21 Cdo 6013/2017-448
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobců a) O. T. a b) J. V., obou zastoupených Dr. Jiřím Jonákem,
bytem v Praze 4, Dobevská č. 875/5, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m.
Prahy, akciové společnosti, IČO 00005886 se sídlem v Praze 9, Sokolovská č.
42/217, o 103.760,- Kč s úrokem z prodlení a o 83.748,- Kč s úrokem z prodlení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 279/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j.
23 Co 47/2017-411,
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. září
2016, č. j. 6 C 279/2007 – 374 (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do
částky 10.902,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ zastaveno), se zrušují a věc
se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení žalobce a) částky 103.760,- Kč s úrokem z
prodlení, za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008, a žalobkyně b) částky
83.748,- Kč s úrokem z prodlení, za dobu od listopadu 2005 do března 2008, za
neproplacenou mzdu, která jim náleží za dobu přiměřenou pro oddech a jídlo bez
přerušení provozu nebo práce, kterou vykonávali, neboť pracovali v nepřetržitém
provozu, žalobce a) jako hasič, žalobkyně b) jako dispečerka, přičemž nemohou v
žádném případě v době dvou půlhodinových přestávek opustit pracoviště. Za
vykonanou práci jim však bylo započítáno a propláceno jen 11,25 hodin za směnu,
místo 12,25 hodin za směnu, čímž se žalovaný na žalobcích bezdůvodně obohatil o
žalované částky. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 C 279/2007-218,
ve znění usnesení ze dne 4. 11. 2013, č. j. 6 C 279/2007-246, žalobu ve vztahu
k žalobci a) zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalobkyni b) uložil žalovanému, aby
žalobkyni b) zaplatil 71.589,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve
výši, jež rozvedl (výrok II.) a ohledně částky 12.159,- Kč s úrokem z prodlení
z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, žalobu zamítl (výrok III.), a
rozhodl, že českému státu se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 7.889,- Kč
(výrok IV.), že žalobce a) je povinen zaplatit českému státu náhradu nákladů
řízení 4.339,- Kč (výrok V.), že žalobkyně b) je povinna zaplatit českému státu
náhradu nákladů řízení 497,- Kč (výrok VI.), že žalovaný je povinen zaplatit
českému státu náhradu nákladů řízení 3.053,- Kč (výrok VII.), že ve vztahu
žalobce a) k žalovanému nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
(výrok VIII.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů
řízení ve výši 2.881,- Kč (výrok IX.). Vyšel z toho, že žalobce a) vždy
pracoval u žalovaného „v pozici“ hasič, přičemž podle denního řádu, který
upravoval výkon tohoto povolání, měl mimo jiných činností též 2 přestávky na
jídlo a oddech v přesném rozpisu, tj. se stanoveným počátkem a koncem v délce
30 minut, že nikdy u žalovaného nepracoval „v pozici“ hasiče - spojaře či
hasiče - staršího spojaře ani v tzv. dispečinku, tedy v místech, která
zaměstnanec nemohl opustit, neboť se jednalo o nepřetržitý výkon práce. Uzavřel, že nárok žalobce a) není důvodný, přestože i po dobu přestávek v práci
„se nacházel v hasičském stejnokroji“, který ho ale v odpočinku nemohl
omezovat, neboť výjezd jednotek k nahlášeným akcím byl žalovaným, jako
zaměstnavatelem, zajištěn pomocí vysílaček a přistavených vozidel, a to i v
době čerpání přestávek pro oddech a jídlo. Naproti tomu žalobkyně b) fakticky
vykonávala práci „na pozici“ hasiče - spojaře a později hasiče - staršího
spojaře, tj. „na pozici“ žalovaným kolektivní smlouvou vyňaté k poskytnutí
přiměřené doby na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby bez
poskytnutí přestávky v práci na jídlo a oddech z důvodu pracovní činnosti na
tzv. dispečinku, tj. v místě, které pracovník nemohl opustit, neboť se jednalo
o nepřetržitý výkon práce. Proto její nárok posoudil jako důvodný.
K odvolání žalobce a) a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 23 Co 118/2014-260, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a) [ve výroku I.], ve výroku o
nákladech státu ve vztahu k žalobci a) [ve výroku V.] a ve výroku o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným [ve výroku VIII.] zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem II. jej ve
vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni b) [ve výroku II.], ve
výroku o nákladech státu [ve výroku IV.], ve výroku o nákladech státu ve vztahu
k žalobkyni b) [ve výroku VI.] a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyní b) a žalovaným [ve výroku IX.] potvrdil a výrokem III. rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu
mezi žalobkyní b) a žalovaným. Vytknul soudu prvního stupně, že již z
vylíčených skutkových tvrzení a pracovního zařazení žalobce a) „na pozici“
hasič lze dovodit, že tato profese zaměstnance vykonávaná v hlavním pracovním
poměru u žalovaného odpovídá náplni nepřetržitého výkonu práce podle ustanovení
§ 89 odst. 1 věty druhé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a ustanovení §
88 odst. 1 věty druhé zákona č. 266/2006 Sb., zákoníku práce, při kterém nelze
přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut čerpat. Připustil, že si
lze i za výše uvedené situace představit, že zaměstnavatel svým vnitřním
technickoorganizačním opatřením umožní zastupitelnost dané osoby (hasiče) tak,
aby jí bylo umožněno čerpat přestávku na jídlo a oddech, pro konkrétní okamžik
přestávky na jídlo a oddech, aniž by byl ohrožen výkon - případný hasičský
zásah. Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně věcí nezabýval a žalovaného
(kterého tíží břemeno tvrzení a důkazní k této skutečnosti) v tomto směru
nepoučil. Nadto při hodnocení důkazů pominul, že vnitřní směrnice
zaměstnavatele 3/2007 a 5/2007 se týkají pouze části žalovaného období a že
žalovaný soudu nepředložil vnitřní předpis, kterým by případně upravil čerpání
přestávek v práci pro náplň práce hasiče; předložil pouze kolektivní smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 C 279/2007-374,
výrokem I. řízení se co do částky 10.902,- Kč, „s požadovaným příslušenstvím“,
zastavil, výrokem II. žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 5.577,- Kč,
26.658,- Kč, 39.779,- Kč a 23.321,- Kč vždy s úrokem z prodlení z částek, ve
výši a za dobu, jež rozvedl, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 10.032,- Kč, a výrokem IV. žalovanému uložil zaplatit
Českému státu „prostřednictvím účtárny zdejšího soudu“ na nákladech tohoto
řízení 4.130,- Kč.
Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný neposkytoval
žalobci a), zaměstnanému jako hasič - velitel, později hasič, přiměřenou dobu
na oddech a jídlo, „ač z povahy a charakteru uvedené profese má soud za
legitimní, že tomu tak býti mělo.“ Z hlediska posouzení kritéria „nepřerušení
výkonu práce“ žalobcem a) považoval za „naprosto zásadním“ zjištění, že žalobce
mohl být v čase stanoveném žalovaným pro jídlo a oddech v denní i noční směně
kdykoliv odvolán. Uvedené omezení v rovině mentální i fyzické připravenosti
shledal velmi intenzivním, a to bez ohledu na četnost faktického zásahu. Vzhledem k tomu, že žalobce a) vzal podáním ze dne 8. 8. 2016 (doručeným soudu
dne 23. 8. 2016) žalobu z části, co do částky 10.902,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení, zpět a že žalovaný s částečným zpětvzetím souhlasil, zastavil v této
části řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 Co 47/2017-411, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil
a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na nákladech odvolacího
řízení 600,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto
konkrétním případě měla práce žalobce a) charakter výkonu práce v nepřetržitém
provozu, „kdy nebyla zaměstnavatelem ošetřena zastupitelnost jednotlivých
hasičů (a to zřejmě i s personálních důvodů)“; argumentace žalovaného o nízkém
počtu výjezdů zůstala pouze v rovině tvrzení. Z uvedeného charakteru práce
žalobce a) je zřejmé, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl
vyloučen nepředpokládaný výkon práce, a ve kterém by dle vnitropodnikového
předpisu mohl žalobce čerpat přestávky na jídlo a oddech. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že práce hasiče,
údržba hasičské techniky, školení, vše probíhá na pracovištích žalovaného, kde
zaměstnanci sice vzhledem k odlehlosti areálu tento areál neopouštějí, ale
mohou si v době přestávek v práci odpočinout, projít se, ohřát si jídlo,
občerstvit se. Zaměstnanci mají - i vzhledem k odlehlosti areálu - veškeré
zázemí k občerstvení a relaxaci k dispozici v areálu. Jsou omezeni pouze tím,
že mají u pasu vysílačku pro potřebu toho, aby byli informováni o nenadálém
výjezdu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné
odmítl, popřípadě, aby je v celém rozsahu zamítl, neboť považuje rozsudek soudu
prvního stupně i odvolacího soudu za věcně správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky povahy a vzájemného vztahu „pracovní
přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby na jídlo a oddech“, která nebyla
dosud ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je požadavek žalobce a) na proplacení
části mzdy za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008, je třeba projednávanou
věc i v současné době posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce
(dále též jen „ZPr“), a pokud jde o požadovaný doplatek mzdy za období od 1. 1. 2007, tak podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen zák. práce). Podle ustanovení § 89 odst. 1 ZPr zaměstnavatel je povinen poskytnout
zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na
jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvým musí být tato přestávka
poskytnuta nejdéle po čtyři a půl hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce,
které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo
práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo; mladistvým musí vždy být
poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první. Podle ustanovení § 89 odst. 5 ZPr poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se
nezapočítávají do pracovní doby. Obsahově shodná právní úprava byla potom s účinností od 1. 1. 2007 převzata
zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v ustanoveních § 88 odst. 1 a § 88
odst. 4. Výkon nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele je vyznačován
tím, že jde o práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance, a že jde o výlučně osobní výkon práce zaměstnance
pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat
nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době
na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady
zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je
zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho
pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními
předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou [§ 35 odst. 1 písm. a) ZPr a §
38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a oproti tomu je zaměstnanec povinen podle
pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené
pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [§ 35 odst. 1 písm. b) ZPr a obdobně §
38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Uvedené povinnosti zaměstnance vyplývající z jeho závislého vztahu nadřízenosti
a podřízenosti je zaměstnavatel oprávněn vyžadovat - jak z uvedeného vyplývá –
pouze v rámci pracovní doby.
Mimo pracovní dobu, jíž se rozumí doba, v níž je
zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci [srov. § 83 odst. 1 ZPr
a obdobně § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], zaměstnavatel takovou dispoziční
pravomoc vůči zaměstnanci nemá; odmítne-li zaměstnanec výkon práce mimo
pracovní dobu, tj. v době odpočinku, která není pracovní dobou [srov. § 83
odst. 2 ZPr a obdobně § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], jedná v souladu se
zákonem a z tohoto důvodu, protože se nejedná o zaviněné porušení právních
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nelze mu
vytýkat ani porušení pracovní kázně (pracovních povinností). Tato základní
východiska je třeba mít na zřeteli i při posouzení povahy a vzájemného vztahu
„pracovní přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby pro jídlo a oddech“. Poskytuje-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce
přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci
náleží mzda (srov. oběma účastníky i soudy citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006, uveřejněný pod číslem 93/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). S názorem odvolacího soudu, že žalobci příslušela přiměřená doba na jídlo a
oddech, protože „neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen
nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl
čerpat přestávky na jídlo“, dovolací soud nesouhlasí. Dovolací soud setrvává na názoru, že v případě, že zaměstnavatel poskytne
zaměstnanci podle ustanovení § 89 odst. 1 věty první ZPr (§ 88 odst. 1 věta
první zák. práce) pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém
úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost
zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo podle
ustanovení § 89 odst. 1 části druhé věty před středníkem ZPr (§ 88 odst. 1 část
druhé věty před středníkem zák. práce) se vztahuje na případy, kdy výkon práce
z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci
podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu (srov. opět rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006, uveřejněný pod
číslem 93/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní). V takovém případě je nepochybné, že přiměřená doba na jídlo a oddech
- jak zdůrazňuje ustanovení § 88 odst. 1 část druhé věty za středníkem zák. práce - se započítává do pracovní doby, neboť - bez ohledu na to, že Směrnice
Rady 93/104/ES, o některých aspektech pracovní doby, na kterou poukazuje
odvolací soud, byla 1. 8. 2004 zrušena - stále platí, že „pracovní dobou je
jakákoliv doba zaměstnance, kdy zaměstnanec pracuje, nebo je k dispozici
zaměstnavateli, v souladu s vnitrostátními předpisy, či zvyklostmi“.
Názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě žalobci a) přísluší přiměřená
doba na jídlo a oddech, protože „z charakteru práce žalobce je zřejmé, že
neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon
práce“, nebere dostatečně v úvahu, že zatímco nepřetržitě probíhající
technologický proces, který nelze přerušit, vyžaduje průběžnou kontrolu a
aktivitu zaměstnance, v daném případě tomu tak není. Je jistě správné, že je
nutné „vždy vycházet z konkrétního výkonu práce zaměstnance“, nicméně odvolací
soud náležitě neuvážil, že charakter práce žalobce umožňoval, aby denní řád
zaměstnanců HZS, vycházeje z „předpokládaného“ průběhu směny, kromě jiného také
stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na
jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Je jistě možné, že
nemusel být vyloučen „nepředpokládaný výkon práce“ v průběhu stanovených
přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu
soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. Jestliže by mělo být pro
posouzení charakteru práce významné, že v průběhu čerpání přestávky v práci
může někdy dojít k „nepředvídané“ nutnosti přestávku přerušit, bylo by možné
vztáhnout tuto úvahu nejen na případy nepředpokládaného výkonu práce podle
pracovní smlouvy, ale též třeba na případy plnění povinnosti zakročit ve smyslu
ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce (§ 171 odst. 2 ZPr). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 10.902,- Kč „s
požadovaným příslušenstvím“ zastaveno) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu