminálu“, nabídla
žalobci další místo „technického pracovníka V“ v „Investičním úseku v útvaru
realizace“; všechna uvedená pracovní místa odpovídala kvalifikaci žalobce,
posledně zmíněné místo „technického pracovníka V“ však „dle vnitřní organizační
struktury žalované neexistovalo, resp. bylo obsazeno jinými jejími zaměstnanci“.
Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro
který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo
v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá
pro zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní nemožnost zaměstnance
dále zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv
volné místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající
původní pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané
(ať před uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i tehdy, když toto
místo vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky
bude využito, je dáno výlučně zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout, čímž je pak dovršena podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák.
práce pro platnost výpovědi (srov. Sborník Nejvyššího soudu o občanském soudním
řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních
III, SEVT Praha 1980, str. 57-58). Podmínka platné výpovědi je tedy splněna
nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro něho vhodné práce, nýbrž i
v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat
proto, že takovou práci pro něho nemá.
Z uvedeného ustanovení však nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro
zaměstnance, který se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně
nadbytečným, nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce; stejně tak není smyslem uvedeného
ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném
místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí
mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána.
Z tohoto hlediska není rozhodné, je-li potřeba této práce formalizována v
podobě „funkčních schémat“, rozhodující je potřeba určitou práci zajistit;
vznikne-li o tom pochybnost, je na zaměstnavateli, aby prokázal, že tuto
potřebu má. Jestliže však zaměstnavatel nemá žádnou pro zaměstnance vhodnou
práci, nemá možnost jej dále zaměstnávat (v tomto smyslu nemá pro zaměstnance
volné pracovní místo) a je tudíž splněna podmínka platné výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že je jistě věcí zaměstnavatele, zda
namísto překážky v práci vzniklé tím, že v důsledku rozhodnutí o organizační
změně není nadále schopen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
založí novou překážku v práci tím, že učiní vážně míněnou [srov. § 242 odst. 1
písm. b) zák. práce] nabídku na změnu sjednaných pracovních podmínek podle
ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce ohledně druhu práce, která je pro něho
nepotřebná, popř. která pro něho může být potřebná až někdy v budoucnosti,
kterou proto ani nemůže zaměstnanci přidělovat [§ 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Uvedený názor však nepřihlíží náležitě k tomu, že z hlediska plnění
nabídkové povinnosti taková nabídka zaměstnavatele na změnu sjednaných
pracovních podmínek ohledně druhu práce, jejíž potřeba ke dni dání výpovědi
neexistuje, postrádá právní význam, neboť zkoumání, zda jsou splněny
předpoklady platné výpovědi, včetně zjišťování podmínek uvedených v ustanovení
§ 46 odst. 2 zák. práce, se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov.
Sborník Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech
pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str.
130).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243 odst. 1, části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu